Zážitky, zážitky a zase zážitky aneb Žít a užívat si

8. června 2016 v 18:48 | Jirka |  Má přítomnost
Poslední tři týdny u mě byly opravdu bohaté na zážitky, a to především tedy na ty kulturní zážitky. A mnohé z těch zážitků byly natolik výjimečné, že budou mou myslí rezonovat ještě velmi dlouho. V tomto příspěvku bych se tedy rád ohlédl za posledními třemi týdny a třeba i někoho inspiroval k tomu, co určitě stojí za to vidět.


V rámci Budějovického majálesu jsem viděl dva zajímavé projekty v zajímavých prostorách, do kterých jsem se dostal vůbec poprvé. Tím prvním projektem byla divadelní hra pro jednu herečku. Hra se jmenuje Vanilková džungle a v české premiéře ji uvádí pražské Divadlo NaHraně, které ji v rámci Buějovického majálesu uvedlo na studiové scéně Českého rozhlasu České Budějovice. A stejně jako všechny ostatní majálesové akce, i toto představení bylo k vidění zdarma. V minulosti už jsem pár divadelních her jen pro jednoho herce viděl, ale vždy to bylo v televizi jako divadelní záznam. Nyní poprvé jsem to okusil naživo a musím říci, že to předčilo všechna má očekávání. Přirovnal bych to k tomu, když si člověk čte knížku a fantazie a představy pracují naplno. Tady to bylo podobné. Tady prostě herečka hraje postavu, která divákům popisuje svůj život (a nutno dodat, že ten život není žádná hitparáda) a je na divákovi, jestli stíhá zpracovávat text, který je mu ústy hlavní a jediné protagonistky předkládán, a jestli dokáže zapojit fantazii a to, co postava popisuje, si dokáže v té hlavě nějakým způsobem zhmotnit. Každopádně ta hra trvala zhruba 100 minut, a to bez přestávky, takže herečka Diana Toniková si rozhodně zaslouží obdiv za svůj strhující výkon, protože jen a pouze díky ní mě toto představení uchvátilo tak, jak jen to bylo možné. Dlouhotrvající potlesk vestoje od zaplněného sálu si bezezbytku zasloužila a já nelituji, že jsem si naživo vyzkoušel zhlédnout divadelní hru pro jednoho herce.

Tím druhým projektem pak bylo představení Kabaret de Sade od pražského sdružení s názvem Depresivní děti touží po penězích, které se odehrálo v hangáru na letišti v Plané (kousek za Budějcemi), kam diváky bezplatně odvezly dva autobusy od českobudějovického Dopravního podniku. Tušil jsem, že to bude něco jiného, něco zvláštního, něco, s čím jsem se ještě nesetkal, a právě proto mě tak lákalo to absolvovat, protože mě baví objevovat nové a dosud nepoznané věci. Když se otevřela těžká vrata od hangáru, členové souboru každého diváka (sešlo se nás tam asi 40 lidí) mile uvítali, po usazení se každého starostlivě ptali, jestli se cítí dobře a pohodlně a nic mu neschází, aby vzápětí, když se vrata zavřela, přišel šok v podobě agresivního chování ze strany účinkujících. Střílení, strašení diváků že se domů nedostanou, to vše vystřídalo ty milé kukuče a úsměvy. Ale to byl jen začátek. Pokračovalo to velmi zvláštně, ale zároveň na tom bylo cosi fascinujícího. A ve výsledku nikdo z diváků nesměl odejít, dokud nedostal od některého z účinkujících pusu na tvář, což si ale musel zasloužit tím, že absolvoval některý z připravených úkolů, respektive zážitků. Chvílemi jsem si říkal během toho představení, kam jsem to proboha vlezl, ale ve výsledku nelituji, protože to bylo pro mě něco absolutně nového a nepoznaného, co mi zůstane v hlavě snad až do smrti. A přesně tohle mě na životě baví. Nebát se objevovat nové věci. Ještě zhruba rok zpátky bych se takového projektu nikdy nezúčastnil, protože bych se třeba bál, že se tam po mně bude něco chtít. Ale teď jsem si to parádně užil a objevil něco nového a úžasného a navíc jsem se podíval do netypického prostoru, kam se člověk běžně asi nedostane.

Mezi těmito dvěma představeními (Vanilková džungle byla v úterý večer, Kabaret de Sade byl ve čtvrtek večer) se mi vklínil ještě jeden hodně příjemný středeční večer. Má osudová slečna (už jí nebudu nadále nazývat kamarádkou, protože to mi přijde příliš obyčejné) mě pozvala do jednoho klubu na večer salsy. Tak jsem šel, a bylo to docela dost fajn. Nakonec jsme tam byli ve čtyřech, kromě mě a mé osudové tam byla ještě její kamarádka, se kterou jsem se už předtím několikrát viděl a je to taky docela v pohodě slečna, a přítel (vlastně teď už možná bývalý přítel???) mé osudové, který je docela v pohodě a nemám problém se s ním bavit, on je to vlastně fajn chlap. Trocha povídání, hodně latinskoamerické hudby, dali jsme i stolní fotbálek (nehrál jsem ho od dob, kdy jsem chodil na učňák) a já si celý večer pochutnával na limonádách ZON, což je, přiznám se, už od dětství moje nejoblíbenější značka limonád, pro kterou mám slabost (děda, taťkův otec, pocházel z obce Štěměchy, která se nachází v okrese Třebíč, kde se vyrábí ZONky, takže když přijeli dědovo příbuzní, vždy přivezli hodně ZONek a my, děti, jsme tu limonádu prostě milovali) a bohužel není zase tak lehké na ní v Budějcích narazit, a i proto se vždy rád vracím do tohoto klubu, kde ZONky mají. Celkově to byl super večer, který končil až nějak po půlnoci a dokonce, i když jsem se tomu kvůli své vrozené slušnosti bránil, jsem se dočkal odvozu autem domů (jinak bych jel MHDčkem).

Další akci jsem pak absolvoval v neděli, což byla charitativní fotbalová exhibice hvězd, která se odehrála na stadionu českobudějovického Dynama. Účastni byli například Vojta Dyk, Vojta Kotek, Jirka Mádl, Leoš Noha, Zdeněk Piškula či televizní hvězdy Jirka Babica, Robert Záruba, Jaromír Bosák, a mnoho dalších. Mezi zápasy pak zazpívali v krátkých koncertních setech Xindl X, Emma Drobná či Ewa Farna. Opět to bylo pro mě totálně nové, na ničem podobném jsem v životě nebyl, a většinu doby to byla tak trochu nuda, ale měl jsem aspoň dobrý pocit, že zaplacením vstupného jsem udělal dobrou věc, jelikož všechno vybrané vstupné šlo na charitu. A nakonec nejlepší z toho všeho byla autogramiáda, na kterou jsem přišel připraven nejlépe, jak jsem dovedl. Od Vojty Dyka jsem si chtěl nechat podepsat program a plakát k jeho představení Bernstein Mass, ale když jsem ho na poslední chvíli, než stihl zmizet v šatně, oslovil s žádostí o podpis, jako na potvoru mi přestal psát fix, ale aspoň jsem mu poděkoval za ochotu a zkusím ho dohnat s žádostí o podpis někde jinde někdy jindy, tentokrát už pro jistotu i se záložním fixem. Ostatní žádosti o podpis už byly vydařenější, protože ti ostatní, co se podepisovali, měli svůj fix. Vojtovi Kotkovi jsem dal podepsat kinoplakát k filmu Padesátka, který on režíroval, a on to okomentoval uznalým slůvkem "hezkýýý", protože jsem byl evidentně jeden z mála, ne-li jediný, kdo mu dal ten den k podpisu něco jiného než památníček nebo oficiální plakát s fotkou těch hráčů, co se tohoto dne proháněli po budějckém trávníku. A Jirkovi Mádllovi jsem dal k podpisu kinoplakát k filmu Pojedeme k moři, který on režíroval. Jeho reakce: "No suuuper, konečně, na něco takovýho jsem čekal. Co tam mám napsat?" Nakonec mi tam napsal věnování (Jirkovi Jiří Mádl) a k tomu připsal hluboké a pravdivé moudro "Kdo se bojí, sere v koutě!" Takže další super zážitek. A jen abych doplnil, kde jsem k těm plakátům přišel. Sbírání kinoplakátů se věnuji už někdy od roku 2002, kdy jsem získal svůj první kinoplakát, ve skříni (ale i různě po bytě, což se týká zejména bannerů, které jsou rozměrnější) jich mám srolovaných stovky, ale jsem schopen během pár minut najít plakát, který potřebuji, jelikož v tom mám systém. Takže když jsem dopředu věděl, které slavné osobnosti tam ten den budou, nebyl problém vyndat ze skříně ty správné plakáty a vzít si je s sebou k podepsání. A hned pro mě ty plakáty mají mnohem větší citovou hodnotu.

Další akce proběhla ve středu 1. června. Gogol Na stojáka aneb Ženitba, to je představení, které jsem označil jako bizár. Účinkující z pořadu Na stojáka, jako jsou Lukáš Pavlásek, Ester Kočičková, Karel Hynek, Lumír Tuček, Petr Vydra a další secvičili takovou vlastní verzi Gogolovy Ženitby, a je to hodně zvláštní věc, která je svým způsobem originální a nezapomenutelná. A pro mě bude nezapomenutelnou ještě navíc i kvůli tomu, že to bylo už třetí společně absolvované divadelní představení s mou osudovou. Bavili jsme se výborně, a to se dá říci i o účinkujících, jelikož jeden z účinkujících (Richard Němec) dostal v jednu chvíli výtlem, který trval několik minut a dalo mu značnou práci začít se znovu soustředit na roli, naštěstí Petr Vydra, který byl v tu chvíli na jevišti s ním, to s kamennou tváří zachraňoval. Každopádně něco takového jsem v divadle opravdu ještě neviděl, ale to je přece super, zase něco nového a neotřelého, to mě baví. A posezení s mou osudovou po skončení představení, to už bylo jen takovou příjemnou třešničkou na dortu.

S mou osudovou jsem se pak znovu potkal v pátek. Ten večer mi napsala, že vyráží s kamarádem do města a zda se nechci přidat. Sakra, jasně, že jo. Když jsem dorazil do Broukárny (kde jsem nebyl od loňského srpna, a kde to mám docela rád), už tam oba seděli. Tak jsem se přidal a všiml jsem si, že hned poté, co jsem se usadil, po mně koukají slečny od nedalekého stolu. Pošimrané ego vždy potěší. Jinak jsem se přidal k mé osudové a jejímu spolužákovi z vejšky a bylo to fajn. Ehm, tedy do doby, kdy dorazili další dva pánové. Ale tak proč ne, čím víc lidí, tím lépe. Nicméně z mé strany to začalo nějak povážlivě váznout. Necítil jsem se na to oslovit nějakou cizí slečnu (sakra, pořád ještě to neumím, pořád ještě si v tomhle nevěřím, nebo mě možná jen žádná nezaujala), kromě toho jsem zjistil, že se mi ani nechce tancovat, navíc tam začalo být hodně těsno, ať už co do počtu lidí, tak co se týče zakouřeného prostředí, a tak jsem vypadl na čerstvý vzduch a nakonec jsem si uvědomil, že už se mi tam nechce vracet. Moje osudová se totiž někam ztratila s jedním ze svých známých a s ostatníma jsem si neměl moc co říci, takže z mého pohledu jsem se necítil komfortně a tím pádem by jakékoliv snahy o zlepšení tohoto večera byly z mého pohledu jen ztrátou času. Nicméně nelituji, že jsem na tuto nabídku kývnul. Vždycky je lepší zkusit to, ať už bude výsledek jakýkoliv, než zůstat sedět doma a přemýšlet, jaké to mohlo být a jestli jsem něco nepromeškal. Rád jsem to zkusil a budu to klidně zkoušet dál, jen tak se může můj život ubírat nějakým způsobem dopředu.

A jsem u nejčerstvějšího zážitku. Včerejší večer byl u mě ve znamení koncertu Paľa Habery a kapely Team, která koncertovala v českobudějovické Budvar aréně, a já je viděl naživo úplně poprvé. A bylo to zatraceně super. Paľo je charismatický muž, který umí dokonale vyvážit hudební a mluvenou stránku koncertu a dokáže perfektně komunikovat s publikem. No řekněte, který jiný zpěvák by poslal pryč ochranku s tím, že mu přece nikdo neublíží? Nebo kdo jiný by se na koncertu zeptal, jestli je v publiku někdo, kdo má kapelu, a když se ten dotyčný přihlásí, tak si ho vytáhne na pódium, vyzpovídá, a ještě ho nechá zahrát na svojí kytaru? Paľo to prostě umí a ač jsem na tento koncert pořizoval vstupenku především kvůli tomu, že to bude aspoň další večer, kdy můžu vypadnout z bytu a vše je lepší, než být v prostředí, kde trávím víc času, než bych chtěl, nakonec to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil. Jen jedno mě mrzelo. Že stále ještě nemám v životě lásku, kterou bych mohl na ten koncert vytáhnout. Ale to je jen slabý nedostatek, který jsem si během toho koncertu zas tak často nepřipouštěl. Jinak jsem si to užil. Dohromady jsem tam prostál, protancoval a proskákal nějaké čtyři hodiny v kuse a cítil jsem, že mám energie na rozdávání. Ale trochu jsem se obával, jak mi to dnes půjde v posilovně, když jsem včera večer vydal tolik energie. Ale bylo to totálně na pohodu. Nejen, že jsem zvládl klasickou dvouhodinovku aniž bych se jakkoliv šetřil, dokonce jsem cítil, že mi jde to cvičení lehčeji než jindy. Takže jsem zvládl čtyři hodiny vestoje na koncertě, pak zhruba sedmihodinový spánek, mezi mým včerejším posledním jídlem a mým dnešním prvním jídlem uběhlo zhruba 15 hodin a nevadilo mi to, a dnes v posilovně jsem fungoval jak kdybych byl absolutně čerstvý a plný energie. Sakra, jak já miluju svou kondici. Já konečně ovládám svoje tělo a jen já mu určuji limity. Skoro celý život mé tělo ovládalo mě. Teď, když už vím, jaké to je mít nad svým tělem a organismem kontrolu, spolehlivě vím, že se nechci vracet ke starým zvykům a chci mít takto úžasnou fyzičku a výdrž pokud možno až do konce svého života. V lepší formě jsem v životě nebyl a více energie jsem v životě neměl!

A dostáváme se k tomu, co mě ještě čeká. Respektive nebudu tu opakovat naplánované akce, které jsem už vypisoval v jiném článku. Ono vlastně co se týká června, tak už to bude jen jeden koncert a tři divadelní představení. Ale rád bych zmínil nové akce, které jsem si naplánoval. Tak předně hodně zvažuji a zhruba na 95% jsem rozhodnut to realizovat, že se zúčastním v neděli 19. června v Praze akce nazvané Latino Food Festival. Miluji vše, co se týče Jižní Ameriky (mou vysněnou destinací je Kuba, na kterou bych se rád někdy v životě podíval na poznávací zájezd), a možnost ochutnat opravdu mnoho mně v tuto chvíli neznámých jídel z tohoto kraje, je opravdu velmi lákavá. Opět by to pro mě bylo něco nového a neznámého, a já miluji nové a neznámé. Kromě toho je součásstí akce živá latinskoamerická hudba a možnost vyzkoušet si s tanečními učiteli tango, salsu či sambu. Zkrátka mi to zní jako ideální akce a ideálně strávená neděle (akce by měla začínat v 11 hodin dopoledne a končit ve 22 hodin večer), kvůli které bych si klidně do té Prahy i zajel...

Dále jsem se rozhodl, ač jsem to původně nepovažoval za pravděpodobné, že bych přece jen mohl alespoň jeden hudební festival letos v létě absolvovat. Rád bych dal znovu šanci Sázavafestu, na kterém jsem byl už loni, ale bohužel doplatil na to, že to byl můj čtvrtý festival v průběhu jednoho měsíce. Tím pádem jsem tam už neměl mnoho sil a neužil jsem si ho tak, jak bych chtěl. Měl jsem sílu tam absolvovat jen tři koncerty, a to mi u třídenního festivalu přijde zoufale málo. Letos by to tedy podle mých plánů měl být naopak jediný festival, na který pojedu. A byla to vlastně hrozně lehká volba. Má u mě totiž jedno velké, obrovské plus. Je to jediný český větší festival, na kterém bude letos vystupovat kapela Inékafe. Ano, kdo čtete můj blog, víte, že je to moje nej kapela. Nestačí mi, že jsem je viděl v dubnu v Budějcích. Chci je vidět znovu. A tohle je úžasná příležitost. Na Sázavafest do Světlé nad Sázavou se dá dostat z Budějc v pohodě vlakem jen s jedním přestupem, navíc festivalový areál a stanový kemp je jen pár minut chůze od vlakové zastávky, kromě toho už jsem tam byl loni, takže se tam parádně zorientuju. Prostě z mého pohledu ideální volba a pokud letos chci a budu nějaký festival absolvovat, bude to právě Sázavafest. Je jasné, že headlinery pro mě bude Inékafe, které si budu chtít za každou cenu vychutnat z prostředka první řady (navíc podle jejich webových stránek by měli hrát zřejmě až poslední festivalový den ve 23 hodin, tak by to mohlo mít tu správnou atmosféru), ale rád si tam poslechnu i slovenskou zpěvačku Kristínu (její písničku "Prio oltári" miluju a kdykoliv jí slyším, běží mi mráz po zádech), Chinaski, No Name, Ewu Farnou, Majka Spirita, Marka Ztraceného, Petra Koláře či se tam rád podívám na vystoupení Na stojáka, které bývá tradičním alternativním doplňkem na tomto festivalu. A součástí samozřejmě bude i taneční parket, kde muziku pouští DJ, a na který jsem loni vůbec neměl sílu. A rád bych taky jednou zkusil na fesťáku propařit celou noc a jít zalehnout až se svítáním, což jsem loni ani na jednom fesťáku nerealizoval, tak se k tomu třeba letos konečně dostanu...

A konečně se musím zmínit i o dalším úspěchu co se týče sehnání vstupenek na jedno divadelní představení. Jestliže jsem zmiňoval v jednom z předchozích příspěvků, že se mi povedlo sehnat vstupenky do přízemí do druhé řady na Sluhu dvou pánů do Národního (resp. Stavovského) divadla v Praze, tak musím zmínit i druhý úspěch, který se mi podařil minulý týden. Sluha dvou pánů bývá vyprodaný pět měsíců dopředu, ale stejně tak existuje ještě další představení Národního divadla, kde bývají vstupenky vyprodané pět měsíců dopředu. A to je Audience u královny. Tak přesně na toto představení se mi povedlo rovněž sehnat vstupenky do přízemí do druhé řady, a to na neděli 30. října na odpolední představení od 14 hodin, takže se nemusím stresovat, že by mi mohl ujet poslední vlak do Budějc a musel bych v Praze strávit noc. A nemusím snad ani dodávat, jak převelice se těším, a to jak na Sluhu dvou pánů (5. září), tak na Audienci u královny.

Můj život je asi v tuto chvíli primárně o tom, že se pořád na něco těším, a když nadejde okamžik absolvování akce, těšení končí, aby ho vzápětí vystřídal hluboký zážitek v mé paměti a těšení se zase na další akci. Jen díky tomu přežívám svou samotu a zvládám žít život bez lásky. Ale můj život je i o tom, že se těším na to, jaké to bude, až jednou svou lásku potkám. Pak budou asi veškerá těšení u konce, a ze zážitků pro jednotlivce se stanou zážitky sdílené. A já budu žít přítomností. Svůj život mám prostě rád a cokoliv mi přinese, budu za to vděčný. Není nic horšího, než život přežívat, když si ho přece může člověk užívat. Máme před sebou léto, a to je přece hrozně krásná představa. Sluníčko, koupání, výlety, sezónní ovoce (miluju jahody, rybíz, a ze všeho nejvíc angrešt), úsměvy a všudypřítomná dobrá nálada. Prostě relax a pohoda. Sakra, jak já miluju léto. Nekonečný optimismus, spokojenost a dobrá nálada, to vše obklopilo mé myšlení, a já nemám důvod si to neužívat. Naopak, chci si užít všechno, co mi léto nabídne. Tak jo. Jdu do toho!

Závěrem mi dovolte jeden odkaz na YouTube, kde najdete jednu písničku ze včerejšího budějckého koncertu kapely Team. Toto video jsem pořídil já. A pozor, malý bonus. Budete-li se dívat pozorně, zhruba v čase 2:30 mě můžete zahlédnout na obrazovce za Paľem Haberou. Moc toho sice ze mě neuvidíte, protože jsem měl před obličejem mobil, jak jsem to video natáčel, ale i tak jsem tam. Hledejte muže v černém tričku s mobilem před obličejem Smějící se Boli sme raz milovaní - Paľo Habera a TEAM - 7.6.2016, České Budějovice, Budvar aréna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama