Tragédie či komedie? aneb Život jako od Shakespeara

10. července 2016 v 1:38 | Jirka |  Má přítomnost
Slzy skrápějí mou tvář a bojují o své místo na slunci s úsměvem, neb každá tragédie se nakonec může změnit v komedii a každá komedie může se velmi záhy státi tragédií. Každému z nás může se dostati té výsady zažít si malou tragédii či velkou komedii, ale ani velká tragédie či malá komedie nemusí býti nutně výjimkou, jež by náš život minula. Já momentálně nevím, jestli je můj život komedií, tragédií, nebo mi prostě svou pestrost dává ochutnati ze všech stran, které se nabízejí. Ale vím, že vše to, co si zažívám, mě někam posouvá a to je to, po čem toužím a co chci.


Úvodem jsem chtěl jen naznačit, že má hlava je momentálně plná odkazu Williama Shakespeara, se kterým jsem měl během uplynulých dní co dočinění hned dvakrát. V sobotu 2. července jsem zhlédl v Praze na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu v rámci Letních shakespearovských slavností komediální hru Večer tříkrálový, abych následně ve čtvrtek 7. července zhlédl v kině přímý přenos z Londýna, kde byla na programu tragédie Romeo a Julie. A stejně, jako jsem v rozmezí pěti dnů dostal ochutnati doušek z komediální a následně té smutnější tvorby Williama Shakespeara, stejně tak je i můj život zvláštně nevyrovnaný. Jakoby tato pestrost kopírovala můj život tak, jak ho prožívám. Neb určitě si vzpomenete na mou kamarádku, která letos v mnohém posouvala můj život dopředu, a jíž jsem nazval svou osudovou ženou. Právě tato slečna zkalila poslední dny mého bytí tím, že osočila mne z jakési zrady, které jsem se na ní dopustiti měl, anžto si nejsem vědom ničeho, čím zavdal bych jí příčinu mysleti si o mně, že jsem schopen takto úkladného činu. Když vykomunikovati snažil jsem se nastolený problém, dostalo se mi pouhého mlčení, kteréžto mi pranic nepomohlo k bližšímu srozumění s nastalou situací, a mé myšlení díky tomu stále potácí se v mlze nevědomosti, aniž by chápalo, jaké to prazvláštní myšlenky zatemnily mysl mé Osudové. Dokud však sama nerozhodne se vyjádřiti, čím provinil jsem se vůči její osobě, nemám jiného zbytí, než oprostiti se od ní, jakož i od všeho, co spjato je s ní. V okamžik ten, kdy vyjeví mi míru mého provinění, rád zhostím se své obhajoby a přesvědčen jsem o tom, že zvrátím její pochyby a vše ke starým pořádkům se navrátí. Do té doby děj se vůle boží.

Tolik k té tragičtější stránce mého současného života. Nicméně máme zde i veselejší část, jež přináleží do mého života jakožto protiklad výše popsaného. Do Prahy minulou sobotu vydati jsem se ráčil, avšak v osamělosti nespatřoval jsem protentokrát východisko. Osud ke mně vskutku milostiv byl a já mohl se radovati z přítomnosti jisté spanilé slečny, jíž ráčiti jsem poznal letos zjara, kdy tanec, společní známí a osud svedl naše cesty dohromady, a protože osud vždy ví, co činí, neprotivili jsme se vůli jeho a nezůstalo jen u jediného setkání. Cíl naší cesty nadevší pochybnost jasný byl. Večera tříkrálového zachtělo se nám objevit kouzlo, avšak vyvstal problém, jak naložiti s tělesnými schránkami našimi, až potlesk utichne a naše pozadí opustí místa s důvěrou nám na tento večer propůjčená. Přespání v Praze jevilo se býti nezbytným, neb jest to nejpohodlnější způsob řešení nastalého problému. Hotel, příhodně situovaný na dohled od sídla králů zemí českých, a pro naši věc tedy příhodně umístěný a hoden naší pozornosti, zamluviti a zaplatiti dopředu z pohodlí domova mého jsem ráčil.

Jakmile naše nohy dovedly nás k místu našeho plánovaného odpočinku a naše hledí spatřilo tu nevídanou krásu, vyvstala v nás touha, abychom více z toho snu, bezpochyby tolik krásného, nikdy už jsme neprocitli, neb takovému luxusu nebyli jsme dosud přivyklí, a představa, že již na druhý den budeme muset tuto krásu zanechati osudu svému a naše přítomnost zde stane se historií pouhou, drásala nás vskutku nevýslovně. Jakmile se naše mysl opět rozjasnila, počali jsme opět rokovati tak, jako téměř celou cestu, která míhala se v neskutečně rychlém tempu díky našemu vzájemnému souznění. Ovšem strach zachvátil naší mysl jako ten nejtemnější mor, neb počasí nehledělo našich plánů a kapky deště dopadajíc z oblohy kol hotelu a Hradu Pražského značily, že divadelní produkce, kterážto pod širým nebem koná se dnes zvečera, nemusí se vůbec konati. Osude, já však Ti děkuji, neb byl jsi jednou opět milosrdný a déšť odvál jsi někam do dáli z dosahu mého hledí.

Poté, co oděli jsme se do společenského šatu, opustili jsme náš dočasný azyl a sotva jsme chůzí udolali několik kroků, stáli jsme pod Starými zámeckými schody. Chtěli-li jsme docíliti cíle, nezbývalo než vydati se zvesela do kopce. Po zdolání schodů naskytl se nám výhled na stověžatou matičku Prahu, kterážto rozlévala se před našima zvídavýma očkama jako na dlani. Poté zbývalo už jen projít bránou Hradu, a ocitli jsme se na místě, kde měla se odehrát komedie, kvůli níž nás osud zavál do Prahy. Poté, co usadili jsme se, kochali jsme se tím vším, co se kolem nás skvělo v té nebetyčné kráse a okouzlujícím lesku počínajícího večera. A hle, kdo to přichází? To je šašek Feste a přichází s písničkou, kterou počíná celý příběh. Herci míhají se na pódiu jeden za druhým, pro obveselení nás, obecenstva chtivého zážitků, snaží se udělati maximum, nedbaje rozmarů počasů a občasných dešťových přeháněk, a my se tak ocitáme v příběhu, který ač stvořen byl před několika staletími, odehrává se v současnosti, ale pranic mu to neubírá na jeho kouzlu. Komedie, v níž divák dočká se nejedné záměny a jež mnoho zmatků a nepochopení v sobě skýtá, ve výsledku přec je vtipná, čarovná a dokonalá. A jak dopadají na hradní zdi první stíny noci, atmosféra tohoto místa plně propuká a noří se do mé mysli i mého srdce. Ach, osude, děkuji Ti, žes mě sem přivedl. První myšlenka býti účasten Letním shakespearovským slavnostem, zrodila se v mé mysli před 10 léty, leč od prvé myšlenky až k mé zdejší účasti uběhlo mnoho vody a událo se mnohé v mém životě.

Avšak jsem zde. A opojen vší tou krásou a atmosférou neodvažuji se ani pohnout, neb tohle všechno zaryje se do mé paměti na zbytek mých dní, po které budu živ a duševně zdráv. Ale co to? Šašek Feste hraje svou píseň, s níž se pomalu vzdaluje od pódia a ztrácí se v dáli. Ach, to je vše. Rozeznívá se potlesk, herci se uklánějí, diváci je zahrnují ovacemi. A já jsem šťasten. Já jsem opojen. Já... Je občas těžké nalézti ta správná slova. Ale vím, jak moc jsem rád tomu, že tento zážitek nesdílím sám. Můj doprovod, slečna, jíž se zračí v jejích krásných očích stejné nadšení, jaké prostupuje i mnou, je rovněž obestoupena spokojeností a úžasem. Po cestě z Hradu, kterážto nás opět přivádí na Staré zámecké schody, ještě několikrát mé uši vyslechnou z úst mé kamarádky libý zvuk plný pochvalných ód na dnešní večerní produkci. Poté, co se znovu ocitneme v obklopení krás našeho luxusního noclehu, ještě chvilku po místnosti znějí naše štěbetavé zvuky plné dojmů, zážitků a spokojenosti. A jak to bylo dál? Jeden muž, jedna žena, jeden pokoj, jedna noc a... Dvě oddělená lůžka považoval jsem za samozřejmost, neb jsem muž, který má své zásady. Po přání dobré noci ulehli jsme každý do jedné postele a postupně se nechali obklopit neprostupnou houštinou tmy a naše mysl se pomalu počala nořit do říše snů.

Druhého dne zrána, popřáli jsme si vzájemně dobrého jitra a s prázdnými žaludky vydali se na ranní hodokvas do hotelové krčmy, kde na nás čekalo mnoho pokrmů rozličných vůní a chutí. Poté, co byly naše chuťové pohárky ukojeny, nezbývalo než vydati se zpět na pokoj, kde byly nám dopřány poslední chvíle předtím, než nás naše kroky povedou dále. A naše kroky zavedly nás rovnou do míst, jež zovou se Letňany, a kde byla našim zrakům přístupna výstava o jednom údajně nepotopitelném lodním korábu, jenž skvěl se jménem Titanic. Tato výstava stala se dalším zážitkem, jenž mi učaroval. Z trosek lodi vytažené předměty, informací plné hrstě, imitace prostředí lodi, vše natolik zajímavě pojaté, že jsem výstavu opouštěl s přetěžkou hlavou a hodně temnými myšlenkami. Se slečnou však nasáli jsme atmosféru doby tehdejší, jakož i tísnivé pocity, které útočily na naše myšlení, a jimž nebylo možno jakkoliv se vyhnout. Po tomto na zážitky toliko bohatém víkendobraní, těšilo nás, že můžeme se pohodlně usaditi do vlaku a zamířit na cestu domů. A já šťasten a pln uspokojení byl, že měl jsem toliko příležitost poznati tuto slečnu lépe, vyzvěděti o ní mnoho nového, a ve výsledku cítil jsem se býti příjemně překvapen zjištěním, že ani jeden z těch mnoha okamžiků, které nám bylo dopřáno spolu prožíti, nebyl protkán trapným tichem. Netuším, jestli zde počalo vznikati něco nového. Něco, čemu brániti se bude pro mě obtížné. Něco, co zachvátí mě jako plamen. Může vůbec spojení Vodnář a Vodnářka fungovati? Zatím nevím jistě, jak vše bude pokračovati dále, když jsme si vzájemně nedali poznati ani jednoho doteku. A nevím ani, jestli tahle slečna je tím, po čem touží mé srdce. Ale vím, že máme opravdu mnoho společného, a že pořád máme o čem rozprávěti. A jen čas, ten moudrý vládce našich životů, mi dá zvěděti, zda tímto směrem ubírati se má další můj osud.

Navraťme se zpět k počátečnímu písmu, jímž uveden byl tento příspěvek. Zmíněna byla i tragédie Shakespearova, jež získala si věhlas a uznání a ani zub času neubral jí nic z jejího půvabu a z jejího poselství. Romeo a Julie je hra, jíž mi zatím nebylo dopřáno zhlédnouti v divadlením provedení. Tohoto čtvrtečního večera však naskytla se mi příležitost, jíž jsem bez zbytku využil. V českobudějovickém CineStaru konal se přímý přenos této tragédie až z daleké rodné země páně Shakespeara. Byl jsem zvědav, kterak bude vše se odvíjeti a co čeká mne. Černobílý obraz zaútočil na mě z plátna, aby byl následně doprovázen úchvatnou scénickou výpravou, vynikajícími hereckými výkony, dokonalou režií, a několika zajímavými to inovacemi, jež hře dodaly na zajímavosti. Příběh dvou milenců, dost možná ten nejromantičtější příběh, který italské město Verona poznalo, převeden byl do padesátých let minulého století, Julie ve slavné balkonové scéně držela ve svých dlaních láhev vína a dopřávala si vína plými doušky přímo z lahve, Romeo oděn byl do společenského obleku, a nejlepší přítel Romeův ztvárněn byl hercem, jemuž už čas píše 77 odžitých let na tomto světě. Ve výsledku však jednalo se o zážitek, který mi dal poznat, jaké to je s koncem představení, v okamžik ten, kdy padne opona, nechat kanout po své tváři slzy a emoce nechat proudit do každého záhybu svého těla. Vše to bylo velmi intenzivní, opravdové, a převelice smutné. Zbytečná smrt dvou mladých lidí, kteří neprovinili se ničím než vzájemnou láskou, budiž varováním před lidskou nabubřelostí, pýchou a nesmyslnými sváry. Jsem neskonale vděčný, že se mi mohlo dostat zážitku natolik výsostného, jakým představení Romeo a Julie z londýnského Garrick Theatre bylo. Další nezapomenutelný divadelní zážitek usadil se mi hluboko v mysli a v srdci, a kdykoliv se setkám s touto hrou, vždy vybaví se mi toto představení, první, jedinečné a dokonalé. Jsem vděčný osudu, že mi chystá a přináší takové zážitky a těším se na vše, co mě ještě čeká, a co mi osud přichystá. Můj život mi stojí za to, abych si ho užíval, naplňoval zážitky a dodával mu smysl. A já jsem připraven si jej naplno užívat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 11. července 2016 v 9:15 | Reagovat

Koukám, že máš za sebou bohatý program! Na tom Titaniku jsme shodou náhod byli s přítelem nedávno taky, byl to rozhodně silný zážitek.

A být Tebou neřeším, jakého je slečna znamení, astrologie je ve skutečnosti mnohem složitější než dělení na dvanáct základních typů - a neměla by se přeceňovat. Znám páry, co se k sobě podle horoskopu vůbec nehodí - a stejně jim to klape. Uvidíš, jak to bude dál...

Každopádně stylisticky mě článek pobavil, palec nahoru!

2 Jirka Jirka | Web | 11. července 2016 v 15:14 | Reagovat

[1]: Díky za reakci, původně jsem nevěděl, jak tenhle článek pojmout, aby to nebylo jen suché a obyčejné vyprávění, a pak mě napadlo, když je to hlavně o Shakespearovi, zkusit to stylisticky trochu jinak, s méně obvyklým stylem vyjadřování a méně používanými slovy, což taky umím, když chci, ale je to pracnější a náročnější. Dalo mi to docela zabrat a ke konci mi už docházely nápady a šťáva, však jsem taky na tomhle článku pracoval nějakých 2 a půl hodiny čistého času, ale myslím, že výsledek stojí za to :-)

Právě že se slečnou si docela rozumíme, ač jsme stejných znamení a pro nás oba je svoboda nesmírně důležitá, ale zároveň mám pocit, že oba to zatím necítíme nijak navážno. Oba zřejmě máme pocit, že je to na dobré cestě, ale zatím nic nepropuká naplno. Uvidíme, jestli z toho bude něco víc, ale společný zážitek z Prahy nám nikdo nevezme...

Titanic rozhodně stál za to a jsem rád, že jsem tu výstavu stihl vidět, strávili jsme na té výstavě téměř 3 hodiny, což už samo o sobě hovoří o tom, že to bylo hodně zajímavé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama