Sluha dvou pánů aneb Konečně jsem si splnil sen

11. září 2016 v 19:33 | Jirka |  Má přítomnost
Sny, přání, touhy. Máme je každý. A myslím, že každý z nás touží po jejich realizaci. Některé sny se nám povede splnit si hned, jiné realizujeme až po delším čekání, a některé se nám nesplní nikdy. Některé nám třeba s odstupem času už nemusí připadat tak zajímavé, jako v prvních okamžicích, kdy jsme po jejich splnění zatoužili, a můžeme je třeba postupně pustit z hlavy. Ale bez snů a přání to prostě nejde. Ty jsou hnacím motorem u většiny z nás a i díky nim se snažíme na sobě pracovat a někam se posouvat. Protože víme, že některé sny můžeme zrealizovat pouze tehdy, když si za jejich realizací půjdeme. Já jsem měl štěstí, že jsem si během dvou večerů po sobě splnil své dva hodně letité sny, které se datují až do mých dětských let, kdy jsem ještě chodil na základní školu.

Tím prvním splněným snem byl koncert Lucie Vondráčkové, na který jsem se vydal minulou neděli. Tato sympatická zpěvačka, jejíž první nahrávku (tehdy to byla MC kazeta s názvem Rok 2060) mi rodiče koupili v roce 1994, tzn. před 22 lety, kdy mi bylo pouhých 7 let, měla právě před týdnem koncert v u nás v Budějcích. A já jsem jí díky tomu mohl poprvé ve svém životě vidět naživo. Je to zpěvačka, na které jsem vyrůstal a jejíž písničky se prolínají mým životem. Kromě toho jsem jako dítě vyrůstal i na pořadech Marmeláda a Medúza, které také moderovala. Tento koncert pro mě byl splněným snem. Vstupenku jsem si koupil se sedmiměsíčním předstihem 1. února, tedy první den předprodeje. Už ta představa, že na koncert budu muset čekat sedm měsíců, byla hodně krutá. Ale dočkal jsem se a bylo to úžasné. Při písničce JMMR (Jestli máš mě rád) jsem měl husí kůži, byl jsem úplně rozechvěn a na povrch se mi z očí draly slzy. To byl ten nejintenzivnější zážitek z celého koncertu. Zbytek koncertu jsem si užil s dětskou a neskrývanou radostí, skoro jako bych byl znovu tím sedmiletým klukem, který si pouští písničky jako Den D, Rok 2060, Džíny, Marmeláda, atd. Celé to bylo úžasné. Prostě splněný letitý sen. Lucka byla sympatická, milá, příjemná, usměvavá, pokorná, prostě taková, jakou jsem si jí celou dobu představoval. Byl jsem už na mnoha koncertech mnoha českých a slovenských interpretů populární hudby. Ale tenhle koncert řadím rozhodně mezi ty nejlepší. Větším zážitkem pro mě byly snad jen dva budějcké koncerty Marie Rottrové z prosince 2013 a z loňského listopadu.

A aby toho nebylo málo, hned druhý večer jsem si splnil sen, který se datuje někam do roku 2001. Tehdy mě poprvé napadlo, že bych chtěl vidět mého nejoblíbenějšího herce, pana Miroslava Donutila, v jeho nejslavnější roli, kterou už tehdy byla role sluhy Truffaldina ve hře Sluha dvou pánů. Bohužel tehdy jsem to nějak nerealizoval a pak v průběhu let touha po splnění tohoto snu nepravidelně uhasínala a zase vzplála. Byly dny, měsíce, roky, kdy jsem na tento sen vůbec nemyslel, a pak přišel zničehonic den, kdy mě třeba zničehonic napadlo zapátrat, jak by bylo nejlepší dostat se ke vstupenkám, abych to ale zase posléze uložil k ledu. A takhle to bylo celých těch 15 let. Až letos v dubnu jsem se rozhodl, že nemá cenu čekat. Poté, co jsem viděl ceny vstupenek na Sluhu dvou pánů od překupníků na Aukru, rozhodl jsem se, že do toho půjdu oficiální cestou. Sice to je cesta zdlouhavější, ale zároveň je to cesta levnější a oficiální. Zvláštní je, že celé ty roky jsem si myslel, že obyčejný člověk nemá nárok se ke vstupenkám (obzvláště ke vstupenkám na ta nejlepší místa do přízemí) dostat oficiální cestou. A tak jsem zavolal v půlce dubna přímo do pokladny Národního divadla, abych se informoval, jak se dají nejlépe sehnat vstupenky. Bylo mi řečeno, že nejbližší předprodej začíná 1. května v 9 hodin ráno, kdy se budou prodávat vstupenky na září. Ten den v tento čas jsem byl připraven u internetu rozhodnutý sehnat vstupenky hned na první zářijovou reprízu Sluhu dvou pánů na 5. září od 19 hodin. A bylo to snadnější, než jsem čekal. Ve chvíli, kdy se mi načetl plánek hlediště na toto představení, byla tam minimálně polovina přízemí volná. Jelikož v divadle mám nejraději druhou řadu, koupil jsem vstupenky do přízemí do druhé řady, sedadla 10 až 13 (druhá řada ve Stavovském divadle, kde se tato hra od září hraje, má 15 sedadel). Bylo to snadnější, než jsem čekal a první hodiny po nákupu vstupenek jsem byl jako v transu, že se mi to opravdu povedlo a já tu hru konečně uvidím, a dlouho jsem tomu nemohl uvěřit. Jediné, co mě překvapilo, byla cena. Zatímco ještě na červnové představení Sluhy dvou pánů byly nejdražší vstupenky za 990 Kč, tady stály nejdražší vstupenky 1 190 Kč, a přesně tolik jsem za každou tu vstupenku zaplatil. Ale když si vezmu, že překupníci za jednu vstupenku do přízemí chtějí dvakrát tolik, tak jsem to sehnal za nejnižší dostupnou cenu.

Když jsem se pak v průběhu června dočetl, že Sluha dvou pánů bude mít letos koncem prosince derniéru, velebil jsem svou prozřetelnost, která mi vnukla tu myšlenku pídit se po vstupenkách v ten nejpříhodnější čas, doslova za minutu dvanáct. Čekat ještě o pár měsíců déle (což v kontextu 15 let pár měsíců nehraje téměř žádnou roli), mohl jsem mít smůlu. A minulé pondělí tedy nastal den D. Psal jsem, že jsem koupil čtyři vstupenky. Nechtěl jsem totiž riskovat, že nestihnu poslední vlak do Budějc, který odjíždí z Prahy ve 22:34, navíc s vědomím, že po představení musím chvátat na vlak bych si to představení prostě neužil. Takže dvě vstupenky jsem přenechal taťkovi, který vzal svou přítelkyni a svezl jsem se s ním na představení autem. Ta čtvrtá vstupenka byla původně určena pro mou kamarádku (ano, je to moje Osudová slečna, jak jsem jí nazval v minulých článcích), která měla právě ten den, 5. září, narozeniny a měl to být dárek pro ní. I kvůli tomu jsem vybral právě toto datum. Nicméně dala mi zcela jasně najevo, jak mě nyní vnímá, aniž by mě nechala cokoliv vysvětlit, a tak jsem vstupenku před představením prodal jedné slečně, která mluvila slovensky.

Do Stavovského divadla jsem šel vůbec poprvé v životě. Budova je to zvenku krásná, ale ještě hezčí je zevnitř. Musím říci, že se mi tam líbilo ještě více než v budově Národního divadla. Bylo to tak honosné, až mi přecházel zrak. Usadil jsem se a jen se divil, jak je hlediště blízko od pódia. Kdybych natáhl ruku, tak na to pódium z té druhé řady dosáhnu. Ale to už přichází z foyer divadla hudební kapela, která vystupuje na pódium, chvilku hraje, najednou stoupá opona a začíná představení. Scéna imitující benátskou prašnou ulici, po obou stranách dvě budovy, přesně v tomto prostředí se začíná rozehrávat legendární komedie, kterou má Národní divadlo na repertoáru od září 1994. Netrvá dlouho a na pódium se vší pompou vbíhá Miroslav Donutil, tedy pardon, sluha Truffaldino v tolik známém barevném vytahaném svetru s vodorovnými pruhy, v ošoupaných kraťasech, obnošených botaskách a barevných pruhovaných ponožkách. Přesně tak, jak ho znám z mnoha fotek. Hned od počátku celé pódium a vlastně celé divadlo zaplavuje svou energií a charismatem. A hned od začátku jeho účasti celé publikum propuká v hlasitý smích, který v průběhu představení utichá jen málokdy. Na jevišti samozřejmě není sám, zdatně mu sekunduje například jeho syn Martin, vynikající Jan Novotný v roli hostinského (který je spolu s Miroslavem Donutilem jediným hercem, který hraje v této hře od začátku a tito jediní dva herci odehráli všechny reprízy této hry), sympatická rusovláska Kristýna Hrušínská či sympatický Igor Orozovič. Ale co si budeme povídat, asi všichni ví, že Miroslav Donutil si tuto hru ukradl tak trochu jen pro sebe a i díky tomu je tato hra celých 22 let tak úspěšná.

Popisovat vše, co se na pódiu dělo, to by bylo hodně náročné. Byla to jedna velká nekonečná jízda plná zážitků. K čemuž přispívá i fakt, že tato inscenace v režii loni zesnulého Ivana Rajmonta je hodně založená na interakci s diváky v publiku. Ať už se Miroslav Donutil několikrát během představení obrací k publiku jakožto k Bohu a chce slyšet odpověď ano či ne, ať už vyřkne něco ve smyslu babo raď, pak se omluví divačce v první řadě, že ta baba nebyla na ní a na usmířenou jí podá ruku a pak si u ní v průběhu hry schová puding (pak jí říkal paní pudliková, jelikož puding byl u něj pudlik, a jejího partnera označil jako toho, kdo venčí paní pudlikovou), do kterého předtím jakoby omylem plácl rukou a polovina se ho rozlétla po jevišti, pak si od ní puding vezme, aby jí ho zase vrátil s tím, že ho má nechat kolovat a každý v publiku že má ochutnat, že je výborný. Puding prorotoval v přízemí první řadou, aniž by kdokoliv z diváků ochutnal, a divák na kraji první řady ho při děkovačce podal netknutý zpátky panu Donutilovi, což byla škoda, já bych ho byl býval rád ochutnal, ale do druhé řady to nedošlo, jelikož pán na kraji druhé řady jej odmítl převzít od pána na krají první řady. Ale pobavila samozřejmě i slavná chlebová scéna, při které panu Donutilovi přistály na jevišti z publika dva krajíce chleba, či scéna, kdy už to vypadalo, že pan Donutil vytáhne na pódium z publika někoho na přestěhování kufrů, koukal se po nějakém mladém urostlém muži v předních řadách a přitom svým pohledem zamířil na mě a chvíli na mě koukal, ale naštěstí mezitím kufry odnesl jeden z herců, načež jsem si oddechl. Prostě spolupráce s publikem úplně úžasná, obzvlášť tedy přední řady v přízemí byly do děje hry vtáhnuty hodně a možná i díky tomu, že jsem seděl ve druhé řadě téměř uprostřed, kdy pan Donutil často stál přímo nade mnou, jsem si to představení tak užil.

Tolik k interakci s publikem, ale hra budí u mnoha diváků rozpaky kvůli něčemu úplně jinému. Tato inscenace je totiž plná zároveň tak trochu pokleslého humoru, posunků a gestikulace působící na ty nejnižší lidské pudy. Na jevišti je spousta sexuálních náznaků, kterých se to tam jen hemží, až člověku po určité době začne připadat, že je tam toho fakt moc. Na druhou stranu i díky tomu má zřejmě hra takový úspěch a přiznávám, že i já jsem se tomu hodně smál, protože v kontextu toho, co se na jevišti děje, to prostě bylo vtipné. Ale to nic nemění na tom, že by tvůrci měli uvážit fakt, že v publiku se nacházejí i děti mladší deseti let. Chápu ty rodiče, že chtějí vzít děti na komedii, ale být tam já s dítětem, které dejme tomu chodí na první stupeň základky, asi bych příliš nadšený nebyl z té erotiky a přisprostlých scén, kterými se to tam jen hemžilo. A pak mě trochu nepříjemně překvapilo, že pan Donutil asi ve dvou scénách mluví stejným hlasem jako pan prezident Zeman. Přece jen dělat si v Národním divadle ve hře napsané před 270 lety srandu z českého prezidenta, to už mi přijde jako úlet. Ale to je asi jediná výtka z mé strany. Výsledek je z mého pohledu více než skvostný. A mé nadšení po skončení hry nebralo konce. Jako jeden z prvních diváků v přízemí jsem začal tleskat vestoje, načež ve výsledku tleskalo vestoje celé divadlo. A pro mě tím skončilo jedno dlouhé čekání na splnění jednoho z mých snů, který se datuje do dob, kdy jsem chodil na druhý stupeň základky a kdy jsem objevoval kouzlo divadla. 15 let jsem na to čekal a najednou jsem si to spnil. Byla to z mé strany euforie, nadšení, prostě zážitek. Od té doby se mi téměř každou noc zdá o divadle či dokonce přímo o Národním divadle, měl jsem problém se dokonce přinutit druhý den k práci a začít zase nějak normálně fungovat v rámci těch všedních běžných dnů. Splnit si během dvou večerů po sobě dva letité sny, jeden 22 let starý a druhý 15 let starý, to prostě člověku chvilku trvá, než zase přivykne realitě.

Jenže v souvislosti s plněním snů mě napadla další věc. Když si člověk plní sny jeden za druhým, může se stát, že najednou zjistí, že už nemá žádný sen ke splnění. A když si člověk splní letitý sen, je to ještě o to horší, protože čím déle člověk na splnění snu čeká, tím je ten prožitek z jeho splnění intenzivnější. Navíc toto nebyly jediné letité sny, které jsem si letos splnil, dalším byly Letní shakespearovské slavnosti letos v červenci, kterých jsem se toužil zúčastnit nějakých 11 let. Takže splnit si během dvou měsíců (od 5. července do 5. září) tři letité sny, to už je extrém. Samozřejmě člověk si může vytvářet nové sny a přání, ale po těch starých snech, ke kterým se v průběhu života pravidelně vracel, zbude prostě v nitru člověka prázdné místo. Já od návratu z Prahy poté, co jsem viděl Sluhu dvou pánů, přemýšlím, co a jak dál. Ve hře je i možnost, že bych si zakoupil vstupenku na derniéru Sluhy dvou pánů, ale myslím, že vidět to podruhé, to už by pro mě nebylo ono. Dnes jsem se také díval po webech pražských divadel a tak nějak přemýšlel, na co bych mohl ještě na podzim do Prahy vyrazit. Jisté je, že už od 1. června mám 2 vstupenky na 30. října do 2. řady do přízemí na Audienci u královny do Stavovského divadla. Při koupi vstupenek jsem postupoval stejně jako když jsem kupoval vstupenky na Sluhu dvou pánů, jelikož o Audienci u královny je zájem o vstupenky zhruba stejný jako na Sluhu. Ale co dál? Možná bych se mohl vydat do divadel, v nichž jsem ještě nebyl. Zvažuji Divadlo Na Vinohradech, Divadlo Na Fidlovačce, Studio DVA či Divadlo Kalich. A další budou jistě následovat. Baví mě objevovat kouzlo divadelních budov a divadelních scén. A rozhodně zvažuji i vydat se na pana Miroslava Donutila do Brna, kde hraje ve hře Amadeus a po prosincové derniéře Sluhy to bude vlastně už jediná divadelní hra, kde pan Donutil hraje. A rád bych ho v této vážné roli viděl.

Každopádně uvidíme, co mi přinese budoucnost ohledně plnění snů a zhlédnutých divadelních představení. Prozatím mám do Budějc vstupenky na 4 hostující představení pražských divadel: S Pydlou v zádech (Divadelní společnost Josefa Dvořáka), Romantický víkend (Filmová a divadelní agentura), Laskavá terapie (Divadlo Palace), Mezi úterým a pátkem (Divadlo Ungelt). Do jakých divadel a na jaká představení se nakonec dále vydám, to ještě nevím. Ale vím, že mě divadlo letos znovu intenzivně chytlo a chci vidět co nejvíce co možná nejzajímavějších představení. A rozhodně si chci i nadále plnit svoje sny a věřím, že dříve či později mi na mysl vytane zase nějaký další sen, který teď třeba zůstává skryt v hlubinách mé mysli, ale patři k těm letitým snům, které se objevují a zase zháší.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama