Březen 2016

Motivace je důležitá aneb Když k Tobě přijdou správná slova ve správnou chvíli

30. března 2016 v 23:04 | Jirka |  Zamyšlení
I na toho největšího optimistu přijdou občas v životě chvíle, kdy na něj dolehne určitá frustrace a únava dál se o cokoliv snažit. V takové chvíli je důležité nepropadat smutným a sebelítostivým myšlenkám. Mně se to stalo pár dní zpátky, na Velikonoční neděli. Měl jsem za sebou dvoudenní maraton rodinného setkávání. V sobotu návštěva u taťky, kde jsem se kromě něj potkal ještě se ségrou a jejím přítelem a s dalšími příbuznými. Mimo jiné i s mou jedinou sestřenicí (mám dohromady tři bratrance a jednu sestřenici), která s sebou měla i svou úžasnou sedmiměsíční dcerku, do které jsem se prostě zamiloval. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči a když si chytla můj prst do své malé ručičky, bylo to tak úžasné. Má touha po rodině se pochopitelně díky tomu opět naplno ozvala a dokonce ještě znásobila. Vím, že jsem psychicky vyzrálý a tím pádem připravený být otcem, vím, že mám i stálou práci, takže jsem připraven i po materiální stránce. Jen nějak není s kým tento sen realizovat.

Světlo v mysli, temnota v srdci aneb Čekám, doufám, věřím a zatím si užívám

24. března 2016 v 22:17 | Jirka |  Má přítomnost
Světlo. Můj život a především má mysl jsou v současnosti tak prozářeni světlem, že tomu ani nemůžu uvěřit. Poté, co jsem se na sobě a na své psychice skutečně nadřel mohu říci, že se ta dřina vyplatila a já každý den vidím před sebou světlo, a to i tam, kde jsem dříve vždy viděl jen temnotu. Všechno je fajn, všechno je v pohodě, všechno se zvládne, nic není problém. Od probuzení až po uložení ke spánku jsem obklopen ve svých myšlenkách těmi nejzářivějšími a nejhřejivějšími slunečními paprsky, což mě nutí k neustálému úsměvu. Jen jedno místo ve mně stále zůstává zatemněné.

Já a ona aneb Kamarádi, co si rozumí

17. března 2016 v 12:29 | Jirka |  Má přítomnost
Sedím u notebooku a nějak nevím, jak tenhle příspěvek zahájit. Zato vím, o čem chci psát. Nevím, kolik z vás četlo a je schopno si vybavit můj článek z 5. září, ve kterém píšu o kamarádce, která je o necelé dva roky mladší než já, a do které jsem se zamiloval. Ale právě na tento text bych rád nyní navázal, protože tento příběh se vyvíjí a nějakým způsobem pokračuje. A jeho vývoj je takový, jaký bych asi úplně nepředpokládal.

Kdo se směje naposled aneb Jak jsem nemohl zavadit o práci

9. března 2016 v 22:43 | Jirka |  Zamyšlení
Dnes se ke mně dostal jeden zajímavý článek o tom, jak mají obchody problém obsazovat volná pracovní místa. A proč zajímavý? Protože sám jsem vyučený prodavač a mám na tuto problematiku svůj názor. Když jsem se v deváté třídě na základní škole rozhodoval, kam jít dál, vybral jsem si obor Prodavač elektrotechnického zboží. Zdárně jsem se vyučil, dodělal maturitu, vyzkoušel studium na univerzitě. A pak začalo hledání práce.

Život na vlásku aneb Přežil jsem, aniž bych o to stál

2. března 2016 v 22:40 | Jirka |  Má minulost
V životě občas stačí málo k tomu, aby se člověk ocitl v ohrožení života. V podstatě stačí jen být ve špatný čas na špatném místě. Byl to tehdy vlastně takový normální den a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mi mělo stát něco, díky čemu si tento den budu pamatovat a připomínat do konce života. Byl to čtvrtek, 27. dubna 2006, kdy jsem se vydal podpořit svůj oblíbený fotbalový tým Dynamo České Budějovice, který bojoval o postup do nejvyšší fotbalové ligy, a který ten den hrál od 17 hodin zápas v Kladně. Ráno jsem šel asi na tři hodiny do školy, a pak jsem zamířil na vlak. Když jsem dorazil do Kladna, bylo takové krásné jarní docela teplé počasí, což bylo fajn vzhledem k tomu, že ráno toho dne v Budějcích bylo takové smutně upršené. Cesta z vlakového nádraží k fotbalovému stadionu probíhala bez problémů, a nic nenasvědčovalo tomu, že za pár minut budu bojovat o život.