Být či nebýt aneb Cesta od sebevražedných myšlenek až k dosažení životní harmonie

18. února 2016 v 0:41 | Jirka |  Zamyšlení
Život. Zajímavý to pojem. Nemůžeme se rozhodnout, jestli se narodíme, prostě se to stane. A když už na tomto světě jsme, je jen na nás, abychom stanovili našemu životu jeho cenu. Ale jak vlastně poznat, jestli náš život za něco stojí, nebo jestli je bezcenný? Určuje to naše chování? Naše inteligence a nashromážděné vědomosti? Náš vzhled? Naše intuice a pohotovost? Naše bankovní konto? Nebo něco jiného?


Těžko na tuto otázku nalézt uspokojivou odpověď. Mohu čerpat jen ze svých osobních zkušeností a prezentovat jen svůj názor. Dlouho jsem měl pocit, že můj život je vlastně totálně bezcenný, a že jsem na tomto světě omylem. Tento pocit ve mně rostl a sílil tak intenzivně, až jsem se dostal do fáze, kdy svůj život buď ukončím, nebo jej změním. Během dvou let jsem se dokázal z tlustého, sebelítostivého a sebestředného člověka, který vidí jen sám sebe a své problémy, změnit v člověka pokorného, klidného, vyrovnaného, v člověka naslouchajícího druhým, ochotného pomoci a věnovat svůj čas každému, kdo si to v mých zaslouží. Což jsem si tento týden ověřil. Když jsem se sešel s kamarádkou a povídali jsme si, můj klid, pohoda, spokojenost a vnitřní vyrovnanost způsobili, že jsem se pro tuto kamarádku stal tak trochu neplánovaně zpovědní vrbou. Příjemný to pocit zjistit, že vám někdo věří natolik, že se vám svěří a je ochoten s vámi probírat to, co ho trápí, a ještě příjemnější pocit je, když zjistíte, že vlastně v každé fázi rozhovoru umíte na slova toho druhého člověka nějak uspokojivě reagovat. Najednou jsem nemyslel jen na sebe, což jsem dělal v podstatě celý život. Najednou jsem se vciťoval do jiného člověka, do toho, co ho trápí natolik, že o tom potřebuje mluvit.

A nezvyšuje právě tohle cenu života? Být tu pro někoho jiného než jen sám pro sebe, vyslechnout někoho na kom mi záleží, předat mu aspoň trochu toho toho mého klidu a pozitivního myšlení. A vůbec být pozitivním příkladem toho, že i z toho největšího srabu se člověk sám může vyhrabat a změnit se od základů s tím, že odstraní všechno špatné, co ho táhlo dolů,a že si v sobě nechá jen všechno to dobré, a především životní znalosti a zkušenosti, které během života nabyl, a díky kterým se může vyvarovat chyb a omylů do budoucna. Když mi ta kamarádka řekla, že jí inspiruji, a že bych měl z blogování přejít do reálného světa a být pozitivním a názorným příkladem lidem z očí do očí (něco jako životní guru nebo životní kouč, který od myšlenek na sebevraždu během dvou let přešel v klidného, vyrovnaného a pozitivního člověka, kterého nic nerozhází), v podstatě jsem se jen usmál a dál to neřešil. Ale co když právě i díky tomu můj život nabývá na ceně? Říká se, že pozitivní příklady táhnou, a kdybych svým příkladem pomohl byť jedinému člověku, mělo by to smysl.

Zatím nevím, jaké se mnou má plány ten, kdo mi vdechnul život a poslal mě na tento svět. A už mnoho let si kladu otázku, jaký mělo smysl, že jsem přežil náhodnou srážku s autem před téměř 10 lety, kdy jsem byl na pokraji smrti a neměl jsem tehdy vůli a chuť žít. Možná se pomalu přibližuji smyslu mého (chce se mi říct stále ještě bezcenného, ale na ceně nabývajícího) života. A možná ne. Možná jen moc přemýšlím. Možná jen chci být užitečný. A možná nechci, aby si kdokoliv procházel ve svém životě podobnými pocity, stavy a myšlenkami na to, že jeho život je bezcenný a neužitečný, jako jsem si tím procházel já. Každopádně důležitá je přítomnost. Nyní procházím tou nejspokojenější a nejvíce harmonickou fází života, ve které jsem kdy byl. Užívám si každé ranní probuzení, každé nadechnutí, každou myšlenku v mé hlavě, každý svůj pohyb, prostě všechno v mém životě je teď tak úžasné a inspirativní, že pro mě samotného má v tuto chvíli můj život nevyčíslitelnou hodnotu. Najednou pro mě každý problém má řešení, každý mráček se přežene, každá bolest zmizí, a všechno se dá zvládnout. Přál bych každému z vás ten pocit. Protože díky tomu, že jsem se vypracoval tam, kde jsem teď, a hlavně díky tomu, že jsem se k tomu dopracoval absolutně sám bez jakékoliv cizí pomoci, se cítím tak neohrožený a silný, jako nikdy. A o tom jsem mohl dlouho jen snít. Ale i ty nejbláznivější a nejméně reálné sny si můžeme my sami splnit. A to je na tom to krásné.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 18. února 2016 v 12:20 | Reagovat

Až z toho chvílema mrazí :-)
Já tvrdím, že každý, i ta největší troska, má nějakou cenu. Když už nic, tak třeba jen tím, že to někdo uvidí a pomyslí si, že by takhle dopadnout nechtěl... A když se z toho všeho ještě vyhrabe a dokáže o tom mluvit, aby pomohl ostatním...

Takže vlastně díky, že jsi :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama