30 let aneb Vzpomínky zašlé i živé

26. ledna 2017 v 11:50 | Jirka |  Má přítomnost
Dnes je mi 30 let (narodil jsem se v 11:50 dopoledne, a proto tento příspěvek zveřejňuji na minutu přesně 30 let po mém narození). Všechno nejlepší, chtělo by se zvolat. Ale ať mi popřeje kdokoliv, ať mi bude přát cokoliv, jen já budu vědět, co pro mě ta dnešní třicítka znamená. Když člověk slaví kulaté narozeniny, je to jaksi mnohem výjimečnější, než když se slaví běžná číslovka. A hlavně to člověka nutí tak nějak se zamyslet a možná i lehce bilancovat. Přece jen už mám něco odžito, už stojím na prahu řekněme jakési opravdové dospělosti, kdy už asi nelze čekat, že budu svým okolím označován za mladého muže. Tak jakých bylo těch 30 let?


V hlavě se mi míchá opravdu mnoho vzpomínek a výjevů. Například když mi v pěti letech málem prasklo slepé střevo, protože moje dětská lékařka, a následně během noci ani lékař co přijel se sanitkou, nerozpoznali akutní zánět slepého střeva a mysleli si, že mě jen bolí břicho a jsem přejedený. Přitom jsem během noci nemohl vůbec spát a druhý den ráno jsem ani nemohl chodit a jakmile mě mamka odvezla hned na začátku ordinační doby k mojí paní doktorce, u které jsme byli i předchozího dne, tak ta okamžitě volala sanitku a okamžitě jsem šel na sál. Raději ani nedomýšlím, co by se stalo, kdyby mi slepé střevo prasklo. V nejhorším případě to mohlo skončit i smrtí. Všechny ty pocity, ty bolesti s tímto zážitkem spojené, se mi natrvalo usadily v hlavě, a to je něco, co asi nikdy nevytěsním. A když už jsem načal ty zdravotní potíže, budu pokračovat. Takovou první vážnější nemoc jsem prodělal už během druhého roku svého života, kdy jsem musel být léčen s mononukleózou. Během svého života jsem si rovněž někdy ve 13 letech užil operaci mandlí (díky tomu jsem mimo jiné přestal v noci chrápat, takže super), trombózu spojenou s plicní embolií (ta noha mě bolela tak, že jsem měl chvílemi chuť si jí uříznout, a ty dny, než se krev rozředila, mi přišly jako věčnost) a samozřejmě už na mém blogu zmíněnou autonehodu, při které můj život visel na vlásku. Zatím poslední zkušenost s nemocnicí mám díky plastické operaci, při které mi byly po zhubnutí odstraněny kožní přebytky z břicha.

Ale vzpomínám třeba i na vše, co jsem v životě přečetl. Ať už to jsou dětské a pohádkové knihy, s nimiž jsem začínal. Nebo knihy od Jaroslava Foglara, které jsem všechny přečetl minimálně dvakrát a mám je všechny ve své knihovně. A v touze po tom přečíst něco podobného jako od Foglara, jsem pokračoval ještě nějakou dobu v četbě českých klučičích dobrodružných románů. Od roku 2002 mě pohltil Harry Potter, všechny díly jsem přečetl minimálně dvakrát a až bude čas, chystám si je po delší době přečíst znovu. A tak nějak pozvolna jsem došel až k současnosti, kdy ujíždím na young adult románech, obzvláště na těch od Davida Levithana, ale rád objevuji i jiné autory a knihy z tohoto žánru. Ovšem nečetl jsem ve svém životě jen knihy. Od dětství jsem si rád kupoval nejrůznější časopisy. Od těch dětských, jako byl Méďa Pusík, Dumbo či Kačer Donald, jsem se dostal k časopisům pro mládež typu Bravo, ABC, Popcorn, Top dívky, až mě pak pohltily časopisy o filmech jako Cinema, Premiere, Svět DVD, DVD Mag, DVD Movie, DiViDi, FilmStage. Rovněž jsem jednu dobu se zájmem četl časopis Readers Digest Výběr, který přinášel zajímavé články a reportáže z celého světa. Někdy od svých 12 let jsem si rovněž začal každé ráno kupovat noviny, konkrétně Mladou Frontu Dnes, kterou jsem si kupoval každodenně až někdy do svých 23 let a vždy jsem ji četl ráno před odchodem do školy či do práce (vstával jsem kvůli tomu zhruba jeden a půl hodiny předtím, než jsem ráno odcházel z bytu).

Samostatnou kapitolou mého života jsou kulturní zážitky. Divadlu už jsem věnoval samostatný článek, takže jen shrnu, že jsem někdy od svých 12 let až do 15 let chodil hodně často do divadla, a před rokem jsem na to velmi intenzivně navázal (během loňského roku jsem zvládl vidět nějakých 28 divadelních představení). A v tom divadelním mezidobí mě pohlcovaly filmy. Do kina jsem chodil vcelku pravidelně a rád, dokonce jsem díky mé zálibě v Harrym Potterovi navštívil pětkrát pražský IMAX, kde jsem viděl všechny díly Harryho Pottera, které byly v pražském IMAXu uvedeny (třetí, pátý, šestý, sedmý a osmý film). A opravdu mnoho filmů jsem viděl díky televizi. Jednu dobu jsem se dokonce snažil o takový svůj soukromý rekord, kdy jsem zjišťoval, kolik dlouhometrážních filmů za jeden měsíc jsem schopen vidět. Zvládl jsem za jeden měsíc vidět asi 128 filmů. Dnes je to pro mě nepředstavitelné číslo. Ale pochopitelně i seriály a televizní pořady byly součástí mého života. Mým nejoblíbenějším seriálem dlouho byl a stále je americký seriál Everwood. Dodnes si pamatuju, jak jsem sledoval na ČT1 první díl a byl jsem ohromen. Ale těch srdcových seriálů je u mě více. Třeba španělský seriál Tady se nedá žít, americká Cesta vzhůru, americký rodinný seriál Báječná léta, seriál True Blood či seriál Teen Wolf. Ujížděl jsem pochopitelně v době puberty i na telenovelách, ale tehdy nešlo Esmeraldě, Kassandře či Divokému andělovi uniknout. Jo, a v dětství jsem miloval francouzský seriál Helena a její chlapci, stejně jako klasiky typu Beverly Hills 90210 či Školu zlomených srdcí. A co se týče televizních pořadů, opět klasika. Od dětských let, kdy jsem si neuměl život představit bez pořadů Studio Rosa, Vega, Magion či Kuřátka, jsem postupně přešel k pořadům Eso, Medúza, Volejte řediteli, Tabu, až jsem se propracoval v pubertě k pořadům jako byla Noc s Andělem či VyVolení. S televizí se u mě pojí i záliba ve sledování sportovních přenosů. Nikdy si nenechám ujít olympijské hry (letní i zimní), kdy v době jejich konání prakticky nepřepínám kanál a od rána do noci sleduji jen olympijské přenosy, ať už soutěží čeští sportovci či nikoliv. Tahle vášeň u mě propukla v roce 2002 při Zimních olympijských hrách v Salt Lake City a trvá stále. Ale velice rád sleduji i akce typu Mistrovství světa či Evropy ve fotbale, atletické přenosy, či cokoliv, co mě zaujme. Jen hokej nemám moc rád, takže všechny hokejové přenosy včetně Mistrovství světa vždy úspěšně ignoruji.

Rovněž mě formovala i hudba. Začínal jsem na dětských hudebních MC kazetách, jako je Honza Rosák zpívá dětem, Želvy Ninja, Písničky z Rosy. Pokračoval jsem poslechem Kelly Family, Michaela Jacksona, či Luneticů, abych nakonec poslouchal britskou kapelu Keane, která mi tehdy fakt hodně imponovala. Za svůj život jsem rovněž absolvoval několik nezapomenutelných koncertů. Asi třikrát jsem viděl živě kapelu Lunetic. Nechyběl jsem ani v září 2003 na megakoncertu kapely Elán v Praze na Letné, což byl můj dosud nepřekonaný hudební zážitek, na tom koncertu údajně bylo asi kolem 70 000 lidí a já mám dodnes schované tričko z toho koncertu. A kapelu Elán jsem viděl znovu v říjnu 2010 u nás v Budějcích. Díky bezplatně získaným vyhraným vstupenkám jsem měl možnost v říjnu 2002 vidět budějcký koncert kapely No Name, o nějaký jeden až dva roky později pak budějcký koncert kapely Black Milk, a někdy kolem roku 2008 budějcký koncert Anety Langerové. Dvakrát jsem měl pak tu čest vidět naživo paní Marii Rottrovou, a to v prosinci 2013 a v listopadu 2015, pokaždé v Budějcích. Rovněž jsem navštívil budějcký koncert Lucie Bílé v prosinci 2014. V roce 2015 jsem si pak užil bohaté hudební zážitky, když jsem během července strávil dohromady 10 dnů a 10 nocí po hudebních festivalech. A téhož roku v září jsem dokonce viděl naživot i Karla Gotta díky akci Den v Budvaru, a rovněž Michala Davida díky jeho budějckému koncertu. A loni jsem pak viděl poprvé naživo Hanu Zagorovou, kapelu Kryštof, Pavola Haberu s kapelou Team, Lucku Vondráčkovou i kapelu Olympic. Takže i v tomto směru je můj život pestrý.

Ale můj život je i o lidech, kteří jím prošli. A je jich mnoho. Moji oblíbení učitelé, které jsem měl rád a vážil si jich. Moje rodina, obzvláště prarodiče, kteří mi dali hodně ze sebe a díky nimž jsem dnes takový, jaký jsem. Moje sestřenka a můj bratranec, k nimž jsem i vzhledem k věkovému rozdílu (bratranec je o pět let starší, sestřenka asi o tři roky) docela vzhlížel, byli úžasnou součástí mého života a několik společných letních prázdnin u babičky s nimi bylo prostě úžasných. Rovněž vzpomínám i na spolužáky, kolegy, kamarády, či náhodné lidi, kteří prošli mým životem. V paměti mám obzvláště dvě spolužačky z univerzity, ale například i jednoho fajn zaměstnance z budějckého CineStaru, který odešel zhruba před rokem a půl pracovně do CineStaru v jiném městě, a s nímž jsem si vždy dobře pokecal. A v paměti mám rovněž i mou Osudovou slečnu, která mě ve výsledku odstřihla ze svého života, aniž bych provedl cokoliv, za co bych si to zasloužil, ale už to přebolelo a vše s ní prožité mám v hlavě a nikdo mi to nevezme. V souvislosti s lidmi v mém životě musím zmínit i ty, co se kolem mě pohybují v současnosti, ať už je to kamarádka, s níž jsem byl v Praze na Letních shakespearovských slavnostech a následně ještě dvakrát v Budějcích v divadle, super člověk, který mě před rokem a půl nafotil a občas se zkontaktujeme, nebo jeden fajn inteligentní kluk, který ví, o čem je život, který to má v hlavě perfektně srovnané, a jehož jsem poznal díky absolvování Rychlého rande, kam jsme jeli spolu a docela jsme si sedli a občas se sejdeme a perfektně si popovídáme o všem možném.

Můj život je i o koníčcích. Začalo to v dětství sbíráním a vylepováním samolepkových alb. Pokračovalo to sbíráním plakátů z časopisů či sbíráním podpisů celebrit, které jsem si vystříhával z časopisů. Zhruba od roku 2002 jsem začal sbírat i filmové kinoplakáty, a tento můj koníček trvá až dosud, kdy si každý měsíc chodím do multikina pro nové plakáty. Rovněž jsem v témže roce začal sbírat vše, co se týkalo Harryho Pottera, ať to byly výstřižky z novin či časopisů, samolepková alba, knihy, DVD, dokonce jsem si napsal do Anglie hercům hlavních rolí o autogramy a skutečně jsem je obdržel. Rovněž vlastním i několik úžasných neprodejných propagačních předmětů k filmům o Harrym Potterovi, a opravdu mnoho kinoplakátů včetně obřích bannerů k potterovským filmům. Vlastním rovněž i všechny díly Harryho Pottera v knižních verzích, stejně jako doplňkové knihy a encyklopedie k Harrymu Potterovi. Začátkem roku 2010 mě pak chytla VHS mánie, kdy jsem začal z internetu skupovat staré originální videokazety (většinou ze zrušených videopůjčoven) s mnohdy vzácnými filmy, které u nás vyšly jen jednou na VHS a jinak jsou s českým dabingem nedostupné, a získal jsem tak za pár korun několik opravdových filmových raritek. A abych nezapomněl, mým takovým velkým koníčkem bylo i soutěžení. Často a rád jsem se účastnil a odpovídal na nejrůznější soutěže a ještě raději jsem vyhrával. Asi bych ani nespočítal, kolika soutěží jsem se zúčastnil a kolik výher jsem za svůj život vyhrál. Vyhrával jsem v podstatě skoro vše, co vás napadne, CDčka, DVDčka, VHSky, PC hry, knihy, trička, hodinky, kšiltovky, mikiny, vstupenky, náramky, hrnečky, propisky. Občas nějaký kalendář, batoh, diář, stolní hru, deštník, ručník. Našly se i raritní výhry, jako například gramofonová deska Kylie Minogue, kalhotky Madonna, nebo dva velké dárkové balíčky plné kondomů, lubrikantů a erotických pomůcek. Mou největší výhrou beze sporu byl třídenní plně hrazený zájezd pro mě a další dvě osoby dle mého výběru do Finska za polární kruh na Finlandia párty, což byl nezapomenutelný zážitek. Mou největší věcnou výhrou pak byla sada domácího kina (televizor a DVD přehrávač se šesti reproduktory) značky Sony v hodnotě 50 tisíc Kč.

A nesmím zapomenout ani všechny emoce a myšlenky, které mě provází mým životem. Na všechny naplněné i nenaplněné sny a touhy. Pořád se mi jako bumerang vrací vzpomínky na dobu dejme tomu od patnácti do osmnácti let, kdy týden co týden přichází pátek, volný víkend, a já sním o tom, že vyrážím ven, bavím se, mám holku, poznávám lidi svého věku a celkově ze mě čiší mládí a radost ze života. A místo toho jsem všechny páteční večery trávil sám doma frustrovaný z toho, že nevypadám dost dobře na to, aby o mě někdo stál, a že nemám dost odvahy na to, abych se vyrazil bavit sám. Myslím na všechen ten svůj smutek, zmar a beznaděj ze všech těch promarněných let, kdy jsem dovolil sám sobě se podceňovat, litovat a nenávidět se. Myslím na to, jak jsem vzal svůj život, svůj osud do vlastních rukou a na své píli, dřině a potu vystavěl život nový, na míle vzdálený tomu všemu, co jsem prožíval do té doby. Myslím na ten smutek, když jsem se dozvěděl, že budu muset začít nosit dioptrické brýle a dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat. Myslím ale i na hezké věci. Jak jsem dostal jako dárek ve svých 15 letech svou první úžasnou koženou bundu, kterou mám dosud, i když už jí nenosím, protože je mi pochopitelně velká. Jak jsme zapíjeli zisk výučního listu a já dostal od jedné hezké spolužačky přátelskou pusu, což pro mě tehdy hodně znamenalo. Jak jsem chodil fandit fotbalistům budějckého Dynama a jak jsem absolvoval i několik úžasných fotbalových výjezdů. Jak jsem si užíval přítomnost zvířátek, která prošla mým životem. Vzpomínám na všechny zajímavé výlety, na všechny letní koupačky, na to, jak jsem v zimě sáňkoval a boboval, na výlety do lesa na houby, na několikery letní prázdniny trávené s rodiči na Lipně, ale i na každý prachobyčejný úsměv, který se kdy objevil na mých tvářích.

Tak přesně tohle vidím já, když se ohlédnu za 30 lety své existence. Život se skládá z mnoha dílků. Některé dílky jsou krásnější, některé ošklivější. Nekteré jakoby se ani do skládačky mého života nehodily, některé naopak jakoby chyběly. Ale i o tom je život. Smutné vzpomínky nahradí vzpomínky veselé a pláč vystřídá úsměv. Život je vždy takový, jaký si ho uděláme. Bohužel mnohdy se necháváme unášet špatným směrem, mnohdy nám ani nedojde, že se vydáváme oklikou či že dokonce bloudíme. Já jsem se v tomto výčtu ani zdaleka nepřiblížil úplně všemu, co jsem za svých 30 let prožil. Mých 30 let života, to jsou tisíce vzpomínek na různé konkrétní situace, které ani nevím, jestli bych dokázal přiřadit ke konrétním datům či je nějak blížeji charakterizovat. Ale i přesto mám pocit, že jsem se v tomto příspěvku představil velmi detailně a pokud vás zajímám jako člověk, tak jste se o mně dozvěděli třeba i něco, co jste dosud nevěděli. Tenhle příspěvek neměl za úkol býti ničím jiným než jakousi bilancí toho, jaký jsem byl. Pokud jste dočetli až sem, děkuji za váš zájem. A vzhůru rovnýma nohama a s úsměvem do dalších 30 let mého života! Mám toho před sebou ještě mnoho a nejbližší plány už se blíží své realizaci. Jsem připraven vykročit vstříc své další budoucnosti.

A abych nehodnotil uplynulých 30 let jen slovně, doplnil jsem i fotky do Galerie zde na svém blogu. Najdete tam aktuální fotografie, včetně fotek z tohoto pondělí 23. ledna, kdy jsem absolvoval čtyřhodinovou návštěvu kdeřnického studia, kde jsem si nechal obarvit vlasy na barvu ledu. Mimochodem, o tom, jak jsem si nechal poprvé v životě obarvit vlasy, se hodlám ve velmi brzké době lehce rozepsat a věnovat tomu samostatný příspěvek. Ale v Galerii najdete rovněž složku "Já před hubnutím", kde je 11 fotek z března 2003 až ledna 2014. Některé z nich jsem nikdy nikde nezveřejnil, a nyní je vypouštím do světa prostě jen tak, pro zajímavost, pro porovnání, možná i pro motivaci...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 27. ledna 2017 v 13:37 | Reagovat

Všechno nejlepší k narozeninám - a ať se Ti daří!

2 Jirka Jirka | Web | 27. ledna 2017 v 15:14 | Reagovat

[1]: Mnohokrát děkuji za přání, pevně věřím, že se mi bude dařit i nadále :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama