Když o sobě člověk pochybuje aneb Díky za každé vlídné slovo

28. července 2017 v 16:05 | Jirka |  Má přítomnost
V poslední době se mi stává jedna zvláštní věc. Mám pocit, že lidé, které potkávám nebo s nimiž mluvím ve mně vidí něco víc, než jsem schopen vidět já sám. A to je hodně zvláštní pocit. Nevím teď, jak to přesně vysvětlit nebo podat, vlastně ani nevím, jak si to vysvětlit. Jen vím, že to je pro mě něco, co můj mozek neumí asi nějak pořádně pobrat.


Jsem jaký jsem. Neumím být jiný, než jaký jsem. Neumím nic předstírat. A vidím na sobě řadu chyb a nedokonalostí. Nejsem spokojený s tím, jaký jsem. Nejsem spokojený sám se sebou. Snažím se být pořád lepší. Pořád sám sebe vidím jako člověka, s nímž přece nikdo nemůže chtít ztrácet svůj čas. Pořád sám sebe vidím jako někoho, kdo se musí ostatním hnusit. Pořád sám sebe vidím jako slabocha. Pořád o sobě pochybuji. Proto se snažím neustále na sobě pracovat. Proto se snažím příliš lidi neotravovat. Proto se snažím si všechno řešit sám v sobě. Protože si ve své hlavě říkám, že nemůžu nikoho zajímat.

A pak se stane zvláštní věc. Potkám lidi, kteří se o mě zajímají. Které zajímám jako člověk. Dokonce jsou na mě ti lidé milí, chovají se lidsky, zajímají se, povídají si se mnou a já vidím, že to není hrané. Že na mě nekoukají s odporem. Že jsou schopní se na mě dokonce usmívat. Mluvím teď především o show Take Me Out, jejíž natáčení mám stále v živé paměti. Hlásil jsem se do ní jako zoufalý člověk, kterého jeho samota a touha po lásce užírá zaživa, a který je schopen učinit takovou zoufalou věc, jako je ztrapnění se v hlavním vysílacím čase hned ve dvou zemích, jen pro tu mámivou naivní představu o tom, že mi to třeba pomůže k nalezení lásky. A nevěřil jsem, že vůbec budu vybrán. Vlastně jsem si nepřál být vybrán, jen jsem si nechtěl vyčítat, že jsem to nezkusil. Ale bůhvíproč jsem vybrán byl. Říkal jsem si, že se určitě přihlásí hezčí a zajímavější kluci, než jsem já. O to více mě tohle překvapilo. Když měl přijet štáb natočit medailon ke mně domů, říkal jsem si, co tu proboha budou natáčet. Mám nudný nezajímavý život, vždyť z toho nemůže vzniknout nic zajímavého, ti sem přijedou, zjistí, že jsem nudný, že nemají co natáčet, a zase odjedou. Ale ono to nějak šlo. Tady proběhlo první narušení mých pochybností o sobě samém. Dozvěděl jsem se, že panu režisérovi celé show na mém příběhu bůhvíproč velmi záleží, a že ke mně kvůli tomu prý poslal ten nejlepší štáb, kterému nakázal, aby si dali velmi záležet. To mě zaskočilo. Pro někoho jsem byl přece jen zajímavý. Ale co na mně proboha tvůrci této show viděli? Proč se mnou ztrácejí čas a energii? Proč kvůli mně jedou z Bratislavy do Budějc a zase zpátky? Nechápal jsem to. Můj mozek to nechápal. Ale vážil jsem si času a práce těch lidí a spolupracoval jsem s nimi bez řečí a jakýchkoliv protestů a dělal jsem, co mi řekli. Nerad ostatním kazím jejich snahu a práci. Ale celou dobu jsem pochyboval, že to má vůbec nějaký smysl. V mé mysli to postrádalo logiku.

Štáb odjel, já se vrátil zpátky do normálu. Ale za 10 dní už jsem byl v Bratislavě na natáčení. A zase pochyby. Koho budu zajímat? Proboha vždyť jsem stěží průměrný člověk, který nemá, co nabídnout. Jsem člověk, kterého většinou ostatní v tom lepším případě nějak akceptovali, v tom horším případě přehlíželi, a v tom nejhorším případě měli potřebu utrousit vůči mně nějakou hnusnou poznámku. Většinu života jsem si připadal jako víko od kanálu, po kterém lidi rádi šlapou. A najednou jsem ve studiu JOJky a mám kolem sebe lidi, kteří nedávají najevo ani lhostejnost, ani odpor, ani nemají potřebu se vůči mně vyjadřovat negativně. A jsou to povětšinou hezcí, sympatičtí lidé, skoro by se dalo říct ideály krásy. Tedy právě ten druh lidí, od nichž jsem v minulosti schytával nejvíce pohrdavých pohledů a nejvíce poznámek na můj vzhled. A ti lidé nejen, že ve mně nevidí toho hnusného slabocha, kterého v sobě vidím já. Ti lidé ve mně vidí normálního člověka. Dokonce mi přejí jen to nejlepší. A já si říkám, jestli je to sen, nebo realita. Jestli si ze mě jen nedělají srandu a za rohem se mi nezačnou smát. Jestli nechtějí zneužít mé důvěry a jen mě nějakým způsobem využít. Chci věřit tomu, že to vše je upřímné. Ti lidé na mě působí upřímně. Ale můžu jim věřit? Nicméně začíná mi to být jedno. I kdyby to vše bylo falešné, je to pořád lepší, než abych vše dusil v sobě. Věřím, že to se mnou myslí upřímně a začínám se otevírat.

Navenek jsem silný. Navenek nedávám najevo nic, co se mi honí hlavou, a snažím se příliš nemluvit o své minulosti, na kterou chci zapomenout. Nikdo z nich netuší, proč jsem takový, jaký jsem. Nikdo z nich neví, čím jsem si ve svém životě prošel. Nikdo z nich neví, jakým ponížením mě v dětství vystavoval člověk, který mi měl být nejbližší, moje o dva roky mladší sestra. Nikdo z nich neví, že jsem byl vystavován jejímu psychickému i fyzickému teroru. Nikdo z nich neví, kolik ponížení jsem v životě zažil od lidí, kterým jsem dal svou důvěru. Nikdo z nich neví, že bylo období, kdy jsem se bál svých vrstevníků a když už jsem vyšel ven, raději jsem koukal hlavou dolů, protože jsem se bál, kdy a odkud přijde další urážka a pohrdavý pohled. Zažil jsem, že po mně moji vrstevníci házeli kameny. Že mě honili a měli srandu z toho, jak se před nimi snažím neobratně utíkat. Že když jsem prošel kolem nich, pusou udělali zvuk uprdnutí, začali si zacpávat nos a koukali na mě s odporem. Nikdo z nich to neví a vědět nemůže. Protože se na to vše snažím zapomenout. Protože nechci, aby to věděli. Snažím se jít dál. Ale obklopen všemi těmi navenek dokonalými lidmi vyvstává na povrch mé mysli nedůvěra. Strach. Obavy, že tím, že jsem tady, ubližuji především sám sobě. Že sem nepatřím.

Víte, všechno, čím si člověk v životě projde, ho nějak ovlivní, ať chce nebo ne. Já jsem všechno hezké ve svém životě musel vykoupit námahou, pílí a usilovnou prací. Mám pocit, že na jednu obyčejnou chvíli štěstí se neuvěřitelně nadřu. Ale jsem asi i vděčný za svou minulost. Protože díky ní jsem takový, jaký jsem dnes. Nic krásného, co se mi v životě děje, nepovažuji za samozřejmé. Všeho krásného v životě si vážím a snažím si to napevno uložit do své paměti. Vše krásné přijímám s pokorou, úctou a ptám se sám sebe, jestli si to krásné, co se mi děje, opravdu zasloužím. Snažím se být soucitný, milý, slušný, a myslet na lidi kolem sebe, vnímat je a třeba jim i nějak pomoci, pokud cítím, že to potřebují. Ale pokaždé mě překvapuje, když od někoho slyším, že jsem milý, inspirativní, hodný, zlatý, slušný a já nevím, co všechno. A to se mi právě stalo, když jsem se ubytovával v Bratislavě v apartmánu na Kolibě. Přišel jsem na recepci a paní recepční na mě "když vám objednávali z JOJky pokoj, tak říkali, že prý jste milý a zlatý a slušný, tak jsem na vás byla zvědavá". A teď jsem si říkal, jestli mluví opravdu o mně. Opravdu jí tohle o mně slečna produkční řekla? A byl jsem v rozpacích. Protože já takové chování považuji za samozřejmé. Nikdy jsem neměl možnost být namyšlený, arogantní, sebevědomý. Tak se ze mě stal pokorný, slušný, tichý, milý hoch, který takové chování pokládá za automatické. A nepřijde mi to jako cokoliv výjimečného. A tak mě překvapilo, že to někdo má potřebu zmínit, když mi rezervuje pokoj.

A dostávám se k původní úvaze, kvůli které jsem vlastně začal psát tento článek. Lidé ve mně vidí to, co chtějí vidět a co jim ukážu já sám. Vidí člověka klidného, slušného, pokorného, tichého, možná i trochu uzavřeného do sebe, který se snaží neprojevovat emoce. Vidí člověka se silnou vůlí, který se nevzdává, i když osud mu nerozdal do rukou zrovna ty nejlepší karty. Vidí člověka, který našel sílu vstát, nepodlehnout nepřízni osudu, a jít v životě dál. Vidí člověka, kterému nezabránilo v tom jít si za svým snem ani že vážil 190 kilogramů, ani že málem v 19 letech umřel při srážce s autem, ani že byl 3 a půl roku bez práce a bez příjmu, ani to, že zažíval psychický i fyzický teror od své sestry i okolí. Ale nevidí mi do hlavy. Nevidí, jak je pro mě těžké přijímat bez pochybností jejich zájem, jejich lidskost projevovanou vůči mně. A nevidí, jak při každém takovém projeveném zájmu v mé hlavě bledne jedna špatná vzpomínka za druhou. Nevidí, jak mi s každým milým slovem pomáhají jít v životě dál. A nikdo z nich ani netuší, jak léčebně na mě působí jejich lidské chování vůči mně. Na jednu stranu je to úžasné. Na druhou stranu extrémně nebezpečné. Protože po takovém upřímném lidském zájmu a milém chování pro mě byl o to těžší návrat do mé reality a do opětovné samoty. První dny poté, co to všechno skončilo, byly jedny z nejhorších v mém životě. Neuměl jsem se po tom všem pěkném srovnat s každodenní všední realitou a jen velmi těžce jsem snášel svou samotu.

Proto jsem rád, že tahle show mi přinesla 5 nových přátelství na Facebooku. Kromě dvou kluků, s nimiž se objevím ve stejném díle show, a kteří taky přišli zabojovat o rande, jsou to i tři lidé ze štábu. Přiznávám, že jsem velmi váhal, jestli mohu vůbec někoho ze štábu požádat o přátelství. Bál jsem se, že mé žádosti zůstanou bez reakce a já tak zjistím, že jsem pro ty lidi byl jen předmět jejich práce, povinnost, kterou si odbudou a až bude po všem, půjdou ve svém životě dál a zapomenou na mě. Bál jsem se, že se utvrdím v tom, že jejich zájem o mě byl skutečně jen předstíraný a brali to čistě jako pracovní povinnost. O to větší radost jsem měl, když všechny mé žádosti, kromě jedné, byly přijaty. Začal jsem věřit, že jsem pro ty lidi přece jen asi znamenal něco víc než jen pracovní povinnost, když jsou ochotni zůstat se mnou v kontaktu a sdílet přes Facebook své soukromí i přesto, že už je možná nikdy v životě neuvidím osobně. Spřátelil jsem se s lidmi, kteří ve mně zanechali největší dojem. S těmi, u kterých jsem cítil, že k nim mám nejblíže. S těmi, kteří vůči mně projevili lidskost a zájem. S těmi, kteří na mě byli milí a možná ani netuší, kolik toho pro mě udělali jenom tím, že se mnou mluvili, že se o mě zajímali, že se se mnou třeba i objali, že se na mě usmáli, že mi řekli něco milého a vlídného. Tohle všechno působí na mou duši i mou mysl jako uklidňující balzám, jako lék, který si nikde nekoupím. Nikdy nepřestanu být za tohle všechno dostatečně vděčný. Vždy si toho budu vážit. A pokud jsem i já dokázal v těch lidech zanechat něco dobrého a něco pozitivního, je to ta nejlepší odměna.

Tímto článkem jsem vlastně chtěl říct jednu hodně důležitou věc. Neposuzujme prosím lidi podle vzhledu. Věřím, že když mě potká někdo, kdo mě nezná, napadne ho, že jsem obyčejný muž, který působí průměrně. A o to jsem svou životní změnou usiloval. Zažít, jaké to je působit aspoň průměrně a splynout s davem. Ale ten člověk už neví, co nosím v sobě. Kolik mi to dalo práce, abych vypadal aspoň průměrně, a jak bojuji s tím, abych si připustil, že už nejsem ten tlustý ošklivý kluk, který existuje už jen v mých vzpomínkách. Nechávejme na sebe lidi působit spíše než zevnějškem jejich nitrem. Jedině tak můžeme člověku porozumět, jedině tak se mu můžeme přiblížit, jedině tak mu můžeme třeba i pomoci, pokud má v sobě něco, co ho trápí. I ten vzhledově nejkrásnější člověk může mít uvnitř sebe to největší trápení, které ho tíží. Mysleme prosím na to, že projevený zájem, jeden úsměv a jedno vlídné slovo zmůže více než předsudky, ignorace a pohrdání. Já jsem měl štěstí, že jsem narazil díky natáčení Take Me Out na lidi, kteří mi dokázali nějakým způsobem pomoct, aniž bych si tam pro jakoukoliv pomoc přijel a aniž by oni tušili, jak moc mi svým lidským přístupem pomáhají. A už proto nikdy nebudu litovat, že jsem se do této show přihlásil a dotáhl to až do konce. Protože mi to za to stálo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 3. srpna 2017 v 10:59 | Reagovat

Jen pár slov... Píšeš, že na sobě pracuješ... Neznám Tě osobně, ale podle Tvého blogu mám pocit, že vlastně nemáš důvod snažit se být lepší, zábavnější, zajímavější a já nevím co ještě, protože tohle všechno už dávno jsi víc než dost. Ty potřebuješ jedinou věc, a to přijmout sám sebe a mít se rád. Já vím, že to je těžký, ono je to těžký pro každýho - a pro někoho, kdo si zažil to, co Ty, to musí být ještě těžší. Ale stojí za to na tom zapracovat. Je krásný, že Tě lidi povzbuzují - ale zároveň Ti moc a moc přeju, aby ses jednou dostal do fáze, kdy Ti bude vlastně úplně jedno, jaký na Tebe má kdo názor, protože budeš sám se sebou natolik v pohodě, že už na tom nebude záležet.

2 freddy freddy | 3. srpna 2017 v 13:25 | Reagovat

[1]: Díky za tahle slova. Určitě máš pravdu v tom, že mám problém sám se sebou. Ostatní lidé se mnou problém nemají, ale já vím, že sám sebe nedokážu vnímat jinak než tím nejkritičtějším pohledem, kterého jsem schopen. Je to vlastně jen důsledek toho, co jsem celý život zažíval, a názory okolí se časem staly i názory mými a začal jsem se nenávidět. Cesta z tohoto začarovaného kruhu je dlouhá a nevím, jestli se někdy dokážu dostat dál. Nicméně stejně jako jsem se sám sobě začal hnusit, protože jsem se hnusil svému okolí, stejně tak doufám, že když kolem sebe budu mít lidi, kteří ve mně uvidí opak toho, co vidím já, časem si vezmu jejich názor na mě za svůj a začnu se vidět jejich očima. Už teď je mi vlastně jedno, co si lidi myslí o tom, co dělám, a dělám věci bez ohledu na to, co mi kdo říká. Ale není mi jedno, jak mě lidé vnímají ať už po vzhledové stránce nebo jako komplexní osobnost. Protože jsem celý život sám sebe posuzoval podle toho, jak mě posuzovali jiní. Snad se mi někdy povede nebýt sám sobě tím nejpřísnějším kritikem a snad na sobě časem přestanu hledat nedokonalosti a přijmu sám sebe takového, jaký jsem...

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 3. srpna 2017 v 14:55 | Reagovat

Mě taky značnou část mého života ponižovali. Spolužáci ve škole, kteří se odmítali dotýkat mé lavice,  protože se mě štítili, nebo co. Hlavně že se neštítili mi schovat moje věci. Posmívali se mi. Každý trapas rozmazávali po celé škole. A ještě další věci, které už ani nechci oživovat. Do toho ještě babička, která mi dávala najevo, že nejsem  dost dobrá, pokud nenosím v žákovské knížce jedničky.
Kameny na mě nikdo ještě neházel, ale čas od času mi kdekdo nastavil nohu. To člověk pak opravdu uvěří, že je nejhorší zrůda na světě.
Na střední ke mě pak byli už docela hodní. Škoda, že skrz můj strach se s nimi mluvit jsem to nedokázala ocenit.
V práci je to pak tak půl na půl. Je tam spoustu lidí, kteří jsou na mě hnusní, a pak jsou tam tací, kteří jsou ochotní odpřisáhnout, že jsem hezká, milá, skromná a pracovitá. Jednou mi jedna cikánka v práci řekla, že prý jsem nejhodnější člověk v práci. Tenkrát mě to velmi rozhodilo. Vždyť já jsem přece ten lempl s velkým zadkem a osmi dioptriemi, co oxiduje kde může, obtěžuje okolí už jen svojí přítomností. Co je namyšlený, a proto se málo baví s lidmi. Docela mě překvapilo, že se někdo se mnou může cítit příjemně natož se se mnou bavit bez útočného podtónu.
Vždyť pouze necítím potřebu slovně útočit na lidi, kteří mi nikdy křivým slovem neublížili. Byť by to měla být stará vrásčitá cikánka, která se jen snaží i navzdory všem předsudkům poctivě vydělat peníze a kterou málokdo chce přizvat do kolektivu. To je to opravdu taková zásluha, slušně se chovat k slušně se chovajícím lidem, ať vypadají jakkoliv?
Tobě kadopádně přeju, aby sis opravdu našel nějakou spřízněnou duši, se kterou by jsi byl šťastný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama