Nebe, peklo, ráj aneb O létě, životě, smutku, samotě a naději

9. září 2018 v 23:31 | Jirka |  Má přítomnost
Je krásné radovat se z maličkostí, které se ale ve výsledku nezdají býti jen pouhými maličkostmi, protože jsou to vlastně velké události, které člověka potěší a zůstanou v jeho paměti velice dlouhou dobu. Takovým zážitkem může být například to, když člověk sedící v publiku v prostředku druhé řady při závěrečné děkovačce během derniéry inscenace Mikve ve Stavovském divadle, která byla na repertoáru činohry Národního divadla dlouhých 10 let a po celou dobu v hlavní roli účinkovala paní Iva Janžurová, chytí jednu z růží, které účinkující rozhodili do publika. Wau zážitek, který je vlastně velmi obyčejný, a přitom nezapomenutelný. Již uschlou růži mám pořád doma za skleněnou vitrínou a velmi si jí vážím. Stejně tak dokáže potěšit například i to, když si člověka během představení Letních shakespearovských slavností v Královské zahradě Pražského hradu najde jediná rekvizita, která za celé představení putuje do publika. Během inscenace Večer tříkrálový herec Tomáš Měcháček vystřelí do publika špunt od šampaňského, a během představení, na němž jsem byl, nabral špunt zcela nečekanou dráhu a ač směřoval na opačnou stranu publika a do jiné řady, než kde jsem seděl, odrazil se od konstrukce, na níž jsou umístěné světelné reflektory, odrazil se přimo ke mně a zastavil se na zemi o mojí botu. O přestávce jsem ho sebral a mám vlastně z běžného pohledu zcela bezcenný suvenýr, který ale pro mě osobně má velkou hodnotu.


A o tom je vlastně celý život. Život se skládá z maličkostí, z pouhých okamžiků, které by se mohly stát zcela všedními, bezcennými a možná i zapomenutelnými, nebýt maličkostí, které naše vnímání takového okamžiku dokáží v setině vteřiny změnit. Asi vás to nepřekvapí, ale opět nevím, o čem chci vlastně psát tento článek. Prostě se nechám unášet myšlenkami. Možná to bude všehochuť mého letošního léta, možná se dostanu k nějakým vnitřním myšlenkám, které mnou rezonují, a možná z toho jen vzejde něco bez hlavy a paty. V mojí hlavě se toho odehrává opravdu mnoho a často bývám myšlenkami mimo přítomnost a realitu. Každopádně když už jsem načal divadlo a Letní shakespearovské slavnosti, mohl bych se odrazit právě tímto směrem. Možná si vzpomenete na můj dva roky starý článek o tom, kterak jsem si splnil sen a poprvé v životě jsem navštívil Letní shakespearovské slavnosti, a který jsem se snažil psát vznešenou květnatou češtinou, abych se co nejvíce přiblížil Shakespearovu jazyku. Tehdy jsem s kamarádkou navštívil premiérovou inscenaci léta 2016 Večer tříkrálový, tedy tu samou inscenaci, při které jsem letos chytil ten zmíněný špunt od šampaňského. Neměl jsem to původně v plánu, když jsem si v první den předprodeje vstupenek na letošní Letní shakespearovské slavnosti (což bylo 24. dubna) kupoval vstupenky, vybral jsem si tři inscenace, které jsem ještě neviděl. Kromě premiérové inscenace Dobrý konec všechno spraví (která je prakticky neznámá a ani jsem nevěděl, že Shakespeare něco takového napsal) to byl Sen noci svatojánské a Veselé paničky windsorské.

Vstupenku na Večer tříkrálový jsem přikoupil až 23. července, a vedlo k tomu několik faktorů. Tak předně, měl jsem vstupenku na Sen noci svatojánské na pátek 10. srpna na nádvoří Lichtenštejnského paláce. A řekl jsem si, že když už si budu platit hotel, že by nebylo špatné zůstat v Praze na dvě noci, a jelikož se tou dobou v Královské zahradě Pražského hradu hrál Večer tříkrálový a na sobotu 11. srpna byla ještě volná jedna vstupenka do první řady, rozhodl jsem se dát si po dvou letech repete. A potom, oproti inscenaci, kterou jsem viděl před těmi dvěma lety, se asi u třech rolí změnilo obsazení. Místo těhotné Marie Doležalové zde účinkovala Kamila Trnková, která mě osobně uhranula letos na jaře v Divadle pod Palmovkou svými rolemi v inscenacích Dotěrnosti a Zamilovaný Shakespeare a stala se pro mě jednou z nejzajímavějších mladých divadelních hereček. A místo Karla Heřmánka ml. zde letos v létě účinkoval můj nejoblíbenější herec Daniel Krejčík. A také mě zajímalo, jaký vliv na vnímání inscenace jako celku bude mít změna místa konání (poprvé jsem Večer tříkrálový viděl na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu). A tak bylo rozhodnuto a já si Večer tříkrálový zopakoval. A bylo to stejně úžasné jako poprvé. Vrátily se mi všechny vzpomínky na to, jak jsem Slavnosti navštívil poprvé, a znovu jsem s dětským nadšením a radostí v očích sledoval ten herecký koncert. A jak už jsem psal, chycený špunt byl příjemným bonusem, stejně jako to, že Dan Krejčík na mě o přestávce počkal a celou přestávku jsme si povídali. Jediné, co mě mrzelo, byl fakt, že tentokrát Večer tříkrálový sleduji bez doprovodu. Ale už jsem si na to tak nějak zvykl.

Ten den, ale vůbec celý víkend byl vlastně krásný. Rozhodl jsem se totiž, že zase jednou nebudu šetřit na hotelu, a tak jsem si vybral hotel v historickém centru Prahy v Jakubské ulici nedaleko Prašné brány a Staroměstského náměstí. Shakespearovské slavnosti totiž mají tu nevýhodu, že začátek inscenací je stanoven na půl devátou a konec je většinou kolem jedenácté hodiny (plus mínus 20 minut) a já nemám téměř žádnou šanci stihnout poslední vlak do Budějc. A tak si hotel objednávám vždy pouze v létě v souvislosti se Slavnostmi. Na víkend 10. až 12. srpna jsem si tedy objednal pokoj v Buddha-Bar Hotelu. Dlouho předtím jsem hledal informace o pražských hotelech, porovnával, četl názory a recenze hotelových návštěvníků, a nakonec jsem zvolil ubytování v asijském designu a stylu. Nemusím asi připomínat, že ubytování v luxusním pětihvězdičkovém hotelu v centru Prahy není zrovna levná záležitost, ale to nejsou ani vstupenky na Letní shakespearovské slavnosti do prvních řad. A pokud vím, že na účtu mám nějaké úspory, tak si chci dopřát alespoň jednou za čas luxus, relax, klid.

A musím říci, že výběrem hotelu jsem nebyl ani na okamžik zklamán, ba přesně naopak. Byl jsem osobně uveden do svého pokoje, bylo mi vše vysvětleno a ukázáno a já nestačil zírat. Velká předsíň, bidetový záchod oddělený od koupelny, v koupelně luxusní vana i sprchový kout, proti vaně zrcadlo s televizí, na níž se lze z vany koukat, a pak za posuvnými dveřmi luxus v podobě velkolepé pohodlné postele (na které by se vyspali klidně tři až čtyři lidi) s velkou rytinou čínského draka, luxusní nábytek v podobě dvou kožených křesel a velké podnožky z krokodýlí kůže, televize napojená na stropní reproduktory, přičemž hotel měl vlastní TV kanál s relaxační hudbou, takže ze stropu zněly uklidňující a odpočinkové tóny, klimatizace, bezplatný nespresso kávovar s třemi kapslemi na kávu a třemi kapslemi na čaj (průběžně doplňováno pokojovou službou), bezplatně poskytnutý smartphone, po pokoji rozmístěné květy orchidejí, zkrátka relax na první pohled. A závěsy mechanicky se zatahující stiskem jednoho tlačítka na zdi už byl jen příjemný bonus. Od prvního okamžiku jsem si připadal jako v ráji a vychutnával si to na maximum. Dá se říci, že z hotelu jsem měl větší zážitek než z představení Sen noci svatojánské, které jsem ten večer viděl. Režijní duo SKUTR mi není neznámé, už jsem od nich viděl čtyři představení (Podivný případ se psem - Divadlo Kalich, Racek - Divadlo v Dlouhé, Romeo a Julie - Letní shakespearovské slavnosti, Krvavá svatba - Národní divadlo) a vnímám je jako kontroverzní tvůrce. S výjimkou Romea a Julie jsem u všech jejich inscenací v první půlce usínal. A bohužel Sen noci svatojánské nebyl výjimkou. Nemůžu říct, že bych nečekal kotrvoverzi, ale rozhodně bych nečekal, že uvidím tak pokleslou inscenaci. Těch pár dobrých nápadů bohužel bylo přebito celkově špatně uchopenou koncepcí, ale co člověk, to jiný názor. Já byl alespoň rád, že během představení nepršelo, protože ten podvečer bylo v Praze velmi deštivo.

Vlastně jsem ještě neřekl jednu podstatnou věc. Tento víkend, kdy jsem v Praze přespával, byl vyvrcholením celotýdenního gay festivalu Prague Pride. Po cestě na páteční představení mi dva sympaťáci dali vizitku jednoho gay baru na Žižkově, a já se netajím tím, že se nenechávám ve svém životě svazovat streotypy a očekáváními a jsem schopen se otáčet a koukat jak po zajímavých ženách, tak po zajímavých mužích. A tak jsem se ještě po představení stavil v hotelu trochu se upravit a šel jsem pěšky podívat se do tohoto baru (zabralo mi to cca čtvrt hodinky svižnou chůzí). Vlastně nevím, co jsem čekal, protože nejsem barový typ člověka, ale chtěl jsem se už delší dobu do nějakého gay baru podívat. Vydržel jsem tam nějakých zhruba 40 minut, dal si dva drinky a šel zpátky na hotel. Někdo by řekl, že to byla ztráta času, já říkám, že každá zkušenost se počítá, ale ve výsledku to vnímám jako bezvýznamnou epizodu mého života. Do hotelového pokoje jsem se dostal něco před druhou hodinou v noci. Ráno jsem si pak pochutnal na snídani v hotelové restauraci a po snídani jsem se šel trochu projít. Jelikož hotel sídlí hned vedle Baziliky svatého Jakuba Většího, a protože se netajím svými křesťanskými hodnotami, šel jsem se do kostela podívat a byl jsem unešen velkolepostí tohoto svatostánku. Při příchodu ani při odchodu jsem nezapomněl smočit své prsty ve svěcené vodě a pokřižovat se, a v mezidobí jsem čerpal tu úžasnou sílu zdejšího prostředí. Pak jsem se ještě prošel na Staroměstské náměstí a užíval si toho, že se město a centrum teprve probouzí a náměstí ještě není přelidněné.

A pak přišel takový zlatý hřeb sobotního dne. Poté, co jsem si (stejně jako předchozí podvečer) vychutnal vanu a sledování televize z vany, jsem vyrazil na Letenskou pláň na zakončení Prague Pride. A musím říci, že tolik tolerance, bezprostřednosti, radosti ze života, koncentrované na jednom místě, se opravdu hned tak nevidí. Pod každým z pódií si to lidé užívali a všude sálala tak neuvěřitelná energie a radost ze života, že jsem se cítil, jak kdybych opustil pozemský svět plný starostí a shonu a dostal se do jiné dimenze. Mrzelo mě jen to, že jsem tam nemohl zůstat déle, protože večer mě čekal Večer tříkrálový. Ale aspoň jsem stihl osobně certifikovat svůj profil na gay seznamce a zakoupit si v jednom ze stánků duhovou vlajku. A jsme u jednoho z dalších milníků mého života. Jsem jen velmi nerad středem pozornosti a jsem raději, když nevyčnívám a nikdo si mě nevšímá, pozornosti jsem si díky své tloušťce v minulosti užil více než dost. Ale netajím se svou tolerancí vůči sexuálním a jinak orientovaným menšinám a sám se považuji za bisexuála či dokonce pansexuála. A tak jsem se rozhodl nechat si duhovou vlajku ovázanou kolem krku i po cestě zpět do hotelu, a to na podporu svobody orientace a sexuálního vyznání. Byl jsem připravený v podstatě na jakékoliv reakce, ale kromě různých pohledů lidí, ať už souhlasných či nesouhlasných, se nic nestalo a já hrdě došel až do svého hotelového pokoje. A aby toho nebylo málo, ověšený touto vlajkou jsem pak šel z hotelu na divadelní představení Večer tříkrálový. To už jsem se dokonce dočkal i nadšeného poplácání a podání rukou od skupinky mladých lidí, které jsem míjel, a celkově žádný konflikt nepřišel, což mě přesvědčilo o tom, že Češi, respektive Pražané, jsou zřejmě velmi tolerantní lidé. Poté, co jsem vešel do areálu Královské zahrady jsem vlajku sundal a dále již nechal srolovanou v kapse. Byla to zajímavá zkušenost, kdy jsem byl často středem pozornosti a každou chvíli jsem bojoval s tím, zda vlajku neschovat, protože mi pozornost nedělá dobře. A svým způsobem mi to i pomohlo zjistit něco o sobě.

O Večeru tříkrálovém už jsem se zmínil, a druhý den jsem pak vyrazil domů do Budějc. Byl to jeden z těch úžasných víkendů, na které asi hned tak nezapomenu. Když jsem pak o dva týdny později, v pátek 24. srpna potřeboval v Praze přespat znovu, jelikož jsem měl vstupenku na Veselé paničky windsorské, měl jsem původně v plánu vybrat si zase nějaký jiný hotel, jelikož v žádném hotelu se neubytovávám dvakrát. Ale v Buddha-Bar Hotelu se mi líbilo natolik, že jsem se rozhodl se do něj po dvou týdnech vrátit. A dokonce jsem tentokrát za stejnou cenu dostal stejně velký pokoj plus nádhernou terasu, která byla rozměrově stejně velká jako můj pokoj a bylo tam sezení tak minimálně pro 10 lidí, až mi skoro bylo líto a přišlo mi nefér, že to využívám jen já sám, že někdo jiný, nějaký zamilovaný pár, by si to užil více. A uvědomil jsem si, jak hrozně osamělý ve svém životě jsem. Nic by mi neudělalo větší radost, než kdybych mohl koupit dvě vstupenky na představení, a kdybych mohl svou lásku, svého partnera nebo partnerku, kdyby nějaká byla, vzít na víkend do tohoto hotelu, který je pro romantiku jako stvořený. Doufal jsem, že letos budu dál. Že se odvysílá Take me out, někoho u televizních obrazovek třeba zaujmu a třeba z toho bude i láska. Že někde někoho náhodou potkám, ve vlaku, v divadle, na ulici, že přeskočí jiskra. Jsem pořád tam, kde jsem byl, a vše krásné a zapamatováníhodné zažívám ve svém životě jen sám. Uměl jsem si představit, jak si dávám se svou láskou společnou vanu nebo sprchu, pak se v županech přesuneme do té úžasně velké postele nebo na terasu, budeme mít oči jen sami pro sebe... Jsem nenapravitelný romantik a toužím po něčem natolik vzácném, že je to skoro nemožné najít. Možná je to tím, že já sám nepřipouštím v něčem tak důležitém, jako je láska, jakékoliv kompromisy. Pokud to nebudu cítit srdcem a celou duší, nemá to smysl. Cokoliv jiného nemá cenu. To raději budu tento luxus konzumovat sám i za cenu pocitů osamění. A budu doufat, že za rok už se třeba do tohoto hotelu vrátím s někým, koho budu nekonečně milovat.

Veselé paničky windsorské mě tak trochu vrátily do dětství. V červnu 2000 ve svých 13 letech jsem tuto komedii viděl na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. A ta inscenace měla s touto inscenací uváděnou v rámci Letních shakespearovských slavností letos už desátým rokem společné nejen jméno režiséra (Jiří Menzel), ale i dva dnes již bývalé herce Jihočeského divadla (Petru Hobzovou a Ctirada Götze), kteří hráli na Otáčivém hledišti stejné role jako v této stále uváděné inscenaci v hlavních rolích s Bolkem Polívkou a Simonou Stašovou. A je jasné, že když tráví tolik let s jednou rolí, patří mezi nejlepší a nejvýraznější z celého osazenstva. A já si připomněl, jak jsem si to tehdy užíval v Českém Krumlově. V hotelu jsem pak zůstal i na sobotní noc, protože druhý den, v sobotu 25. srpna, jsem šel již potřetí na mého oblíbeného Dana Krejčíka a jeho Všechny báječné věci. Opět jsem si to užil na maximum, byť jsem měl pocit, že diváci tentokrát příliš nespolupracují a Daníkovi se tentokrát ani nechtělo po představení mezi lidi, tak jsem na něj čekal marně a viděli jsme se na chvilku jen před představením. V H2O sklepním prostoru jsem tak Všechny báječné věci viděl naposledy, protože nadále se tam již divadlo hrát nebude a Všechny báječné věci zatím zřejmě dočasně nebudou uváděny a bude se hledat nový prostor, respektive nejbližší repríza bude 27. října od 21 hodin v Divadle v Celetné a bude se sedět na jevišti. Zároveň budou mít diváci v Praze v Divadle v Celetné možnost vidět ve čtvrtek 4. října i Všechny báječný věci v podání Západočeského divadla Cheb, kde hlavní a jedinou roli ztvárňuje Pavel Richta, a mě osobně velmi láká se podívat i na tuto verzi a proovnat s tou, kterou znám. Každopádně i druhý víkend v Buddha-Bar Hotelu byl skvělý a už teď přemýšlím, jestli se příští léto v rámci Slavností opět ubytuji právě zde.

V tom výčtu jsem vlastně zapomněl na první inscenaci Slavností, kterou jsem letos viděl, a kterou byla premiérová komedie Dobrý konec všechno spraví. Asi to je tím, že to byla jen průměrná komedie, možná jsem byl i trochu zklamán, že v roli krále neúčinkuje Martin Dejdar, ale Oldřich Vízner, byť hrál skvěle, a hotel Taurus na Vinohradské třídě, kde jsme byl na jednu noc ubytován v podkrovním pokoji nijak nevybočoval z běžných standardů, byť jsem se tam cítil taky dobře a neměl jsem k ubytování žádné výhrady. Ale moje léto, to nebylo jen divadlo. Užil jsem si například také několik zajímavých tiskových konferencí. Hned čtyři tiskové konference byly k programu České televize (představení premiérových dokumentů a publicistických cyklů, představení hrané premiérové tvorby, představení podzimního vysílání ČT Art, představení pořadů u příležitosti výročí 21. srpna 1968). Díky těmto tiskovkám jsem se podíval například na Karlovu univerzitu, do kavárny Černá labuť či do budovy ČT na Kavčích horách. Po roce jsem si rovněž znovu naplno užil tiskovou konferenci TV Prima, která se tentokrát konala v prostoru kolem Vily Štvanice, a která byla koncipována jako narozeninová oslava k 25. výročí TV Prima, takže vše bylo v pouťovém duchu. Nechyběl bezplatný kolotoč s labutěmi, balonky, hormada bezplatného jídla a pití a různé soutěže, které si bylo možno vyzkoušet. Navíc tiskovku moderovali Libor Bouček s Leošem Marešem a skoro na každém kroku jsem tam zakopával o známé osobnosti. Vůbec poprvé jsem se podíval také na tiskovou konferenci TV Nova, která se konala na střeše Paláce Lucerna v asi 35 stupních Celsia. Bylo to zajímavé, krásné, opět plné zajímavých osobností. Potkal jsem zde svého oblíbeného divadelního herce Patrika Děrgela, se kterým jsem mluvil loni v listopadu po skončení Manon Lescaut v Národním divadle, tak jsem se mu připomněl a on si mě pamatoval. Opět byl sympatický, vřelý, chvíli jsme si povídali a já se pak rozloučil, protože o něj stáli ostatní novináři na rozhovor. Takže na tiskové konference, což je ta příjemnější část mé práce, to bylo bohaté léto. A to nejen na tiskovky, ale i na dobré jídlo na těch tiskovkách i na dárečky pro novináře od jednotlivých televizí. Je to příjemná alternativa k těm desítkám a stovkám hodin prosezených za notebookem, a navíc se na tiskovkách dozvím informace, které mi pak v mojí práci výrazně pomáhají.

Jak tak koukám, tak se tento článek změnil v ohlédnutí za mým letošním létem. Vlastně je to asi logické, pokud jsem poslední článek psal v první půlce května. Můj život je asi především o zážitcích, protože jinak je to rutina, nuda a šeď s občasnými temnými myšlenkami, proč se vlastně o cokoliv snažit, když se nemám kvůli komu snažit. Tak nějak chybí motivace, proč mít důvod ráno vstát, proč na sobě pracovat, proč mít z toho života radost. Na jednu stranu mi vyhovuje klid, svoboda a bezstarostnost, kterou mi můj samotářský život přináší, na druhou stranu ale chybí někdo, kdo by mému životu dodal světlo, energii, smysl. A tak jeden den za druhým plynou a tu klidnou hladinu občas rozčeří právě jen nějaké to vybočení z normálu v podobě nějaké akce či zážitků. Na jaře mi například pomáhaly hodně právě cesty za divadlem do Prahy, ale také nákupy oblečení v Praze. Například jsem si postupně nakoupil kompletní outfit Hugo Boss - kožené volnočasové boty, džíny, společenská košile, volnočasová košile, kožená bunda. Každý kousek jsem si pečlivě vybral a ve výsledku jsem s výběrem spokojený. Ale to všechno jsou jen zástupné věci, kterými maskuji svou vnitřní prázdnotu. Nicméně v zásadě je tento život asi fajn, jen mu něco chybí. Tím jsem si nechtěl nijak stěžovat nebo se nedej Bože litovat. Jen jsem člověk, který rád sdílí zážitky, pomáhá druhým, dělí se o vše, o co se dělit dá a dává druhým hodně ze sebe. Pokud to hromadím v sobě, je to přetlak, který mě buď může zahubit, nebo hrozí vybuchnout. A to, že pracuji o samotě z domova mimo jakýkoliv kolektiv mi vůbec nepomáhá.

Bohužel nejhorší je, že už si připadám z toho velkého množství cest do Prahy a z toho všeho stereotypu tak unavený, že nemám chuť ani sílu plánovat si další divadelní představení v Praze, takže na letošní podzim nemám zatím zakoupenou ani jednu vstupenku do divadla v Praze. Mám zakoupenou pouze permanentku v rámci předplatného Troják, takže na celou sezónu až do června mám předplacených šest představení ve třech pražských divadlech (Dejvické divadlo, Činoherní klub, Divadlo Na Zábradlí) a termíny inscenací se vyberu já sám. Možná mě ta únava, kterou pociťuji ze všeho toho stereotypu, brzo přejde a já zase začnu aktivně navštěvovat divadla. Rozhodně si nechci nechat ujít novou inscenaci "Po konci světa" s Danem Krejčíkem a Ivou Pazderkovou, která má premiéru 24. září (já si dám zřejmě první reprízu v pátek 5. října, bude-li dostatek chuti a energie). Vlastně ale mám pocit, že nemá cenu se o ckoliv snažit a já jen nějakým způsobem přežívám ode dne ke dni, aniž bych jednotlivé dny od sebe výrazněji rozlišoval. Dokonce jsem i přibral na váze na nějakých 115 kg (přitom loni v říjnu už jsem se dostal i na 99 kg), což také vypovídá o určité rezignovanosti, a byť jsem znovu začal po téměř roční pauze tento týden znovu chodit do fitka, nevím ale, jestli to bude cokoliv platné. Každý zážitek mi pomůže mou mysl rozptýlit jen na dobu, po kterou se odehrává, ale nedá mi zapomenout na to, že jsem sám.

Léto bylo v mnoha ohledech super. Ale po všech těch letech samoty a víry ve změnu mi prostě jen to "super" nestačí a už se těžko smiřuji s tím, že jsem jaký jsem, že žiju takový život, jaký žiju. Přál bych si jiný život, jiné tělo, jinou mentalitu, jiné prostředí, jinou rodinu, prostě všechno jinak. Přál bych si restart. A jsme zase u začátku tohoto článku. Stačí maličkost, aby se vše změnilo. Stačí jedna magická věta, kterou by mé uši slyšely. Pokud někde po světě běhá někdo, kdo by mohl říct "miluji Tě", doufám, že mi ho osud pošle do cesty tak brzo, jak jen to bude možné. V opačném případě se obávám, že se má prázdnota bude prohlubovat, až ze mě zbude jen prázdná schránka bez jakéhokoliv zájmu o cokoliv, bez empatie, plná zahořklosti a nenávisti. A to je to poslední, co bych chtěl. Už jsem zažil řadu maličkostí v mém životě, které prozářily můj svět a z nichž jsem dokázal dlouho čerpat. Jsou to různé drobnosti, které ale mohou hrát důležitou roli. Například když jsem si v červnovém čísle časopisu Národního divadla ve vlaku po cestě z představení Maryša přečetl, že dramaturgyni činohry dojal až k slzám dopis od diváka, který litoval, že její úvod ke Krvavé svatbě trval pouhých 20 minut (ano, tím divákem jsem byl já). Nebo když se mi povedlo před pár dny konečně po celém jednom roce snažení zakoupit pro mého šéfa dvě vstupenky na Ucpanej systém do Dejvického divadla. Nebo když jsem na jednom internetovém bazaru objevil na prodej úplně novou nenošenou pánskou koženou bundu Emporio Armani se všemi visačkami v mé velikosti, kterou ta prodávající zakoupila v kamenném obchodě za 41 tisíc Kč, ale protože to byl nevhodný dárek, tak jí prodávala za pouhých 5 tisíc a pár stovek, tedy za zlomek původní částky, tak jsem jí koupil a ihned si jí zamiloval. I takové maličkosti mohou pomoci k tomu, abych věřil, že život je vlastně super a dokáží mě nabít. Ale to nabití vydrží jen zhruba tak dlouho, jako jedno nabití smartphonu, tedy přinejhorším skoro ani ne jeden den, přinejlepším pár dní. A je těžké po těch letech hledat pořád nové impulsy, nové zážitky, novou chuť do života a novou víru, že jednou to všechno bude mít smysl.

Jsem silný a věřím, že bych si měl ze života brát to lepší a čerpat sílu a energii ze všeho, z čeho čerpat lze. Nejsem zlomený, nejsem rezignovaný, nechci nic vzdávat. Teď například máme září, a to je pro mě doba, kdy už se pomalu začínám těšit na Vánoce, které miluji pro jejich duchovno a pro jejich atmosféru. V říjnových volbách také kandiduji u nás v Českých Budějovicích v komunálních volbách do městského zastupitelstva, na kandidátce KSČM mám číslo 20 z celkových 45 kandidátů, a i když mám jen velmi malou či téměř nulovou šanci být z této pozice zvolen, mohu být nominován klidně i do některé městské komise, třeba do Kulturní komise. Takže život nějak běží a snad poběží i dále, aby to všechno mělo pro mě smysl. Léto jsem si užil a teď se budu pomalu těšit na Vánoce. Co bude dál, to se uvidí. Svou budoucnost a svůj osud neznám. Nejsem srab, nezříkám se života a ze života neutíkám. Ale už by to sakra chtělo nějakou vzpruhu. Ta jednotvárnost mě prostě ubíjí! Tak uvidíme zda a co se s tím dá dělat. Dokud mám víru, mám i naději. A s nadějí je šance, že vše jednou bude tak, jak to chci. Snad jednou bude vše tak, jak má být, protože nevěřím, že právě takhle to má být! Život je prostě někdy neskutečně vtipný, byť ten vtip je mnohdy krutý a brutální. Ale to už tak nějak k životu patří. A i když mě to často deptá, chcílemi mě to i baví. Život je zkrátka chvíli drsná kurva a chvíli něžná milenka. A to je smutné i veselé zároveň. Tak vzhůru do dalších dní!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kata Kata | 16. září 2018 v 12:17 | Reagovat

Miluju čtení tvých článků!! Opravdu mě moc zaujal nejen tvůj životní příběh ale i to, jak dobře se vyjadřuješ a píšeš. Pravidelně tvůj blog navštěvuju a čekám na nové příspěvky... škoda, že jich není víc, i když si samozřejmě umím představit, že na to nemáš čas nebo náladu...

Moc Ti držím palce do dalších dní! Jsem si jistá, že jednou bude Tvůj život vypadat přesně tak, jak si přeješ. :)

2 Jirka Jirka | Web | 20. září 2018 v 12:48 | Reagovat

[1]: Děkuji za milou reakci. Ano, v posledních měsících nebylo mnoho času, ale když už jsem ten čas měl, nevěděl jsem, jak nový článek zahájit, o čem psát, jak to pojmout. Výsledná podoba článku je pak často překvapením i pro mě. Tento článek navíc i doplatil na to, že když už jsem ho napsal a zveřejnil, trefil jsem se zrovna do situace, kdy se zde na Blog.cz vyskytují technické problémy a článek se zpočátku na mém blogu vůbec nezobrazoval. Navíc v mé administraci ho dosud nemohu jakkoliv upravovat, protože se mi stále neukazuje mezi zveřejněnými články. A ani nevím, jestli pravidelní čtenáři mého blogu, kteří odebírají mailem upozornění na mé nové články, vůbec toto upozornění na nový článek dostali. Zkrátka když už člověk po čtyřech měsících něco zveřejní, trefí se zrovna do technických problémů :D

Jinak doufám, že příspěvky teď budou přibývat častěji, i když to je otázka toho, jestli bude o čem psát a jestli bude ta správná nálada. Zakázal jsem si totiž psát příspěvky ve svých temnějších chvílích, kdy svět vnímám v té temnější a depresivnější rovině a mám tendence se litovat či být na svět naštvaný (ano, i takové nálady mívám). Časově jsem na tom teď snad už docela dobře, takže v tom problém snad nebude ;-) Ještě jednou děkuji za Tvůj komentář a měj se krásně! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama