Život na vlásku aneb Přežil jsem, aniž bych o to stál

2. března 2016 v 22:40 | Jirka |  Má minulost
V životě občas stačí málo k tomu, aby se člověk ocitl v ohrožení života. V podstatě stačí jen být ve špatný čas na špatném místě. Byl to tehdy vlastně takový normální den a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mi mělo stát něco, díky čemu si tento den budu pamatovat a připomínat do konce života. Byl to čtvrtek, 27. dubna 2006, kdy jsem se vydal podpořit svůj oblíbený fotbalový tým Dynamo České Budějovice, který bojoval o postup do nejvyšší fotbalové ligy, a který ten den hrál od 17 hodin zápas v Kladně. Ráno jsem šel asi na tři hodiny do školy, a pak jsem zamířil na vlak. Když jsem dorazil do Kladna, bylo takové krásné jarní docela teplé počasí, což bylo fajn vzhledem k tomu, že ráno toho dne v Budějcích bylo takové smutně upršené. Cesta z vlakového nádraží k fotbalovému stadionu probíhala bez problémů, a nic nenasvědčovalo tomu, že za pár minut budu bojovat o život.


Vlastně přitom stačilo tak málo. Ten zápas v Kladně se měl původně hrát v úplně jiném dni a čase, myslím že někdy v únoru, tedy o nějaké dva měsíce dříve, o víkendu dopoledne. Ale tehdy jsem tam neměl v plánu jet. Nicméně myslím, že kvůli většímu množství nemocných hráčů byl zápas odložen. A čtvrtek odpoledne, navíc koncem dubna, kdy už jsou dny docela teplé a slunné, to pro mě byl hodně lákavý termín, který mě přímo sváděl k výletu a zároveň podpoře mého srdcového klubu. Kdyby se byl býval ten zápas odehrál v původním termínu, nemuselo se to stát. Ale ono se to bohužel stalo. Do zápasu zbývalo odhadem nějakých 40 minut, stadion už jsem měl na dohled, stačilo jenom přejít po přechodu, kde nebyly semafory. Když jsem vcházel na přechod, žádné auto jsem neviděl. Udělal jsem pár kroků a... Najednou tma. Nicota. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale nepřál bych vám probrat se na silnici a nevědět, co se stalo a co bude dál. Pamatuji si jen, že jsem chtěl křičet. Uvnitř sebe, v mé hlavě, jsem křičel tak hlasitě, že to přehlušilo absolutně všechno. Křičel jsem bolestí, strachem, zoufalstvím, bezmocí. Ale má pusa mi nedovolila ten křik ventilovat. Jediné, nač jsem se zmohl, bylo pořád dokola opakovat "au, au, au..." Nemohl jsem se pohnout. Nebyl jsem schopen ničeho. Ale byl jsem schopen komunikovat se záchranáři, které zajímalo, co dělám v Kladně, když jsem z Budějc (zatímco jsem byl v bezvědomí, oni si přečetli mé údaje na občance). A pak si už jen velice mlhavě pamatuji, jak mě nakládají na nosítka a přemisťují do helikoptéry. Pak nastala další tma a nicota, tentokrát podstatně delší.

Vlastně ani nevím, kdy jsem začal znovu vnímat. Následující dny mám jen takové slabé záblesky. Prý jsem byl udržován v nějakém spánku a vzbouzeli mě vždy jen na pár minut. Pamatuji si, jak mamce píšu svýma prstama něco na ruku. Pamatuju si nějaké lidi v bílých pláštích. Pamatuji si, jak občas dostávám napít trochu čaje brčkem. Pamatuju si, jak se sestřičky baví o nákupech. Ale všechno to je jedna velká motanice. Nerozlišoval jsem den a noc. Neměl jsem absolutně ponětí, co se mnou je a co se mnou bude. Teprve zhruba po týdnu už jsem začal vnímat více. A začal vstřebávat informace. Prý mi během operace několikrát (snad třikrát) zkolabovalo srdce. A tím se rozjely mé myšlenkové pochody naplno. Ono taky co dělat jiného, než přemýšlet, když člověk nemůže chodit a 24 hodin denně leží na lůžku napojený na nejrůznější přístroje a hadičky. Aspoň, že jsem mohl vším hýbat, to bylo pro mě velice pozitivní zjištění. Ale psychika v takovém případě dělá svoje. Takže úvahy nad tím, proč jsem to vlastně přežil, když jsem si to nezasloužil, byly v mé mysli jako doma a každou chvíli se vracely, znovu a znovu. Ano, já to vnímal tak, že je nespravedlivé, že jsem to přežil, když z toho života vlastně nic nemám a neumím si ho užívat. Proč já takovou nehodu přežiju a někdo, kdo má třeba manželku a děti a žije naplněný život, který má smysl, takovou nehodu nebo třeba boj s nějakou nemocí nepřežije? Vnímal jsem svůj život jako naprosto bezcenný a své přežití jako zbytečnou námahu mnoha lidí, kteří se na ní podíleli. Proč se mi sakra nepovedlo navždy zamknout dveře od svého těla, od svého života, od tohoto světa? Měl jsem k tomu úžasnou příležitost. Možná má touha žít byla silnější, než bych byl býval tušil. Možná jsem měl nějakého anděla strážného. Možná mi to rozmluvili moji tři milovaní prarodiče, kteří mě ještě nechtěli mít u sebe na onom světě. Rád bych řekl, že si pamatuju něco z doby, kdy u mě proběhly ty zástavy srdce. Ale žádné světlo na konci tunelu se u mě nekonalo.

Anebo ten někdo, kdo nade mnou v tu chvíli držel ochrannou ruku, věděl, že nejsem úplně ztracený případ a že má další existence na tomto světě má smysl? Tehdy jsem nechápal a vyčítal si, že jsem to přežil. A to absolutně bez následků. Natřikrát zlomenou levou nohu (respektive levý bérec) vyztužily hřeby, zlomená žebra znovu srostla, levou plíci, kterou jsem měl protrženou, se povedlo celou zachránit, a dva přední horní naštípnuté zuby dnes nahrazují korunky. Až na pár menších vybledlých jizev na při nehodou postižených částech těla (včetně obličeje) tak nemám na tento den žádnou doživotní hmatatelnou vzpomínku. Po dvou týdnech na ARO jsem byl z ÚVN v Praze Střešovicích převezen sanitkou do nemocnice v Budějcích, kde jsem si ještě týden poležel na traumatologii, pak měsíc doma, a pak asi 10 dní na rehabilitačním oddělení, kde jsem dostal berle. Ale myšlenky na to, proč jsem to tehdy přežil, mě neopouštějí ani po 10 letech, které letos od toho dne uplynou. Pořád si myslím, že jsem to tehdy neměl přežít. Vážil jsem při té nehodě nějakých 165 kilo, tehdy jsem navíc nežil, ale jen nějak přežíval, a nemyslel jsem, že bych mohl pro lidstvo udělat větší službu, než že ty dveře vedoucí z cesty na věčnost zpět do mého těla a tím pádem i do života, definitivně zamknu. Když už nic jiného, aspoň by totiž mé orgány pomohly někomu, kdo měl chuť a důvod žít a potřeboval by je, a já bych tím pádem učinil tím, že bych zemřel, ve svém bídném životě aspoň trochu dobrého pro někoho jiného.

Nicméně dostal jsem druhou šanci. A jak jsem s ní nakládal? Dosti sobecky. Soužení, sebelítost, samota, myšlenky na sebevraždu. Ještě mnoho let po té nehodě jsem litoval, že jsem tehdy raději nezemřel. Dnes nelituji. Dnes se neomlouvám, že jsem přežil. Dnes jsem jiný. Dnes bych se rval za svůj život jako lev. Ale je otázka, jestli by to stačilo. Protože skutečně nevím, jak je možné, že 165 kilový devatenáctiletý kluk s nulovou fyzickou kondicí a bez chuti či jakékoliv motivaci k životu přežil srážku s autem, které ho údajně odhodilo 10 metrů daleko, absolutně bez následků. Pořád si tu otázku kladu. Ale už ne tak často. A vrátím se k začátku. Být ve špatný čas na špatném místě je smůla. Ale být ve správný čas na správném místě je umění. Snažme se být spíše vždy na tom správném místě a v ten správný čas. A doufejme, že osud nám v tom vždy dokáže býti nápomocný.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | Web | 7. března 2016 v 12:13 | Reagovat

Nic není náhoda a to, že si přežil má nějaký význam. Možná, že to byl jen signál od osudu, aby si dal svému životu konečně nějaký smysl :) A jen ty sis myslel, že jsi nedůležitý, ale pro svoje okolí jsi určitě důležitější než kdokoli jiný a víš jakou bolest bys způsobil svým blízkým, kdyby si ty dveře za sebou zamkl? Máš obrovské štěstí, že jsi přežil bez následků, protože jsi mohl mít klidně něco s páteří nebo jiný horší úraz. :)

2 LInda LInda | 14. března 2016 v 21:09 | Reagovat

Píšeš pořád dokola.. Mně to nevadí, ale kdesi na začátku tohohle blogu jsi psal, že za tím vším chceš udělat tlustou čáru . Ale pitváš se v tom, a popisuješ to samé stále podrobněji... Není to myšleno jako kritika, ale prostě věc k zamyslení a možná nějaká výtka vedoucí ke změně k lepšímu :)

3 Jirka Jirka | Web | 15. března 2016 v 9:54 | Reagovat

[2]: Děkuji za reakci. Jen pro info, z 10 článků, které jsem za letošní rok stvořil, se pouze dva týkají mé minulosti. A když píšu o své minulosti, je to proto, že jsem se o tom, co prožívám, nikdy nikomu nesvěřil a potřebuju to ze sebe dostat a tím pádem to nějak uzavřít. Ale souhlasím, že by to chtělo myslet na přítomnost a na budoucnost. V reálném životě už se příliš za minulostí neohlížím a myslím dopředu. Každopádně píšu, co mě zrovna napadne a co mám aktuálně potřebu ze sebe dostat. O tom by měl asi blog primárně být :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama