Září 2016

Tóny mojí mysli aneb Odmítám hrát podle not

24. září 2016 v 18:55 | Jirka |  Zamyšlení
"Opäť máš pocit že ťa na svete nič nebaví, vraj nemáš dôvod prečo meniť svoje obavy, slnko ti zapadlo život sa do tmy ponoril, hviezdy dnes nevyjdú len ak by si si ich zas urobil..." Další článek na mém blogu bude jeden z těch, které se u mě taky občas vyskytují. Občas se prostě potřebuji zamyslet nad svou existencí a vypsat se z toho, na co myslím, co prožívám, co se kolem mě a ve mně děje. Tentokrát jsem se však rozhodl každý odstavec článku zahájit nějakým úryvkem z textů vybraných skladeb od mé oblíbené kapely Inekafe. Vlastně ani nevím, z čeho se chci vypsat. Prostě chci! A i pro mě bude možná překvapením, co nakonec z tohoto článku vznikne. Vlastně prožívám hrozně fajn období. Začal podzim, zase se naplno rozběhly nejrůznější kulturní akce, můj život je stabilizovaný, klidný, dalo by se říci hodně zaplněný nejrůznějšími aktivitami, a já si ho užívám. Tak proč mám ksakru pocit, že se něco musí stát? Že bych měl něco udělat? Můj život už je stabilní až moc dlouho na to, aby mě ta sterotypnost dále bavila.

Sluha dvou pánů aneb Konečně jsem si splnil sen

11. září 2016 v 19:33 | Jirka |  Má přítomnost
Sny, přání, touhy. Máme je každý. A myslím, že každý z nás touží po jejich realizaci. Některé sny se nám povede splnit si hned, jiné realizujeme až po delším čekání, a některé se nám nesplní nikdy. Některé nám třeba s odstupem času už nemusí připadat tak zajímavé, jako v prvních okamžicích, kdy jsme po jejich splnění zatoužili, a můžeme je třeba postupně pustit z hlavy. Ale bez snů a přání to prostě nejde. Ty jsou hnacím motorem u většiny z nás a i díky nim se snažíme na sobě pracovat a někam se posouvat. Protože víme, že některé sny můžeme zrealizovat pouze tehdy, když si za jejich realizací půjdeme. Já jsem měl štěstí, že jsem si během dvou večerů po sobě splnil své dva hodně letité sny, které se datují až do mých dětských let, kdy jsem ještě chodil na základní školu.

Já a ony aneb Kamarádem (na)vždy?

3. září 2016 v 0:32 | Jirka |  Zamyšlení
Ten čas ale letí. Vážně jsem už měsíc na svůj blog nenapsal žádný nový článek? No jo, ona vlastně byla olympiáda, na kterou jsem koukal od rána do večera, tím se to vysvětluje. Každopádně občas i taková měsíční pauza od psaní může člověku prospět a další příspěvek se pak píše s o to čistší hlavou a víc mě to baví. Za ten poslední měsíc se toho v mém životě stalo hodně a přitom mám vlastně pocit, že se nestalo téměř nic. Tak to ale bývá často. Ale o tom někdy jindy. Nicméně i díky poslednímu měsíci jsem si uvědomil jednu věc. Jeden můj nedostatek, na kterém bych měl začít pracovat. Všechny holky totiž vnímám jen jako kamarádky.