Tóny mojí mysli aneb Odmítám hrát podle not

24. září 2016 v 18:55 | Jirka |  Zamyšlení
"Opäť máš pocit že ťa na svete nič nebaví, vraj nemáš dôvod prečo meniť svoje obavy, slnko ti zapadlo život sa do tmy ponoril, hviezdy dnes nevyjdú len ak by si si ich zas urobil..." Další článek na mém blogu bude jeden z těch, které se u mě taky občas vyskytují. Občas se prostě potřebuji zamyslet nad svou existencí a vypsat se z toho, na co myslím, co prožívám, co se kolem mě a ve mně děje. Tentokrát jsem se však rozhodl každý odstavec článku zahájit nějakým úryvkem z textů vybraných skladeb od mé oblíbené kapely Inekafe. Vlastně ani nevím, z čeho se chci vypsat. Prostě chci! A i pro mě bude možná překvapením, co nakonec z tohoto článku vznikne. Vlastně prožívám hrozně fajn období. Začal podzim, zase se naplno rozběhly nejrůznější kulturní akce, můj život je stabilizovaný, klidný, dalo by se říci hodně zaplněný nejrůznějšími aktivitami, a já si ho užívám. Tak proč mám ksakru pocit, že se něco musí stát? Že bych měl něco udělat? Můj život už je stabilní až moc dlouho na to, aby mě ta sterotypnost dále bavila.


"Vravíš ze svet je veľkou vymyslenou rozprávkou, kde nič neznamenáš ak žiješ bez prachov, ja s tebou vážne zo všetkým súhlasím, len čo s tým tvojím kratkozrakým riešením..." Život je vlastně fajn komedie. O něco se snažíme, nějak ho žijeme, snažíme se mít se v něm co nejlépe a nejkomfortněji, a když to máme, zjistíme, že najednou není kam dále směřovat. Dokonce začínám přemýšlet, jestli je opravdu k tomu definitivnímu štěstí zapotřebí láska. Chci jí najít. O tom nepochybuji. Ale co když jí najdu? A co až jí najdu? Co když potom zjistím, že jsem jí vlastně hledal jen proto, abych zjistil, že jí nepotřebuji? Co když zjistím, že nejlépe je mi vlastně se sebou samým? Co když zjistím, že dokážu milovat jen sám sebe, protože jen na mně mi záleží? Hlava plná otázek. Otázek, na které nemám odpověď, protože pořád jaksi nevím, kde tu lásku najít. Pořád mám pocit, že tu pravou ženu / toho pravého muže jsem ještě nepotkal. A nevím, jestli jí / ho někdy potkám. A už to vlastně ani nehrotím. Nechávám plynout čas a čekám, co mě potká, co se stane, co bude. Proč něco hrotit? Proč se tlačit do něčeho, co vlastně ani nějak nutně nebo zoufale nepotřebuji?

"Patrí ti a je len a len tvoj nikto nemá právo na tvoj svet, je to fajn len skús sa aspoň raz, nad sebou na chvíľu zamyslieť. Je to tvoj svet, ale dokedy budeš vládat ďalej takto žiť, ten čas veľmi rýchlo pominie z ostrých ihiel strácaš svoju niť..." Můj život a můj svět je jen můj a patří jen mě. Jen na mě záleží, jaký si ho udělám. A já vím, že v tuhle chvíli si žiju svůj soukromý snový život, přesně takový, jaký jsem ho chtěl ve svých tlustých a depresivních dobách mít. Chtěl jsem být spokojený sám se sebou. Chtěl jsem otevřít skříň a tam mít na výběr z velkého množství krásných moderních kousků oblečení, které mi nabízejí možnost bohatě kombinovat jednotlivé kusy oblečení dle mé chuti a vkusu. Chtěl jsem vždy mít volnost. Jít kdy chci a kam chci, nebýt ničím a nikým svázaný, chtěl jsem vyrážet ven za kulturou a neřešit, jestli zrovna nebudu mít směnu v práci, chtěl jsem vždy mít tu úžasnou možnost roztáhnout křídla a letět. A přesně takový život žiju. A vím, že jsem si ho bez jakékoliv cizí pomoci doslova vydupal ze základů. Za poslední dva roky jsem dokázal více než za celých těch nuzných a ubohých 27 let mé existence. A zjišťuju, že se pomalu stávám tím, kým jsem vždy chtěl být. Kromě pokory, narůstajícího sebevědomí, vnitřního klidu a vyrovnanosti, ucházejícího vzhledu a rostoucích svalů díky pravidelnému posilování, začínám konečně pracovat i na něčem, co mi dosud chybělo.

"Keď zdá sa Ti, že dávno už si odpísaný, keď zvádzaš súboj s podobnými chorobami, vtedy jednu radu Ti dám poraď si sám. Keď zdá sa Ti, že dávno už Ťa nik nemá rád, keď do čierneho trafíš až na posledný krát, vtedy jednu radu ti dám: poraď si sám..." Vždycky jsem chtěl být vnitřně velmi silný člověk, který vše zvládne sám, kterého nic neporazí, který je schopen každého uzemnit, když je to potřeba. Vím však, že uvnitř jsem vždy byl a jsem velmi plachý člověk, který je plný emocí. Emocí, o nichž vím, že je nesmím dát najevo, chci-li se chránit před tím, abych působil zranitelně. Nic mě nesmí porazit. Nic mě nesmí dostat na kolena. Už ne. Nikdy nikomu to nedovolím. A tak na sobě dál pracuji a především na té drsnější slupce. Co mi dosud chybělo, to je určitá arogantnost. Snažím se dostat do svého výrazu tváře prvky arogance a určité přezíravosti. Kdo v dnešním světě není aspoň trochu hajzl, ten nemá šanci obstát. A ne nadarmo se říká, že hajzlíci jsou přitažlivější než romantičtí troubové. Tak proč nebýt obojí? Uvnitř sebe můžu být romantickým troubou, ale zvnějšku můžu působit jako na první pohled trochu drsnější a arogantnější muž, který tím vlastně jen skrývá své emoce. Samozřejmě jen ve výrazu obličeje to není, je potřeba tomu přizpůsobit i šatník. Na čemž už se pracuje.

"Pozri sa na seba do zrkadla, čo vidíš? Teplý vzduch, osobnosť, nikde žiadna, no čo čumíš? Čo ti včera večer kámoš nakukal, zožral si všetko si uveril, nemáš niaky názor pridávaš sa len k väčšine, si sračkár, skurvený sráč... Keď ti zajtra povedia že čierna je bielou - uveríš. Preber sa, zobuď sa, konečne buď sám sebou - kedy to pochopíš..." Nechci už být tím hodným blbečkem, který má čisté úmysly, a který vždy vše myslí čistě a upřímně. Takový člověk je snadným terčem pro určité zneužívání a ve výsledku ho čeká akorát zklamání. Chci najít vhodný středobod mezi empatickým citlivým milým a pozorným mužem a mezi hajzlíkem, který si taky umí s lidma hrát svou hru tak, jak potřebuje. Upřímně řečeno, hra na hodného blbečka už se mi zajídá. Ale občas nezáleží na tom, co chceme, ale na tom, jestli jsme schopní toho dosáhnout.

"Smiech dokáže byť protivný keď počuješ ho za chrbtom a cítiš z neho len a len vlastne hnev často práve on býva iba paródiou na seba a cestou jak ťa najľahšie dostať do kolien..." A tím se vlastně vracím na začátek. Dosáhl jsem toho, po čem jsem toužil téměř celý svůj život. Zažívám komfortní dny, týdny, měsíce, kdy žiju svůj sen přesně tak, jak jsem si to přál. Jen mi chybí dotvořit svou osobnost a zjistit, co vlastně přesně od života chci v oblasti lásky, vztahů, přátelství. Mám čistý stůl. Nemám závazky vůči nikomu jinému než jen vůči sobě. Mám nekonečně mnoho možností, jak se dál vyvíjet a rozvíjet. A věřím, že život a osud mě vždy dokáže nasměrovat takovým směrem, aby to pro můj vývoj znamenalo posun. Nehodlám si hrát v životě na něco co nejsem. Ale taky nehodlám dále být naivní a důvěřivý. Ale ať už se budu vyvíjet jakkoliv, bude to pokrok. Každý den, každý okamžik v mém životě je pro mě důležitý. Protože každý okamžik mého života tvoří mou osobnost. A tak to má být.

"Nie som vážny, svet je krásny, diera v hlave nevadí, starý známy v našej spálni moje miesto nahradí. Nie som krásny, svet je vážny, čo napíšu na pomník, ja si ležím mám na háku obkreslený na chodník..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 24. září 2016 v 20:11 | Reagovat

hezky napsáno :-)

2 Miriam M. Miriam M. | Web | 26. září 2016 v 18:55 | Reagovat

Já Ti nevím... z něčeho, co píšeš, je mi trochu smutno... Nějak mi nepřijde, že je řešení hrát si na hajzlíka... Nějak mi nepřijde, že je řešení si na kohokoli a cokoli hrát... Samozřejmě že člověk by měl být asertivní a nenechat sebou zametat - a pokud se chceš snažit právě o tohle, tak palec nahoru. Ale ne dělat ze sebe něco, co nejspíš prostě nejsi. Lidi to stejně nakonec poznají.

3 Martina Martina | 29. září 2016 v 21:26 | Reagovat

Ahoj, dneska jsem našla tvůj web. A při pročítání některých tvých článků jsem přišla na to, že jsem na tebe už několikrát narazila. Díl Máte slovo o hubnutí jsem viděla a dokonce jsem ti dala i bod na ČSFD s tím, že se kouknu na některé film, které máš na profilu.

Oceňuji hodně tvou upřímnost. Trochu mi připadá škoda, že sis ten blog nezačal psát už když si dospěl k tomu rozhodnutí se sebou něco dělat. Ale i to zpětné hodnocení je zajímavé :) Já teď řeším podobný problém. Chci přestat snít a začít si své sny plnit. A proto si pro mě inspirací.

Před tvou poslední úvahou tě chci ale varovat. Taky si nemyslím, že je nejlepší nápad stát se hajzlem, jen proto, že si myslíš, že se holkám budeš víc líbit. Napadlo mě k tomu přirovnání, že chlapům se líbí blondýnky, ale žení se s brunetkami. Možná hledáme někoho, kdo bude zajímavý a neudělá pro nás první a poslední, ale zároveň hledáme někoho, na koho je spolehnutí a podrží nás, když to potřebujeme. Chlapů, co se chovají jako malí nezodpovědní kluci je spousta, ale najít ty pravé muže je problém. Navíc ženy vycítí tvou přetvářku a nebudeš sám s sebou.

Mám podobného kamaráda, který si myslí, že je pro holky jen kamarád a vrba. Podle mě je to ale tím, že nevěří sám sobě a hodně se podceňuje. My nehledáme někoho dalšího o koho budeme muset pečovat a řešit jeho problémy, ale rovnocenného partnera. Proto si myslím, že i když si ušel velký kus cesty, tak tě další kus ještě čeká. Musíš dojít k tomu, že není důležité, kolik vážíš a co máš na sobě, ale jak si umíš vážit sám sebe a ostatních.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama