Léto končí, zábava začíná aneb Co jsem zažil a co mě čeká

27. srpna 2017 v 12:58 | Jirka |  Má přítomnost
Tak nám končí léto. A jelikož se mi dostalo toho luxusu, že mám dostatek volného času, rozhodl jsem se za letošním létem ohlédnout. Toto bylo teprve moje třetí "hubené" léto, tedy třetí léto, které jsem si mohl užít po svém zhubnutí. A já zjišťuji, že každé z těch tří lét bylo nějakým způsobem nezapomenutelné a někam mě posunulo. Jen v rychlosti připomenu ta dvě předchozí léta. Léto 2015, to byly především čtyři hudební festivaly během jednoho měsíce (viz článek Užívám si, jak to jen jde aneb Můj festivalový červenec), ale také jsem si nechal nafotit fotky od profesionála, začal jsem chodit do posilovny, poprvé asi po 10 letech jsem vyrazil na koupaliště, zaregistroval jsem se jako dárce kostní dřeně a začal jsem dělat dobrovolníka pro českobudějovickou charitu. Celé shrnutí je v článku Užít si léto aneb Moje dva měsíce plné aktivit. Mé druhé "hubené" léto bylo především ve znamení splnění dlouholetého snu, totiž návštěvy Letních shakespearovských slavností, o čemž jsem se rozepsal v článku Tragédie či komedie? aneb Život jako od Shakespeara. Rovněž jsem si ale užil setkání se spolužáky ze základky (viz článek Když se minulost spojí s přítomností aneb Setkání se spolužáky) a vyzkoušel si Speed Dating (viz článek Pět minut a dost aneb Rychlé rande na vlastní kůži). Na základě Speed Datingu jsem se poznal s fajn klukem, se kterým se občas potkáme a probereme naše životy (naposledy jsme se viděli někdy před třemi týdny), absolvoval jsem i nesmělé schůzky se dvěma slečnami ze Speed Datingu a celkově mě to určitě někam posunulo. A protože předchozí dvě léta byla hodně zajímavá, tak jsem byl zvědavý, jaké bude to letošní léto.


Zpočátku to nevypadalo na nějaké zajímavé léto. Letošní léto se spíše tvářilo býti nudným a mělo být jen překlenovacím obdobím mezi uplynulou divadelní sezónou, která pro mě končila 25. června, a novou divadelní sezónou, která pro mě začíná 29. srpna. Přežít dva měsíce téměř bez divadla, když jsem letos během prvních 6 měsíců (leden až červen) viděl 40 divadelních představení, to se zdálo téměř nekonečné. Na ty dva měsíce (od 26. června do 28. srpna) jsem měl v plánu jen 4 divadelní představení a jinak nic. A fakt jsem se děsil toho, že nemám téměř žádné plány na léto. Ale ono tohle léto nakonec bylo zajímavější, než bych býval tušil. Začnu s těmi divadly. Dvě inscenace viděné u nás v Budějcích téměř ani nestojí za zmínku, to byla zábava vždy jen tak na dvě až tři hodiny. Zajímavější rozhodně byly inscenace viděné v Praze pod širým nebem v rámci Letních shakespearovských slavností v Královské zahradě Pražského hradu. 5. července to byl Hamlet, tedy letošní premiérová inscenace. A byl to úžasný zážitek plný kvalitních hereckých výkonů (Veronika Khek Kubařová a její ztvárnění Oféliina šílenství, to bylo něco neskutečného) a zajímavého režijního výkladu, umocněný tím, že během posledních minut začalo pršet a krásně vynikla ta beznaděj a ten tragický konec celého představení. A 11. srpna to byla inscenace Romeo a Julie, která měla premiéru v létě 2015. Tato inscenace je jediná možnost, jak vidět naživo v nějakém představení Terezu Voříškovou (a to jsem měl štěstí, že ten večer hrála ona, jelikož se občas střídá s jinou herečkou), která hraje Julii, a já jsem byl rád, že mám možnost se seznámit s jejím jevištním projevem. Ale celkově to byl ohromný zážitek. Režijní duo SKUTR si krásně pohrálo s textem, jejich režijní výklad byl hodně zajímavý a musím říci, že i překvapivě záživný a snesitelný. Celá inscenace se pro mě stala jedním velkým ohromným zážitkem. Ale především jsem byl rád, že se představení odehrálo, celý den byly bouřky (do Prahy jsem jel za silného deště a se strachem, že představení se bude rušit) a k večeru sice déšť ustal, ale bylo jen 14 stupňů a vítr, ale o to více jsem si to užil.

Tolik tedy mé plánované aktivity na letošní léto. Ale jak to tak bývá, nejlepší akce jsou ty neplánované. O mé účasti v televizním pořadu Take Me Out už víte. A pokud ne, jen připomenu článek Jak jsem se (ne)seznámil v TV show aneb Má účast v pořadu Take Me Out, ve kterém rozebírám své vnitřní pocity před tím, než jsem začal natáčet. Samozřejmě mám již několik týdnů připravený i podrobný článek o samotném natáčení a o tom, jak jsem ho prožíval vnitřně, ale ten nezveřejním dříve než po premiérovém odvysílání mé epizody v televizi. Každopádně v souvislosti s tímto pořadem jsem měl možnost se poprvé v životě podívat na Slovensko a do Bratislavy, měl jsem možnost poznat nové lidi, vyzkoušet si něco nového, a především poznat sám sebe v krizové situaci. A to je zkušenost, která se mi neztratí. Tato má aktivita mi přinesla skutečně mnoho nevšedních zážitků a myslím, že na tohle budu vzpomínat opravdu celý život. A pokud vás ten pořad zajímá a nechce se vám čekat až někdy do listopadu, kdy poběží můj díl na slovenské JOJce, tak máte-li možnost sledovat JOJku, můžete se s pořadem seznámit již v úterý 5. září, kdy ve 20:35 poběží první díl. Druhý díl pak poběží na JOJce v sobotu 9. září ve 20:35 a další díl vždy každou další sobotu. Připomínám, že já bych měl být ve 12. díle. Co se týče vysílání u nás v České republice, TV Prima zatím pořad do vysílání nezařadila, tak jsem zvědavý, zda a kdy tak Prima učiní.

Toto ale nebyla má jediná předem neplánovaná letní aktivita. Vy zajisté víte, že pracuji jako administrátor TV programů pro ČSFD. Dělám to už téměř čtyři roky. Celou tu dobu mi chodí pozvánky od televizních stanic na tiskové konference a různé novinářské projekce. A já se vůbec poprvé rozhodl jedno takové pozvání přijmout a 2. srpna jsem se vypravil do Prahy na tiskovou konferenci TV Prima, kde byly představeny podzimní novinky. Tato pozvánka mě zaujala především proto, že se konala venku pod širým nebem na pozemcích ZOO Praha a slibovala zajímavé zážitky. A pak jsem byl taky trochu zvědavý, jestli bude řeč o pořadu Take Me Out, o němž nepadlo na tiskovce ani slovo. Ale to vůbec nevadilo, protože jsem si to užil. Při příchodu jsem dostal dárkovou tašku s logem Primy, ve které byla kniha s jedním z románů o kapitánu Exnerovi a k tomu takzvaný presskit určený novinářům a shrnující to, o čem bude na tiskovce řeč. Tiskovku moderoval Jan Rosák, na pódiu se vystřídali například Michal Dlouhý, Vica Kerekes, Lucie Vondráčková, a další. Dozvěděl jsem se, jaké novinky poběží na podzim na stanicích Primy, což je důležité pro mou práci, a hlavně jsem si užil super akci na čerstvém vzduchu. Měl jsem možnost se rovněž zblízka seznámit, pohladit a pochovat si některá menší zvířátka, jako je třeba sklípkan či gekončík, měl jsem možnost se tam pohybovat kolem řady známých osobností, a nakonec, proč to nepřiznat, jsem se tam i docela dobře zadarmo najedl, ale to je něco, s čím jsem nepočítal, že tam vůbec něco takového bude (byla to moje první tisková konference a nevěděl jsem, jak to tam chodí), ale když byla ta možnost a využily to tam desítky lidí, tak proč ne já, když jsem ten den nestihl ani oběd. Zkrátka jsem opět zažil něco nového, zajímavého a skvělého a nelitoval jsem času vynaloženého na cestu z Budějc do Prahy a zpět.

A další taková super neplánovaná akce se mi naskytla minulý víkend. Můj šéf mi nabídl, jestli bych nechtěl strávit víkend na Křivoklátě, kde se koná Noir Film Festival. Jelikož ČSFD je mediálním partnerem, tak můj šéf měl k dispozici volné VIP vstupenky na všechny projekce, a kromě toho i bezplatné přespání pod hradem Křivoklát, a protože on sám věděl, že to nevyužije celé, tak mi přednostně nabídl jakožto dlouholetému, svědomitému a osvědčenému zaměstnanci vstupenky na sobotní a nedělní projekce a přespání ze soboty na neděli. A já jsem po určitém váhání nakonec tuto nabídku přijal, protože jsem stejně nic lepšího v plánu neměl. A kdybych chtěl, mohl bych byl býval někoho vzít s sebou, to přespání bylo pro dvě osoby. Ale protože nikoho takového kolem sebe nemám, tak jsem řekl, ať to druhé místo zkusí nabídnout někomu dalšímu z mých kolegů, a tak se taky stalo. Do Křivoklátu jsem dorazil v sobotu před 17. hodinou. Ještě jsme stihli zhruba hodinový pokec se šéfem a tím mým kolegou, pak jsem se ubytoval a zatímco šéf odjel do Prahy, já s kolegou jsme šli na první projekci. A musím říct, že to bylo super.

Být na takovém festivalu jako zástupce mediálního partnera znamenalo jistotu sezení v první řadě na všech projekcích, které jsem si dopředu nahlásil. Na první projekci mi to ještě tak nedocházelo, ale došlo mi to až na večerní projekci pod širým nebem na hradním nádvoří. Když jsme si s kolegou sedali do první řady, byli jsme upozorněni, že to je jen pro VIP (asi jsme nevypadali jako dostatečně VIP, nebo jsme možná vyčnívali svým věkem, přece jen kolegovi je 25 let a mě 30 let), tak jsme se se smíchem prokázali VIP vstupenkami a posadili se. A záhy mi to došlo. Zahájení této projekce moderoval Tomáš Hanák a po celou dobu projekce jsem seděl v jedné řadě s režisérem Janem Hřebejkem a s herečkami Ivanou Jirešovou, Hanou Vagnerovou a Eliškou Křenkovou. Na první řadu mířily blesky fotoaparátů přítomných novinářů a mě docházelo, jaké mám štěstí, že mám tak fajn šéfa, který mi tohle nabídnul, že mám fajn práci, bez které bych tohle nikdy nezažil, a že jsem udělal dobře, když jsem tuto nabídku přijal. Připadat si na jeden večer jako VIP osobnost, to je něco, co se člověku hned tak nepovede. A k tomu ta úchvatná atmosféra nočního nádvoří, kdy tam létali netopýři, postupně se ochlazoval vzduch a celkově to bylo něco fakt grandiózního, na co se nedá zapomenout.

S kolegou jsme se dostali na pokoj nějak před půlnocí, a poté, co jsme zhasli, jsme ještě v absolutní tmě nějaké tři hodiny prokecali. Měl jsem totiž štěstí nejen na fajn šéfa a fajn akci, ale kupodivu i na fajn kolegu, se kterým jsem se viděl poprvé právě na této akci, ale se kterým toho mám opravdu mnoho společného. Jsme podobně introvertní povahy, máme podobný vkus na filmy a seriály, mnoho podobností jsem tam viděl i v soukromých záležitostech, a dokonce jsme našemu šéfovi nezávisle na sobě nahlásili s předstihem i stejné projekce, které chceme vidět. Takže pak není divu, že jsme dokázali prokecat v noci tři hodiny, než jsme to zapíchli a šli spát. A je jasné, že mně tohle fakt hodně pomohlo. Být s někým na stejné vlně, sdílet s někým tyhle festivalové zážitky, prostě zažívat něco pěkného a nebýt na to sám, to je něco, co se mi nestává, a o to více jsem si to užíval. Druhý den jsme pak zvládli ještě jednu ranní projekci, dali jsme si oběd a zatímco já kolem druhé hodiny odpoledne vyrazil domů, kolega měl v plánu ještě dvě projekce. Každopádně tenhle víkend byl něco navíc, něco, s čím jsem nepočítal, co jsem neplánoval, a co mi ve výsledku zůstane v hlavě a vzpomínkách celý život. Užil jsem si festival, užil jsem si to, že tam nejsem sám, užil jsem si i ten úchvatný výhled z hradu Křivoklát na přirodu, která tam je všude kolem, a čerpal jsem z toho sílu a energii. Skoro mi bylo líto, že už to končí, ale myslím, že jsem z toho vytěžil maximum možného. Přece jen jsem tam strávil jen 21 hodin, a stihnout za tu dobu vidět tři filmy, vyspat se, dát si oběd a ještě si vychutnat výhled a tu atmosféru, to je myslím si maximálně efektivně využitý čas.

A jsme na konci léta. Léta, které se nakonec stalo díky těm třem neplánovaným akcím (natáčení Take Me Out, tisková koncerence Primy, Noir Film Festival na Křivoklátě) a díky plánovaným akcím (dvě divadelní představení v Budějcích, dvě divadelní představení v rámci Letních shakespearovských slavností) létem bohatým na zážitky. A to i co se týče přespávání v neznámém prostředí. Za celé léto jsem si zažil přespání ve čtyřech různých ubytovacích zařízeních, a to je taky něco, za co jsem vděčný. Všechny tyhle letní aktivity mi pomohly v tom, že jsem překonal krizové situace, které jsem taky během letošního léta měl a prožil. To nechci úplně detailně rozebírat, napsal jsem na toto téma článek, který jsem ale nakonec nezveřejnil a zůstal mezi rozepsanými články. Nemyslím, že by kdokoliv z vás chtěl číst o tom, jak se mi hlavou prohání temnota, zmar a beznaděj, jak na mě dopadá samota, jak bojuji s tím, že na mně nikomu nezáleží a že nikoho nezajímám, jak mám chvílemi chuť tohle všechno jednou provždy ukončit, a jak jsem k tomu jednou během léta měl zatím nejblíže ve svém životě, kdy jsem zoufale a bez ohledu na následky toužil jednou provždy umlčet svoje myšlení. Ten článek existuje, jen není zveřejněný a pochybuji, že bych ho někdy zveřejnil. Život je taky prostě někdy o tom, že se pereme sami se sebou a se svými vlastními démony. Mě drží nad vodou moje aktivity a nejšťastnější se cítím právě v divadle. A proto je pro mě léto krizovým obdobím, když divadla nehrají a já najednou nevím, kam směřovat své aktivity. Zároveň je ale díky tomu léto vhodné na to, zažívat a zkoušet nové aktivity. Každopádně i když mi tohle léto nabídlo mnoho nevšedních zážitků, pro mě toto léto zůstane už navždy spojeno právě s tím, že na mě dolehla největší krize samoty, kterou jsem od svého zhubnutí zažil, a od své definitivní dobrovolné zkázy jsem byl vzdálen jen nepatrný krůček. Ale doufám, že časem na toto léto budu vzpomínat jako na jedno z nejlepších v mém životě.

A co mě čeká dále? Je toho mnoho. Během následujícího týdne uvidím v Praze hned tři divadelní představení. V úterý 29.8. to je v Činoherním klubu představení Eigengrau. Den poté, ve středu 30.8. to je představení pod širým nebem. V rámci Letních shakespearovských slavností uvidím slovenskou inscenaci Othello, které se koná na dvoře Lichtenštejnského paláce v budově HAMU na Malostranském náměstí. Bude to již devátá divadelní role, ve které uvidím mou oblíbenou Veroniku Khek Kubařovou v roli Desdemony, která je také jediným českým hercem v této inscenaci. Na středeční noc jsem si rovněž zajistil přespání v jednom z pražských hotelů, a ve čtvrtek v 10:30 ráno se zúčastním ve studiovém sále Divadla Na Vinohradech tiskové konference k podzimním novinkám na stanici ČT Art. Je to teprve druhá tiskovka, které se zúčastním, a když už v Praze přespávám a druhý den ráno v Praze budu, a kromě toho ČT Art je mi blízká tím, že vysílá i záznamy divadelních inscenací, tak bych byl hloupý, kdybych nepřijal pozvání. A do třetice mě v neděli 3.9. čeká inscenace Deštivé dny, kterou divadlo Ungelt hraje v divadle ABC.

A pokračujeme dále. V neděli 10.9. mě čeká ve Stavovském divadle Audience u královny s Ivou Janžurovou, kterou letos na podzim uvidím hned ve třech inscenacích (těmi dalšími budou Pýcha a předsudek a Les). V úterý 12.9. mě čeká v Národním divadle představení Manon Lescaut, v sobotu 16.9. pojedu do Divadla Na Vinohradech na inscenaci Peer Gynt, ve středu 20.9. uvidím poprvé naživo paní Jiřinu Bohdalovou, která v Divadle Na Jezerce hraje v inscenaci Paní plukovníková. Další den, ve čtvrtek 21.9., bude u nás v Budějcích hrát Divadlo Kalich novou inscenaci Dvě noci na Karlštejně. V pátek 22.9 pak odjíždím na firemní víkend, který pro mě a mé kolegy pořádá můj šéf v Českém ráji, a odkud se vrátím až v neděli. Ve středu 27.9. bych se rád pokusil podívat do Dejvického divadla na představení Dealers Choice, tak snad seženu vstupenku. V pátek 29.9. mě čeká v Divadle v Dlouhé inscenace Polední úděl a já poprvé zažiju, jaké to je nesedět v publiku, ale budu sedět s ostatními diváky na jevišti a herci budou hrát z publika. V pátek 6.10. uvidím v Divadle Na Vinohradech Zkrocení zlé ženy. V sobotu 7.10. uvidím na Nové scéně Národního divadla inscenaci Elity, se kterou přijede do Prahy Slovenské národné divadlo Bratislava. V úterý 10.10. bych rád viděl v Činoherním klubu inscenaci Léda (Manželskonemanželská povídka). V sobotu 14.10. uvidím v Národním divadle Pýchu a předsudek. V pondělí 16.10. chci vidět v divadle Kalich inscenaci Moje hra. V pátek 20. a v sobotu 21.10. počítám s mou účastí u voleb ve volební komisi. Ve středu 25.10. bych chtěl vidět ve Švandově divadle inscenaci Zabít Johnnyho Glendenninga. V pátek 27.10. uvidím na Nové scéně Národního divadla inscenaci Jsme v pohodě. V úterý 31.10 pak jedu do Národního divadla na Sen čarovné noci.

Tolik tedy můj program na konec srpna, na září a na říjen, který ale asi ještě není definitivní. Jestli dobře počítám, je to 13 inscenací v Praze, na které mám zakoupenou vstupenku a na 4 představení v Praze a na 1 představení v Budějcích si chci ještě vstupenku koupit. Kromě toho si jeden víkend v září rezervuji na firemní akci a jeden víkend v říjnu si rezervuji na účast ve volební komisi. A brzo mě čeká plánování divadel na listopad (tam už mám zakoupeny vstupenky na dvě inscenace) a na prosinec (tam mám zatím vstupenku na jeden muzikál). Jak vidíte, v návštěvách divadel nepolevuji. Protože vím, že to potřebuji. Protože vím, že v divadle se cítím nejlépe, nejspokojeněji, nejšťastněji. Dokud můj život obklopuje samota a nemám pro koho žít, potřebuji svou hlavu zaměstnat něčím, co mě naplňuje, a co mi pomáhá jít dál, žít, a čekat na někoho, kdo mě mé samoty zbaví. Léto bylo chvílemi opravdu velmi krizové a já nechci mít ani minutu volného času na to, abych si svou samotu byť jen připouštěl. Potřebuju pořád něco plánovat a mít se na co těšit. Takhle vím, že se u mě bude střídat zábava s prací a já budu vytížený na maximum. A to potřebuji nejvíce. A zatímco budu aktivní, budu zároveň čekat na odvysílání mého dílu show Take Me Out a budu zvědavý, jak velký trapas to ve výsledku bude.

Život ale nějak běží a já z něj chci vytěžit co nejvíc. A po celé Praze se pořád ještě hrají desítky a stovky divadelních inscenací, které jsem neviděl. Takže mám co dělat, pokud jich chci vidět co nejvíc. A zároveň tak nějak zatím tajně pomýšlím na posunutí svého zájmu o divadlo do trochu vyššího levelu. Rád bych někdy vyrazil znovu do Bratislavy, tentokrát bych se ale rád podíval do historické budovy Slovenského národného divadla. Ale samozřejmě by to znamenalo i zajistit si v Bratislavě přespání v hotelu. Tak snad se mi to někdy povede. Třeba si to nadělím začátkem příštího roku k narozeninám. Každopádně tohle mě hodně láká a mrzí mě, že jsem byl v Bratislavě v létě, kdy zrovna měla divadla zavřeno. Ale aspoň mám důvod se tam třeba v horizontu několika měsíců vrátit... A na závěr ještě jedno upozornění. Asi je vám jasné, že vzhledem k mým plánům nebudu mít na svůj blog mnoho času. Ale slibuji, že když bude čas a bude o čem psát, pokusím se přicházet s novými články jak jen to bude možné. Každopádně doufám, že jste si svoje léto užili co nejlépe. Zatím se loučím a snad zase brzy něco napíšu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | 28. srpna 2017 v 23:15 | Reagovat

Ahoj, tvůj blog ráda čtu, ale co jsem si přečetla na konci tohohle článku mě mrzí. Doslova píšeš, že čekáš na někoho, kdo tě zbaví samoty. Jako by tě někdo měl zachránit a zázračně změnit tvůj život. Ale tak to nebude. Jediný člověk, který dokáže změnit tvůj život si ty sám. Teprve až si začneš vážit sám sebe, tak si tě budou vážit ostatní. Nikdo nebude chodit s někým, kdo čeká, že na něj přehodí svoje problémy a vyřeší je za něj. Pokud to nebude psychopat, kterému bude vyhovovat, že s tebou bude moct manipulovat. Mně třeba hodně pomohla kniha Miluj to, co je od Katie Byron. Taky je dobré přestat být jen pasivním divákem (filmů, divadel, fb, youtube atd.) a jít a začít něco sám tvořit. Něco co třeba zatím neumíš, ale bude tě bavit se to učit a třeba to pomůže někomu dalšímu. Tvůj život má jen takový smysl, jaký mu ho dáš ty sám. A převzít za něj zodpovědnost je to nejtěžší a zároveň nejvíc osvobozující, co pro sebe můžeš udělat.

2 Jirka Jirka | 29. srpna 2017 v 10:28 | Reagovat

Uznávám, že to vyznělo možná trochu jinak, než jak jsem chtěl. Nehledám nikoho, na koho bych se pověsil, na kom bych byl závislý, nehledám nikoho, kdo mě spasí. Hledám někoho nebo něco, je jedno, či to bude přátelství nebo láska, pro koho bych tu mohl být a kdo by tu byl pro mě. Komu bych třeba sem tam mohl udělat nějakou drobnou radost, komu bych mohl zavolat třeba o půlnoci a on by mě vyslechl a naopak. S kým bych mohl třeba někam vyrazit, sdílet zážitky, prostě tak nějak mít někoho v tom životě.
Nejsem ten typ, co se na někoho pověsí a bude od něj čekat spásu nebo od něj vyžadovat neustálou přítomnost. Ale když člověk v životě nemá vůbec nikoho, s kým by mohl vyrazit ven, s kým by se dělil o radosti i starosti, zkrátka když je úplně sám, je to smutné. Když po mně chtěli během natáčení medailonku do té TV show u mě doma, aby o mně na kameru někdo něco řekl, já jsem neměl vůbec nikoho, kdo by o mně mohl něco říct, tak mi nakonec nezbylo než ukecat taťku. A to je ten můj problém. V mém životě není nikdo jiný než já. To je to, co mě tíží.
Takže pokud to vyznělo tak, že hledám holku, na kterou se pověsím, a na které budu závislý, je to špatné vyznění, protože takhle to opravdu není a takový nejsem. Naopak jsem výrazná individualita, která potřebuje i svůj prostor a svobodu. Ale chtěl bych prostě v životě mít aspoň jednoho člověka, se kterým budu moci podnikat všechno možné, a kterému budu moci důvěřovat. Nic víc od života nechci a nečekám

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama