Vztahový rádce aneb Když člověk miluje, je pořád co řešit

26. února 2016 v 0:01 | Jirka |  Má přítomnost
Původně jsem myslel, že už v únoru žádný příspěvek publikovat nebudu, ale když přijde momentální myšlenka, musím jí poslechnout. Mám pocit, jako by v posledních dnech můj život nabíral na obrátkách. Ale o tom někdy příště, až to všechno zpracuju a budu vědět, že to všechno mělo nějaký smysl a udalo to mému životu nějaký směr. V tomto příspěvku se chci věnovat něčemu, co mě samotného nepřestává překvapovat. Ač jsem sám nikdy neměl žádný milostný ani partnerský vztah a tím pádem oplývám nulovými zkušenostmi, lidi v mém okolí se mnou rádi své vztahy řeší. Ale proč tomu tak je?


Začalo to loni koncem roku. Pár dní před Štědrým dnem jsem se sešel s kamarádkou a kamarádem z univerzity, na které jsem krátce (jeden semestr) studoval a byl z toho fajn den. Hovor se postupně stočil ke vztahům těch dvou mých dotyčných spolustolovníků. A tak jsem přispěl svým názorem a nakonec z toho byla asi hodinová debata. Tehdy jsem to bral jako normální hovor o běžných věcech. Střih. Posuneme se o téměř dva měsíce dopředu, konkrétně 10 dní nazpět. Pondělní večer. Vytáhl jsem kamarádku do divadla. Ano, poprvé jsem se odhodlal někoho někam pozvat. Nikdy jsem nikoho nikam nezval, protože jsem nechtěl riskovat odmítnutí, které bych neunesl ale to je mimo téma. Po divadle jsme si ještě šli na chvilku někam sednout a opět jsem zafungoval jako partnerská poradna. Nevadilo mi to, byl jsem rád, že mi někdo věří natolik, že je ochoten se mi svěřit a chce znát můj názor. Když jsme se pak rozloučili, tak mohlo být nějak po jedenácté hodině večer. Já čekal na trolejbus, který měl jet asi za půl hodiny, a na zastávce se objevily dvě mladé, značně podnapilé slečny (dozvěděl jsem se, že jedné je 18 a druhé 19 let). A ta jedna, aniž by mě jakkoliv znala, mi div nezačala brečet na rameno a začla se mnou probírat svůj vztah a stěžovat si na svého přítele. Trpělivě jsem poslouchal, uklidňoval a byl na ní milý. Víc v tu chvíli udělat nešlo, ale byla to pro mě absolutně nová situace. A nutno dodat, že velmi zajímavá situace. Střih. Uběhly nějaké dva dny, zazvonil telefon, a druhým koncem nesl se libozvučný hlásek mnou kdysi proklínané a nenáviděné vlastní o dva roky mladší sestřičky, jíž jsem již dávno všechna příkoří, jichž se na mě dopustila, nějakým způsobem odpustil. V kontaktu jsme tak nějak pravidelně, ale tentokrát se mnou začala rozebírat, hádejte co. Samozřejmě, svůj vztah. Opět jsem si zahrál na zpovědní vrbu, opět vyslechl, poradil, uklidnil, prostě co se v takových situacích dělá. A nakonec jsem o další tři dny později probíral vztahy i se svým taťkou, který to má po druhém rozvodu skutečně pestré.

Co z toho vyplývá? Sám nevím. Moc lidí kolem sebe nemám, s mnoha lidmi se nevídám a ještě s mnohem menším množstvím lidí si telefonuju. Tak co je nutí řešit vztahy s někým, kdo sám žádný vztah nikdy neměl a je v této oblasti čistě teoretik, nikoliv praktik? Zajímá je snad názor člověka, který má od toho všeho dostatečně velký odstup? Zajímá je názor člověka, který našel svůj vnitřní klid a všechno bere s nadhledem? Nebo se prostě jen potřebují svěřit a já na ně působím jako někdo, komu mohou věřit? Ať je to jakkoliv, já rád zafunguju jako zpovědní vrba, rádce, i uklidňující prvek. Jsem totiž obklopen pouze těmi lidmi, kterým věřím, a na kterých mi záleží. A na ně si čas udělám vždy. Jen jedno mě mrzí. A to je ten začarovaný kruh, kdy všichni kolem mě jsou ve vztahu nebo na nejlepší cestě být ve vztahu, jen já pořád vířím v jakémsi podivném vztahoprázdnu a žádná naděje na změnu se zatím nerýsuje. Možná to tak ale má být. Možná jsem napřed potřeboval najít sám sebe. Možná jsem napřed potřeboval najít vnitřní klid, rovnováhu, spokojenost, pohodu. A o to větší bomba to pro mě bude, až se jednou na obzoru objeví někdo, kdo si ukradne mé srdce jen pro sebe. Do té doby si budu užívat svobody a života bez závazků. A sem tam si zahraju na zpovědníka a rádce, bude-li to po mně někdo chtít. Koneckonců, někdy v 15 letech jsem uvažoval nad tím, že bych se stal farářem. Možná jsem tehdy odhadl správně, pro jaký obor mám ty správné vlohy. Občas si s námi život prostě hraje zajímavé hry a je jen na nás, nakolik nás bude bavit být figurkami na šachovnici života. Já se zatím bavím přímo královsky, protože tohle je ten real life, po kterém jsem tak dlouho toužil!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 5. března 2016 v 20:29 | Reagovat

Nejspíš musíš mít v sobě něco, co v lidech vzbuzuje důvěru - a to je úžasné! Ono možná ani nejde o to, jestli jsi vztah měl nebo ne, lidé někdy prostě jen potřebují, aby je někdo poslouchal. Pomáhá to utřídit si myšlenky. A naslouchat neumí každý.

2 Frána Frána | Web | 25. března 2016 v 19:39 | Reagovat

Já si myslím, že to bude právě tím, že si lidi prostě potřebují postěžovat a v Tobě mají důvěru. Málokdo nad tím přemítá tolik, aby si uvědomil, že chce názor někoho s odstupem, i kdyby to byla pravda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama