Divadelní představení pro nezadané podruhé aneb Jak to bylo tentokrát

5. února 2018 v 14:07 | Jirka |  Má přítomnost
Krásný den vám všem, vážení a milí, ať už se nacházíte kdekoliv a v jakémkoliv rozpoložení, ať jste na můj článek klikli cíleně či náhodně, doufám, že vás zaujme to, co si přečtete. Můj článek je vlastně jakýmsi pokračováním toho, co jste si mohli na mém blogu přečíst před rokem. Týká se totiž akce nazvané Divadelní představení pro nezadané, kterou pořádají každý rok kolem Valentýna Městská divadla pražská v divadle Rokoko, a u níž je doporučený věk účastníků 25 až 45 let. Pro mě jako čerstvě 31letého muže, který často a rád navštěvuje divadlo a je nezadaný je to tedy ideální příležitost, jak se seznámit. A řekněme si na rovinu, po zkušenosti s mou účastí v TV pořadu Take me out jsem rád za takovouto akci. Zatímco v tom pořadu byla většina žen především kvůli své sebepropagaci a nikoliv kvůli seznámení (a u některých z nich bylo patrné, že sice oplývají krásou či jinými tělesnými přednostmi, ale inteligence jim chybí), na této divadelní akci se nacházely ženy inteligentní a ženy, které skutečně měly zájem o seznámení. Ale než se rozepíšu o průběhu letošního představení pro nezadané, doporučím vaší pozornosti dva články ohlížející se za minulým ročníkem. Jelikož jsem byl účasten na této akci i před rokem, kdy jsem si to vyzkoušel (bez valného výsledku) poprvé, shrnutí mých dojmů najdete v tomto rok starém článku. A pozor, poprvé odkazuji i na článek jiného mužského účastníka loňského ročníku, kterého neznám, a jehož článek jsem objevil teprve včera a docela mě zaujal. Chcete-li, čtěte zde. A teď už k letošnímu představení pro nezadané.


Musím začít tím, že se mi tam vůbec nechtělo a nebyl jsem úplně v tom správném rozpoložení. V poslední době jsem velmi unavený životem i okolnostmi kolem mě, a tak jsem neměl moc náladu ani na cestu z Budějc do Prahy, ani na divadlo, ani na seznamování. Ale protože mi tam loni bylo tak dobře a odstartovalo to jednu velkou zážitkovou etapu mého života, s vypětím všech sil jsem se rozhodl jít na ten vlak a do Prahy odjet. Představení se letos konalo v sobotu 3. února. Po příjezdu do Prahy a krátké procházce z Hlavního nádraží do Pasáže Rokoko na Václavském náměstí jsem si v pokladně vyzvedl vstupenku, která mě stála symbolickou jednu korunu. Narazil jsem totiž na nabídku seznamovací agentury Náhoda, která prvním pěti mužům, kteří se o to přihlásí, poskytla z pozice partnera této akce čestnou vstupenku. Jelikož jsem na nabídku narazil ještě předtím, než se dostal k zakoupení vstupenky za plnou cenu, rád jsem jí využil. A teď už přejdeme k samotné akci.

Mám pocit, že je asi zbytečné zmiňovat základní věci, jako že jsem si odložil do šatny kabát a svou tašku přes rameno, že jsem se stejně jako loni od začátku rozhlížel po všech přítomných kolem mě, že jsem byl docela zvědavý, co mě ten večer čeká. Ale přece jen jsem pozoroval jeden rozdíl oproti loňsku. Loni jsem byl velmi nervózní a rozechvělý. Byla to moje první návštěva divadla Rokoko. Byla to vůbec moje první návštěva nějakého divadla v Praze, nepočítáme-li Národní a Stavovské divadlo. A do toho loňského představení pro nezadané jsem měl za sebou jen jedinou seznamovací akci (Speed dating). Mezi loňským a letošním ročníkem u mě nastal ohromný posun. Během toho roku, který mezi oběma ročníky uběhl, jsem navštívil v Praze kolem 50 divadelních představení, mimo jiné jsem byl po té loňské seznamovací akci už třikrát znovu v divadle Rokoko (na představeních Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Hráči, Hodina před svatbou). Za ten rok mám za sebou i řadu setkání se zajímavými neznámými lidmi, ať už v divadlech, ve vlaku, či celkově na svých cestách. A mám za sebou i natáčení show Take me out, které pro mě bylo obrovskou zkušeností. Po roce tak na stejném místě sice stanul úplně ten stejný nezadaný muž jako před rokem, ale zároveň muž mnohem zkušenější, odhodlanější, sebevědomější. Po příchodu do sálu jsem se rozhodoval, jestli udělat to samé co loni, totiž sednout si někam sám, anebo se odvážit posadit se k někomu. Vstupenky se totiž neprodávaly na konkrétní sedadla, ale dělily se na kategorii Muži a na kategorii Ženy. Nakonec jsem se zachoval stejně jako loni a opět jsem si sedl zcela sám do mé oblíbené druhé řady doprostřed. Na programu byla tentokrát komedie Kancl (podle stejnojmenného britského seriálu od Rickyho Gervaise). Představení začínalo v 17 hodin a hlediště se zdálo být téměř zcela zaplněno.

Představení samotné bylo příjemné, milé, vtipné, nepodbízivé, a jak už to tak u Městských divadel pražských bývá, tak představení nabídlo i kvalitní herecké výkony. Koneckonců se toto představení hraje už přes pět let, a na jeho kvalitě to bylo znát. Během přestávky jsem se snažil rozhlížet kolem sebe, ale většina účastníků se zřejmě vydala do divadelního baru nebo na čerstvý vzduch, takže nebyla příliš šance zjistit, jakým směrem bych se měl ubírat. Nicméně všiml jsem si jedné zajímavé slečny ve třetí řadě za mnou (stejně jako loni, i když loni to byla jiná slečna, ale stejná situace). Po skončení představení a přesunu ze sálu do divadelního baru, kde měla začít seznamovací akce, jsem se tedy nenápadně vmísil hned vedle ní a opět nastala totožná situace jako loni. Jiná slečna, ale stejná otázka od ní směrem ke mně. "Tak jak se vám líbilo představení?" A rozjeli jsme diskuzi. Do divadelního baru jsem pak vešel už sám, přičemž pro dnešní večer jsem dostal na svou hruď číslo 18, což se stalo pro celý večer mým poznávacím znamením. Pak nastala klasická situace. Koupil jsem si rybízový džus, stoupl jsem si v zadní části místnosti do rohu, přemýšlel, rozhlížel se a věděl jsem, že bych měl být rozhodnější než loni, kdy jsem se celou dobu jen rozhlížel a nic nepodnikl. Nicméně vypozoroval jsem to, co jsem tušil už dopředu. Žen tu bylo více než mužů. Vždyť ještě pět hodin před představením zbývalo v prodeji 60 vstupenek pro muže a jen asi 3 vstupenky pro ženy. Dokonce při vstupu do baru jsem zaznamenal slova uvaděče, který přítomným ženám radil, aby si rychle každá zabrala nějakého pána, dokud jsou ještě nějací k mání. I to krásně ilustrovalo početní nepoměr mezi přítomnými ženami a muži.

Oproti loňsku se ale přece jen něco změnilo. Nově zde byla možnost vyplnit malý soukromý dotazník (oblíbené jídlo, nejméně oblíbená činnost, píseň co mi zvedne náladu, kdyby můj život byla kniha jak by se jmenovala současná kapitola, osobnost které si vážím), přičemž pánské dotazníkové kartičky měly modrou barvu, dámské červenou, a vyplněné kartičky si pak každý připíchl na nástěnku. Každá kartička byla podepsána pouze číslem, které její respondent ten večer nosil na hrudi a pokud někoho z opačného pohlaví něčí odpovědi zaujali, mohl si autora odpovědí vyhledat mezi přítomnými právě podle čísla, nebo mu nechat vzkaz v obálce. I já jsem tuto kartičku vyplnil a ani jsem se nesnažil být originální, ono to přišlo nějak samo, aniž bych nad tím přemýšlel. Takže zatímco ostatní tam fakt vyplnili nějaké konkrétní jídlo, já napsal "to, které mám na talíři". Odpověď, která mi automaticky naskočila během jedné vteřiny od přečtení otázky. A vyplnění tohoto dotazníku mi přineslo i jednu zajímavou situaci, kdy já jsem uvedl, že si vážím Jaroslava Foglara (vždyť kdo jiný v naší republice ovlinil svou tvorbou a aktivitami tolik generací dětí, chlapců a dospívajících mužů a vštípil jim nějaké morální hodnoty?) a během pár vteřin poté, co jsem svou kartičku připíchl na nástěnku za mnou přišel jiný mladý muž a ptal se mě, jestli nejsem náhodou členem Sdružení přátel Jaroslava Foglara (on členem je). Ano, byl jsem členem někdy do svých 18 let, pak přišly jiné zájmy, ale díky tomuto mladému muži vím, že toto sdružení pořád existuje, pořád vydává ten samý časopis a mohu se znovu kdykoliv stát členem a vrátit se k základům, které formovaly mou osobnost v dětství. A zvláštní je, že tento mladý muž vypadal tak nějak jinak než většina ostatních. Působil jako typický slušňák, a já si najednou uvědomil, že je nás víc takových, kteří jsme zřejmě milí, slušní, nesmělí, inteligentní a máme problém najít slušnou, milou a inteligentní dívku s morálními zásadami. A divadlo je zřejmě jakousi zárukou, že se zde budou vyskytovat právě tyto ženy, a ne ženy vyskytující se běžně v nočních klubech a barech nebo v Take me out. Jinými slovy že je zde možná největší koncentrace inteligentních vzdělaných žen, na kterou vůbec může muž v mém věku narazit.

Jinak oproti loňsku szde byla i novinka v podobě jakési víceúkolové hry. První úkol byl udělat si selfie s nějakým účastníkem opačného pohlaví. Já do téhle hry nešel, takže pak už nevím, jaké byly další úkoly. A další novinkou byla účast kartářky, která lidem věštila jejich milostný život. Nově zde byl i kreativní koutek, kde mohl kdokoliv vytvářet věci z papíru či jiných materiálů, a pak tím obdarovat kohokoliv z přítomných. Viděl jsem například, že nějaké dámy vyrobily pánského papírového motýlka a pak ho daly vybranému pánovi... Ale zpět k tomu, jak jsem vše prožíval. Já tedy po vyplnění dotazníku jsem opět stál někde vzadu a přemýšlel, kterou z přítomných dam bych měl zkusit oslovit. A než jsem si stihl nějakou vybrat, přišla jedna z nich ke mně a začali jsme si povídat. O divadle, o životě, a naše konverzace nebyla krátká, možná 15 minut, možná déle. Pak jsme byli upozorněni jedním z uvaděčů, že v divadelním sále bude začínat swingová tančírna, jestli budeme chtít. Chtěli jsme, a tak jsme šli. Já si swingovou tančírnu na této akci vyzkoušel už loni, ale tam byl ten rozdíl, že jsem na to pódium šel sám a neměl jsem dopředu jistou žádnou partnerku pro začátek a vlastně jsem se ani do poslední chvíle neodvažoval na to pódium jít. Tentokrát to tedy byla mnohem lepší výchozí pozice. A kromě toho už jsem z loňska věděl, že to nic není. A abych nezapomněl, na základě zkušeností z loňska jsem si letos nevzal na tuto akci sako, ale jen košili bez saka a kravaty, protože právě při této swingové části programu se člověk docela zpotí. Ale jelikož jsem celý rok ty základy swingu, které jsem se loni naučil, bohužel nepoužil, vše jsme zapomněl a musel jsem tedy opět jet od začátku. Nicméně mě to stejně jako před rokem bavilo, mělo to náboj, byla to sranda, strašně rychle to uteklo, a opět jsem vystřídal několik zajímavých tanečních partnerek. Opět jsem se přesvědčil, jak velmi by mě bavilo naučit se nějaké tance a celkově mít někoho, s kým bych mohl chodit tancovat. Bavilo mě ty taneční partnerky vést, dotýkat se jich, souznit s nimi v pohybech, prožívat s nimi jeden krátký, ale intenzivní úsek života. A možná, že zde sehrál svou roli i osud.

Když se partnerky měnily naposledy, šlo tam už o zcela neomezenou aplikaci všeho, co jsme se naučili, a na nejlepší taneční pár čekala odměna. Já jsem si tuhle "soutěžní" část odbyl se ženou, kterou jsem zpočátku vnímal jen jako jednu z dalších mnoha účastnic. Zkrátka nic výjimečného. S touto dámou jsem pak i odešel zase zpět do divadelního baru. Ve chvíli, kdy jsem jí ještě úplně dobře neznal jsem jí po cestě do baru koupil v šatně živou růžičku jako poděkování za závěrečný tanec a pozval ji na něco k pití. Jaké to bylo příjemné zjištění, že nemá ráda alkohol, a jelikož jsem na tom stejně, koupil jsem nám každému lahev rybízového džusu. A vlastně to celé s ní bylo něco úžasného. Že mě u potencionálního partnera nezajímá vzhled, věk, ani žádné jiné vedlejší okolnosti, to už víte. Zajímá mě jen to, jak se s tím dotyčným cítím, jak si rozumíme, jak moc mě náš společně strávený čas vnitřně uspokojuje. Celý zbytek večera jsme se od sebe nehnuli, pořád jsme si měli co povídat, vzájemně jsme se doplňovali, smáli se vzájemným historkám a tak nějak celkově jsme souznili. Ani jeden z nás neměl potřebu se rozhlížet po někom dalším, či zkoušet konverzovat s kýmkoliv jiným. Od toho našeho společného tance na pódiu až po oficiální zakončení celého večera někdy kolem 22. hodiny jsme si pořád měli co povídat. Povídali jsme si dokonce i během vyhlašování tomboly, kdy mě nějaký ten dárek minul jen velmi těsně (připomínám, že já měl číslo modrá 18 a během vyhlášení tomboly byly vylosovány modrá 15, modrá 16 i modrá 17, ale na mě nedošlo), zato moje partnerka se výhry dočkala, a jelikož kromě dámské kosmetiky měla v té výhře i pánskou kosmetiku, tak se se mnou zcela nezištně rozdělila právě o tu pánskou část výhry.

Na závěr byla možnost prohlídky zákulisí divadla pro nově vytvořené páry, ale když jsme se chtěli zapsat, kapacita již byla zaplněna. Měli jsme tedy na výběr. Buď ještě zůstat v divadlením baru, nebo se rozloučit a jít si každý svou cestou, nebo si jít sednout ještě někam jinam. Poslední vlak do Budějc mi měl jet až ve 23:31, takže pořád ještě zbývala zhruba jedna hodina, kterou jsme spolu mohli strávit. Protože nám spolu bylo dobře (repsketive nemohu mluvit za ní, ale za sebe ano) a nechtěli jsme se ještě rozloučit, tak jsme si vyzvedli věci ze šatny a odešli jsme spolu hledat nějaké útulné teplé místečko, kde ještě můžeme v klidu strávit chvilku času spolu. Jaký to rozdíl oproti tomu, když jsem loni z této akce odcházel o samotě zklamaný sám ze sebe a z toho, že jsem se nepřiměl k žádné akci, že jsem neměl odvahu oslovovat dívky, že jsem ten večer prokaučoval. A celou cestu ve vlaku mi bylo smutno z toho, že další šance bude až za rok.

Střih, vrátím se do současnosti. Povedlo se mi být jedním z těch mužů, kteří dnes odešli s nově poznaným protějškem. Povedlo se mi potkat ženu, kterou jsem nenudil svým povídáním, kterou jsem za celou tu zhruba hodinku neomrzel, kterou jsem neodradil svými pokusy o tančení swingu, a která se mnou chtěla odejít a náš společný čas si prodloužit. Po chvíli bloudění po Václaváku jsme narazili na otevřenou restauraci Pizza Coloseum, kde jsme ani jeden neměli hlad (nejsme zvyklí ani jeden jíst takhle pozdě večer) a tak jsme si dali jen mátový čaj s medem. A zase jsme povídali a povídali a povídali a pořád jsme si měli co povídat a co řešit. Já koukal na ní, ona koukala na mě. Bylo to něco zvláštního. Došlo i ke vzájemné výměně kontaktů a na závěr i ke společným selfíčkům (jak na můj mobil, tak na její). Několik minut po jedenácté hodině už jsem měl nejvyšší čas pomalým sprintem vyrazit na Hlavní nádraží na vlak. Ale řeknu vám, bylo to tak krásné, že se mi nechtělo to jakkoliv přerušovat a nejraději bych s ní byl až do rána. Bohužel doma v Budějcích na mě čekal pejsek a mamka, u které se rozvíjí Parkinsonova nemoc, ale tohle téma nechci do tohoto článku tahat. Zkrátka věděl jsem, že tenhle vlak musím stihnout. Ale povídali jsme si tak dlouho, jak to jen šlo. Když pak přišel čas odbočit z Václavského náměstí směrem k Hlavnímu nádraží, nezbývalo, než se rozloučit, protože moje partnerka šla na stanici metra Muzeum. Na závěr došlo i na nesmělé objetí a ještě nesmělejší polibek. A už jsem pomalu sprintoval na vlak, který jsem bez problémů sihl, dokonce jsem na nástupišti ještě nějaké zhruba tři minuty čekal, než vlak přijel. A ve vlaku jsem pak měl klid na to přemítat si v hlavě celý ten večer.

Takže asi tak. Nechtělo se mi tam. Nebyl jsem v tom správném rozpoložení. Neměl jsem na to vlastně ani pomyšlení. Po loňském fiasku jsem nečekal, že by to letos bylo lepší. A už vůbec jsem nepočítal s tím, že nebudu z divadla odcházet sám. Zkrátka jel jsem tam jako unavený částečně psychicky vyčerpaný člověk, kterému zoufale chybí čas na to, aby vše dokázal stíhat tak, jak si přeje, a který je zatěžován bohužel i vlivy, které nemůže úplně ovlivnit. A možná náhoda, možná osud mi poslal při posledním střídání tanečních partnerek ženu, která je moje krevní skupina. Věřím, že vy, kteří můj blog sledujete už dlouho, byste rádi věděli více. Ale asi vás zklamu. Ten večer byl jen náš a chci aby to tak zůstalo. Svoje dojmy jsem napsal. To, co jsme si povídali a více podrobností o této ženě si nechám pro sebe. Nechci to krásné, úžasné, magické, nezapomenutelné, co mi tento večer přinesl, znehodnotit tím, že se o to budu dělit v nekonečném kyberprostoru. Napíšu jen tolik. Co se mělo stát, to se stalo. Kdybych se rozhodl nejet na tu akci, což byla taky mnou zvažovaná varianta, nic z toho by se nestalo. Ona by možná potkala někoho jiného zajímavého, ale možná by také odešla sama. Ale věci se dějí a my je můžeme ovlivnit tím, jak se rozhodneme. A co se má stát, to se stane. Nevím, jestli to bude mít pokračování. Říká se, že napoprvé je to vždy nejlepší, protože je to nové. Ale rád bych zkusil pokračování. Stojí za to zjistit, jestli se ze souznění stane láska. Vím, je tam řada komplikací. Tou první je vzdálenost mezi námi. Ale je jich bohužel více na mé i na její straně. Ale kde je vůle, je i cesta.

Já mohu zkonstatovat jen tolik. Tento večer dopadl nad moje osobní očekávání. Vlastně jsem si ho užil i před rokem. Ale letos, letos to splnilo v mém případě svůj účel. A kdoví, třeba za rok už žádné další příště nebude, protože budu šťastně zadaný a budeme slavit naše první výročí. Já jsem především rád za své rozhodnutí zúčastnit se a za to, že jsem jeden večer mohl utéct od těžké reality, od všeho, co mi zatěžuje můj mozek a mou psychiku. Jsem rád, že jsem se mohl jeden večer věnovat jen sobě a svému štěstí a spokojenosti. Tento večer mě pozitivně nabil a já znovu opakuji. Městská divadla pražská a speciálně Rokoko jsou mým nejoblíbenějším pražským divadlem a Rokoko budu vždy považovat za své "domovské" divadlo. A pro vás všechny, kdo hledáte vztah a nebojíte se výzev a máte rádi zábavu a nenucené seznamování. Přijďte příští rok v únoru kolem Valentýna do Rokoka. Užijete si divadelní představení a třeba potkáte někoho, s kým vám bude krásně. Miluji tuhle akci. Miluju tu myšlenku. A srdečně doporučuji vám všem si to vyzkoušet!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 2. května 2018 v 19:54 | Reagovat

Moc gratuluju, přeju hodně štěstí - a ať vše krásné mezi vámi i krásně pokračuje!

2 Jenny Jenny | 10. května 2018 v 22:19 | Reagovat

Chci nový článek!

3 Jirka Jirka | 11. května 2018 v 10:32 | Reagovat

[1]: Děkuji, ale nijak to v tuto chvíli nepokračuje, přičemž chyba je rozhodně na mé straně, ale tomu se budu třeba zase někdy v nějakém článku. V zásadě došlo k tomu, že jsem hodně vytížen a v mnoha ohledech mám sám se sebou nějaké vnitřní problémy...

[2]: To je výzva! Vím, že teď blog hodně zanedbávám, ale bohužel jsem časově velmi vytížen (když zrovna nepracuji, tak jezdím zhruba třikrát týdně do Prahy do divadel). Jinými slovy momentálně jedu real life a na blog není čas. Slibuji, že jakmile to bude možné, zase nějaký článek napíšu. Když to nevyjde v nejbližší době, tak v létě bude určitě času dost a možná přijdu s celou sérií článků, kde shrnu své zážitky z letošního jara. Momentálně bych potřeboval, aby měl každý den aspoň 30 hodin, abych vše uspokojivě stíhal. Děkuji za trpělivost :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama