Život je lepší než se zdá aneb A co když to může být lepší?

8. ledna 2018 v 11:57 | Jirka |  Má přítomnost
Poslední plnohodnotný článek jsem zveřejnil 2. října, tedy před třemi měsíci. To už je sakra dlouhá doba, ale nemám bohužel tolik času, abych se mohl věnovat všemu, co mě baví, a nejvíce to odnáší můj blog. Dnes tedy s novým článkem přicházím a doufám, že to čekání za to stálo, a že vás to aspoň trochu zaujme. Jinak loňský rok byl celkově pro mé blogování slabší, zatímco v roce 2015 jsem zveřejnil 41 článků a v roce 2016 jsem zveřejnil 36 článků, loni to bylo jen 15 článků. Doufám tedy, že pro můj blog bude platit, že kvalita převažuje nad kvantitou Smějící se



Co když už to lepší nebude? Tato věta pronesená Jackem Nicholsonem dala vzniknout názvu vynikajícího oscarového filmu "Lepší už to nebude". A já si tuto otázku kladu vcelku pravidelně. A přicházím na to, že kdybych skutečně uvěřil, že už to lepší nebude, pak bych nemohl dále v životě fungovat, protože bych ztratil svou víru a naději. Život je totiž lepší, než se zdá, a já mám vcelku pravidelně možnost se o tom přesvědčovat. To se týká nejen těch drobných každodenních věcí, které považuji za samozřejmé, ale ony tak samozřejmé nejsou, jako je láska mého pejska, kterou mi neustále projevuje, možnost každé ráno se probudit plný zdraví, síly a energie, to, že mám střechu nad hlavou, stabilní zaměstnání, netrpím hladem, žízní či zimou. Týká se to ale i těch neobyčejných zážitků, které mě potkávají, jako jsou všechna ta úžasná divadelní představení, která jsem měl možnost vidět (loni jsem byl v různých divadlech na celkem 80 představeních), zajímavé tiskové konference, které jsem pracovně absolvoval jako novinář, možnost poprvé v životě si vyzkoušet shopování v Praze či se poprvé v životě podívat na vánočně vyzdobené Staroměstské náměstí v Praze. Zázrakem jsou pro mě i všechna setkání a kontakty se zajímavými lidmi, která mi dávají fakt hodně. Například nemyslel jsem, že bych ještě někdy v životě mohl potkat někoho, s kým se vzájemně chápeme, souzníme, rozumíme si a naše duše tvoří kompaktní celek. A doufám, že naše přátelství se z virtuálního prostoru během letošního roku přenese i do reálného života, byť nás rozděluje vzdálenost i národnost. Ale mám i další příklad. V tom zatím posledním článku ze začátku října jsem zmiňoval, jak úžasným zážitkem pro mě byla inscenace Manon Lescaut v Národním divadle. A tak jsem se na ní v listopadu vydal znovu, a tentokrát jsem našel po představení dost odvahy jít k zadnímu vchodu do Národního divadla, počkat až herci vyjdou z divadla, a pak oslovit Patrika Děrgela, který mě v roli rytíře Des Grieux absolutně zaujal, a za jeho výkon mu osobně poděkovat. Bylo to nezapomenutelné setkání. A zajímavých setkání bylo více, například i při cestách vlakem, nebo v rámci mých návštěv divadel. Jen mám pocit, že tohle jako příklad úplně stačí.

Zkrátka jsem tím jen chtěl říci, že vždy nám život a každý nový den může přinést něco, pro co stojí za to ráno vstát a říct si, že by dnes mohl být bezva den, kdy se něco stane, něco povede, něco změní. Já jsem loni koncem roku prožíval osobní krizi. Dalo by se říci, že jsem se nechal znovu spoutat osidly sebelítosti, kdy jsem se ocitl v menší depresi, že mě nikdo nemá rád, že můj život je bezcenný a zbytečný. Když na mě přijde tento stav, nenávidím se za to, protože tím akorát zjišťuji, jak labilní a neschopný vlastně jsem. V podstatě tento stav řeším dvěma způsoby. Buď zvýším intenzitu přidávání příspěvků na svou zeď na Facebooku, abych měl nějakou komunikaci s vnějším světem, a začnu si fotit více selfie, protože potřebuji přesvědčit sám sebe, že ten kluk na fotkách stojí za to, abych mu dal šanci. A nebo naopak přestanu na Facebook přidávat příspěvky, protože jsem přesvědčený, že nikoho nezajímám, a všechno dusím v sobě. Je to prostě krize, která u mě občas nastává v důsledku toho, že moje srdce nikdy nemilovalo a nebylo milováno a já tak mám chvílemi pocit, že žádné srdce ani nemám, že mi prostě zkamenělo, protože mu nebyla věnována žádná péče. A pak přijde změna. Konec sebelítosti, konec touhy, nárůst sebevědomí, uvědomění si, že má vlastní spokojenost nezáleží na mém okolí, na ostatních lidech ani na žádných vnějších vlivech. Má spokojenost záleží jen na mně samém. Na tom, nakolik budu vyrovnaný a spokojený s tím, co mám, nakolik budu spokojený sám se sebou.

A letošní rok v tomto směru začal nejlépe, jak mohl, protože se k mému údivu cítím absolutně skvěle. Včera před spaním jsem se například zcela nahý prohlížel v zrcadle. Pozoroval jsem všechny ty jizvy, které mám po svém těle, ale i na obličeji (jedna na nose a jedna nad levým obočím), a které pochází buď ze srážky s autem před téměř 12 lety, nebo z různých operačních zákroků, včetně plastické operace. Pozoroval jsem rovněž tu převislou kůži, kterou na některých místech těla mám. A snad poprvé v životě jsem si dokázal říct "vypadáš dobře". A to i přes všechny nedokonalosti, které jsem viděl, a že jich je opravdu mnoho. Ale najednou jsem to viděl z jiného úhlu. Všechny ty jizvy mi ukazují, co vše jsem přežil a absolvoval, a co mě učinilo tím, kým jsem teď. Ta převislá kůže mi ukazuje, kým jsem býval, a kým už dávno nejsem a nechci být. A ve výsledku jsem neviděl v tom zrcadle svoje tělo. Viděl jsem sebe. Jen sebe takového, jaký se vidím zevnitř. A o tom by měl být život. Pochopit, že život není to, co chceme, ale to, co máme. Teprve když se naučíme přijmout to, co máme, můžeme začít pracovat na tom, co chceme. A když jsem s tímhle zjištěním usínal, byl jsem odměněn sérií úžasných snů, které se mi uplynulou noc zdály. Najednou tu byly živé, krásné, optimistické sny, které se mi běžně nezdají, a jeden krásnější než druhý. Byl jsem na nějakém večírku nebo párty s kolegy z Národního divadla (nevím, zda jsem byl herec, režisér, nebo prostě jen nějaký zaměstnanec divadla) a jen tím, že jsem se celou dobu choval přirozeně a na nic si nehrál se do mě zamilovala moje kolegyně, což bylo poznat na jejím pohledu. Tak, jak se na mě koukala, se na mě ještě nikdo nikdy nekoukal. Střih. Další sen byl o tom, jak jdu po ulici se svými přáteli a jen tak z legrace se sázíme o nějakou blbost, a já jsem sám sebou, přesně takový, jaký toužím být. Střih. Jdu si sednout do kavárny, kde mám mít s někým schůzku, a sympatická zaměstnankyně mi donese nápojový lístek, já se na ní usměju, prohodíme pár vět a ona získává v očích zamilovaný výraz a začne se na mě dívat tak, jak jsem to dosud nepoznal. To je jen několik z celé série snů, které se mi zdály dnes v noci poté, co jsem při pohledu do zrcadla na sebe samého a nahého snad poprvé v životě konstatoval, že vypadám dobře a nic bych neměnil. Ty sny byly tak krásně živé a dokonalé, že mám pocit, že najednou snad nic není nemožné. Nevím, jestli je to posun, ale rozhodně vím, že sebelítost zmizela, depka a nasrání na celý svět se rovněž vypařily, a zůstává jen mé zřejmě lehce sebevědomější já, které věří, že to může být lepší.

Vlastně ani nevím, co jsem tímto článkem chtěl říct, nebo jestli jsem jím chtěl vůbec něco říct. Loňský rok byl takový, jaký byl. Byl v mnoha směrech úžasný a nezapomenutelný. Ale byl to i rok trýznivý, kdy jsem byl zhruba někde v polovině roku nejblíže za celý svůj život tomu vzít si život a vše skončit, a to v jedné ze svých vůbec nejlabilnějších chvil, kdy mě pohlcovala temnota a nikde jsem neviděl ani ten nejtenčí záblesk světla. To, že se nakonec neodvysílala má epizoda Take me out vlastně svým způsobem považuji za osud. Možná to tak mělo být, možná jsem na to nebyl vnitřně připraven, možná nebyla ta správná chvíle, možná vesmír ví, co činí a proč to činí. Sám jsem zvědavý, kam mě povede můj život dál. Za 18 dní, 26. ledna, oslavím své 31. narozeniny. A zřejmě je poprvé nebudu slavit téměř o samotě, protože přesně na tento den vychází první den druhého kola prezidentských voleb, a já budu sedět ve volební komisi. Završím 30. rok svého života a budu vědět, že byl v mnohém zlomový. 80 divadelních představení, účast na mé vůbec první tiskové konferenci (nakonec jsem navštívil čtyři tiskovky), účast ve velké seznamovací televizní show, poprvé v životě jsem si nechal obarvit vlasy a tak se mi to zalíbilo, že jsem to ještě potom dvakrát zopakoval, poprvé od roku 1999 se mi povedlo dostat se v hmotnosti pod magickou hranici 100 kg (bylo to v říjnu a můj rekord je 99,4 kg - momentálně se pohybuji kolem 102 kg), dohromady 10 nocí strávených mimo domov, poprvé v životě jsem díky firemnímu víkendu v Českém ráji zjistil, jaké to je být na cizím místě na více dní a nocí s nějakou partou lidí, jelikož takový zážitek jsem dosud neměl (nebyl jsem nikdy se školou ani na lyžáku, ani na žádné jiné přespávací akci). To jsou jen některé ze zajímavých zážitků, které se mi vryly hluboko do paměti a v souvislosti s rokem 2017 a s 30. rokem mého života tam zůstanou až do smrti.

A co mě čeká dál? Vždy je totiž lepší dívat se dopředu než dozadu. Tak předně už tento týden pátek a sobota ve volební komisi v rámci prvního kola prezidentských voleb (a za dva týdny pak případně druhé kolo voleb). Rovněž mě opět po roce čeká divadelní představení pro nezadané v Praze v divadle Rokoko. Loni mě to bavilo, líbilo se mi to a vlastně to odstartovalo mé cesty za divadlem do Prahy. Letos se tato akce koná 3. února, hrát se bude komedie Kancl a následovat pak bude program pro ty, kteří se případně chtějí zkusit seznámit či si jen užít fajn večer. Ve chvíli, kdy píšu tento článek, zbývá ještě 57 volných míst pro ženy a 104 volných míst pro muže. Co se týče dalších divadel, loni jsem se toho tak nasytil, že momentálně žádná další divadla v Praze naplánovaná nemám. Přece jen jet během jednoho roku zhruba 55krát do Prahy jen kvůli divadlu (nemám to přesně spočítané, ale v Praze jsem viděl něco mezi 50 a 60 divadelními představeními), to prostě člověka unaví, takže nyní nabírám síly, energii a opětovnou chuť, a až se budu cítit připraven, opět navážu tam, kde jsem skončil. No, a zatím jiné plány nemám. Rád bych se výhledově vydal na Slovensko, podíval se tam do nějakého z divadel, ideálně do Slovenského národného divadla, potkal se s lidmi z Take me out, kteří mi přirostli k srdci, a tak nějak celkově dohnal to, co jsem v důsledku stresu z natáčení show vlastně docela zanedbal. Co se týče vztahových záležitostí a záležitostí srdce a lásky, to v tuto chvíli absolutně neřeším. Má-li se to stát, stane se to. Já potřebuji věřit především sám sobě, a je mi jasné, že najít cestu a lásku sám k sobě je něco, co je běh na dlouhou trať. Věřím, že po včerejším zlomu už jsem na dobré cestě. A pokud na té cestě potkám někoho, kdo po ní bude chtít jít se mnou, a kdo mi nebude lhostejný, bude to super. Ale vím, že jen na mě záleží, jaký ten život budu mít. Takže bych rád trochu překopal úvodní otázku z tohoto článku, kterou jsem si vypůjčil z filmu Lepší už to nebude. Otázka nestojí "co když už to lepší nebude". Otázka stojí "A co když to může být lepší?" Je na každém z nás, abychom to zjistili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andy Andy | Web | 21. února 2018 v 12:15 | Reagovat

Díky za tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama