Povídka o prodavači a zákazníkovi 2 aneb Pokračování po roce

30. prosince 2016 v 22:25 | Jirka |  Vlastní tvorba
Krásný konec roku přeji vám všem. Loni přesně před rokem, tedy 30. prosince 2015, jsem vytvořil a zveřejnil jednu povídku, kterou jsem nazval Povídka o prodavači a zákazníkovi aneb Vánoční setkání. Tato povídka pojednávala o dvou mladých mužích, 18letém Robinovi a 21letém Adamovi. Jak si jistě vzpomínáte, jejich příběh jsem opustil v momentě, kdy si vzájemně vyznali lásku a Adam poprvé od smrti svých rodičů tři roky zpátky poznal pocit opravdového štěstí. Plánoval jsem, že tímto ten příběh také skončí a bude na každém z vás, abyste si domysleli vývoj toho příběhu. Nicméně rok se s rokem sešel a mě napadlo, že by mohlo být zajímavé opět přesně na den po jednom roce otevřít v mém mozku dvířka vedoucí přímým směrem přímo k těmto dvěma mladíkům, kteří za sebou mají zajisté velmi zajímavý rok. A vlastně by se mohlo stát hezkou tradicí vždy jednou za rok, ideálně kolem toho 30. prosince, jejich příběh posunout, rozvinout, či jen představit, jak se jim daří. Respektive především to, jak se daří Adamovi, protože on je vypravěčem příběhu. Koneckonců, jak brzy zjistíte, tato povídka má narozdíl od té první povídky otevřený konec...

Abych byl upřímný, psát příběhy vymyšlených postav je hodně zvláštní. Máte tisíce variant, jak jejich příběh rozvíjet a vyprávět. Já jsem dodneška vpodstatě ani netušil, o čem budu psát. Respektive rámcově jsem si to zhruba ten poslední týden představoval, ale ve výsledku jsem stejně psal stylem, co mě právě napadlo. A nebudu lhát, pohrával jsem si i s myšlenkou, že se těm dvěma během roku jejich vztah rozpadl. Ale jelikož jsem člověk milující optimistické příběhy se šťastnými konci, tak v dnešním pokračování je vše zalité Sluncem, přesně tak, jak jsem to naznačil před rokem na závěr povídky. Vlastně v tomto pokračování nenajdete žádný konflikt ani nic negativního. Je to jen sonda do jednoho dne (konkrétně do Štědrého dne) zamilovaného páru dvou mladíků. Mám totiž pocit, že toho zlého a negativního je kolem nás každodenně mnoho. A kromě toho, já věřím na šťastné konce. Doufám a věřím, že se vám pokračování povídky (která je přibližně stejně dlouhá jako loňská povídka) bude líbit, že vás zaujme, a že třeba i vy díky ní uvěříte na šťastné konce. A budu-li za rok živ a zdráv, a budu-li mít dost inspirace a času, slibuji, že se opět pokusím do Adamova (a možná i Patrikova) světa navrátit. Představivost je totiž krásná věc. A mě baví si vymýšlet ve své hlavě příběhy. Jen mě nebaví o nich psát. Ale občas i já rád udělám výjimku. Jako právě dnes. Tak ať se vám povídka líbí. Pohodlně se usaďte. Začínáme!


"I don't want a lot for Christmas. There is just one thing I need. I don't care about the presents. Underneath the Christmas tree…"

Odkud to jde? Kde to jsem? Proč tu hraje hudba? Rozespale otevřu oči a chvíli přemýšlím. Pár okamžiků to trvá, než rozproudím mozkové závity. A těsně před tím, než bych na to přišel sám, cítím na svých rtech vášnivý polibek a následně se ozve ten nejúžasnější hlas na celém světě. "Vstávej, ty ospalče. Nebo snad chceš prospat celý Štědrý den?" Jak já ho miluju. Od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděl. A každý den mi dokazuje, že mé srdce se nemýlilo. "Nebo víš co, klidně si prospi Štědrý den i celé Vánoce. Ale rozhodně bys neměl prospat svůj dnešní svátek." Ehm, úplně bych zapomněl, že na Štědrý den mám vlastně svátek. Posledních pár let jsem to totiž ignoroval. "Tady máš snídani do postele. Nech si chutnat. A ne, že si na to zvykneš. To jen, protože máš svátek," ušklíbl se na mě tak, jak to umí jen on. "A co ta hudba, která tu hraje?" "Ale Adámku. Jsou přece Vánoce. A Maruška Careyů Ti zpívá, že to jediné, co chci k Vánocům, jsi Ty. To víš, já bych to tak čistě jako ona nezazpíval, ale jinak mi mluví z duše." Sakra, jak já miluju ty jeho originální nápady. Nikdy se s ním nenudím. "No tak na co čekáš, pusť se do snídaně. Dobrou chuť." S těmito slovy zmizel z ložnice a já, aniž bych opustil postel, jsem se pustil do jídla. Po tom roce, co jsme spolu, už moc dobře ví, co mi chutná. Rozpečená bageta, šunka, sýr, míchaná vajíčka, pomerančový džus. To všechno jsem na tácku našel. Sotva jsem dojedl poslední sousto, šel jsem se po Robinovi podívat.

Jakmile jsem vylezl z ložnice do obýváku, nevěřil jsem vlastním očím. Byl tam nádherně ozdobený vánoční stromek, který provoněl celou místnost. Ale kde se tu vzal? Ještě včera tu přece nebyl a ani jsem stromek nekupoval. "Řekl bych, že máš problém," zaznělo za mými zády z Robinových úst. "Opravdu? A jaký?" Nechápal jsem, o čem mluví. "Řekněme, že jistý fešák stojí pod jmelím, aniž by o tom věděl. A teď už o tom ví a zoufale hledá, kdo by ho políbil. Ale je tu někdo takový?" Podíval jsem se nad sebe. A skutečně nade mnou bylo pověšené jmelí. Znám ho už rok, ale pořád mě dokáže něčím překvapit. "No tak, nenech mě prosit a pojď ke mně," upřel jsem na něj svůj prosebný pohled. "Ty víš, jak na mě," nenechal se dlouho prosit a vmžiku byl pod jmelím spolu se mnou. A i po roce byly jeho polibky stejně vzrušující, stejně vášnivé, stejně sladké jako když jsem je měl tu čest okusit poprvé. "Tak to by stačilo, měli bychom si něco nechat na večer," ukončil Robin naši krásnou chvilku. "Páni, s Tebou jeden zapomene i na to, jak se jmenuje." "No jo, to je můj dar, i prokletí," zazubil se Robin tak, jak to umí jen on. "Ale kde se tu vzal ten stromek? A dokonce ozdobený?" "Přece nečekáš, že by Ti Ježíšek přinesl nějaké dárky, když tu nenajde stromeček." "Ale domlouvali jsme se, že letos ještě stromek pořizovat nebudeme. Že se na to ještě necítím." Robin se na mě podíval s pochopením a řekl: "Vím, že Tě ztráta rodičů bolí. Ale tím, že se budeš vyhýbat vánočním tradicím, jim nepomůžeš. A nepomůžeš ani sobě. Znám Tě a vím, že v určitých věcech potřebuješ popostrčit. A tak jsem včera podvečer koupil čerstvou jedličku, nechal jí na chodbě za dveřmi, a v noci, když jsi usnul, tak jsem jí sem tajně přinesl a dnes ráno jsem vstal dříve a ozdobil jí. Za ten rok se tady u Tebe doma docela vyznám a nebylo těžké zjistit, kde máš vánoční ozdoby." "Kolikrát Ti to mám říkat? Tohle není u mě doma. Je to u nás doma. A děkuju. Děkuju za tohle všechno." Jsem vděčný, že ho mám. Jsem vděčný, že jsme spolu. Jsem vděčný za vše, co s ním prožívám. "No jo, ty Tvoje sentimentální řečičky. Buď taky už chvíli velkej kluk. Co kdybys na sebe hodil nějaký oblečení? Ne, že by mi vadilo, že na sobě máš jen boxerky, ty Tvoje vyrýsovaný svaly a obrysy dolních partií mě rozpalujou. Ale přece tady takhle nebudeš běhat celej den." On ví, jak mě vrátit do reality. "No jo, vždyť už jdu." "Super, já zatím skočím navštívit mamku. To víš, bude to první Štědrý večer, který nebudu strávit s ní, tak za ní aspoň na chvíli zaskočím." "To je fajn nápad," řekl jsem a šel se sebou něco udělat.

Dal jsem si sprchu, hodil na sebe čisté boxerky, džíny a bílou košili, a uvelebil se do křesla. A všiml jsem si vzkazu na stolku. "Než se vrátím, pusť si film v přehrávači, ať se nenudíš. R." Uposlechl jsem tedy a se zvědavostí jsem si pustil film, který mi Robin připravil. Láska nebeská. To ještě neznám. Hned s prvními záběry mě ale film dokázal zaujmout. Všechny ty postavy. Všechny ty osudy. Všichni lidé toužící po lásce a hledající lásku ve vánočním Londýně. Někteří svou lásku najdou, někteří ji ztratí, někteří ji nenajdou. Tak jako v reálném životě. Při tomto filmu jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že já jsem svou lásku nebeskou našel. A tak nějak jsem během filmu začal rekapitulovat poslední rok svého života. Znám se sice s Robinem teprve rok, ale mám pocit, jako bychom se znali celý život. Loni 22. prosince jsme se poprvé potkali. 25. prosince jsme se poprvé políbili a spali jsme spolu. Další den odpoledne jsme odjeli do mojí chaty v Alpách, kde jsme zůstali až do 2. ledna a oslavili tam Silvestra jen ve dvou a kromě toho si užili lyžování, snowboarding, a především hodně sexu. Hned v lednu pak o nás dvou řekl Robin své matce. Zdálo se, že vše bude v pohodě. Ale nemůže se smířit s tím, že Robin chodí s někým stejného pohlaví. Robin je její jediné dítě a ona se těšila na to, až se jednoho dne stane babičkou. Jeho má pořád ráda a nic mu nezazlívá, ale mě obviňuje, že jsem ho přivedl na špatnou cestu, a že za to můžu já. Absolvoval jsem s ní dvě setkání, snažil jsem se, ale dalo mi hodně přemáhání, abych se udržel a neutekl předčasně. Robin se tedy rozhodl se ke mně přestěhovat poté, co jsem mu to nabídl. Jelikož je plnoletý, tak s tím není žádný problém. A po finanční stránce nás absolutně nic netrápí. Ale Robin je samozřejmě se svou matkou pořád v kontaktu a já mu to schvaluji. Robin rovněž úspěšně odmaturoval a začal studovat medicínu na univerzitě. Já jsem úspěšně složil všechny zkoušky a dále pokračuji ve studiu práv. Kromě toho jsem se poznal s několika kamarády, kterých má Robin opravdu mnoho, a užili jsme si báječný rok. V létě to byly výlety, hudební festivaly, zkusili jsme si sjet vodu. Občas si spolu zajdeme do kina, do divadla, na koncert, či prostě jen tak na procházku. A stále to mezi námi jiskří. Stále se milujeme. Stále se potřebujeme. Pokaždé je to s ním stejně intenzivní, jako poprvé. Má úžasné nápady, pořád mě něčím překvapuje, je plný optimismu, vše dokáže obrátit v žert. Miluju ho celým svým srdcem. A dnes spolu slavíme své první Vánoce.

"Hohoho, veselé Vánoce. Pročpak pláčeš, statný jinochu? Je-li Ti ubližováno, ukaž mi toho zloducha, abych ho mohl ztrestat. Hleď, jíž tasím svůj kord a jsem připraven ochránit svou lásku všemi povolenými i nepovolenými prostředky." Právě proto Robina miluju. Aniž bych si to uvědomil, během závěrečných titulků filmu a v souvislosti s rekapitulováním uplynulého roku mi začaly stékat po tváři slzy. Slzy radosti. Slzy zamilovanosti. A vůbec jsem neslyšel Robina přijít, takže ten si mě teď dobírá. A já jsem mu za jeho humor vděčný. Když se na něj otočím, nestačím valit oči. "Co to máš na sobě?" "Ježíšek se moc omlouvá, má toho moc, a tak posílá mě, Santa Clause. Prý to mám vyřídit za něj." A sotva domluvil, oba jsme se začali tlemit. Robin v santovském kostýmu, to je solidní haluz. "Ty jsi ale blbej," hodím po něm polštář a naoko se zlobím. "No co, musel jsem tu vážnou chvíli nějak zlehčit," směje se Robin. "A jak bylo u mamky?" "No, šlo to. Docela respektuje tu podmínku, že o Tobě v mé přítomnosti nesmí mluvit špatně. Takže Tě zmínila jen asi dvakrát. A byla ráda, že jsem přišel. I dárek se jí líbil." "Tak to je fajn. Ale stejně mě to mrzí. Sám víš, že jsem nikdy nechtěl, aby to bylo ona nebo já." "Já vím, ale vybral jsem si Tě a nelituji toho."

"No, a co budeme dělat teď, Santo?" "No nevím, byl jsi celý rok hodný?" "Samozřejmě, že ano". "Věřím Ti, ale stejně si zkontroluji svůj seznam. Ha, máš štěstí, opravdu jsi na seznamu hodných. Tak to si zasloužíš odměnu. Uvidíme, jestli se pro tebe něco najde v mém kouzelném vaku. A hele, něco tu máme." Vyndal balíček a já na něj se zvědavostí koukal. "To je pro mě?" "Ano, Adame, pro hodné chlapce mám slabost. Hohoho, veselé Vánoce." Se zvědavostí jsem balíček rozbalil. Byla v něm černá kožená bunda. "Ta je úžasná," řekl jsem směrem k Robinovi, aniž bych zvedl zrak od dárku. "No, tak si jí vyzkoušej." K tomu mě Robin nemusel pobízet. Seděla mi perfektně. "Koukám, že tu velikost jsem docela trefil. Víš, říkal jsem si, že bys potřeboval trochu doplnit šatník. Za oblečení moc peněz neutrácíš a není lepší klasika než džíny a kožená bunda. Džíny máš a ta kožená bunda Ti chyběla. A pokud mohu něco dodat, sluší Ti to v ní. Vlastně Ti to sluší tak, že bych si Tě hned teď nejraději…" Ani to nemusel dokončovat. Začal jsem ho líbat a on mi to opětoval. A když mi strčil ruku do kalhot, neudrželi jsme se. Ani jsme se neobtěžovali se svlékáním a s přesunem do ložnice. On v santovském kostýmu, já v košili a nové kožené bundě. Dolů šly jen kalhoty, lehli jsme si pod stromek a nic víc netřeba dodávat. Jednoznačně nejúžasnější Vánoce. Ale ještě nekončily. Když jsme dostatečně ukojili náš hlad po lásce, předal jsem Robinovi svůj dárek. "Wow, ty jsou skvělý. Fakt moc děkuju, vždycky jsem si něco takového přál." "Takže jsem se trefil? Vůbec jsem nevěděl, co by Ti udělalo radost. A pak mě napadlo, že když se oblékneš do společenského, sluší Ti to, ale k dokonalosti Ti chybí nějaké kvalitní hodinky. Tak snad budou tyhle hodinky vyhovující a využiješ je." "No jasně, že využiju. Moc Tě miluju. Vlastně ne. Já Tě žiju." "Cože?" "Žiju Tě. Mám pocit, že Tvůj život je můj a můj život je Tvůj. Že já jsem Ty a Ty jsi já. Že bez Tebe žiju poloviční život. A to nepokryje jen obyčejné miluji Tě. To si zasluhuje mnohem hezčí označení. Já Tě prostě žiju." A já se rozbrečel. Zase. Od smrti rodičů snad pořád jen brečím. Napřed smutkem a steskem, a v poslední době dojetím a radostí ze zamilovanosti, ze sdílení svého života s tímhle úžasným klukem. S mým klukem. Ano, je jen můj. Miluje mě. Žije mě. A já žiju jeho. "Taky Tě žiju," usmál jsem se stále ještě se slzami v očích. A měl jsem pocit, že poprvé za ten rok, co jsme spolu, jsem zahlédl v jeho očích slzy.

Chvíli jsme jen tak mlčeli. "Tak půjdeme asi něco sníst, co říkáš?" přerušil ticho Robin. "Já jsem pro." "Vím, že nemáš rád ryby, tak jsem připravil kuřecí řízky s bramborovým salátem." "Páni, kdys to stihnul uvařit?" Robina vaření moc bavilo, takže mě nepřekvapilo, že uvařil večeři. Ale překvapilo mě, kdy to stihnul, a že jsem nic nepoznal. "Dnes ráno, když jsi spal. Nevím, jestli už Ti to někdy někdo řekl, ale spíš opravdu tvrdě," uculoval se Robin. "Ale jaktože tu nebylo nic cítit. A jaktože jsem si toho nevšiml?" "A koukal jsi dnes do sporáku, kde jsem schoval řízky, a do lednice, kde byl salát?" "Vlastně ani ne. Snídani jsi mi přinesl do postele, a pak jsem si jen natočil vodu do sklenice." "Tak vidíš. A vůni vaření zřejmě přehlušila vůně čerstvého stromečku." "Takové překvapení si nechám líbit. Tak jdem jíst." Večeře probíhala ve svátečním duchu. Pořád jsme se u ní na sebe vzájemně usmívali, chvíli jsme se dokonce pod stolem o sebe třeli nohama, což bylo hodně vzrušující. Po večeři jsme si sedli na gauč, zapli televizi, a jen tak jsme se o sebe opřeli. Sakra, Robin je sexy, a nemohl jsem to vyhnat z hlavy. Je nejen sympatický člověk zvenku, ale i zevnitř, a to se mi na něm líbí. Nemohl jsem si pomoci a znovu jsem ho začal líbat a sahat mu rukou do rozkroku. A když mi to opětoval, věděl jsem, že vše je, jak má být. A to ještě netuší, jaký dárek jsem si pro něj přichystal na zítřejší první výročí našeho vztahu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama