Můj první klubový koncert aneb Od euforie k frustraci

23. dubna 2016 v 0:45 | Jirka |  Má přítomnost
Život nám občas přináší zajímavé situace a zkoušky a občas nám i v pravý čas může ukázat, že nejsme tak silní a nezranitelní, jak si třeba můžeme myslet. Tentokrát se rozepíšu o svém prvním klubovém koncertu, kterého jsem byl účasten. Z mého pohledu tohle pro mě měla být jedna z těch akcí, které se mi vybaví, když si vzpomenu na letošní rok. Prostě jeden z vrcholů roku, na který jsem se těšil už od ledna a do jehož začátku jsem už odpočítával poslední dny a hodiny. Mou v současnosti neojblíbenější československou hudební skupinou je kapela Inékafe. Znám zpaměti desítky jejich písniček, v posilovně mě jejich hudba, kterou si pouštím do sluchátek, dokáže neuvěřitelně nabudit, a jejich texty jakoby mnohdy kopírovaly mé myšlenky a můj život. Například v refrénu písně "Právo na šťastie" se zpívá "za sebou dlhé roky čakania, strachu, sĺz, odriekania, je načase ísť, ísť si zobrať úroky, uspokojiť nároky, hádam aj ty máš, právo na šťastie". Tento text jako by vypadl přímo z mého života. A takových vynikajících textů má tato kapela opravdu mnoho. I proto jsem si nemohl nechat ujít jejich koncert v jednom z klubů u nás v Českých Budějovicích, který proběhl včera (ve čtvrtek 21. dubna 2016).


Příliš jsem nevěděl, co od takového klubového koncertu mohu očekávat, protože jsem opravdu nikdy na žádném nebyl. Ale Inékafe jsem viděl naživo loni na jednom z hudebních festivalů a jejich vystoupení proběhlo v klidu a v pohodě, tak jsem předpokládal podobný průběh i u tohoto klubového koncertu. Ale poněkud jsem se spletl. Při začátku koncertu jsem stál uprostřed druhé řady a užíval si to. Vidět takhle zblízka naživo svou oblíbenou kapelu, to byl prostě splněný sen (na tom festivalu nebylo pódium těsně nad hlavami diváků, narozdíl od tohoto klubového koncertu). Ale zároveň mi začalo být po chvilce jasné, že dopředu se dostali fanoušci kapely, kteří se stihli ožrat ještě před začátkem koncertu. Mohlo to být něco kolem 10 až 15 lidí a nedělali si těžkou hlavu s tím, že tam vráží do cizích lidí a padají na ně. Dokonce se i mezi sebou záměrně rázně postrkovali. Takže to pokračovalo tím stylem, že řadu slušných a střízlivých lidí kolem sebe natolik otrávili, že raději dobrovolně odešli do větší vzdálenosti od pódia, takže já se tímto způsobem dostal do prostředka první řady. A to byl teprve ten pravý nářez. Z pódia zněla jedna super písnička za druhou, texty jsem s kapelou zpíval tak hlasitě, jak jen mi hlasivky umožňovaly a když se frontman kapely objevil přímo nade mnou, a to až tak, že jsem se ho mohl dotknout, byla to čirá euforie a radost.

Jenže kromě dění na pódiu jsem ale musel být ve střehu i co se týkalo dění okolo mě. Protože ožralí týpci zabrali celou polovinu první a druhé řady, přesněji tu polovinu po mé pravé ruce, a logicky chtěli víc, chtěli se všichni nacpat do první řady, a já sloužil jako taková hraniční čára. Všechny jejich pokusy jakkoliv mě pošoupnout více doleva nebo vytlačit z mého místa byly neúspěšné, jelikož mým necelým 110 kg živé váhy a mojí fyzičce z posilovny nemohli tito pánové konkurovat, takže já byl pevný jako skála. A navíc, po mé levé ruce stála sympatická slečna a za ní její dvě kamarádky. A je logické, že nečekané nárazy mužských opilých těl dopadaly nejen na má záda, ale i na záda této slečny, která byla pochopitelně drobnější než já. Takže všechno po mé pravé ruce jsem odstrkoval svýma rukama a svými lokty, všechno za mnou a za tou slečnou jsem odstrkoval svým zadkem. A do toho jsem pařil jak o život na svou oblíbenou kapelu. Vrcholem toho postrkování kolem mě bylo, když se jeden týpek pokusil vlézt mezi mě a tu slečnu tím, že se chytil dlaní za zábranu, která oddělovala pódium od publika. Když jsem viděl v očích té slečny obavu z toho, že se tam ten člověk nacpe, chytil jsem tu jeho ruku za zápěstí, vší myslitelnou silou (což mi kupodivu nedalo moc práce na to, jak křečovitě se tou dlaní držel) jsem jeho ruku odtáhl od zábrany a svým pohledem jsem mu dal jasně najevo, že tohle nebudu akceptovat. No co vám budu vykládat, cítil jsem se jako nějaký king nebo korba, že dokážu eliminovat tyto týpky, a že pomáhám sličné cizí slečně k tomu, aby se udržela v první řadě na koncertu své oblíbené kapely.

Mnohokrát během koncertu jsme se na sebe s tou slečnou podívali, usmáli se na sebe, slečna mi věnovala mnoho vděčných pohledů za to, jak zvládám situaci s divokými fanoušky, dokonce v pauzách jsme sem tam prohodili pár slov, ale vše to bylo na téma jací jsou to kolem nás nalití blbečci. Sakra, fakt jsem věřil, že by z toho mohlo něco být. Sympatická slečna, má stejnou oblíbenou kapelu jako já, a kdyby náhodou neměla zájem o bližší kontakt ona, měla s sebou dvě stejně sympatické kamarádky. Už jsem se těšil, že se třeba po koncertě blíže seznámíme. Ale to by jeden z těch ožralů nesměl překročit všechny myslitelné hranice a přelézt přes zábrany až na pódium. Tam chvíli tancoval a blbnul, aniž by jakkoliv zasáhla ochranka, a když seskočil z toho pódia, povedlu se mu nějak zavadit o moje brýle tak, že mi je strhnul z obličeje a brýle byly na dvě půlky a již nepoužitelné. Nevím, jestli jsem se o tom už na blogu zmiňoval, ale bez brýlí vidím ostře jen na jeden krok, zbytek je jedná velká mazanice s neurčitými obrysy, takže nosím od rána do večera na svém nose dioptrické brýle. Tyto brýle byly teprve rok staré a vyšly mě na nějakých osm tisíc. No, myslím, že asi tušíte, že mi to radost neudělalo. Ono mě to totiž hodně zdeptalo, takže ze super zážitku a z koncertu, na který jsem se těšil tři měsíce, byla rázem jedna velká šmouha. A to doslova, protože bez brýlí jsem už neviděl vůbec ostře. V ruce jsem držel jednu půlku brýlí (druhá půlka se poděla bůhvíkam) a v hlavě mi začaly šrotovat moje myšlenky. První fáze - sakra, byly to jen rok starý brýle, 8 tisíc v prdeli. Druhá fáze - sakra, musím koupit nový brýle, to bude dalších 8 tisíc v prdeli. Třetí fáze - do prdele, zhotovení nových brýlí bude trvat 10 dní, do tý doby budu skoro slepý. Čtvrtá fáze - zasraný ožralý hovada, proč jen na chování ožralů vždycky doplatí ti střízliví? Pátá fáze - apatie.

Jelikož se toto stalo asi pět písniček před koncem, zbytek koncertu už jsem jen frustrovaně hleděl na pódium. Už jsem nevnímal narážení cizích těl do toho mého, už jsem vlastně nevnímal nic než živou hudbu z pódia. A bohužel už jsem přestal vnímat i tu slečnu vedle mě. Takže když jsem se po nějaké chvíli rozhlédl, slečna i s kamarádkami už vedle mě nebyla. A tak mi utekla zase další šance na to poznat někoho nového. Tohle mě asi hned tak nepřestane mrzet. Ale jinak to byl super koncert, který jsem si užil na plný pecky. Přesně punkrock jak má být. Totálně propocený jsem byl už 10 minut po začátku koncertu, průběžně se mě zmocňovaly pocity totálního štěstí a uspokojení z toho, že vidím svou oblíbenou kapelu naživo a takhle zblízka, prostě totální euforie a úchvatný zážitek. Ve výsledku nelituji, že jsem na koncert šel, protože to maximálně splnilo má očekávání. Jen škoda toho konce.

A zajímavé na tom je to, že o brýle jsem přišel ve chvíli, kdy jsem si připadal totálně silný a neporazitelný. Prostě pocit totální nezranitelnosti. A najednou, brýle fuč a já si uvědomím, že bez brýlí jsem hrozně slabý a neuvěřitelně zranitelný. Můžu mít fyzičku jakou chci, můžu vážit klidně přes metrák, ale bez brýlí je mi to všechno na nic, protože bez nich nevidím, jestli na mě chce někdo zaútočit, nepoznám, jestli mě někdo pozoruje, nevím, co odkud můžu čekat. Ano, mám výraznou slabinu. Něco, díky čemu nikdy nebudu úplně dokonalý. Ale i přesto se brýlí vzdát nehodlám. Jsou mou součástí a řešit svou krátkozrakost laserovou operací by mi přišlo jako zbytečný hazard s mýma očima. A čočky jsem nikdy nezkoušel a nemyslím, že by pro mě byly tím pravým řešením. Brýle nosím někdy od svých 13 let a už si prostě neumím představit, že bych je nenosil. Takový jsem já a mám pocit, že bez brýlí jsem neúplný, že bych bez nošení brýlí popřel sám sebe a to, jakého mě moji rodiče a přiroda stvořili. Ale víte, co mě na tom štve nejvíc? Že pokud ztratím brýle, vzbuzuje to v mém okolí lítost. Poprvé se mi toto stalo loni při pařbě v jednom z budějovických klubů. Omylem jsem si zavadil rukou o brýle a už byly na zemi na parketu mezi tančíčími lidmi. A já tam klečel na podlaze a šátral kolem sebe, ale to už jsem v jednom ze svých článků popisoval. A pár lidí mě tam utěšovalo a bylo jim mě líto. Mimochodem, právě s těmito rozbitými, ale aspoň trochu funkčními brýlemi teď budu muset těch 10 dní fungovat, než budu mít brýle nové. No, a včera opět lítost. Těch pár lidí, kteří zaznamenali, že mi spadly brýle z nosu, se tvářilo lítostivě a soucitně. Ale sakra, já nepotřebuju lítost a soucit. Jo, je fajn, že někdo projeví svou účast na mém problému. Ale já jsem člověk, který o lítost nestojí. Ano, nosím brýle. Ano, jsem na nich závislý. Ale to není důvod pro to, aby mě někdo litoval.

Takže po tomto úchvatném čtvrtečním zážitku, který budu mít v hlavě zřejmě do konce života, jsem toho v noci moc nenaspal, jelikož jsem měl plnou hlavu starostí ohledně mých brýlí a kromě toho, jak jsem stál pod pódiem, tak jsem stál přímo u repráků, a tak mi celou noc z té super muziky hučelo v uších. Po vyspání jsem dnes dopoledne, jako každý pátek, zamířil do posilovny, kde jsem se potřeboval unavit a vypustit páru a všechnu zlost a frustraci z toho, že mi jeden ožralý týpek, který si na to možná ani nevzpomene, pokazil jinak dobře rozjetý večer a zážitek. Takže jsem si dal v posilovně pořádně do těla (k tomu mi samozřejmě celou dobu na plný pecky zněla do sluchátek kapela Inékafe) a pak jsem se vydal na nákup brýlí. Co vám budu vykládat, výsledná částka za brýle a sklíčka nakonec byla téměř 10 tisíc Kč (jelikož je budu nosit od rána do večera a jsou součástí mého vzhledu, nehodlal jsem na nich šetřit a chtěl jsem slušivé a moderní brýle), ale aspoň jednu pozitivní věc to přineslo. V této optice totiž mají akci kupte si jedny brýle a druhé máte zdarma, takže jsem si vybral ještě jedny brýle, které by normálně stály i se sklíčky kolem 9 600 Kč, a tyto brýle mám zadarmo. Takže konečně budu mít doma i nějaké náhradní brýle, dosud jsem si totiž náhradní brýle nikdy nepořizoval. Teď jen bohužel počkat 10 dní, než budou brýle kompletně hotové. Ale tímhle jsem si prošel už v loňském roce a vím, že se to dá zvládnout. Sice blbě, ale dá se to. Každopádně včerejší večer se mi tedy pěkně prodražil a ještě mi přinesl dočasnou slepotu. Ale k sakru s tím vším, ono to za to stálo. Inékafe jsou nejlepší a rád je kdykoliv uvidím znovu naživo, bude-li příležitost. Akorát poučení pro příště. Pokud chci být pod pódiem na nějakém klubovém koncertě, brýle bych asi raději měl nechat doma, nebo aspoň v pouzdře v kapse u bundy, kterou dám do šatny. To bude rozhodně jistější!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama