Jak jsem se (ne)zadal aneb Divadelní představení pro nezadané

12. února 2017 v 17:02 | Jirka |  Má přítomnost
Pokud čtete pravidelně můj blog, víte o mně to, že jsem nezadaný, ale i to, že miluji divadlo. Občas jsem přemýšlel, jestli by to nešlo nějak skloubit, jestli by mi divadlo nemohlo pomoci od samoty. Ale nějak jsem nevěděl, jak na to. Až přišla trefa do černého. Naděje se přede mnou objevila v okamžiku, kdy jsem si během druhé půlky ledna řekl, že už jsem dlouho nebyl na žádném divadelním představení v Praze (naposledy to bylo začátkem loňského září na Sluhovi dvou pánů), a že bych mohl projet programy pražských divadel na únor a březen. Taky jsem tak učinil. Národní divadlo mě svým programem nijak nezaujalo, Divadlo Na Jezerce jsem si zatím nechal v otevřených možnostech, stejně jako Studio Dva, Divadlo Na Vinohradech či Činoherní klub. Pak jsem si vzpomněl, že jsem loni na podzim zvažoval představení "Kdo se bojí Virginie Woolfové" v Divadle Rokoko a zavítal jsem tedy i na stránky tohoto divadla. A tam jsem to objevil. Něco, co mě zaujalo natolik, že jsem ihned v podstatě bez rozmyslu koupil vstupenku. Akce nazvaná Představení pro nezadané. Termín 11. února 2017 od 17 hodin, na programu ruská klasická hra Strýček Váňa od Antona Pavloviče Čechova, což mi znělo jako super možnost po loňském představení Racek v podání Dejvického divadla, které mě absolutně nadchlo, se znovu potkat s dílem tohoto ruského dramatika, a po skončení představení navíc doprovodný program, při kterém je možnost se seznámit s nezadanými dívkami. Byl jsem nadšený, že mohu spojit svou vášeň pro divadlo a možnost seznámit se. A včera jsem tedy tuto akci absolvoval


Na toto představení se neprodávaly vstupenky na konkrétní sedadla, ale byly rozděleny do dvou kategorií: Muži a Ženy. Pro každou kategorii bylo k dispozici 200 vstupenek, a zatímco dámská kategorie byla vyprodána už nějaké zhruba tři týdny před představením, v mužské kategorii ještě v den představení byly vstupenky k dispozici. Čímž se mi potvrdilo to, čeho si v divadle všímám, totiž že do divadla více chodí ženy než muži, a proto by to teoreticky mohlo být to nejnadějnější místo pro seznámení, pokud jsem tedy muž. A teď už k samotnému průběhu mého včerejšího dne. Doma jsem na sebe hodil společenský oblek, vzal si s sebou to nejnutnější a vlakem vyrazil z Budějc do Prahy. Jelikož od prosince byl zaveden na trati Budějce - Praha expres, který jezdí asi pětkrát denně a mezi cílovými stanicemi má jen jednu zastávku, cesta trvala jen dvě hodiny, takže cesta byla rychlá a příjemná. Když jsem poté dorazil na Václavské náměstí a našel Pasáž Rokoko, více než nervozita se mě zmocnila lehká zvědavost. Nejen zvědavost na to, jak to celé bude probíhat, ale i zvědavost na prostředí, v němž se divadlo nachází. Přece jen v Praze jsem dosud navštívil jen tři divadelní scény, a to Národní divadlo, Stavovské divadlo, a Hudební divadlo Karlín. Divadlo Rokoko se tedy stalo mým teprve čtvrtým pražským divadlem, které jsem okusil naživo.

Samozřejmě po příchodu následoval obligátní rituál odložení kabátu do šatny a zakoupení divadelního programu, a pak jsem se začal pomalu rozhlížet. Do začátku představení zbývalo ještě nějakých 20 minut a zatím tu bylo jen pár diváků, většinou mužů. Prohlédl jsem si foyer divadla, které mi přišlo velmi útulné, a poté jsem vešel do sálu. Zdejší prostředí mě opravdu zaujalo, na zdech dominovala barva cínu, co se týče jeviště, tak opona byla odhrnuta a bylo jasné, že dominantním prvkem představení bude podzim a les, jelikož celá scéna byla koncipována do motivů podzimního listí, které bylo na jevišti i hojně rozmístěné. Sedačky v hledišti mě pak příjemně překvapily nejen tím, jak byly pohodlné, ale i tím, že byly docela široké a tím poskytovaly, alespoň z mého pohledu, docela značný komfort. Jelikož vstupenky nebyly na konkrétní místa, vybral jsem si prostředek druhé řady, který se snažím si zajistit na všech představeních, na která si kupuji vstupenky. No, a po usazení už jsem jen čekal, jestli si ke mně někdo přisedne. Inu, nestalo se tak, po obou stranách zůstaly sedačky vedle mě prázdné. A co jsem měl tak nějak možnost pozorovat diváky, kteří usedali do hlediště, byly zde různé věkové kategorie, od mladých lidí kolem 20 let až po lidi důchodového věku. A co je zvláštní, zatímco v hledišti mi přišlo, že převládá spíše generace lidí kolem 40 let, při následném doprovodném programu mi naopak přišlo, že nejvíce lidí je tam zhruba v mém věku. Ale o tom později.

Samotné představení mě maximálně nadchlo. Stejně jako v Rackovi, i ve Strýcku Váňovi Čechov ukazuje život lidí na vesnici, hraje si s nimi jako s loutkami na šachovnici, a postupně diváka vede příběhem, který jakoby vypadl z reálného života, až k rozpadu tohoto společenství lidí, které eskaluje v naprostý chaos a na diváka dopadá tísnivý pocit vědomí, že nic není trvalé, že se vše může zbortit jako ten domeček z karet. Nebylo mi dobře, když jsem sledoval tuto eskalaci vztahů v Čechovově Rackovi, a nebylo mi dobře ani včera, když jsem tento rozpad vztahů sledoval ve Strýčku Váňovi. Miluji hry, které mají hloubku, které dokáží na diváka přenést ten pocit stísněnosti, až má pocit, že se skoro zalkne tou naléhavostí, která z té situace na jevišti přímo prýští. Čechov tohle uměl krásně napsat, a je-li to dobře zahrané poznám nejlépe právě na těch pocitech, které při sledování představení prožívám. A konec, ach ten konec této hry je tak beznadějný, že mi to přišlo až líto. Každopádně tato ruská klasika v povedení Divadla Rokoko je skutečně kvalitní, a ač nemá, alespoň z mého pohledu, na jevišti příliš známá herecké jména, je procítěná a nabízí kvalitní a strhující herecké výkony. Aleš Procházka, Vasil Fridrich, Zuzana Kajnarová, ale i další herci do této hry dali mnoho a troufám si tvrdit, že vzpomínka na toto představení v mém nitru zřejmě přetrvá ještě velmi dlouhou dobu.

Nicméně představení samotné, které končilo zhruba v 19:20, bylo jen odrazovým můstkem, jelikož večer pokračoval doprovodným programem. Po východu ze sálu směrem do kavárny Divadla Rokoko se se mnou dala do řeči jedna sympatická blondýnka, respektive se mě zeptala, jak se mi představení líbilo. A tím se rozjela konverzace mezi námi, během které jsme plynule přešli z foyer divadla do divadelní kavárny, kde nám bylo na hruď nalepeno číslo pro dnešní večer (pánové měli čísla na modrém lístečku, dámy na červeném), přičemž já jsem měl číslo 35. A konverzovali jsme i když jsme se v kavárně postavili do dlouhé fronty na pití. Zjistil jsem, že slečna má ráda operu a co se týče činohry, chodí téměř výhradně na klasické hry, jako je právě Čechov, nebo třeba i Ibsen. Stihli jsme toho probrat hodně, pak se k ní připojila kamarádka a já jim dal prostor, aby se mohly slečny seznámit i s někým jiným než jen se mnou. Teprve poté jsem se začal pořádně rozhlížet a překvapilo mě, kolik slečen přibližně v mém věku se zde nachází. A dokonce sympatických slečen. Ale samozřejmě nebyl jsem jediný kohout na smetišti, bylo zde i mnoho sympatických pánů zhruba v mém věku. A právě tady se mě zmocnila lehká panika. Kterou z přítomných dam mám oslovit dřív? A mám vůbec nějakou oslovit? Co když to bude trapas? Řekl bych, že se ve mně mísilo mé staré ustrašené já s opravdu obrovskou touhou po seznámení. A nakonec jsem tak dlouho kombinoval, až jsem překombinoval. Ano, přiznávám, neoslovil jsem žádnou z nich. Prostě to nešlo. Jen jsem vychutnával tu krásu všude kolem, užíval si tento večer, to, že jsem právě teď a tady. Nevím, co se stalo, na tuto akci jsem jel odhodlán oslovit co nejvíce dívek a seznámit se s někým novým. Asi se opět potvrdilo, že o všem moc přemýšlím. Kdybych chodil do věcí bezhlavě, bylo by všechno jednodušší. Ale jsem jaký jsem, a navíc ještě ani zdaleka nebyl konec večera, když následoval další program.

Swingová tančírna se odehrávala v divadelním sále na pódiu. Kdo byl dost zvědavý a dost ulítlý na to, aby se nebál vylézt za tanečními instruktory na pódium a naučit se základy swingu, ten si užil opravdu fajn zábavu. A ano, i já jsem sebral odvahu a na to pódium šel, stejně jako dalších několik desítek lidí (mohlo nás na pódiu být něco mezi 30 až 50 lidmi, nevím to přesně), zatímco další lidi si sedli do hlediště a pobaveně to pozorovali. Chvíli jsme si ten taneční swingový základ zkoušeli na místě bez partnerek, ale pak už byl čas zkusit to s partnerkou. Tancoval jsem s jednou milou slečnou, se kterou jsme zkusili swingový základ ve dvojici, já s rukou na jejích zádech, ona s rukou na mém rameni. A vždy, když dohrála hudba, jsme se my, pánové, posunuli k ženě po naší levé ruce. Asi s třemi partnerkami jsem tedy tančil základ, s další partnerkou jsem pak zkoušel další taneční krok, s další partnerkou (což byla mimochodem slečna, se kterou jedinou jsem si ten večer povídal) jsem zkoušel další krok, při kterém už jsme se drželi za ruce, a pak asi se dvěma partnerkami jsem zkoušel kombinaci všech naučených kroků, a nakonec byla tančírna, kde si každý mohl vybrat, s kým chce tančit a zkusit si, co se naučil. Tento bod programu byl opravdu hodně fajn i vzhledem k tomu, že jsem v minulosti uvažoval a stále uvažuji o tom, že bych se chtěl naučit tancovat, ale když nemám nikoho, s kým bych na ty kurzy chodil, tak se mi nechce někam přihlašovat a riskovat, že se tam pro mě nenajde žádná taneční partnerka. A jak jsem se od několika tanečních partnerek dozvěděl, šlo mi to prý docela dobře, rychle se učím a mám rytmus v těle. A to potěšilo a opět mě to utvrdilo v tom, že do budoucna bych se chtěl nějaký tanec nebo tance naučit. A hlavně mi to umožnilo kontakt s několika nezadanými ženami, a to nejen kontakt verbální, ale i dotykový. Užil jsem si to opravdu na maximum a nelituji, že jsem sebral tu odvahu a šel si to vyzkoušet. Čas díky tomu velmi rychle utekl (ani nevím, jestli to byla hodina nebo hodina a půl) a já se aspoň něco nového naučil.

Poté už následovalo od moderátorů (byli jimi Vasil Fridrich a Nina Horáková, kteří ten večer také účinkovali v představení Strýček Váňa) jen rozdání a vyhlášení cen. Cena pro nejlepší pár v rámci swingové tančírny, cena pro dívku, která obdržela ten večer od mužů největší počet srdíček, a nakonec vyhlášení tomboly. Poté byl program ukončen a pro spárované dvojice byla ještě možnost prohlédnout si zákulisí Divadla Rokoko. Mně se tak zoufale nechtělo odejít, ale věděl jsem, že nemám na vybranou. Divadlo jsem opustil zhruba ve 22:40 a vydal jsem se na Hlavní nádraží a následně vlakem do mých domovských Budějovic. Stále nezadaný, stále bez vyhlídky na to, že by se něco mohlo změnit nebo zlepšit. Ale hlavně zklamaný sám ze sebe, že jsem nebyl ani trochu asertivní, že jsem se dobrovolně dostal do role pozorovatele, a roli lovce jsem se ani nepřiblížil. Nicméně zklamání se v mých myšlenkách smísilo s nadšením a euforií. Jel jsem si to přece užít, a to se povedlo. Viděl jsem skvostné divadelní představení. Popovídal jsem si s fajn slečnou. Naučil se taneční základy swingu a vystřídal několik tanečních partnerek. A viděl kolem sebe mnoho ženské krásy. Už to je přece mnohem více, než jsem kdy v mé neforemné minulosti mohl doufat. Ten večer jsem si užil. Nějaké takové akce jsem se zúčastnil poprvé (Rychlé rande bylo přece jen něco trochu jiného) a zjistil jsem tím pádem, kde mám rezervy a limity, na čem bych mohl a měl zapracovat. Ukázalo mi to sebe samotného v situaci, na kterou nejsem úplně zvyklý, a nastavilo zrcadlo v mém uvažování a myšlení v takovéto situaci. Rozhodně mám námět k zamyšlení a mám do budoucna z čeho čerpat.

A co tedy zbylo z toho všeho? S jakými pocity a myšlenkami jsem se dnes probudil? Možná vás to překvapí, ale od rána mám pocit stesku. Ano, je to tu zase. Kdykoliv jsem někde, kde je mi dobře, s někým, s kým je mi dobře, přepadne mě v následujících dnech po skončení této akce smutek a začne se mi stýskat. Myšlením jsem totiž stále na tom místě, kde mi bylo dobře, ale realita už se odehrává teď a tady, daleko od toho místa a času, kdy se to vše událo. Je to důsledek mé minulosti. Nestávalo se mi příliš často, že by mi někdy bylo dobře někde jinde než doma. A najednou jsem někde vzdálený od domova, kde se cítím dobře a chci, aby to nikdy neskončilo. Podobné pocity jsem měl poté, co jsem vystoupil v přímém přenosu v pořadu Máte slovo. Podobné pocity jsem měl po absolvování hudebních festivalů. A podobný pocit jsem měl i letos poté, co se mi v kadeřnickém studiu čtyři hodiny věnovala moje kadeřnice. A teď je to tu znovu. Pořád ještě nepovažuji za přirozené, že je mi někde s někým dobře. Pořád ještě mám možná v hlavě pocit, že to není samozřejmé, že si to možná ani nezasloužím. Pořád ještě to považuji za natolik vzácné, že nechci, aby to někdy skončilo, a návrat do mého zaběhlého životního rytmu a stereotypu je těžký. Jak se má člověk srovnat s tím, že je mu někde dobře, a pak ho zase čeká zaběhlý stereotyp? Mně stačil jen noční návrat z Prahy do Budějc, abych si řekl, zase ten stereotyp, zase nuda, zase to maloměsto (tady mému městu pochopitelně křivdím, Budějce jsou asi 7. největší město v republice).

Kdybych sám sebe neznal, skoro bych si myslel, že se chci přestěhovat do Prahy, navštívit každý večer (nebo alespoň každý týden) jiné divadlo, jinou kulturní akci, potkávat jiné lidi, než jaké potkávám. Nebo že chci cestovat po světě, každé ráno se probudit někde jinde, poznávat něco jiného, potkávat nové lidi. Zkrátka chci žít. Bez svázanosti, bez ohlížení se na cokoliv a kohokoliv, bez přemýšlení co budu jíst, kde budu spát, jak si vydělám peníze. Chci zažívat neustále něco nového. A tím přesně představení pro nezadané bylo. Vím, že za pár dní se opět stabilizuji do normálu. Ale zároveň vím, že bych možná na tohle všechno zapomněl, kdyby konečně mou mysl zaplavila láska. Jenže to si musím srovnat sám se sebou. A třeba tohle všechno nakonec postupně po malých krůčcích povede k tomu, že tu svou lásku někdy někde najdu. A vše, co jsem po cestě za ní absolvoval, pak bohatě zúročím. Jak zpívá Petr Novák v písni "Hvězdičko blýskavá": Úděl bumerangů dvou je míjení. Tak tě míjím ať Tě někdo lepší má. Jen ať v tom nejedu já... Třeba mám podvědomě pocit, že pro žádnou slečnu nejsem dostatečně dobrý, a i tohle musím vyřešit. Ale ať už je to jakkoliv, ani na jediný okamžik nelituji toho, že jsem na představení pro nezadané jel. A stejně tak ani na okamžik nelituji toho, že jsem to celé absolvoval. Byl to úžasný večer, při kterém mi bylo krásně. A to za to prostě stojí. A pokud vím, Divadlo Rokoko tuto akci pořádá opakovaně, takže příště, budu-li stále nezadaný (proč jen mám pocit, že asi ano) si velice rád dám repete a akce se opět zúčastním.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | 15. února 2017 v 17:32 | Reagovat

Ahoj,
moc mě těší, že si udělal další krok za svým snem. Tvůj blog mě baví a inspiruje. Líbí se mi tvoje otevřenost. S tím stereotypem to znám, musela jsem se odstěhovat - do Prahy. Hodně mi to pomohlo. Změna prostředí, noví lidé a úplně jiná perspektiva. Taky mi pomohlo spolubydlení. Musíš se sžít s dalšími lidmi a ne se zavírat doma. Zkus o tom popřemýšlet. Martina

2 freddy freddy | 16. února 2017 v 9:57 | Reagovat

[1]: Ahoj Martino, děkuji za reakci. Upřímně řečeno, přestěhování do Prahy zvažuji taky, přičemž důvodů je více, jedním z nich i to, že bych už nepracoval sám z domova, ale mohl bych docházet do kanceláře svého zaměstnavatele. Každopádně ještě než to nějak rozhodnu, snažím se vyhledávat a zažívat nové a nevšední zážitky, které mi dávají pocit, že žiju. A tohle byl jeden z nich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama