Destrukce duše aneb O psychice

4. listopadu 2016 v 23:57 | Jirka |  Má přítomnost
Od mého posledního příspěvku na blogu uplynul již téměř měsíc a já bych se nezlobil, kdyby prodleva mezi posledním a novým příspěvkem byla klidně delší. Jenže pro mě už je ten přetlak myšlenek a pocitů tak nesnesitelný, že prostě musím využít tohoto mého soukromého virtuálního prostoru pro vypsání se z toho všeho. V tomto příspěvku se dotknu pro mě velmi citlivého tématu, o kterém se téměř nikdy nikde nezmiňuji, protože je to pro mě velmi bolestivé téma. A možná do toho ve výsledku přimíchám i nějaké zamyšlení a existenciální otázky, které mou mysl prostupují a sužují už pěkně dlouho, protože vše souvisí se vším.


Ať už prožíváte cokoliv, ať už vás trápí cokoliv, nikdy bych vám nepřál, abyste museli přihlížet tomu, jak někdo, kdo je vám velmi blízký, konkrétně člověk, který vás porodil, přestává rozlišovat rozdíl mezi realitou a bludnými představami, přestává uvažovat racionálně a stává se z něj chorobně podezíravý paranoidní člověk, který je pouhým stínem člověka, kterého jste kdysi znali. Moje mamka je od neděle hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení v českobudějovické nemocnici, a vděčí za to mně. Ale vedla k tomu dlouhá a velice přetěžká cesta, kterou bych se alespoň zčásti pokusil zmapovat. Mamka měla potíže s psychikou už delší dobu, poprvé vlastně už někdy kolem roku 2002, kdy to můj taťka těžce nesl a skončilo to rozvodem, přičemž mamka se pak na docela dlouhou dobu vzpamatovala. Další taková vlna přišla kolem podzimu 2014 a vyvrcholilo to v únoru 2015 tím, že se mamka odhodlala dobrovolně jít na psychiatrii a léčit se, což se podařilo. Nicméně od letošního července jsem si užíval postupný návrat jejích psychických problémů s plnou parádou.

Strach z každého zazvonění zvonku nebo z každého šustnutí před dveřmi našeho bytu. Přehrabování dlouho do noci ve starých smlouvách a dokumentech, končící často brekem, že někdo v našem bytě byl, smlouvy nám vyměnil a náš byt není náš byt. Neustálé přemisťování smluv a dokumentů na nejrůznější a nejpodivnější místa, kde by je nikdo nehledal. Neustálé odemykání dveří a nakukování na chodbu k výtahům, jestli se k nám nikdo nechce dostat. Neustálé řeči o tom, že nás chce někdo otrávit, že nám někdo leze do bytu. Tvrzení, že náš soused není náš soused, ale je to převlečený bývalý přítel mé sestry. Paranoidní strach z úřadů. A nakonec i imaginární láska, která existuje jen v mamky hlavě. Zhruba na tyhle každodenní situace se od července smrskl můj život. Je až s podivem, že při tom všem mamka zvládala chodit do práce na tři směny a občas i poklidit nebo něco uvařit. A já se celou tu dobu snažil mamku přesvědčit, ať jde znovu dobrovolně na psychiatrii. Bohužel tentokrát nepřišel ten světlý bod, kdy by si uvědomila, že tu pomoc potřebuje, a všem svým představám bezvýhradně věřila a věří.

Možná si teď říkáte, proč jsem to neřešil dříve? A já si to teď říkám taky, ale je potřeba vidět souvislosti. Zaprvé, mamka nikdy nebyla zcela normální. Ráda si povídala sama pro sebe, každé vybočení z normálu jí vykolejilo, a tak jsem se během života s ní naučil všechny tyto její zvláštní způsoby chování v rámci zachování vlastního duševního zdraví vytěsňovat a příliš nevnímat. Jinými slovy jsem v psychice díky tomu velmi trénovaný a hned tak mě něco z míry nevyvede. Dále je k tomu potřeba říct, že jsem pořád doufal, že jednoho dne mamka přijde a řekne, že chce na psychiatrii, stejně jako tomu bylo loni. A nakonec jsem si říkal, že nikdo tomuhle neuvěří, protože žádný problém nepoznala ani mamky psychiatrička, ke které chodí na kontroly (naposledy tam byla někdy koncem září), a kromě toho člověka, který zvládá normálně chodit do práce, nikdo asi proti jeho vůli na psychiatrii nezavře. Znělo mi to prostě všechno směšně, a tak jsem začal myslet na svůj vlastní útěk.

Jak se mamky stav stupňoval, bylo mi jasné, že už v tom moc dlouho žít nevydržím. Začal jsem proto zvažovat možnosti. Jít někam do podnájmu, nebo zkontaktovat svého zaměstnavatele s tím, že bych se přestěhoval do Prahy a začal pracovat z kanceláří firmy, pro kterou pracuji. Chtěl jsem zbaběle utéci a nechat mamku, ať si dál v té své paranoie libuje. A potom se mi začalo hlavou honit další řešení. Je přece tak snadné vše ukončit. Je tak snadné se zabít. Je to přece tak snadné. Když bych utekl někam jinam, pořád bych měl v hlavě výčitky, že jsem v tom nechal mamku samotnou, a nemohl bych se ani na sebe podívat do zrcadla a v klidu žít. Jsem člověk čestný, zásadový a vysoce morální. A tohle by byla pro mou morálku rána přímo na solar. Ale zabít se! To bylo řešení. Měl bych od všeho klid. Nemusel bych mít výčitky, že jsem v tom mamku nechal, protože by mi to už bylo jedno.

Tak proč jsem to neudělal? Mám pro to více zdůvodnění. Měl jsem totiž i lepší dny. Nad vodou mě držely kulturní akce a s tím související plnění si dlouholetých snů (Sluha dvou pánů s Miroslavem Donutilem, koncert Lucky Vondráčkové, úžasná divadelní představení), občasná radost v podobě nákupů oblečení, účast ve volební komisi, kdy jsem se dostal mezi fajn normální lidi, či občasná setkávání s lidma, se kterýma si rozumím, a ke kterým mám blízko. A ačkoliv jsem se těmto lidem o svých problémech s mamkou nikdy nezmínil, protože jsem to považoval za příliš citlivé téma, alespoň posezení s nimi a prachobyčejné povídání mi pomohlo. Lukáš, Evča, Alex. Tři lidi, se kterými jsem se během září a října viděl a poseděl s nimi, a kteří mě dokázali vytáhnout z toho stresu a stereotypu paranoidních bludů. A zřejmě i dost možná z nějakého konkrétnějšího přemýšlení o tom, jak vše jednou provždy skončit.

Mimochodem, nikdy jsem nepřipustil, aby má frustrace z toho všeho ovlivnila články na mém blogu, takže ani vy, jeho čtenáři, jste neměli možnost poznat, že se v mém životě děje něco, co mě sráží hodně dolů a co mi ubírá velké množství sil. Tady jsem na vlastní kůži poznal, jak obtížné je se někde či někomu svěřit s opravdu bolestivým tématem. Nicméně trochu pokročíme. Vše vyvrcholilo minulý týden. Mamka už začínala být nebezpečná sama sobě, za pět dnů snědla jen jeden jediný banán, jeden den dokonce nešla bez omluvy do práce, a příliš nechápala ani základní věci. A v neděli se mi definitivně udělalo jasno. V neděli 30. října jsem totiž měl jet do Prahy do Stavovského divadla na představení Audience u královny, které se hrálo od 14 hodin. Vstupenku jsem koupil první den předprodeje, a to sice 1. června. Pět měsíců jsem měl vstupenku na výborné místo (přízemí, 2. řada skoro uprostřed) na hru, která bývá beznadějně vyprodaná. Pět měsíců těšení a v neděli jsem se měl konečně dočkat. Už jsem měl na sobě společenský oblek a byl jsem připraven vyrazit na vlak, který mě odveze do Prahy. A mamka, která o tom věděla celých těch pět měsíců, a které jsem to ještě předchozí den a toho dne ráno připomínal, mi řekla, ať si sednu proti ní a řeknu jí, co se děje a kdo u nás byl, že takhle najednou jedu pryč. A já už to nevydržel a náhle mi to bylo jasné. Buď pojedu do Prahy, budu jedenát hodin mimo domov a budu se strachovat, co se tu děje a vůbec si to divadlo neužiju, nebo zavolám záchranku. Tak jsem zavolal záchranku, vysvlékl se ze společenského obleku zpět do trika a tepláků a smířen s tím, že do divadla nepojedu, jsem počkal na sanitku.

Jelikož se jednalo o převoz proti mamky vůli, byli k tomu přivoláni i policisté. Mamka nakonec s mou pomocí a značným přemlouváním do sanitky nastoupila. Pan doktor, který ji přijímal, mi ale přidělal hodně vrásek. Napřed mi řekl, že nemají ani jedno volné lůžko, že může mamce píchnout nějakou injekci a ať přijdeme zítra. Jenže já bych tam mamku sám druhý den nedostal a kromě toho měla jít toho večera na noční směnu. Tak pan doktor ještě někam zavolal a jedno lůžko se nakonec našlo. Ale pak mi řekl, že mamka bude muset podepsat souhlas s hospitalizací, že nedobrovolnou hospitalizaci by zřejmě neobhájil, jelikož mamka nepůsobí nebezpečně. Nakonec, zřejmě když uviděl strach a hrůzu v mých očích, tu nedobrovolnou hospitalizaci risknul a mamku přijali. Tím se mi velice ulevilo. Nakonec pár hodin poté mamka ten souhlas ve slabé chvilce a na mé naléhání podepsala, takže to nakonec ani není bráno jako nedobrovolná hospitalizace a nemuselo to jít k soudu, který by posuzoval oprávněnost hospitalizace.

Nicméně tohle všechno mi sebralo hodně energie. Volat na mamku proti její vůli záchranku, přetahovat se s ní aby nasedla do sanitky, pak přesvědčovat pana doktora, aby jí přijali, kromě toho se srovnat s tím, že jsem přišel o divadelní zážitek, na který jsem se těšil pět měsíců, to bylo hodně náročné. Věděl jsem a vím, že jsem udělal správně, ale vnitřně se s tím srovnat je nesmírně obtížné, pořád mám to nedělní dopoledne před očima. Od neděle se značně vyprázdnily zásoby mé energie a cítím se zranitelný více než kdy jindy. Srovnat se s matčinými psychickými stavy bylo náročné, několikrát jsem neměl daleko k tomu, abych se sám zbláznil (jednou jsem například musel asi minutu pořádně zhluboka hlasitě dýchat, abych si zachoval duševní zdraví a nedovolil té situaci, aby ovládla mou jasnou mysl), ale vždy jsem si nakonec zdravý rozum zachoval. Ale poté, co jsem absolvoval tu story s voláním záchranky a převozem, prostě nemám sil nazbyt.

A vlastně ani nevím, proč píšu tenhle zkurvený článek. Proč si tu vylévám srdce. Co od toho čekám? Kurva, myslím si snad, že mě bude někdo litovat? Že se mnou někdo bude soucítit? O to zatraceně nestojím. Vlastně ani nevím, co chci a o co stojím. Nevím, co od toho čekám. Nevím, co čekám od života. Proč ho vůbec má cenu žít? Když už člověk dokáže svůj život změnit, když už cítí, že by mohl být šťastný, když už mu téměř nic neschází ke spokojenosti, zkurvený posraný život mu hodí pod nohy kládu, ktarou nakonec ten člověk dokáže odvalit jen silou vůle a se vzepětím všech sil. Proč se snažit? A na co? Jakou to všechno má cenu, když člověk nikdy šťastný a spokojený nebude? Co na tomhle světě děláme? Proč tu jsme? K čemu mi je, že žiju, když pak musím dlouhé měsíce bojovat o zachování zdravého rozumu, a když se konečně toho břemene zbavím, mám ještě výčitky, že kdybych třeba udělal něco jinak, třeba jen o maličko lépe, že by nebylo potřeba tu sanitku volat a mamka by tam šla třeba dobrovolně? Proč mám žít s tou tíhou? Proč mám mít takový úděl? Proč jedni lidé jsou zdraví, zatímco druzí umírají na rakoviny a podobné sračky? Proč jedni lidé jsou bohatí a druzí umírají chudobou na ulicích? Svět je plný nezodpovězených otázek, plný nespravedlnosti, plný hnusu, krutosti, zvrácenosti, škodolibosti. Svět je nedokonalý. A nedokonalým ho činí lidé. A to je na tom to nejsmutnější. Nesnáším to. Nenávidím to. Umím se usmívat, být šťastný, radovat se z maličkostí. Ale nějak už na to nemám sílu.

Za ten poslední odstavec se omlouvám. Prostě jsem všechen ten přetlak z mé hlavy tímto způsobem potřeboval dostat. A psal jsem to, co mi přišlo na mysl, div že jsem nezavařil klávesnici. Teď se mi hodilo, že jsem se naučil na učňáku psát všema deseti prsty :-) Každopádně poslední měsíce, obzvlášť tedy ten úplně poslední, byly těžké, složité, byl to každodenní nátlak na psychiku a každodenní boj o to nepodlehnout těm svodům vše si zjednodušit tím, že se taky zblázním. A hlavně doufám, že tento článek by třeba mohl pomoci lidem, kteří stejně jako já mají v rodině někoho, kdo by potřeboval odbornou psychiatrickou pomoc, ale nedaří se jim ho na psychiatrii dostat. Nedobrovolná hospitalizace na psychiatrii je možná, je reálná, a vždy je lepší to zkusit, než to nechat být. A i když neznám přesně prognózu, dle ošetřující paní doktorky, která má mou matku na starost, to bude minimálně na několik týdnů, jelikož paranoia a bludy jsou u mamky ve velmi rozvinuté fázi. Zatím je utlumována léky a lékaři se snaží jí upravit tu psychiku tak, aby mohla normálně fungovat. Ale bez prášků už to zřejmě nikdy nepůjde. A pravděpodobnost návratu psychických obtíží bude zřejmě vysoká. V tuto chvíli je mamka na psychiatrii hospitalizovaná podruhé, ale vím, že na tom oddělení jsou pacientky, které jsou tam třeba i poosmé. A já si neumím představit, že celý zbytek života budu dohlížet na mamku, aby si brala léky, a zajišťovat jí případně nedobrovolné převozy na psychiatrii vždy, když se to zhorší. Při těchto vyhlídkách už ani nějak nemám radost z dalšího svého bytí na tomto světě. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Ale při své povaze si neumím představit, že mamku někde nechám žít samotnou a budu se radovat ze života.

Díky za pozornost, a slibuji, že příště, bude-li nějaké příště, sesmolím zase nějaký normální optimistický příspěvek. A pokud žádné příště nebude, mějte se fajn a žijte přesně takové životy, jaké si přejete a chcete žít. A hlavně, važte si svého fyzického i duševního zdraví. Protože to si za peníze nekoupíte...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anonym Anonym | 5. listopadu 2016 v 9:44 | Reagovat

Co k tomu říct... snad jenom hodně síly do dalších dní, nevzdávej to... :)

2 Miriam M. Miriam M. | Web | 7. listopadu 2016 v 17:39 | Reagovat

Na tohle se dá říct jediné - že Tě obdivuju. Protože tohle by jen tak někdo nedal. Sama mám přítele s psychiatrickou diagnózou - a jakkoli je na tom naštěstí o dost líp než Tvoje máma, musím se studem přiznat, že tak pevné nervy jako Ty nemám - a občas ujedu i v o dost méně vypjatých situacích. Snažím se zachovat si zdravý rozum tak, že si z toho všeho dělám legraci - ale ne vždycky to jde. Musíš být neuvěřitelně silná osobnost. A už jen proto to nevzdávej - takových lidí je málo a jsou na světě zatraceně potřeba!!

3 Martina Martina | 20. listopadu 2016 v 21:07 | Reagovat

Máš můj obdiv, že si dokázal tohle všechno napsat. Moje máma je alkoholička a bulimička. Na první pohled by to do ní nikdo neřekl. Chodí do práce, působí normálně. Večer si ale jde lehnout s flaškou chlastu. Občas jsem si řekla, že bych s tím měla něco dělat a poschovávala jsem všechen chlast v baráku. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy mě honila a nutila mě jí tu flašku vrátit. Když jsem to řekla její doktorce, tak ta mi řekla, že jedinej způsob je, že se sama rozhodne léčit. A to se doteď nestalo. Druhá rovina tohohle příběhu je, že je narcista. To mi trvalo hodně dlouho, než jsem si to uvědomila. Že manipuluje s lidmi a využívá je, aby sama vypadala dobře. Musela jsem si začít vážit sama sebe, najít svoje hodnoty, protože jí se nikdy nezavděčím i kdybych se rozkrájela. Pořád budu podle ní ta špatná, hloupá, tlustá a neschopná. Já už ale vím, že to tak není. Že není normální podmínečná láska a že tě někdo bude mít rád, jenom když ho budeš poslouchat. Musíš ale začít sám u sebe. Protože jenom, když budeš v sám v pohodě, tak můžeš pomáhat ostatním. Štěstí je stav mysli. Šťastnej můžeš být tady a teď, protože se tak rozhodneš. Není to něco, co bude až tohle nebo tamto. Mě hodně pomohly knížky. Navštívit psychologa by mi zkátilo ten čas a hledání. Ale jsem ráda, že jsem k tomu dospěla sama. Nevím, co ti mám poradit a nebo jak ti pomoct, ale nemůžeš zodpovědnost za svoje štěstí házet na svou mámu. Buďto jí chceš pomoct a děláš to dobrovolně a nebo to nedělej. Musíš ji mít rád takovou, jaká je a ne takovou, jakou bys jí chtěl mít. Je nomální si říct o pomoc, což si vlastně tímhle článkem udělal, ale asi bys měl najít někoho, kdo s tímhle má zkušenosti a nadhled a může ti pomoct. Přeju hodně štěstí a síly.

4 Tanja Tanja | 14. dubna 2018 v 14:14 | Reagovat

Dobrý den, velmi mě zaujal Váš článek. Minulý měsíc mi zemřela mamka na rakovinu, našla jsem jí na nemocničním lůžku. Bála se lékařů a vyčítáme si my tři sestry, že jsme jí nevzaly k doktorovi dříve. Když šla sama, zatajila hlavní důvod - výrůstek na kůži.
Udělala jste to, co jste udělat měl, ale vy musíte dále žít a těšit se ze života. Jste statečný muž...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama