Když opona stoupá vzhůru aneb V divadle se cítím nejlépe

23. dubna 2017 v 16:18 | Jirka |  Má přítomnost
Vážně už od mého posledního článku na blogu uplynulo 42 dní? Občas se nestačím divit, jak ten čas utíká. Nicméně život nějak běží a já nechci zanevřít na svůj blog, tak když mám konečně trochu času, chci zde jen trochu nastínit, jak se můj život vyvíjí. Samozřejmě stále mi mnoho času zabírá má práce, můj pejsek (venčím čtyřikrát denně vždy zhruba půl hodiny) a cvičení v posilovně, kam chodím nepřetržitě třikrát týdně (občas kvůli časové tísni nějaké cvičení vynechám, ale není to často) už něco málo přes 20 měsíců. Ale i přesto se najde i dostatek volného času na nějakou další aktivitu. A tou je od března intenzivnější navštěvování divadla.


Jistě si vzpomínáte na můj článek o divadelním představení pro nezadané. To představení v pražském divadle Rokoko na mě udělalo velký dojem. A jak jsem tak měl pořád na očích divadelní program, který jsem si před představením zakoupil, byl jsem pokaždé smutnější, když jej mé oči zahlédly ležet na stole, kam jsem ho položil po příjezdu z Prahy a nechal ho tam ležet. To představení i ten večer bylo prostě úžasné. A když už to takhle šlo asi dva týdny, rozhodl jsem se něco s tím udělat. Řekl jsem si, proč nejezdit do Prahy do divadel častěji. Samozřejmě navštěvuji pražská představení i u nás v Budějcích, ale to už mi jaksi nepřijde nějak zvláštní nebo výjimečné. Pořád chodím do stejné budovy, nemohu si ani vybrat představení, které chci vidět, protože to představení za mě vybere dramaturg toho kulturního domu, a ten kulturní dům přiváží z Prahy povětšinou nenáročné komedie, kde ale hrají většinou známí herci, protože ten kulturák je soukromá firma, která potřebuje generovat zisk, a na nějakou kvalitní hru třeba s méně známým obsazením by se jim asi nepovedlo vyprodat sál pro nějakých 560 lidí. Já to samozřejmě chápu a jsem vděčný, že aspoň nějaká pražská představení jsou v našem městě k vidění, ale když už jdu poněkolikáté na nějakou rozjuchanou komedii, které jsou jako přes kopírák téměř totožné, a zatímco všichni kolem mě se smějí a já se tomu nějak smát nedokážu, je asi něco špatně. Samozřejmě občas se najde výjimka a jsou u nás k vidění i kvalitnější představení, ale to je zase jen díky tomu, že tam hrají známí herci.

Takovým typickým příkladem je představení divadla Kalich "Podivný případ se psem". Jan Cina, který tam účinkuje v hlavní roli, se stal zrovna známým díky pořadu Tvoje tvář má známý hlas, a tak se toto představení objevilo loni v prosinci (čtyři dny před Štědrým dnem), kdy už tato show skončila a Jan Cina byl korunovaným vítězem druhé řady této show, v Budějcích. Samozřejmě sál se povedlo téměř vyprodat, ale krásně se ukázalo, kdo přišel kvůli tomu, že chtěl vidět zajímavou hru, a kdo se přišel jen podívat na známý obličej Jana Ciny. Můj odhad je, že o přestávce zhruba čtvrtina diváků odešla a sál trochu prořídnul. Představení vyžadovalo divákovu plnou pozornost a s tím měli sváteční návštěvníci divadla problém. A tak se ani nedivím, že do Budějc se jezdí z Prahy hlavně s rozjuchanými komediemi, kde hrají herci typu Martin Zounar, Lukáš Vaculík, Pavel Zedníček, Jana Paulová, Josef Dvořák, Adéla Gondíková, atd., protože lidé to chtějí. Ale někomu, jako jsem já, kdo touží v divadle po nějakém větším prožitku, to prostě po jednom roce chození na tato představení přestalo stačit. Protože ty kvalitnější pražské inscenace, které jsem v Budějcích viděl, oproti těm řekněme inscenacím pro pobavení a odreagování, byly v menšině. Nicméně za některé inscenace viděné v Budějcích jsem vděčný, například za Božskou Sarah, Zabijáka Joe či Podivný případ se psem (vše Divadlo Kalich), Kdo je tady ředitel? (Švandovo divadlo) či Romantický víkend (Filmová a divadelní agentura).

Vzhledem k výše napsanému pro mě byl tedy takovým zjevením Strýček Váňa v podání Městských divadel pražských. Najednou jsem viděl kvalitní ruské klasické drama, které ze mě dokázalo vydolovat emoce. Viděl jsem kvalitní herecké výkony sice méně známých herců (alespoň pro mě), ale o to intenzivnější prožitek to byl. A ve spojení s doprovodným programem toho večera to byl perfektní večer. Rovněž se mi ihned vybavila vzpomínka na vynikající představení Racek z loňského května, které v Budějcích odehrálo Dejvické divadlo (což ale nebylo v tom zmíněném kulturáku, ale v budově Jihočeského divadla, takže to bylo v režii jiného organizátora), a které ve mně zanechalo hluboký dojem. A tak jsem se rozhodl, že budu do Prahy na divadelní představení jezdit častěji. A toto své rozhodnutí od března i realizuji. Začal jsem pozvolna 11.března představením Eva tropí hlouposti v Divadle Na Fidlovačce. Tady mi ani nešlo o představení samotné (které bylo docela fajn, ale vlastně mi nenabídlo nic navíc), jako spíš o to podívat se do budovy tohoto divadla. Jak už víte z mého článku, kde se vyznávám z lásky k divadlu, na pražská divadla v Budějcích jsem chodil už jako žák základní školy. A tehdy jsem si říkal, jak asi ta divadla, která jezdí k nám do Budějc, vlastně vypadají. V jakých hrají prostorách a budovách, jaká tam jsou sedadla a celkově jak to tam asi vypadá. Divadlo Na Fidlovačce bylo jedním z těch divadel, které jsem toužil navštívit už jako kluk, a tak jsem symbolicky zahájil své intenzivnější cesty za divadly v Praze právě zde.

Poté následoval návrat do divadla Rokoko, které už pro mě navždy bude tím divadlem, které mi otevřelo novou divadelní etapu mého života právě díky Strýčku Váňovi. Je tedy asi logické, že Rokoko, respektive Městská divadla pražská, budu už asi navždy považovat za svou pražskou "domovskou" scénu. A 25. března jsem tam přijel na představení Kdo se bojí Virginie Woolfové? Je pravda, že nad tímto představením už jsem uvažoval loni v říjnu, a to především kvůli účasti herečky Veroniky Khek Kubařové, která mi učarovala loni právě v představení Racek a den poté i v představení Zásek (Dejvické divadlo v Budějcích hrálo dva večery po sobě). Nicméně vzhledem k problematické situaci s psychickými problémy mé mamky jsem loni na podzim divadlo upozadil a ke svým úvahám z loňského podzimu, na co si zajet do divadel v Praze, jsem se vrátil až nyní. O to více jsem si toto představení užil, protože to byl herecký koncert všech čtyř zúčastněných herců a už nyní vím, že chci toto představení vidět znovu. Samozřejmě z mé strany nechyběl potlesk vestoje, a ač jsem při něm zústal téměř osamocen, pranic mi to nevadilo. Více v mé recenzi na webovkách i-divadlo.cz. Hned o čtyři dny později jsem opět navštívil představení Městských divadel pražských. Tentokrát jsem se poprvé vydal do divadla ABC na ruské klasické romantické drama Evžen Oněgin. Bylo mi ctí se s touto klasikou setkat a bylo mi ctí poznat prostory divadla ABC. Můj zážitek byl navíc umocněn tím, že v publiku vedle mě seděla sympatická herečka Šárka Vaculíková, která je navíc narozená ve stejném roce jako já, a trochu jsme si i o přestávce popovídali, takže to byl takový fajn bonus. Více o představení opět v mojí recenzi.

Zatímco v březnu jsem jel do Prahy třikrát (a tři pražská divadelní představení jsem viděl v Budějcích), na duben jsem si naplánoval pět představení v Praze. 4. dubna jsem se již potřetí vydal do divadla Rokoko, tentokrát na ruskou klasickou komedii Hráči. Vybral jsem si jí především proto, že je to klasický text od Gogola a s tímto textem jsem se dosud nesetkal a chtěl jsem to napravit, a pak také proto, že se tato inscenace hraje již od roku 2008 a letos v červnu se bude po devíti letech hrát naposledy. V hlavní roli exceloval Michal Dlouhý, který byl v mých očích stejně úchvatný, jako Miroslav Donutil ve Sluhovi dvou pánů. Z mé strany nechyběl postlesk vestoje a těší mě, že většina diváků se ke mně přidala. Opět odkazuji na svou recenzi. 8. dubna jsem pak zažil svá dvě velká divadelní poprvé. Poprvé jsem se podíval do legendárního Divadla Na Vinohradech. A poprvé jsem se vydal do nějakého divadla na Romea a Julii. Prostor tohoto divadla mě uchvátil, inscenace samotná pak měla své mouchy, ale ve výsledku jsem relativně spokojený, minimálně představitel Romea byl vynikající a měl vše, co od této postavy očekávám. Opět odkazuji na recenzi. A aby toho nebylo málo, do Divadla Na Vinohradech jsem se vrátil o pět dní později na další klasickou hru. Tentokrát se jednalo o Pygmalion od G. B. Shawa. Tato látka mi nebyla neznámá, protože když jsem byl na základní škole, jeli jsme s třídou na celodenní výlet do Prahy, zakončený návštěvou muzíkálu My Fair Lady v Hudebním divadle Karlín. Tento muzikál, jak známo, vznikl právě na motivy Pygmalionu. Nyní jsem tedy zhlédl tuto hru v její původní činoherní podobě, a měl jsem požnost poprvé ve svém životě vidět naživo herce Jana Šťastného a Tomáše Töpfera, a v hlavní roli excelovala Šárka Vaculíková, se kterou jsem se potkal v publiku právě při Evženu Oněginovi. Hra se mi skutečně líbila, a to dokonce natolik, že jsem neváhal jako jeden z mála diváků (dost možná dokonce jediný, seděl jsem v přízemí v první řadě a za sebe jsem se neotáčel) tleskat vestoje. Opět odkazuji na svou recenzi.

Teď už jsem 10 dní v žádném divadle nebyl, ani v Budějcích, ani v Praze, a o to více jsem natěšený na to, co mě čeká, protože toho bude opravdu mnoho. Již ve středu 26. dubna mě čeká první návštěva Švandova divadla, kdy poprvé v životě zhlédnu v nějakém divadle Hamleta. Velice se těším především na Patrika Děrgela v hlavní roli, který byl za tuto roli nominován na cenu Thálie. Vstupenku jsem kupoval s téměř dvouměsíčním předstihem a když nyní zjišťuji, že toto představení je již vyprodané, o to více mě těší, že mám vstupenku do druhé řady. 27. dubna mě čeká v Budějcích představení agentury JT Promotion, které se v Praze běžně hraje v Divadle Palace, a to sice představení Celebrity s.r.o. V neděli 30. dubna se pak poprvé podívám do Divadla v Řeznické, kde absolvuji Sametovou noc, a bude to již čtvrtá role, v níž uvidím svou oblíbenou Veroniku Khek Kubařovou. Tu jsem dokonce tento týden zkusil zkontaktovat přes Facebook, zda by bylo možné se s ní po představení vidět a požádat o podpis, a ona ještě týž den odpověděla mile a pozitivně, takže se s ní zřejmě budu mít možnost za týden potkat i osobně.

Na květen pak mám rovněž velké divadelní plány. 4. května bude v Budějcích na pozvání Jihočeského divadla hostovat Komorné divadlo Martin ze Slovenska s ruskou inscenací Les, takže teprve podruhé v životě absolvuji naživo divadelní hru ve slovenštině. 5. května se poprvé v Praze vydám do Činoherního klubu na ruskou klasiku Bratři Karamazovi, kterou bude dokonce v tento večer (respektive dva večery po sobě, ve čtvrtek 4. května a v pátek 5. května) zaznamenávat Česká televize a někdy zřejmě na podzim nebo na jaře odvysílá celý záznam této inscenace. Dále se těším na dvojvečer 9. a 10. května, kdy na pozvání Jihočeského divadla přijede do Budějc opět po roce na dva večery po sobě Dejvické divadlo. Zatímco loni v květnu u nás toto divadlo odehrálo Racka a Zásek, letos přivezou Ucpanej systém a hru Kakadu. Na obě hry se velmi těším, Ucpanej systém už se stal legendou mezi inscenacemi nejen Dejvického divadla, ale troufám si říci mezi všemi pražskými inscenacemi, a ve hře Kakadu budu moci vidět už v její páté roli Veroniku Khek Kubařovou. Hře Kakadu jsem dal rovněž přednost před Ivou Janžurovou, která přijede taktéž 10. května do Budějc se svou režijní prvotinou Báječná neděle v parku Créve Coeur, a kterou si tím pádem musím nechat ujít.

Do Prahy se pak znovu vydám 12. května, opět do Činoherního klubu, a tentokrát na absolutní klasiku. Poprvé se setkám s hrou Tramvaj do stanice Touha, a už teď jsem zvědavý, jak se poperu s tím, že inscenace má trvat nějakých 3 a půl hodiny (dosud jsem takto dlouhou inscenaci viděl jen jednou, a to byl Racek v podání Dejvického divadla). Věřím tomu, že díky hereckým výkonům (Lucie Žáčková byla za svou roli nominována na Thálii) mi to uteče velmi rychle a poskytne mi to očekávaný zážitek. Pak se vydám v úterý 16. dubna poprvé do prostoru La Fabriky, kde zhlédnu inscenaci V hodině rysa, která měla premiéru teprve před pár dny (12. dubna), ale slibuje býti zajímavou hrou na vážné téma. Těším se na talentovaného mladého herce Daniela Krejčíka, s nímž jsem dosud neměl tu čest, stejně jako se těším, že poprvé uvidím na jevišti Zuzanu Bydžovskou. A další poprvé mě čeká v pátek 19. května. Věřte nebo ne, zázraky se dějí a mě se povedlo sehnat vstupenku do věčně vyprodané budovy Dejvického divadla v Praze. Dvě inscenace už jsem od tohoto divadla viděl, dvě uvidím v první půlce května, takže ač půjdu už na svou pátou hru v podání Dejvického divadla, poprvé se do prostoru tohoto divadla i podívám. Pojedu na hru Interview a bude to už šestá role, v níž uvidím Veroniku Khek Kubařovou. Pokud dobře počítám, během 20 dní uvidím tuto herečku ve třech různých rolích. Těším se.

Další květnový týden pak nemám ještě definitivní jasno. Zvažuji, že bych se seznámil s tím, jak kvalitní mladí herci se urodili, a pro to je ideální Divadlo Disk, kde hrají svá představení studenti DAMU. Předběžně zvažuji ve středu 24. května představení "Téměř Tři sestry" a v sobotu 27. května představení "Běsi". Aspoň jedno z těchto dvou představení bych rád viděl. Do Prahy totiž nepotřebuji jezdit jen na známé tváře, chci vidět i kvalitní divadlo, a věřím, že studenti závěrečných ročníků DAMU jsou schopni mi kvalitní zážitek poskytnout. Na konec května mám pak vstupenku na 29. května u nás v Budějcích na divadlo Ungelt, s nímž mám jen ty nejlepší zkušenosti co se týče kvality představení. V tento večer se bude hrát představení Skořápka. A druhý den už opět pojedu do Prahy, po měsíci opět do Divadla v Řeznické, tentokrát na představení Cock, které mě láká tím, že se v něm řeší téma bisexuality. Je to představení od stejných tvůrců a s téměř stejnými herci, jako již zmiňovaná inscenace "V hodině rysa", na kterou pojedu 16. května.

No, a červen teprve budu plánovat, protože ne všechna divadla ještě zveřejnila svůj červnový program. Takže na červen mám zatím zarezervovánu vstupenku na 8. června do Švandova divadla na Kurz negativního myšlení, a dále mám zakoupenou vstupenku na 17. června do Divadla Na Vinohradech na představení Její pastrokyňa, v němž uvidím poprvé naživo hrát paní Dagmar Havlovou. Zbytek termínů na červen je pro mě zatím ve hvězdách, ale mám nějakou představu, co bych chtěl vidět, nicméně bude záležet na termínech. Na léto pak opět po roce plánuji Letní shakespearovské slavnosti. Letošní premiérou tam bude Hamlet, který zřejmě bude tak trochu v režii Dejvického divadla. Režie se ujme dlouholetý tvůrce Dejvického divadla Michal Vajdička, a ze čtyř dosud oznámených hereckých jmen jsou všichni herci z Dejvického divadla, včetně Veroniky Khek Kubařové. Tuto herečku bych rovněž rád viděl v rámci Letních shakespearovských slavností i v Othellovi, tak jsem zvědavý, jestli se letos znovu bude hrát tato především slovenská inscenace i v Praze, tak jako loni. Ale tak trochu už plánuji i září. Na neděli 3. září mám zakoupenou vstupenku na inscenaci divadla Ungelt Deštivé dny, která se hraje v divadle ABC, je vždy na několik měsíců dopředu beznadějně vyprodaná, a Richard Krajčo za ní získal ocenění Thálie. Rovněž bych rád v září konečně viděl Audienci u královny ve Stavovském divadle (měl jsem zakoupené vstupenky loni na konec října, ale ze závažných důvodů mi bohužel propadly), tak snad seženu vstupenku. A předběžně plánuji se v září podívat i do Hudebního divadla v Karlíně na muzikál Bonnie & Clyde.

Tolik tedy mé divadelní aktivity. Je zvláštní, co všechno dokáže odstartovat jedno povedené divadelní představení. Když jsem se vydal 11. února na ono představení pro nezadané, ani ve snu by mě nenapadlo, jak mě to donutí být akční. V důsledku touhy po kvalitním divadle jsem začal pátrat, jak moc je proveditelné jezdit do Prahy a stíhat poslední večerní vlak do Budějc. Takové plánování totiž vyžaduje i zjištění faktu, jestli se mám jak dostat zpátky do Budějc, což většinou obnáší dopředu zjistit, jak dlouho ta inscenace trvá, a jak dlouho trvá dostat se pražskou MHD od divadla na Hlavní nádraží. Poslední vlak mi totiž jezdí od pondělí do čtvrtka ve 22:02. V pátek, sobotu a neděli mi jede poslední vlak ve 23:32. Tento noční vlak jezdí rovněž v předvečer státního svátku a ve státní svátek. Takže za každým naplánovaným představením v Praze je kombinování, přemýšlení, zvažování a občas i nejistota, zda vše vyjde jak má a já stihnu poslední vlak. Ale i v tom je to kouzlo všech mých cest do pražských divadel. Rovněž platí, že si pečlivě vybírám, na jaká představení do Prahy pojedu, protože když už mám kvůli divadelnímu zážitku strávit zhruba pět hodin ve vlaku (počítám cestu tam i zpět) a dát za vlak pokaždé 280 Kč (pořídil jsem si slevovou IN kartu a na každou jízdenku mám 25 % slevu), musím být přesvědčen o tom, že to představení mi za to stojí. Může se stát, že časem už třeba nebudu nalézat inscenace, které bych chtěl vidět, a pak své divadelní aktivity pochopitelně omezím.

Jak tedy jistě chápete, divadlo mi zabírá v podstatě všechen zbývající volný čas, který mám. Mnohdy není snadné kombinovat to s prací, s posilovnou či s potřebami mého pejska, ale vše zatím zvládám bez problému. Mé aktivity mi také pomáhají v tom, že na mě nedoléhá má samota a to, že jsem stále singl. Když je pořád co dělat, pořád co plánovat, pořád nač se těšit, tak prostě není čas přemýšlet o hledání lásky a o tom, proč se mi stále vyhýbá. Samozřejmě občas bych byl rád, kdybych měl do toho divadla s kým jet, ale i to je vlastně jen drobná chmurná myšlenka, která vždy zmizí stejně rychle, jako se objevila. Jsem prostě relativně mladý (však je mi teprve 30 let) muž bez závazků v plné fyzické síle a kondici, který má zaměstnání s volnou pracovní dobou a může tak využívat všech výhod s tím spojených. A to, že stále něco zařizuji, něco plánuji, někde běhám a cestuji, mi pomáhá udržovat se v perfektní fyzické i psychické kondici. A jak jsem už zjistil, nikde nejsem asi šťastnější a spokojenější než v divadle. A s každým dalším zhlédnutým představením chci ještě více vidět nějaké další. Divadlo je pro mě jako magnet a mě baví objevovat divadelní budovy, v nichž jsem ještě nebyl, divadelní hry, které jsem ještě neviděl a herce, které ještě neznám z divadelních pódií. Život je fajn, když se naskytne možnost si jej užít. A já tak činím. A pokud se náhodou někdy naskytne příležitost pro partnerský vztah, tím lépe. Ale jestli by mě partnerský vztah dokázal stimulovat stejně jako divadlo a dát mi to, co divadlo, to v tuto chvíli opravdu netuším. Žiju pro přítomnost, žiju tím, co mě baví, a jsem vděčný, že po změně svého životního stylu a poté, co jsem na sobě zapracoval, jsem zase dokázal najít zálibu v něčem tak vznešeném, jako je divadelní umění. Praha má spoustu výhod a spoustu lákadel. A velké množství divadel je to, v čem Praha vítězí u mě. Ale vím, že kdybych se tam přestěhoval, zevšednělo by mi to. I proto zůstávám v tuto chvíli pouze u cestování do Prahy. A co bude časem, to se uvidí.


Jestli vás tento článek nudil, tak se omlouvám. chápu, že číst tolik plků o divadle, když jste zvyklí z mého blogu spíše na osobnější články, asi není moc zábavné. Jeden takový článek sice v záloze mám, napsal jsem ho 19. března a klidně bych ho mohl hned zveřejnit, ale je příliš osobní (týká se mé fascinace smrtí), takže zůstal zatím jen v rozepsaných článcích a zda ho někdy zveřejním, to je ve hvězdách. Ale i tohle jsem já a tohle je můj vývoj. Je fakt, že už loni jsem jel třikrát do Prahy za divadlem a v Budějcích navštívil kolem 25 divadelních představení pražských divadel. Ale přesto, tohle je vývoj, který bych ještě letos v lednu absolutně nepředpokládal. Ae i takový je život. Věřím, že to tak mělo být a je možné, že přes léto, kdy mají divadla prázdniny a nehrají, respektive hrají jen některá divadla na některých scénách pod širým nebem, se u mě zase ten vývoj pohne dopředu a můj život bude o něčem jiném. V tom je přece život krásný. Nikdy nevíme, co nám přinese. Mně zatím letos přináší jen samé úžasné divadelní zážitky, které jsou tou ideální potravou pro mou duši. Tak jen tak dál, tenhle život mě totiž baví!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | Web | 12. října 2017 v 13:33 | Reagovat

Pro milovníky divadla (a že jsem po přečtení tohoto článku přesvědčená, že jsem na jednoho takového právě narazila) doporučuju brněnský mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER. Koná se každoročně na přelomu března/dubna a je zcela v režii studentů Divadelního manažerství (takže jsem ho posledních pět let organizovala, poznamenávám skromně) a přijíždí sem každoročně 10-12 nejrůznějších škol z celého světa se svými představeními. Vstupné jsou za lidovku i pro ne-studenty JAMU a vážně to stojí za to. Kdy jindy může člověk vidět íránské, japonské, turecké divadlo? :-)

2 Jirka Jirka | Web | 12. října 2017 v 19:01 | Reagovat

[1]: Mnohokrát děkuji za tip, zní to zajímavě. Já se tedy zatím omezuji jen na Prahu, ale je možné, že brzo mi to přestane stačit a začnu řešit, kam se dál ve své zálibě posunout, a pak budu rád za to, že o tomto festivalu vím. Takže ještě jednou díky za tip a třeba se příští rok do Brna vydám :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama