Setkávání a míjení aneb Má celoroční story

15. května 2018 v 11:43 | Jirka |  Má přítomnost
Ehm, dobrý den přeji. Je tu ještě někdo, kdo má zájem o moje články? Po třech měsících nečinnosti se skoro bojím, jestli budu ještě někoho zajímat. Čímž jsem vlastně chtěl tak nějak nenápadně naznačit, že si uvědomuji tu dlouhou prodlevu, která z mé strany nastala. Skutečně se nechci ke svému blogu, ke svému dítku, které se vyvíjí spolu se mnou, a které mapuje celý můj "druhý život" po zhubnutí, chovat takto sobecky. Ale jsem bohužel natolik vytížený, že některé věci musely a musejí jít stranou. Vždyť tento článek jsem psal v noci na úkor spánku, který jsem si tak zkrátil o dvě hodiny. Když už se nevěnuji své práci, svému pejskovi či nějakým dalším důležitým povinnostem, trávím čas v divadle (což mnohdy znamená i trávit čas ve vlaku na trase Budějce - Praha a zpět). Vždyť od mého posledního zveřejněného článku (od 8. února do dneška -15. května) jsem zvládl vidět 29 divadelních představení (8 představení v Budějcích a 21 představení v Praze). A to je sakra velké číslo! A to ani nepočítám, kolik knížek už jsem letos stihl přečíst (vždy si beru na cestu do Prahy do vlaku knížku spadající do mého oblíbeného žánru young adult románů). A samozřejmě při tak dlouhé odmlce a při mých aktivitách jsem načerpal řadu námětů na články...


Cítím, že pro tento článek bych si měl zvollit jen jedno téma, a zbytek si nechat na někdy jindy, třeba na léto, kdy divadla nehrají, a já tak budu mít asi víc volného času, než bych chtěl a předpokládám, že to bude na mém blogu poznat. Jenže jaké téma zvolit? Je toho tolik. Tak například splnil se mi můj dětský sen a já se letos v březnu zúčastnil jako divák v pražském Rudolfinu předávání cen Český lev (jeden z úžasných benefitů mého zaměstnání pro ČSFD.cz). Další článek by si zasloužily mé divadelní zážitky a nějaký další třeba knihy, které jsem přečetl. Rovněž jsem se už letos stihl zúčastnit dvou tiskových konferencí České televize. A znovu jsem si nechal obarvit vlasy. Určitě mám mnoho zážitků, které by si zasloužily svůj článek. A pak je tu i můj přetlak myšlenek. V poslední době ve své hlavě například řeším otázku, jestli vůbec existuje pravá láska, jestli láska samotná není jen klam a zástěrka pro strach člověka ze samoty. I o tom by mohl být jeden z mých dalších článků. A koneckonců, často se vracím ve své hlavě i k otázkám na smysl života a k otázkám ohledně života a smrti. Dát si tři měsíce pauzu od blogu je svým způsobem velmi očistné a inspirativní. Nakonec jsem se rozhodl věnovat tento článek přece jen divadlu. Ale nebude to o jen tak obyčejném divadle. Bude to o zcela výjimečném divadelním zážitku a o zcela výjimečném mladém herci. O herci, jehož jméno už jste mohli na mém blogu zaznamenat, byť jsem ho zmínil jen jednou a okrajově a nečekal jsem, že v mém životě zanechá tak výraznou stopu. Tenhle článek by se tak dal také brát jako můj tip, co byste si rozhodně neměli nechat ujít.

To jméno, o kterém se chci zmínit, je Daniel Krejčík (dále už jen DK), mladý 23letý herec. Abyste pochopili souvislosti a celý ten vývoj, musím se vrátit zhruba o rok zpět. Poprvé jsem toto jméno zaregistroval tehdy, když jsem loni na jaře začínal jezdit za divadlem do Prahy a on zrovna zkoušel roli Chlapce v inscenaci V hodině rysa. Ihned jsem věděl, že to budu chtít vidět, nikoliv kvůli zmíněnému herci, ale kvůli ději, který mě zaujal. Nicméně nastal u mě zajímavý paradox. Když jsem si kupoval v Divadle v Řeznické loni v dubnu vstupenku na inscenaci Sametová noc (kde hrála moje oblíbená Veronika Kubařová), koupil jsem si i vstupenku na 30. května na představení Cock, u kterého mě zaujalo, že pojednává o bisexualitě a nerozhodnosti. A tak trochu náhodou zde rovněž hraje DK. Mělo to tedy být mé první setkání s tímto hercem. Jenže asi po dvou týdnech jsem si uvědomil, že mám docela volnou půlku května, a tak jsem si koupil vstupenku na 16. května na již zmíněnou inscenaci V hodině rysa. A to je právě ten paradox. Dvě inscenace, v obou hrají dva stejní herci (kromě DK i Petra Horváthová), a já je nechtěl vidět kvůli hereckému obsazení, ale kvůli tomu, že mě zaujal popis děje. A jako první jsem si koupil vstupenku na inscenaci, kterou jsem ale ve výsledku viděl jako druhou (Cock). Každopádně dost zmatečného vysvětlování, byť tento postup nákupu vstupenek na přeskáčku je pro mě velmi neobvyklý. Nyní přejdu k tomu, co následovalo.

Úterý 16. května 2017. Praha, La Fabrika - V hodině rysa. Má první návštěva La Fabriky. Netušil jsem, co mě čeká. Měl to být severský příběh o chlapci, který zabil Boha. Už tahle informace stačila, abych věděl, že to chci vidět. Vcházím do sálu, usedám na místo, zatímco po jevišti se už pohybuje do svěrací kazajky oděný mladý herec s nepřítomným výrazem. Když hra začne, tuším, že to bude nevšední zážitek. Mladý chlapec ztvárněný DK je zavřený na psychiatrii, protože zabil dva lidi. Vede rozhovor s farářkou a divák se dozvídá vše, co potřebuje vědět. A než se stihnu vzpamatovat, necelé dvě hodiny uplynou a je tu konec. Začíná závěrečný monolog Zuzany Bydžovské v roli farářky a já cítím, že u mě přichází něco, co se mi ještě v divadle nikdy nestalo. Začínají mi téct slzy. Je to proud slz, který nedokážu zadržet. Snažím se tedy alespoň vzlykat potichu a nerušit ostatní. Nevím, jak dlouho jsem brečel. Jednu, dvě, tři minuty, fakt nevím. Jenom vím, že brečím ze smutku nad osudem chlapce. DK předvedl tak úchvatný výkon, že jsem se rozbrečel nad osudem dvojnásobného mladistvého vraha. To se nedalo. To bylo něco tak intenzivního, že jsem to ještě nezažil. Herec, kterého jsem dosud neznal, mi pronikl až do mého srdce. A já se ptal sám sebe, co se kurva stalo. Co je ten herec sakra zač? Kde se vzal a proč na mě tak působí? A jaká náhoda nebo osud mě sem přivedly? Hned mi došlo, že právě tenhle herec má něco, co se nedá naučit. On má duši. On je autentický. On tu postavu nehraje. On se jí stává. On je výjimečný. Lituji, že jsem pod vlivem emocí nedokázal tleskat vestoje. Tento svůj dluh jsem pak hercům splatil při repríze v pondělí 4. prosince, kdy jsem se na toto představení vydal podruhé, a opět jsem na konci brečel, i když tentokrát ne tak intenzivně, přesto to opět bylo silné. Tato inscenace mě zkrátka totálně rozsekala, domů do Budějc jsem pak odjížděl vlakem totálně psychicky rozložený a zničený.

Úterý 30. května 2017 - Praha, Divadlo v Řeznické - Cock. Když jsem si kupoval vstupenku, nevěděl jsem, kdo je to a co dokáže DK. Teď byla má očekávání na maximu. A to nejen kvůli tomuto herci, ale i kvůli tématu inscenace. Já sám se potýkám se svou bisexualitou, a proto inscenace na téma bisexualita byla pro mě svým tématem maximálně atraktivní. Pominu-li tak trochu bojové podmínky, že ten večer bylo opravdu šílené dusno a vlhko, diváci během představení popíjeli tekutiny z lahví aby nelekli, někteří se dokonce museli odběhnout nadýchat čerstvého vzduchu a herci byli propocení během prvních pár minut, byl to opět vynikající zážitek. DK jako mladík žijící v dlouholetém vztahu se svým partnerem a potkávající při cestách do práce atraktivní slečnu, přičemž jednou mezi nimi přeskočí jiskra. To je jen část děje, která se stává výchozím bodem k tomu, o čem vlastně primárně inscenace pojednává. O nerozhodnosti, o spoutanosti, o manipulaci, o strachu z rozhodnutí. DK opět předvedl věrohodný výkon, po kterém se zařadil mezi mé nejoblíbenější herce na druhé místo, hned za Veroniku Khek Kubařovou. Mladý herec, o kterém jsem poprvé slyšel někdy v dubnu 2017. Je to neskutečné, jak člověka někdy osud dovede k někomu, kdo ho dokáže zajumout. Dvě inscenace, dva zážitky, dva autentické herecké výkony. Chtěl jsem se po skončení Cocka překonat a čekal jsem v kavárně divadla, až tam přijdou herci po představení, protože jsem věděl, že sem herci chodí, měsíc předtím jsem se zde totiž setkal po představení Sametová noc s Veronikou Kubařovou a nechal si od ní podepsat divadelní programy k inscenacím, v nichž hrála. A DK skutečně přišel. A já tam jen stál a neměl odvahu ho oslovit. Nešlo to. Nemohl jsem. Co bych mu tak asi říkal? Copak bych ho mohl zajímat? To přece nejde. To nezvládnu. S Veronikou Kubařovou jsem byl dopředu dohodnutý přes Facebook a i tehdy jsem si moc nevěřil na osobní setkání. A teď mám jen tak oslovit člověka, který je v mých očích nejtalentovanějším hercem, kterého jsem kdy v divadle viděl? Prostě jsem zbaběle odešel bez jediného slova. Chvíli jsem ho sice nenápadně pozoroval, možná se po mně taky podíval, ale nic víc. Byl jsem zbabělý, abych ho oslovil z očí do očí. Ale ve vlaku po cestě do Budějc jsem našel odvahu napsat mu alespoň vzkaz přes Facebook. Jak se mi líbil v obou představeních. Co jsem při nich prožíval. Co si myslím o jeho herectví. Vše jsem to vložil do písemného projevu. A jaké bylo mé překvapení, když mi druhý den ráno odepsal ne zrovna krátkou srdečnou odpověď. Trochu jsem litoval, že jsem ho neoslovil napřímo, ale asi se všechno děje tak, jak to má být. Tehdy jsem netušil, co bude dál.

A co bylo dál? Přiznávám, že pak se dlouho nic nedělo. Až během listopadu, po nějakém půl roce, mi zase napsal přes Facebook. Věta "po představeních mi píše hodně lidí, ale Vaše zpráva mi tak nějak zůstala u srdce" (tak nějak to tehdy DK napsal) mě prostě musela zahřát u srdce. Pak to pokračovalo ve smyslu "když dohraju Rysa, vzpomenu si, co jste napsal, zůstalo to ve mně". Víte, pokud je to tak, pokud napíšu něco, co zaujme, zarezonuje, co zůstane v paměti, je to vlastně pro mě to největší možné uznání. Přitom jsem to nepsal z nějaké vypočítavosti nebo prospěchu. Já jsem člověk, který má nutkání pochválit to, co se mu opravdu líbí, co ho zasáhne, co ho zaujme. Prostě proto, že mám pocit, že lidé obecně hodně kritizují a málo chválí, protože to berou tak nějak automaticky, když je něco v pořádku a když se něco povede a funguje jak má, zatímco když se něco pokazí, mají potřebu to řešit a upozorňovat na to. Já jsem v tomto případě chválil s čistými úmysly a potěšilo mě, že to mělo smysl. A jak už jsem psal, na Rysa jsem se znovu vydal 4. prosince. Nějak poté jsem zjistil, že DK zmizel z Facebooku. Možná to souviselo s veřejným oznámením, že jeho životním partnerem je politik Matěj Stropnický. Každopádně jsem rád, že jsem ho mohl dále sledovat alespoň na Instagramu, kde jsem ho objevil někdy v říjnu. A právě díky Instagramu jsem zjistil začátkem ledna, že DK chystá novou divadelní inscenaci. A že shodou okolností je její název podobný jako název mé neoblíbenější knihy. Zatímco moje milovaná kniha se jmenuje Všechny malé zázraky, nová divadelní inscenace s DK se jmenuje Všechny báječné věci. A jak ta kniha, tak inscenace vyprávějí o bipolární poruše hlavního hrdiny (ale kniha s inscenací nemá žádnou spojitost). Ne, tohle už prostě nemůže být náhoda, řekl jsem si tehdy a těšil se do divadla.

Je to trochu zvláštní, ale tehdy v lednu jsem zrovna prožíval jakousi soukromou krizi. Cítil jsem se přesycen divadlem, takže jsem přestal jezdit do Prahy, za celý leden jsem viděl jediné divadelní představení, a to v Budějcích, přestal jsem sledovat programy pražských divadel, přestal jsem plánovat, přestal jsem celkově utrácet peníze a jen jsem byl zalezlý doma a věnoval se práci, zatímco jsem byl tak nějak unavený, znuděný, přesycený divadlem a líný cokoliv dělat či řešit. A je takovým paradoxem, že moje opětovné cesty za divadlem do Prahy začaly právě v pátek 16. března premiérou inscenace Všechny báječné věci (které jsem dal přednost před firemním víkendem v přírodě, který organizoval můj šéf, a nelituji toho). I když je pravda, že už šest dní před tím jsem byl v Praze na předávání Českých lvů. Ale má současná série cest do Prahy začala právě Všemi báječnými věcmi. Jedná se o inscenaci pro jednoho herce, tedy monodrama, která spadá do repertoáru skupiny OLDstars, a která se hraje na pražském Žižkově v H2O sklepním prostoru, tedy v komorní místnosti pro zhruba 30 diváků. O tomto uskupení jsem do té doby nic nevěděl, a byl to pro mě trochu jiný druh divadla, než na jaké jsem běžně zvyklý, a to nejen tím prostorem, ale i tím, že během představení jsou do hry zapojováni i náhodně vybraní diváci. Představení samotné pojednává o chlapci, jehož matka se pokusí o sebevraždu a on začne psát seznam věcí, kvůli kterým se vyplatí žít, až dojde k číslu milion. Sám DK diváky vítá už u vstupu do sálu, a když jsou všichni usazeni, rovnou se začíná hrát. Ani nevím, jestli věděl, že tam ten večer přijdu, a pokud ano, tak jestli mě pozná, byť mě znal z mých fotek na Facebooku a Instagramu, ale jedna velká bariéra v mé hlavě padla, protože aniž bych to tušil, sedl jsem si na místo, které mě předurčilo účastnit se aktivně představení jako otec onoho hlavního hrdiny. Takže možná jsem se tehdy v té divadelní kavárně styděl s ním komunikovat, ale tady všechny zábrany padly. Spolupracoval jsem s ním, jak jsem nejlépe uměl, snažil jsem se mu to moc nekazit a vlastně jsem si to fakt krásně užil, stejně jako celé publikum. Ta inscenace mě prostě chytla za srdce, opět to byl ze strany DK bezchybný, přesný, dokonalý, autentický herecký výkon.

A já se rozhodl, že tentokrát neuteču. Že tentokrát překonám stud, strach a nervozitu a zkusím na něj počkat v kavárně. Dokonce jsem mu koupil jako takovou pozornost za předchozí úžasné divadelní zážitky asi to největší dostupné Kinder vajíčko, které je možné koupit, a do kterého jsem rád zainvestoval, protože mi to přišlo originální a hravé. Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli to má smysl a jestli nemám raději odejít, dokud je čas, DK přišel do kavárny a rovnou mě sám od sebe oslovil. A ze mě to všechno spadlo. Potykali jsme si, popovídali si, předal jsem sladký dárek a já věděl, že po těch cca 10 měsících občasné písemné komunikace nám ta komunikace může fungovat krásně i v reálu. Strávili jsme spolu asi půl hodiny a bylo to normální a vlastně až překvapivě přirozené. Domů do Budějc jsem pak jel s příjemným pocitem, že to všechno asi tak mělo být. A věděl jsem, že Danek útočí na první místo mezi mými oblíbenými divadelními herci. Protože jsem ho viděl ve třech rolích a pokaždé to byl dokonalý zážitek. Nicméně tohle byl jen jakýsi začátek, protože co mi osud přichystal dál, to mě až udivovalo. Nějaké dva týdny po prvním setkání s Dankem jsem na něj v Praze zcela neplánovaně narazil znovu, a to v Divadle v Řeznické. Já tam byl naposled právě toho 30. května na Cockovi, a teď jsem se tam vydal po 10 měsících na inscenaci Midsummer. A to jsem se tam rozhodl jet na poslední chvíli, vstupenku jsem kupoval dva dny před představením. A on tam dorazil jako divák spolu se svým partnerem. Když jsem po představení odcházel, narazil jsem na ně oba venku, tak jsme se pozdravili, chvilku si popovídali, a opět to bylo zcela přirozené. Někdy má osud fakt zvláštní smysl pro humor. A aby toho nebylo málo, zhruba další dva týdny poté jsme se potkali v Praze znovu na jiném představení, tentokrát v La Fabrice na představení Gedeonův uzel. I když je pravda, že tady byl DK tak trochu pracovně, protože tohle představení, stejně jako inscenace V hodině rysa, spadá pod spolek SpoluHra, s níž je právě DK aktivně spjatý. Nicméně nejen, že to pro mě byl dokonalý divadelní zážitek, kterému jsem tleskal vestoje, ale ještě jsme si po představení s Dankem opět krásně popovídali především tedy o tomto představení, ale i o jiných věcech, a ještě mě představil oběma herečkám. Takže naše už třetí setkání během jednoho měsíce bylo pro mě opět zajímavé a nezapomenutelné.

A tak nějak jsem dospěl k rozhodnutí, že chci znovu vidět monodrama Všechny báječné věci. A tak se stalo, že po těch třech setkáních a po občasné komunikaci na Instagramu s DK jsem se znovu minulou sobotu 12. května vydal na pražský Žižkov. Už jsem si jen velmi mlhavě pamatoval, jaká jsou místa předurčující diváka k hraní některé z rolí, tak jsem si tentokrát sedl jinam než minule. A tentokrát jsem nebyl do představení zapojený, což mi umožnilo si plně vychutnat celou inscenaci bez toho, abych byl celou dobu ve střehu, co se po mně případně bude chtít. A vzhledem k tomu, jak úžasně publikum spolupracovalo to bylo podle mě ještě o chlup lepší než napoprvé. Bylo to dokonalé, chvílemi jsem neměl daleko k slzám, chvílemi jsem měl husí kůži a působilo to na mě vší myslitelnou silou. Opět jsem nadšeně tleskal vestoje a opět jsem po představení počkal v kavárně. Tentokrát už jsme se pozdravili jako staří známí a bylo pro mě příjemným zjištěním, že tam opět vidím jiného diváka, který byl také na premiéře, a který z osobních důvodů chodí na každou reprízu (a prý už si taky jednou zahrál otce hlavního hrdiny - haha, škodolibost u mě trochu zapracovala, aspoň v tom nejsem sám). Tak jsme všichni tři seděli u stolu, já vedle DK, povídali si a z mého pohledu přišel zlom. Už jsem si nepřipadal jako fanoušek obdivně vzhlížející ke svému idolu. Připadal jsem si jako rovnocenný parťák, jako normální kamarád, známý, prostě jako rovnocenný člověk. Zmizela veškerá nervozita a zůstal jen příjemný pocit milé společnosti. Najednou jsme probírali i soukromé věci a soukromý život a já se o svém nejoblíbenějším herci dozvěděl mnoho věcí, které mě utvrdili v tom, že je to prostě úžasný milý člověk, který si na nic nehraje, který si k sobě dokáže pustit lidi, když jim věří, a který je přátelský, slušný, prostě samé pozitivní věci. A víte, jak poznáte, že vám někdo maximálně věří, a že už vás asi tak úplně nepokládá za cizího? Pokud vás nechá o samotě se svým mobilem a svými věcmi a ani na okamžik ho nenapadne, že byste toho zneužili. Ano, to se stalo, když si Danek odešel zakouřit před kavárnu, za ním pak odešel i ten druhý Jirka (to byl ten další divák z premiéry) a zapovídali se tam ještě s dalšími lidmi a já tak zůstal sám u stolu s Dankovým mobilem a jeho věcmi. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych toho zneužil a hodně pro mě znamenalo, že vlastně ani Danka nenapadlo, že bych toho mohl zneužít.

A jelikož čas se nachýlil, tak jsem si pobalil svoje věci a šel na zastávku MHD (která je hned před tou kavárnou). Ale ještě předtím jsem Danka požádal, zda by mi podepsal plakát právě k inscenaci Všechny báječné věci. Víte, ta inscenace je výjimečná. Je pro mě výjimečná natolik, že jsem si pár dní po jejím prvním zhlédnutí napsal do té divadelní společnosti, jestli by bylo možné získat oficiální plakát k inscenaci ve vysokém rozlišení v elektronické podobě. K mému překvapení mi ho bez problémů zaslali a já si pak objednal u jedné firmy přes internet jeho vytištění a zaslání poštou. A tak mi asi za pět dní přišel kvalitně vytištěný plakát v rozměru 60x90 cm. A i když to nebyla levná sranda (i s poštovným mě to stálo 538 Kč), nelituji ani jediné vynaložené koruny. Protože Danek mi ho po druhém zhlédnutí Všech báječných věcí rád podepsal a dokonce mi tam připsal i osobní vzkaz, a jak podotkl, je to vzkaz určený opravdu jen pro mě, a proto zde nenapíšu, co v něm stojí. Nechci se o něj dělit a chci si ho zcela sobecky nechat jen pro sebe. Já sám jsem se nedíval, co tam píše, přečetl jsem si to pak až v tramvaji. A neskutečně mě to dojalo. A vlastně kdykoliv se na něj podívám nebo si na něj vzpomenu, už se mi hrnou do očí slzy dojetí. Tohle není něco obecného, co herec napíše každému, kdo ho požádá o autogram. Tohle je velmi krásné a specifické. To, že pro někoho donedávna cizího znamenám tak moc, to je prostě něco, na co nejsem zvyklý, a co mě dojímá. Ten plakát má teď pro mě absolutně nevyčíslitelnou hodnotu a je to pro mě ten největší poklad, který doma mám. Protože cítím, že Danek dal do toho podpisu a vzkazu kus svého srdce. A to je prostě nejvíc. Pak už jsme se vlastně jen rozloučili a přišlo pro mě další překvapení. Samozřejmě došlo na obvyklé podání ruky. Ale tentokrát neskončilo u toho. Danek mě tak nějak automaticky přátelsky srdečně objal. A to bylo (spolu s podepsaným plakátem) úplně nejvíc! Tenhle večer prostě už ani nemohl být lepší. A já mám stále pocit, jako by to byl ten nejkrásnější sen, jaký se mi může zdát. Až na to, že kdykoliv kouknu na ten plakát, vím, že se to skutečně stalo! A je to úžasné.

A to je na toto téma momentálně vše. Story, která trvá jeden rok, a která se vyvinula, jak jsem to vůbec nepředpokládal. Jeden mladý herec, kterého jsem vlastně poprvé viděl naživo právě před rokem, a s nímž jsem se naživo setkal poprvé teprve před dvěma měsíci. A hlavně zjištění, že i když je to tak nesmírně milý, sympatický, nadaný a talentovaný herec, je zároveň slušný, srdečný, vstřícný, kamarádský a není vůbec namyšlený. Zkrátka je to obyčejný mladý muž, který si na nic nehraje, a možná právě proto je tak dokonalý a autentický ve svých rolích. A já se už těším nejen na to, až ho znovu uvidím v repríze Všech báječných věcí nebo v Cockovi (obě představení se stále hrají a předpokládám, že se budou hrát i v příští sezóně), ale těším se i na jeho nové role v divadle. Podle toho, co jsem se od něj dozvěděl, by těch premiér v příští sezóně mohl mít i více než jednu (což se stalo v této sezóně). Každopádně pokud máte rádi divadlo, pokud máte rádi kvalitní divadlo, pokud máte rádi divadlo, kde si můžete třeba i zahrát nějakou roli, doporučuji vaší pozornosti právě DK, a ať už vyberete inscenaci Cock nebo Všechny báječné věci, určitě nebudete litovat. Jinak DK hraje ještě v Divadle v Řeznické v inscenaci Leni, ale tu jsem zatím neviděl. A závěrem ještě jedno konstatování. DK je pro mě můj nejoblíbenější herec. A to je vše. Spojil nás zájem o divadlo a já jsem rád, že jsem ho mohl potkat, že jsem ho mohl poznat, že nás osud spojil. Nikdy bych tohoto seznámení a setkání nezneužil. A hlavně si myslím, že i Danek sám tuší, že já nejsem žádný stalker, který by ho chtěl pronásledovat na každém kroku. Jsem prostě jen člověk, který si váží takového skvělého a výjimečného člověka, jakým Danek je. A přeji mu to, co přeji každému, na kom mi záleží. Spokojený život, nehynoucí lásku, která dokáže překonat absolutně vše, pevné zdraví a mnoho důvodů k radosti a úsměvům. To vše absolutně bez postranních úmyslů prostě proto, že je, jaký je. Skvělý, výjimečný, pokorný. Dělá, co ho baví, a dělá to tak skvěle, že to je skoro až zázrak. A jsem osudu vděčný, že mě přivedl k zájmu o divadlo a tím pádem i k Dankovi, kterého bych jinak nepoznal, a že mi umožňuje svůj koníček rozvíjet, milovat a žít ho. Život je občas překvapivý. Ale v tom je jeho krása. A já to mám takhle rád!

A ještě jedna poznámka na závěr. Nevím, jak dlouho budete čekat na můj další článek, protože jsem velmi vytížený a tento článek jsem psal v noci zhruba od půl jedné do půl čtvrté (jindy prostě nemám čas). Teď dopoledne jsem ho akorát zkontroloval, lehce doplnil a upravil a výsledek můžete vidět sami. Mé časové možnosti jsou dosti omezené. Takže pokud třeba úplně nechcete čekat další týdny či měsíce na nový článek a chcete nějakým způsobem sledovat moje aktivity, máte možnost sledovat mě na Instagramu, kde jsem pod přezdívkou jirkabud87 A pokud vás zajímá, co jsem viděl v divadle a jak se mi to líbilo, najděte si na webu i-divadlo.cz moje hodnocení pod přezdívkou JirkaS To je pro tuto chvíli vše. Děkuji a mějte se fajn. Ať jsou vaše dny prozářeny Sluncem, optimismem, úsměvy a dobrou náladou! Krásné nadcházející jarní a letní dny vám všem!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | 22. května 2018 v 17:29 | Reagovat

Tenhle článek mě donutil koupit lístky na Všechny báječné věci, tak snad budu 25.6. taky tak nadšená! :-)

2 Jirka Jirka | 23. května 2018 v 12:00 | Reagovat

[1]: Wow, tak to jsem rád, že jsem Ti poskytl tip na divadlo, který Tě zaujal natolik, aby sis koupila vstupenku :-) A překvapilo mě, kolik nových repríz Všech báječných věcí se objevilo v programu, když jsem článek psal, byla známa jen repríza 28.5... Já už mám 25.6. v Praze jiné představení (Čapek v Rokoku), takže tohle vynechám, i když bych rád popřál Dankovi k narozeninám (které má den předtím - 24.6.). Ale myslím, že v srpnu bych se chtěl z těch sedmi repríz alespoň dvou zúčastnit :-)
Každopádně si to užij a budu rád, když dáš vědět, jak se Ti to líbilo, a jestli sis zahrála nějakou roli (jsou tam tři role pro muže z publika, dvě role pro ženy z publika a jedna dvojrole pro partnerský pár z publika). Užij si to, protože to za to fakt stojí! ;-)

3 Seb Seb | 7. června 2018 v 13:06 | Reagovat

Rád čtu tvoje články a zajímalo by mě, jak to nakonec dopadlo s tou redaktorkou, která se do tebe zamilovala při rozhovoru v Take Me Out? Jestli jste se pak ještě viděli? :-)

4 Jirka Jirka | 8. června 2018 v 11:28 | Reagovat

[3]: Zajímavá otázka. Nene, tohle nijak nepokračovalo, po natáčení Take me out už jsme se neviděli a nekontaktovali. Zřejmě to z její strany bylo jen nějaké momentální poblouznění. Kdyby mi dala nějak najevo během celého toho natáčecího dne, že by se chtěla potkat, že by mě chtěla poznat víc, neměl bych s tím problém. Ale ona nic najevo nedala a já měl dost starostí a psychického vypětí se samotným natáčením, kdy jsem měl co dělat, abych se z toho všeho nezhroutil. Takže v tomto směru nic nepokračovalo :-) Ale hodně jsem se těšil na tu reportáž, kterou se mnou dělala do slovenského Top staru a mrzí mě, že tato reportáž, stejně jako můj díl Take me out zatím nebyla odvysílána. Strašně rád bych věděl, jestli by z té reportáže bylo patrno, že tam z její strany dochází k nějaké zamilovanosti :-)

5 Jenny Jenny | 25. června 2018 v 23:15 | Reagovat

Plná dojmů z dnešního divadla ti chci poděkovat za to, že jsem se díky tobě o představení dozvěděla. Bylo to neskutečně výborný! Dana Krejčíka budu mít odteď taky v merku, protože hrál geniálně. To nenásilné zapojení publika do děje, střídání vtipných chvil s těmi melancholickými, silný příběh, komorní příjemný prostor... naprosto se mi to trefilo do noty a myslím, že zajdu do konce prázdnin ještě na jednu reprízu. Opravdu výjimečný zážitek! :)

6 Jirka Jirka | Web | 26. června 2018 v 12:02 | Reagovat

[5]: Děkuju za Tvoje dojmy, říkal jsem si, jak se Ti to asi bude líbit, protože jsem přece jen cítil určitou zodpovědnost za to, že jsem to doporučil a Tys tam na základě mého doporučení šla. A i když já byl včera večer na jiném velmi silném představení v jiném divadle, přesto jsem přemýšlel po skončení mého představení, že snad nejsi z Báječných věcí zklamaná, byť Tě nijak blíže neznám :-) Ale pak jsem si řekl, že z tohoto představení snad nemůže být zklamaný nikdo :D Každopádně je to fakt super, že jsi nadšená a jelikož bych se rád v srpnu vydal na Báječné věci ideálně dvakrát, třeba se tam i potkáme, pokud si vybereme stejný termín (já osobně asi půjdu v oba nedělní termíny, ale ještě nejsem stoprocentně rozhodnutý) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama