Krásná rána nejsou samozřejmostí aneb Bez minulosti není budoucnost

23. února 2016 v 11:21 | Jirka |  Má minulost
Ležím v posteli, venku je jaro, Slunce krásně svítí a hřeje. Tento krásný den přímo láká k tomu vylézt ven z mého pokoje a bytu a užívat si své mládí a bezstarostnost. Jít ven s kamarády, se svou láskou, něco zažít, něco si užít, prostě mít radost ze života. Jenže to bych to nesměl být já. Jsem v pubertě, studuju na učňáku, jsem tlustý, ošklivý, bez přátel, a o tom, že by mě někdo miloval, mohu jen snít. Jsem sám doma se svými knížkami, se svými sny a touhami, se svými představami, které často probíhají stále stejně. Někomu na světě na mě záleží, někdo mě má rád a já mám rád jeho, žiju pro někoho, kdo si to zaslouží, a on žije pro mě. Bohužel to jsou ale jen představy. Něco, co není hmatatelné, co se dříve či později rozplyne v mlze, něco co mi pomáhá přežít mou samotu a mé tísnivé myšlenky. Ano, je jaro, je krásně, a já toužím být normální a normálně si užít své mládí. Nikdo na světě neslyší mé tiché myšlenky plné zoufalého křiku o pomoc, které se mi nedostává. Nikdo na celém světě neví o tom, že má citlivost a má romantická duše pomalu umírají, protože se jim nedostává potřebné péče. Nikoho nezajímám. Jsem tu sám. Sám se sebou. Sakra, takhle přece nemá vypadat život. Tohle přežívání přece nemůže mít žádný smysl. To je jen jedno velké zoufalé trápení.


Crrrrr. Zvoní budík. Ne, tohle nebyl sen. Bohužel. Nebo bohudík? To byla každodenní realita mého života nejen v pubertě, ale i po ní. Budík, který zvoní, není budíkem, který by ukončil můj spánek. Je to budík, jenž toho kluka, který neměl radost ze života, oddělil od mého života a nechal ho tam v dáli soužit se i nadále, když si v tom libuje a není ochoten a schopen s tím nic dělat. Ať si dál je mezi těmi čtyřmi stěnami, ať dál propadá sebelítosti a klamným myšlenkám a představám. Ať dál sní o něčem, co nikdy nepřijde. On je odsouzen k tomu nepoznat nikdy, jaké to je si sám sebe vážit a mít se rád. On nikdy nepozná radost ze života. On může dále doufat, že celý svět přijde za ním do jeho pokoje. Já s ním ale nechci už mít nic společného. Tenhle kluk mě jenom táhl ke dnu. Tenhle kluk mi nikdy nepřinesl nic dobrého. Je mi ho vlastně hrozně líto. On není špatný. On je milý, hodný, starostlivý, citlivý a romantický. Ale nedokáže nic jiného než fňukat, vidět a řešit jen sám sebe, utápět se v sebelítosti a žít ve svém výběhu, kde je v bezpečí a kde mu nikdo nemůže ublížit. Je to vlastně hrozně smutné, ale já ho musím nechat jeho osudu.

Ten kluk, který dnes vstává do nového dne, je někdo úplně jiný. Je to kluk, který si každé ráno před zrcadlem řekne "mám tě rád, vypadáš dobře". Je to kluk, který nešetří úsměvem. Je to kluk, kterého nic nerozhází. Je to kluk, v jehož očích lze vidět záblesky zvídavosti, neposednosti, touhy něco zažít, radosti ze života. Je to kluk, který už nemusí snít o tom, jaký je život tam venku, mimo čtyři zdi, které sice zaručují bezpečí, ale taky nudu a šeď. Je to kluk, který je připraven na vše, co mu život, tento den, tato chvíle nabídne. Je to kluk, který je spokojený a ničeho nelituje. Ale především je to kluk, který je neskonale vděčný za vše, co dnes má. Protože to co dnes má, nepovažuje za samozřejmé. Lhal bych, kdybych řekl, že někde ve mně ještě nepřebývá ten pubertální kluk zalykající se svou sebelítostí a čekající o samotě ve svém pokoji na to, že se někdy něco samo od sebe změní. Ale ten ve mně dřímá jen kvůli tomu, aby mi nedovolil si jej opět pustit do života a zničit vše, co dnes mám. A až se jednoho dne budu probouzet vedle někoho, kdo mě bude milovat stejně jako já jeho, až budu mít někoho, s kým mohu vyrazit do jarního sluncem prozářeného dne, pak si na toho osamělého kluka vzpomenu, ohlédnu se, zamávám mu do dáli a poděkuju za to, že jsem si to díky němu prožil, a že o to více dnes mohu docenit to, co právě prožívám. A půjdu vstříc životu. Vstříc budoucnosti. Ale to už bude jiný příběh oproštěný od minulosti, kterou nechám definitivně za sebou...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 xx. Ina xx. Ina | 23. února 2016 v 21:40 | Reagovat

Krásně napsáno! :-)
Bohužel pro mě, v té první části jsem se občas našla... ale čtení takového článku mi dává naději, že se ze samoty dá vyhrabat :-)

Díky za inspiraci a za tenhle blog. Přeju v životě hodně štěstí a lásky, protože člověk jako Ty, si tohle všechno rozhodně zaslouží! :-)

Ps: Tvoje články mě zaujaly nejen po obsahové stránce, ale umíš se  i skvěle vyjadřovat a psát! Takové příspěvky se čtou sami :-)

2 Miriam M. Miriam M. | Web | 24. února 2016 v 16:22 | Reagovat

Asi se budu opakovat, ale dokázat se postavit tomu všemu opravdu muselo vyžadovat úžasně silnou vůli, máš můj obdiv!

Ale... mít za sebou takhle ošklivou minulost má i jednu výhodu - nehrozí Ti nostalgické vzpomínání typu "tenkrát bývalo líp". Ostatně z Tvých článků mám pocit, že to nejlepší období prožíváš právě teď. A jelikož svůj dobrý pocit stavíš sám na sobě, ne na někom druhém, máš velkou šanci, že Ti vydrží. Tak si to užívej!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama