Jednou euforie, jindy skepse aneb Život je kabaret

27. května 2016 v 23:29 | Jirka |  Má přítomnost
Sakra, dneska je jeden z těch dnů, které totálně nesnáším. Je to den, kdy se tak trochu připomíná moje staré já, kdy můj mozek se přepne do starého myšlení, kdy mám vztek na celý svět, prostě kdy bych nejradši nebyl. Ano, i když si svůj život užívám a miluju ho, občas to prostě tak mám. A nejhorší je, že ani nevím, co to způsobilo. Prostě to tak je.


Celý týden byl úžasně pohodový. V Budějcích probíhal od pondělka do dneška Budějovický Majáles, což znamená mnoho bezplatných zajímavých akcí, přičemž já sám jsem navštívil dvě akce (v úterý Divadlo NaHraně přijelo s představením Vanilková džungle a včera neboli ve čtvrtek soubor Depresivní děti touží po penězích odehrál v letištním hangáru za Budějcemi svůj Kabaret de Sade), které pro mě osobně byly geniální a zanechaly ve mně hluboký a nesmazatelný dojem. Ve středu potom byl super večer na odreagování s pár super lidma v jednom z budějckých klubů, kde probíhal večer v rytmu salsy. Včera jsem si udělal hezký den, kdy napřed jsem si zašel po dvou měsících do kadeřnického salonu (s výsledkem jsem maximálně spokojený a nerozhodilo mě ani to, že mi ten mladý, sympatický a šikovný kadeřník omylem zajel strojkem do mé menší bradavičky, kterou mám vzadu na krku, což si vyžádalo trochu víc krve a přelepení náplastí, ale já to vzal s úsměvem a na dýško, které jsem mu při placení nechal, to nemělo nejmenší vliv) a potom jsem vyrazil do jedné z mých oblíbených prodejen s oblečením, kde jsem se chtěl původně jen podívat na šortky, a nakonec jsem koupil ty šortky dvoje (zrovna včera tam totiž začala akce kup jedny šortky a druhé máš s poloviční slevou, což jsem nemohl nevyužít) a k tomu super čtyřbarevnou mikinu s kapucí. Prostě jsem neodolal. A pokud chcete, mou fotku v té mikině a jedněch těch šortkách najdete v galerii zde na mém blogu.

Zkrátka super týden. Tak proč na mě dneska padl splín, to je mi záhadou. Zřejmě nejsem asi stále úplně vyrovnaný. Zřejmě mi v mém životě něco podstatného chybí. Úplně cítím, jak bych zrovna dneska tolik potřeboval, aby mě někdo objal a řekl mi, že mě má rád, a že mu na mě záleží. Je to šílený, ale prostě to tak je. K čemu to je, když člověk rozdává úsměvy na všechny strany, ať už ty lidi zná nebo ne, k čemu to je, když každého trpělivě vyslechnu, uklidním, poradím, k čemu mi je to všechno, co mám a co jsem si vybudoval, ať už kolem sebe či v sobě, když jsem sám? Tak zoufale sám. Dneska víc než kdy jindy pochybuji, že na mě někomu záleží, že někoho zajímám, že mě má někdo jakkoliv rád. Od dnešního odpoledne je to prostě všechno tak nějak na hovno. Ale toto není o tom, že bych propadal sebelítosti nebo se o mě pokoušela deprese. Spíš to je o pocitu, že můj život v tuto chvíli postrádá jakýkoliv smysl. Sorry, vím, že tohle asi nikdo na tomhle blogu číst nechtěl. Vím, že lidi milují šťastně příběhy a šťastné konce. Ale i o tom je život. A život přece není to, co chceme, ale to, co máme. (Přiznávám, tuhle myšlenku jsem si vypůjčil z českého filmu Definice lásky). Vím, že se z toho vyspím a bude to zase dobré, budu zase optimisticky naladěný a budu se těšit na to, co mě čeká, a co mám v plánu. A že toho je opravdu dost. Na červen mám vstupenky na sedm kulturních akcí v Budějcích, kromě toho jsem se zaregistroval na akci Speed Dating (Rychlé rande) v Budějcích, kde to třeba vyjde (ale termín zatím neznám). A vůbec nejlepší jsou ty akce, o kterých třeba v tuto chvíli ještě vůbec nevím, ale které se určitě naskytnou. To jen dnes je ten den, kdy na mě dolehlo něco, co na mě běžně nedoléhá. Ale ukažte mi někoho, kdo je šťastný a usměvavý 24 hodin denně 7 dní v týdnu 365 dní v roce. Rád bych někoho takového poznal a inspiroval se jím.

Jasně, mohl jsem dnešní večer strávit jinak než doma o samotě. Až do půlnoci probíhá zakončení Budějovického Majálesu (živé koncerty pod širým nebem). Nebo jsem byl pozván do hudebního klubu spolu s partou dalších lidí. Ale nakonec jsem doma a sám. A to z jednoho prostého důvodu. V tomto rozpoložení nemá cenu chodit mezi lidi. Tohle je přesně ten stav, kdy nechci nikoho vidět, nikoho slyšet, nikoho vnímat. Jak se znám, tak bych se možná i celý večer usmíval, ale byl by to falešný úsměv, za kterým by se skrýval vnitřní neklid a smutek. A ve výsledku by mi to nepomohlo a ostatním bych akorát zkazil večer. Tohle je stav, ze kterého mě nedostane nikdo jiný, než jen já sám. Ať by kdokoliv řekl nebo udělal cokoliv, nepomohlo by mi to. Pokud by to tedy nebylo dlouhé vroucí objetí plné upřímné lásky. A to je zatím nereálné. Ano, jsem komplikovaný a možná i (občas) nevyrovnaný. Ono když si někdo projde něčím podobným jako já, asi už nikdy nemůže být úplně stoprocentně vyrovnaný. Ale pokud se ta nevyrovnanost projevuje jen občasným smutkem z osamění, je to relativně neškodná a přípustná varianta, která zmizí stejně rychle, jako se objevila. Každopádně jsem rád, že mám tento blog, toto své místo, kde se mohu vypsat ze všeho na co myslím, co držím v sobě, a co bych jinak nikdy ze sebe nedostal ven. Protože mít komu nebo čemu se svěřit je důležité. A já jsem to ze sebe potřeboval sakra dostat! Ale jedno je jisté. Bude líp! A pak to budu zase já tak, jak to mám nejraději.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 27. května 2016 v 23:49 | Reagovat

hezkej blog:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama