Splněný sen aneb Cesta za kulturou

27. dubna 2016 v 22:55 | Jirka |  Má přítomnost
Dnes je zvláštní den. Je to přesně 10 let, co jsem přežil srážku s autem, při které jsem bojoval o svůj život. Je symbolické, že právě v tento den se na titulní stránce Blog.cz objevil jeden z mých článků (je to již můj pátý článek, který se na titulku dostal). Dnes jsem totiž přemýšlel, jak jsem naložil s těmi uplynulými 10 lety, které jsem dostal k dobru tím, že jsem těch několik zástav srdce během operace přežil. Abych byl upřímný, většinu z toho času jsem promrhal. Ale není důležité to, jaký jsem byl. Důležité je to, jaký jsem! A tohle je jedno ze znamení, že jsem na správné cestě. Pokud zrovna v tento den, který je pro mě tak důležitý, a který beru jako své druhé narozeniny, někdo na těchhle stránkách usoudí, že dát na titulku můj článek je dobrý nápad, pak to musím brát jako znamení, že cesta, kterou svůj život ubírám, je zřejmě tou správnou cestou. Ale o tomto jsem původně vůbec psát nechtěl, jenže okolnosti mě vybízejí k takovému úvodu, jaký jsem vám nyní předestřel. Nicméně chtěl jsem psát o něčem, čím mohu na tento úvod plynule navázat.


Zjistil jsem totiž, že už nejsem ten kluk, který sedí doma na zadku a čeká, co se bude dít a jestli si na něj někdo vzpomene. Chci si ze života brát maximum a užívat ho plnými hrstmi. Chci žít! A chci si plnit sny. A jeden takový sen jsem si splnil toto pondělí (25. dubna). Od mala mám rád pana Miroslava Donutila. A vždy jsem toužil vidět ho hrát naživo v divadle. A minulý týden mě jen tak napadlo hodit oko na webovky Národního divadla a s překvapením jsem zjistil, že hraje už jen ve dvou hrách. Sluha dvou pánů je klasika, která je vyprodaná na pět měsíců dopředu, ale chci se pokusit se na představení dostat, takže zkusím nemožné a jakmile začne předprodej na září, půjdu po vstupenkách na toto představení jak ten nejhladovější vlk po kořisti, a to by bylo, abych nějaké solidní místo neurval. Tuhle hru s panem Donutilem chci totiž vidět už minimálně nějakých 15 let a nastal čas si svůj sen splnit. Ale pokud se mi povede hru vidět, určitě to v budoucnu zmíním na svém blogu... Teď se vrátím k tomu, co jsem chtěl vlastně napsat původně. Tou druhou hrou, kde pan Donutil hraje, jsou Naši furianti. A já s překvapením zjistil, že tahle hra se 3. června odehraje naposledy, a pak už nebude jiná možnost, jak vidět pana Donutila, než ve zmíněném Sluhovi dvou pánů, nebo pak v Brně v představení Amadeus. Takže jsem učinil na můj vkus docela spontánní rozhodnutí a přes internet si koupil vstupenku právě na Naše furianty na toto pondělí.

Vlastně to byla rychlá akce. Minulé pondělí jsem koupil vstupenku, ve středu oblek, a v pondělí jsem jel. Ještě než se dostanu k výletu, zastavím se u nákupu obleku. U nás, v Českých Budějovicích, byla loni koncem listopadu otevřena značková prodejna obleků Bandi. Nic podobného dosud v Budějcích nebylo, a já věděl, že pokud si chci koupit oblek a nehodlám na něm šetřit, toto je jasná volba. Kamarádka (ano, moje kamarádka, se kterou chodím do posilovny) se nabídla, že půjde ten oblek koupit se mnou. Tak jsem si řekl, proč ne, a tak jsme z posilovny zamířili do prodejny Bandi. A musím říci, že to bylo absolutně jiné, než na co jsem z obchodů s oblečením zvyklý. Když jsem řekl, že bych si rád koupil oblek, slečna nás odvedla až na konec obchodu, kde byla pohodlná kožená sedačka a stolek s koláčky k zakousnutí, tam usadila mou kamarádku, zeptala se nás, jestli si dáme k pití čaj, kávu nebo vodu (já si dal čaj, kamarádka kávu) a začal výběr obleku a zkoušení. Pak ještě k tomu výběr košil, kravat, ale třeba i kapesníčků do klopy saka či pásku ke kalhotám. Kamarádka mě samozřejmě sama od sebe celou dobu fotila a užívala si to asi minimálně stejně úžasně, jako já. Dohromady jsme tam strávili něco málo přes hodinu, můj účet byl ve výsledku po zaplacení nákupu o něco tenčí, než když jsem do obchodu vešel, ale byl jsem spokojený s tím, že mám konečně oblek. Jeho koupi jsem totiž po svém zhubnutí a tvarování postavy v posilovně neustále odkládal na dobu, kdy ho budu opravdu bezodkladně potřebovat. A jaká je lepší příležitost než návštěva Národního divadla? Fajn, dalo by se říci svatba, ale kdoví, jestli se vůbec někdy budu ženit. Navíc bylo fajn, že jsem měl úpravu obleku zdarma, respektive v ceně obleku, takže si ho tam nechali na nějaké drobné úpravy a vyzvedl jsem si ho v pondělí pár hodin před odjezdem do Národního divadla. Večer po nákupu jsem se pak ještě podle videonávodu na webovkách Bandi naučil poprvé v životě uvázat kravatu. Takže další věc, kterou umím. Od toho okamžiku si každý den jen tak pro zábavu to vázání kravat trénuji, abych to co nejdříve uměl i poslepu.

A to už jsme u pondělka. Jak víte z mého předchozího článku, ve čtvrtek jsem přišel na koncertu mé oblíbené kapely o brýle, bez nichž toho opravdu mnoho nevidím, a nové budu mít nejdříve příští pondělí. Zvažoval jsem tedy i variantu do Národního divadla nejet, protože s těmi mými rozbitými brýlemi opravdu nevypadám příliš reprezentativně. Nicméně nakonec jsem se rozhodl jet a nelituji toho, přičemž brýle jsem téměř celou cestu nepotřeboval (i když vidět svět a lidi kolem mě rozmazaně nebylo nic moc) a nasadil jsem si je až před Národním divadlem. A celý ten výlet mi zabral jen nějakých 12 hodin. Kolem 14:20 jsem odešel z bytu a kolem druhé hodiny v noci jsem byl doma. Vlakem jsem do Prahy dorazil kolem půl šesté, v šest hodin už jsem byl před Národním divadlem, ale dost strohému a nudnému popisování událostí, nejsme na žádné přednášce. V Národním divadle jsem byl dosud jen dvakrát v životě. Poprvé někdy v sedmé třídě na základce v rámci školního výletu (tehdy se hrála Maryša) a podruhé v prosinci 2001, kdy jsem chodil do deváté třídy. Tehdy, ve svých 14 letech jsem to všechno zorganizoval já sám, od objednání vstupenek až po naplánování a realizaci cesty. Mamka naštěstí kývla, že pojede se mnou, jinak by to asi neprošlo, a tak jsme tedy viděli Jiráskovu Lucernu a já dodnes vzpomínám na to, jak super bylo vidět naživo pana Radovana Lukavského.

Toto tedy byla má třetí návštěva historické budovy Národního divadla a musel jsem si na ní počkat téměř 15 let. Už po příchodu do budovy na mě dýchla ta úchvatná atmosféra. Užíval jsem si to naplno a ovlivněn slavností okamžiku jsem dojetím ani nebyl schopen pobrat všechnu tu krásu kolem mě. Po zakoupení divadelního programu (kupuji si jej pokaždé, když jdu do divadla, jako památku na představení) jsem se usadil do přízemí a jen se kochal těmi úžasnými prostory. Jeviště, opona, lustr a zdobený strop, všechny ty lóže, to je prostě něco, co člověk zrovna nevidí každý den, pokud tedy nebydlí v Praze a nechodí do Národního divadla každý den. Každopádně když hra začala, byl jsem v sedmém nebi. To se děje právě teď a já jsem u toho. Měl jsem co dělat, abych začal sledovat hru a přestal myslet na to, kde se vlastně nacházím a jak si to užívám. Když vkročil na pódium pan Donutil, pocítil jsem absolutní euforii. Tohle je můj splněný dlouholetý sen. Konečně vidím pana Donutila hrát naživo. Dosud jsem ho viděl naživo jen loni v srpnu v Budějcích při jednom z jeho vyprávěcích pořadů, ale vidět ho v nějaké roli, to je něco zcela jiného. V tu chvíli jsem si říkal, že pro tenhle okamžik jsem se narodil, pro tenhle okamžik jsem žil, pro tenhle okamžik jsem vybojoval tehdy před 10 lety svůj souboj se smrtí. Prostě splněný sen. Navíc se na jevišti objevovali další skvělí herci, jako pan Alois Švehlík, Václav Postránecký, David Prachař, Ondřej Pavelka, Jiří Štěpnička, Jan Hartl či Táňa Medvecká. Jedno známé a kvalitní jméno za druhým, a herci předváděli úchvatné herecké výkony. Celou dobu jsem si to užíval na maximum a ještě na zpáteční cestě ve vlaku (představení končilo ve 21:40 a poslední vlak do Budějc mi jel ve 22:34) jsem si promítal toto představení v hlavě. A kdyby jen ve vlaku, mně se o tom i celou noc zdálo. Člověk si neplní sen každý den. A čím déle na splnění snu člověk čeká, tím více si užívá, když na splnění toho snu dojde. Jsem rád, že jsem se řízením osudu ocitl na webovkách Národního divadla a že jsem relativně včas zjistil, že Naši furianti budou mít už jen tři reprízy a pak se po dlouhých 12 letech (ano, Národní divadlo hraje tuto hru s téměř nezměněným obsazením už 12 let) toto představení přestane hrát. Teď už mi zbývá, co se týče Národního divadla a pan Donutila, splnit ještě ten druhý sen. A já udělám vše pro to, abych se na Sluhu dvou pánů jako divák dostal, a to pokud možno co nejvíce dopředu v přízemí. A pokud se ptáte, co se mi na panu Donutilovi tolik líbí, vlastně bych asi nedokázal odpovědět. Zaregistroval jsem ho jako malé dítě a už mi obliba k němu zůstala. Možná se mi na něm líbí ten jeho dobrácký obličej nebo ty jeho oči, opravdu nevím. Ale to je koneckonců jedno, je to můj nejoblíbenější český herec, jeho vlastnoruční autogram i s osobním věnováním jsem získal už před třemi lety (byl mi zaslán poštou), loni jsem ho viděl poprvé naživo a letos jsem ho viděl poprvé naživo v nějaké roli. Téměř všechny sny a přání, co se jeho osoby týká, jsem si už splnil. A to je fajn.

Omlouvám se, pokud toto ve výsledku působí jako nějaká óda na Donutila, neměl jsem to v plánu, ale právě on je tím důvodem, proč jsem vyrazil do Národního divadla a výlet do Národního divadla je tím důvodem, proč jsem si konečně zakoupil oblek. Vše spolu souvisí a tohle všechno mě opět posunulo o nějaký kus dopředu. A hlavně jsem chtěl ukázat na tomto svém článku pestrost života. Jeden den pařím na klubovém koncertě přímo pod pódiem na punkrockovou kapelu, strkám se tam s ostatními fanoušky o to, abych byl na co nejlepším místě, propotím vše, co mám na sobě a ve výsledku přijdu i o své dioptrické brýle, abych o nějaké čtyři dny později vyrazil v obleku ve vší slušnosti do Národního divadla. A pochopitelně jsem byl v pondělí dopoledne před odjezdem do Prahy i v posilovně. Takže život je tak pestrý, jak si ho člověk udělá, a občas i neslučitelné zájmy jdou sloučit, pokud člověk chce. Netřeba se ohlížet na okolí a přemýšlet, jak budu vypadat při tom, co dělám. Já budu já jedině tehdy, budu-li se realizovat při tom, co mě baví. Přijde vám neslučitelné vyblbnout se na klubovém koncertě a o pár dní později jít do divadla? Mně na první zamyšlení rozhodně ano. Ale ne vždy jsou věci černobílé. Proto radím, dělejte co vás baví, plňte si své sny, buďte v pohodě a berte si od života vždy jen to nejlepší. Já se snažím podle toho řídit a svůj život si konečně užívám. Dokonce se dá říci, že 10 let po mé nehodě si jej užívám nejvíc, jak jsem si jej kdy užíval. Nikdy jsem se necítil silnější, sebevědomější a spokojenější, než právě nyní. A to znamená, že jsem dokázal té šance na další život, které se mi dostalo, beze zbytku využít. A to je to nejlepší zjištění!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | Web | 24. května 2016 v 13:35 | Reagovat

Donutil má na prknech co znamenají svět svoje místo... U Sluhy dvou pánů, bych teda řekla, že už před patnácti lety byl čas uvolnit místo mladším, přece jenom ta role je fyzicky náročnější a celá hra už tak trochu těží z toho, že je tak dlouho populární a hraje v ní Donutil...
Každopádně si myslím, že Amadeus v Brně, taky stojí za návštěvu. Bez diskuze. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama