Když se minulost spojí s přítomností aneb Setkání se spolužáky

17. července 2016 v 23:03 | Jirka |  Má přítomnost
Základní škola. Každý na ni vzpomíná jinak. To, jak na ní vzpomínáme, je zajisté dáno především tím, jak úspěšní či neúspěšní, jak oblíbení či neoblíbení, jak krásní či oškliví jsme na základce byli. Ale je jisté, že ať už chceme nebo ne, základní škola nás formuje, ovlivňuje a do jisté míry určuje, jakým směrem se bude vyvíjet náš další život. Učí nás navazovat kontakty s vrstevníky, učí nás zodpovědnosti, učí nás naprosté základy, ale zároveň nás i vychovává. Základní škola je důležitá a má zajisté své nezastupitelné místo. Ale bohužel není vždy férová. Nicméně nezáleží na tom, jaký člověk byl na základce. Záleží na tom, jaký je teď a jaký bude do budoucna. A o tom to je.


Přiznávám, není žádnou náhodou, že se tento můj příspěvek věnuje základní škole. Včera (v sobotu 16. července) jsme si totiž dali sraz se spolužáky ze základky. Letos v červnu to bylo 14 let, co se, po devíti letech společně strávených ve školních lavicích v rámci jednoho kolektivu, naše cesty rozešly. Když jsem se o této myšlence dozvěděl, neváhal jsem s potvrzením účasti, neboť jsem si byl vědom toho, že devět let je kus života, který nelze jen tak přejít, a navíc se jednalo o roky, kdy jsem se nejvíce formoval, vyvíjel a tvořil se základ mé osobnosti a mého vnímání světa. Být tak znovu konfrontován se svým dětstvím, uvědomit si a zamyslet se nad některými věcmi, ale především potkat se s lidmi, se kterými mám společnou minulost, to prostě nešlo odmítnout.

Vím, jaký jsem byl na základce. Zpočátku veselý, zvídavý, bezstarostný. Postupně se má povaha ukazovala býti trochu rebelantskou a komplikovanější, než bych asi chtěl. Jak jsem šel do puberty, kantoři ani někteří spolužáci to se mnou neměli moc lehké. Toužil jsem po pozornosti a po uznání, hodně jsem se předváděl, a do toho jsem postupně začínal bojovat se svým sebevědomím, které mi srážela svým chováním vůči mně moje sestra. Při přechodu na druhý stupeň se má touha po pozornosti začala projevovat naplno a já začal sbírat poznámky za rušení a ještě jsem na to byl pyšný (naštěstí jsem toho brzy nechal a zaměřil svou pozornost směrem k návštěvám divadla). Do toho jsem bojoval se stále více narůstající tělesnou hmotností, což mělo pochopitelně za následek, že jsem nebyl vůbec hezký, a tím jsem ve svých očích a myšlenkách sám sebe pasoval na losera. Vnímal jsem sám sebe jako nulu a nicku, která se nemůže rovnat těm normálním hezkým hubeným klukům, kteří začínají navazovat první kontakty s holkama, volný čas tráví v partách někde venku nebo na diskotékách a žijou normální život. Já oproti tomu byl kluk, který má své knížky, svoje divadlo, a volný čas tráví nejčastěji o samotě. Samozřejmě zase tak osamělý jsem nebyl, pár lidí, se kterými jsem se normálně bavil a potkal i mimo třídu či školu, se pochopitelně našlo, občas se mnou někdo ze spolužáků šel do divadla, občas jsem zašel k někomu domů na návštěvu, občas někdo zašel ke mně domů. Ale víte, je zvláštní, jak ta paměť pracuje. Nejen, že se snaží vytěsnit to špatné, ona se snaží vytěsnit i to dobré, asi aby to bylo tak nějak vyrovnané. A tak ve výsledku mám vzpomínky na základní školu vlastně docela neutrální. Samozřejmě těch vzpomínek je mnoho a asi nemá cenu je nějak třídit, pozastavovat se nad nimi a analyzovat je. Celá základka je ovlivněna mým jednostranným pohledem na to, že jsem byl tlustý, ošklivý, nesebevědomý a většinou i nechtěný. Ale spolužáci, učitelé, to všechno bylo z mého zpětného pohledu absolutně v pohodě. Problém byl ve mně.

Základní škola je pro každé dítě vlastně tou první a řekněme možná i nejdůležitější životní zkouškou. Ne každé dítě se stane oblíbeným. Ne každé dítě se stane premiantem. Ne každé dítě je krásné vzhledem. Každá odlišnost se může každému z těch mnoha dětí ve třídě vymstít. Každý kolektiv je pochopitelně jiný. Je pak jen na tom dítěti, jestli nějaký nedostatek, to čím se v něčem odlišuje, dokáže nahradit něčím jiným, nějakou vlastností či třeba jen průbojností nebo inteligencí. Já jsem měl štěstí na kolektiv spolužáků, kdy jsem základkou proplul, aniž by se nějak podepsala na mém sebevědomí. Díky Bohu za to, chce se mi dodati. Už tak se na mém sebevědomí totiž podepisoval můj vzhled a moje sestra, která snad přišla na svět rovnou z pekla a vyrůstání po jejím boku bylo něco, co se nedá úplně vytěsnit nebo přejít mávnutím ruky. Ale mám pořád ještě v hlavě poslední den základky, kdy zatímco já jsem sám odcházel s vysvědčením v ruce tak nějak smířený s tím, že tímhle končí devět let mého života, a mě to vlastně i trochu mrzí, ale ne zase nějak moc, tak většina spolužáků mířila na rozlučku, kam mě vlastně ani nikdo nepozval. A tohle přesně odráželo celý můj život na základce. Nikdy nikam nezvaný, ponejvíce o samotě neschopen zapojit se do kolektivu, sám se svými myšlenkami a pocity.

Ale ksakru, základka byla přece i zábava. Jen prostě moc nad věcmi přemýšlím. Nemít doma takovou ségru, jejíž chování rovnalo se fyzické i psychické šikaně, a která chodila do stejné základky jako já, jen o dva ročníky níže, byl bych možná i na té základce jiný. Nicméně, vrátím-li se do současnosti, chtěl jsem být konfrontován se svou minulostí. Dnes jsem přece jiný, než jsem býval na základce. Zapracoval jsem na své postavě a svém vzhledu, zapracoval jsem na sobě po mentální stránce, nabírám sebevědomí, které jsem vlastně asi ani nikdy neměl. Kromě toho jsem věděl, že na tomto setkání by měla být i naše paní třídní učitelka z prvního stupně, která nás měla celých těch pět let a vypiplala nás z ustrašených prvňáčků až v lidi, kteří byli schopní posunout se výše a přejít na druhý stupeň základky. A kromě ní byla srazu přítomna i paní učitelka, která se stala naší třídní učitelkou hned po ní, právě na tom druhém stupni, a byla jí jeden a půl roku, než odešla na mateřskou dovolenou. Vlastně jsem ani nevěděl, co od srazu samotného čekám. Chtěl jsem vidět lidi, které jsem poznal jako šestileté, a kteří se z mého každodenního života vytratili jako patnáctiletí. Chtěl jsem možná znovu zažít, aspoň na chvíli, tu dobu bezstarostného dětství, která je s těmito lidmi spjata. Chtěl jsem možná i zjistit či se utvrdit v tom, zda jsem od té doby udělal nějaký posun ve svém životě, zda jsem dál, zda si konečně budu poprvé v životě připadat, že jsem se svými spolužáky na stejné úrovni, a možná poprvé v životě zjistit, jaké to je necítit se mezi nimi méněcenný či vybočující z řady a normálu.

Sraz samotný proběhl z mého pohledu absolutně v pohodě. Že jsem po mém příchodu slyšel od všech přítomných slova obdivu na to, jak nyní vypadám, to mě uvedlo lehce do rozpaků. To, že jsem tam necelé tři hodiny byl jediný kluk (nepočítám-li syna naší paní třídní učitelky z prvního stupně), to už mi bylo takové lehce trapné, přece jen jeden kluk na šest spolužaček, to je docela nepoměr. Naštěstí pak dorazil ještě jeden spolužák, takže pak už to bylo pro mě takové lepší. Ale asi k tomu nejdůležitějšímu. Jestli ve mně přetrvávalo nějaké stigma ze základky, tak po včerejšku zmizelo. Konečně jsem si v tomto kolektivu, pravda, oproti každodenní běžné sestavě na základce hodně okleštěném, připadal rovnocenně, bez toho, aniž bych o sobě jakkoliv pochyboval. Prostě jsem dokázal být sám sebou, bavit se absolutně nenuceně a užívat si každý okamžik. Tohle jsem byl já, takový jsem si přál být na základce, uvolněný, vysmátý, sám sebou, bez mindráků, bez toho abych o sobě pochyboval, oplývající zdravým sebevědomím.

Čas ale nelze vzít zpátky a minulost změnit nejde. Jde ale ovlivnit přítomnost a tím vlastně i budoucnost. Nikdy není pozdě na to začít na sobě pracovat. Včerejšek mi ukázal jednu podstatnou věc. Můj život se pohnul správným směrem. Potkal jsem se s lidmi, kteří mi každý den na základce svou přítomností ukazovali, jaký bych mohl být a nejsem. A to mě mnohdy drásalo. Porovnávat a srovnávat se s nimi, každý den být konfrontován s realitou a s ideálem toho, co oni mají a já ne (vzhled, sebevědomí, průbojnost, hodně kamarádů), to nebylo lehké, ale po čase už jsem to i přestal vnímat. Včera jsem si konečně našel své místo v kolektivu, z nějž jsem se mnohdy cítil vyloučený a v němž jsem se mnohdy cítil osamělý, i když pravděpodobně to tak nebylo a do této role jsem se stylizoval já sám ve své hlavě a svým chováním. Rád jsem znovu viděl obě paní učitelky, rád jsem znovu viděl i ty spolužačky, které si udělaly čas a dorazily na tento sraz, a rád jsem znovu viděl i svého spolužáka, kterého jsem vždy vnímal jako nedostižný vzor a ideál toho, jaký bych chtěl jednou být. A jak jsem ho tak včera poslouchal, byl jsem stále překvapenější, jelikož v mnohých jeho názorech na život a na partnerství jsem poznával svoje vlastní názory a velmi dobře jsem mu rozuměl a chápal ho. Nevím, jestli to bylo tím, že je taky vodnář, nebo jsme prostě jen dospěli v myšlení a názorech na stejnou úroveň, ale bylo to hodně zajímavé srovnání.

Ve výsledku jsem na tomto srazu strávil nějakých 7 hodin a vydržel jsem až do konce. I to je neklamná známka toho, že mi mezi těmi lidmi prostě bylo dobře a krásně. Možná jsem ten návrat do minulosti potřeboval. Možná jsem potřeboval, aby se má minulost protla s přítomností. Ale rozhodně jsem potřeboval ujistit se o tom, že ti lidi jsou vlastně stejní jako já. Normální, pohodoví, prostě lidi, kteří jsou fajn, a před nimiž dokážu být sám sebou. Nebudu lhát, tento sobotní večer mi dodal mnoho energie, dopumpoval sebevědomí, a pomohl mi utvrdit se v tom, že má minulost není tak hrozná, jak se mi snaží občas namluvit můj pochybovačný mozek a má paměť, která si se mnou občas hraje a podsouvá mi vzpomínky zkreslené mým tehdejším jednostranným vnímáním událostí. A hlavně mi včerejší večer ukázal, že když nehrozí, že ke mně do třídy (v tomto případě tedy do restaurace) může každou chvílí vtrhnout moje sestra a začít vykládat, co jsem dělal v soukromí za posledních pár dní, týdnů, měsíců či let (což se pravidelně dělo v dobách, kdy jsem chodil na druhý stupeň základky), tak jsem v pohodě a uvolněný. Víte, já sice zastávám názor, že minulost je lepší nechat za sebou, protože jí člověk nemá šanci změnit, a že mnohem lepší a důležitější je věnovat se přítomnosti. Ale v některých případech je dobré si minulost připomenout. Připomenout, nechat jí vstoupit do své přítomnosti, a počkat si, co to udělá. Já jsem vděčný, že jsem tak učinil. Byl to krásný večer s příjemnými lidmi, se kterými mě pojí společná minulost. A já pevně věřím a doufám, že jsme se neviděli naposledy, a že na další sraz nebudu muset čekat dalších 14 let. A ještě více a pevněji doufám, že zdraví vydrží i našim paním učitelkám a z jejich přítomnosti se budeme moci radovat ještě na mnoha dalších srazech.

Jak jsem psal na začátku, to, jací jsme na základce, může ovlivnit celý náš budoucí život. Ale není to vždy určující. Kdo se cítil na základce jako vítěz či král, může za pár let padnout na kolena. Kdo se na základce cítil jako poražený, může se za pár let cítit jako král. Ano, okolnosti a okolí se na nás mohou podepsat. Ale každý nový den přináší nové možnosti, jak na sobě pracovat. Stačí se jen nebát. Kdo se nechá srazit okolnostmi na kolena, není poražený. Takový člověk jen nemá v tu chvíli dost sil čelit tomu, co se na něj valí. Ale jednou přijde den, kdy tu sílu v sobě může najít. A tehdy začne velmi pomalu, ale zato systematicky ta kolena zvedat od země, až se znovu narovná v celé své kráse a je schopen znovu pohlédnout sám sobě i celému světu do očí a se vzpřímenou hlavou si vychutnat svůj triumf. A se vší myslitelnou pokorou pak takový člověk dokáže dojít dále, než si vůbec byl schopen představit. Já už nejsem tím, kým jsem býval na základce. Už jsem mnohem dál. Zůstaly jen vzpomínky. A ty si chci uchovat. Protože to, jaký jsem byl, v mnohém určuje to, jaký jsem dnes. Jsem vděčný za vše, čím jsem si v životě prošel. Ale ještě vděčnější jsem za to, co mi život a osud nabízí dnes, zítra a co mi nabídne celkově v budoucnu. A svoje spolužáky vždy znovu a rád uvidím. Protože vím, že to tak má být, a že když nás osud 1. září 1993 spojil dohromady v první třídě, že to bylo z nějakého důvodu. Každopádně základní škola pro mě byla v mnohém zajímavá, poučná, a vlastně na ní vzpomínám docela rád. A po včerejšku, na ní budu vzpomínat ještě mnohem raději.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama