Všechny malé zázraky aneb O knize, která mi rozervala srdce

12. března 2017 v 19:33 | Jirka |  Má přítomnost
Tenhle článek jsem neplánoval a vlastně se ani příliš netýká mě samotného, ale potřebuji se vypsat ze svých myšlenek a pocitů, protože toho mám plnou hlavu. V tomto příspěvku se totiž hodlám věnovat jedné knize, kterou jsem včera dočetl, a které mám plnou hlavu a plné srdce. V sobotu 11. února jsem rozečetl jednu z knih, které mám ve své knihovně, a která se řadí k žánru YA (young adult). Kdo čtete můj blog od začátku, víte, že tento žánr vyhledávám a patří k mým nejoblíbenějším. A protože počet nepřečtených knih v mé knihovně se pomalu snižuje, došlo i na tuto knihu, kterou jsem zakoupil již 5. listopadu 2015 (tedy před více než 16 měsíci) spolu s šesti dalšími knihami tohoto žánru. Vlastně ani nevím, proč jsem tuto knihu nechával tak dlouho ve své knihovně bez povšimnutí a sahal po jiných knihách. Možná jsem nevěřil, že by mohla být tak zajímavá jako ty ostatní, možná jsem si říkal, že to bude tuctová romance. Nicméně něco mě tehdy v knihkupectví přinutilo si ji koupit, a zpětně jsem rád za to, že v záplavě knih tohoto žánru jsem se rozhodl si k nákupu přibrat i tento román. A o jakou knihu že se to jedná? Knihu napsala spisovatelka Jennifer Niven a v češtině se jmenuje Všechny malé zázraky.


Jak už jsem psal, rozečetl jsem ji v sobotu 11. února, kdy jsem si jí vzal do vlaku na cestu do Prahy, kam jsem jel na divadelní představení pro nezadané. Poté jsem se k ní vracel kdykoliv jsem měl čas. Bral jsem si jí s sebou do MHD, bral jsem si jí s sebou do divadla, kde jsem si v ní četl před představením i během přestávky, dohromady třikrát jsem si jí vzal s sebou do vlaku když jsem jel do Prahy. Tohle je běžná praxe u všech mých knížek. Doma na ně čas nemám, ale na cestách jsou pro mě vítaným rozptýlením. A právě včera, přesně na den měsíc poté, co jsem jí rozečetl, jsem jí i dočetl. Opět ve vlaku, opět na cestě do Prahy a z Prahy, kam jsem jel do divadla. A musím říct, že teprve včera jsem se v té knize dostal k těm nejdůležitějším částem, kterých mám plnou hlavu. A prosím, pokud si tu knihu máte v plánu přečíst a bojíte se vyzrazení důležitých částí děje, dále čtěte tento příspěvek jen na vlastní riziko, jelikož další text mého článku vyzrazuje podstatné dějové zvraty!

Kniha vlastně zpočátku působí celkem obyčejně. Kluk potká holku. Oběma je 17 let a potkají se ve škole, akorát trochu netypicky nikoliv na školní chodbě, v jídelně, ve třídě či kdekoliv jinde v normálních prostorech. Oni se potkají na římse školní zvonice, kde chtějí nezávisle na sobě spáchat sebevraždu. Oba k tomu mají své důvody, a oba se v průběhu děje poznávají stále blíž, přičemž za to vděčí společnému školnímu projektu, kdy musejí projet pamětihodnosti Indiany a udělat z toho nějaký referát. Oba mají šrámy na duši, oba se perou se svými úděly, oba spíše přežívají než aby žili. On se jmenuje Theodor Finch, ona se jmenuje Violet Markeyová. On každou chvíli přemýšlí nad způsoby sebevražd, ona se snaží žít s pocitem viny že přežila autonehodu, při které zemřela její starší sestra. Dvě duše, které nikdo nechápe, kterým nikdo nerozumí. Čtenář postupně zjišťuje, že hlavní hrdina asi nemusí být úplně duševně v pořádku. Ale to čtenáři nevadí, protože hlavní hrdina je tak fascinující, tak okouzlující, tak charizmatický, tak nepředvídatelný, tak originální, tak jiný, že ho musí vnímat jako osobnost, která má právo být jiná. Musím říct, že jsem se do Theodora Finche skoro zamiloval. Ale to, co jsem jako čtenář neviděl nebo nechtěl vidět, se bohužel ukázalo vážnějším, než jsem čekal.

Ve většině knih tohoto žánru problémového hlavního hrdinu uzdraví a usměrní láska. V této knize však ani láska a přízeň sympatické slečny a oblíbené školní hvězdy nevykoupila hlavního hrdinu z temnoty jeho myšlení. Jeho náladovost, jeho předimenzovanost a nevyzpytatelnost, měla bohužel původ v neléčené psychické nemoci. Theo Finch trpěl bipolární afektivní poruchou a bohužel se mu nedostalo včas pomoci, a ani to, že našel slečnu, která ho milovala navzdory všemu a všem, mu nezabránilo v tom, aby se beze slova vypařil a nikomu nic neřekl. A když jednou dopoledne napsal lidem, na nichž mu záleželo, prostřednictvím mailu, facebooku či SMS zpráv, něco jako zprávy na rozloučenou, bylo už příliš pozdě. Theo se rozhodl sám a v tichosti utopit na místě, kde prožil jednu z nejkrásnějších chvil svého života, na místě, kde se poprvé políbil s Violet tak vášnivě a tak opravdově, že se cítil maximálně šťastný. Violet se pak ještě rozhodla dokončit školní projekt a projela zbývající místa, kam se plánovali podívat. A zjistila, že všechna ta místa navštívil před svou smrtí i Theo, a všude nechal nějakou malou upomínku toho, že tam byl. A na posledním místě Violet našla i obálku, která byla adresována přímo jí...

A já nemůžu na tuto knihu, na tento příběh, na ty dva hlavní hrdiny, přestat myslet. Od včerejška, kdy jsem knihu ve vlaku dočetl, si pořád dokola v hlavě přehrávám jejich příběh. Theo mi moc chybí. Neumím to popsat, je to takový zvláštní pocit. Jakoby tu byl se mnou, byl součástí mě, a najednou tu není. Jakoby neumřel jen on, jako by si s sebou vzal i kus mě. Zní to šíleně, vždyť je to imaginární postava z imaginárního příběhu. Ale dovolil jsem mu, aby se mi dostal pod kůži. Miloval jsem ho troufám si říci minimálně stejně, jako ho milovala Violet. Ten kluk byl prostě jiný. A v tom byla jeho výjimečnost. A ve mně po dočtení knihy zůstalo zvláštní prázdno a stesk. Jakoby najednou všechno ztratilo smysl. Svět kolem mě, všechny hmotné statky, všechny zážitky, myšlenky, radosti. Mám pocit, že na ničem z toho už nezáleží. Že záleží jen na tom, aby Theo nezemřel, aby ta kniha skončila optimisticky, abych mohl dál žít v naději, že Theo je šťastný se svou Violet tam někde v imaginárním světě literárních hrdinů. Nechápu to. Snad žádná kniha na mě zatím nepůsobila tak reálně, tak živě. Mám pocit, jakoby mi ten příběh rozerval mou duši a mé srdce na milion kousků. Celý den nedokážu myslet na nic jiného. Nejde to. Theo se mi dostal do hlavy, do srdce i hluboko pod kůži. Navíc se mi už ani nechce do budoucna číst žádnou další knihu, protože se obávám, že na každé stránce každé knihy budu hledat Thea a Violet.

Vím, že je to jen kniha. Vím, že je to jen imaginace. Tak proč to sakra působilo tak reálně? Proč jsem měl pocit, že na všech těch místech jsem spolu s hlavními hrdiny i já a odněkud zpoza rohu je pozoruji? Rozhodně jsem neočekával, když jsem si tu knihu před 16 měsíci kupoval, že se v ní ukrývá tak silný příběh, a že na mě tak zapůsobí. Nebyla to první kniha v rámci žánru YA, kterou jsem přečetl. A občas se mezi nimi našla i kniha, která mě oslovila, ba dokonce pronikla až k mému srdci. Ale žádnou jsem zatím nevnímal tak reálně. Vím, že časem ze mě ty emoce vyprchají. Ale Theo a Violet jsou už navždy mou součástí. A už teď se velmi těším na filmovou verzi. Ano, nejen, že autorka prodala práva na zfilmování příběhu, on už se ten film začíná připravovat. Předběžně se plánuje jeho uvedení do kin v roce 2018 a ví se zatím jen tolik, že roli Violet by si měla zahrát Elle Fanning. Představitel Thea se asi zatím hledá a bude hodně důležité pro celkovou kvalitu filmu, kdo si ho zahraje, protože na něm celý příběh stojí a padá. Co jsem tak zaregistroval, bývá zmiňováno ze strany fanoušků několik jmen. Mezi nimi jsem zaregistroval i jméno Nicholas Hoult, což by z mého pohledu byla super volba. Theo by měl být dle knihy vysoký, pohledný, měl by mít modré oči a sportovní postavu. A měl by mít charizma. To vše Nicholas Hoult splňuje a umím si ho jako Theodora Finche představit. Sám jsem zvědavý, jak nakonec filmová verze dopadne a hlavně si budu přát, aby film skutečně vznikl, a aby se dostal i k nám do České republiky. Každopádně jsem vděčný nakladatelství Yoli, že knihu přeložilo a vydalo v češtině, a jsem vděčný osudu, že jsem si knihy tehdy v knihkupectví všiml, že jsem si jí zakoupil, a že jsem se dostal po takové dlouhé době od nákupu i k jejímu přečtení. Theo, Violet, a celý jejich příběh, od jejich prvního společného setkání až po to úplně poslední setkání, ve mně bude ještě velmi dlouho rezonovat a zabírat přední místo v mé mysli, dokud čas nezahojí smutek, který ve mně tento příběh rozdmýchal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | 13. dubna 2017 v 21:04 | Reagovat

Ahoj,

na tuhle knížku jsem náhodou narazila v knihovně a hned jsem si vzpomněla na tenhle článek. Takže díky za tip, díky Tobě jsem si jí (vlastně i tak trochu ze zvědavosti) půjčila a rozhodně nelituju, že jsem si ji přečetla. :)

Hezký večer! Těším se na další články.:)

2 freddy freddy | 17. dubna 2017 v 13:57 | Reagovat

[1]: Ahoj, děkuju za tenhle komentář, jsem rád, že jsem Tě inspiroval k tomu, co si přečíst, a že Tě kniha nezklamala :-)

A další články určitě budou, jen se mi teď nakupilo trochu více aktivit ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama