Zmatek v hlavě aneb Odhalení pátečního večera

31. prosince 2015 v 12:26 | Jirka |  Má přítomnost
Přeji vám všem krásný Silvestr. Dnes, v poslední den roku 2015, navracím na svůj blog příspěvek, který jsem stvořil a zveřejnil před necelými 7 měsíci, konkrétně 6. června 2015, abych jej druhý den raději smazal, dokud si nevyjasním, jak to vlastně mám. Hlasovali jste, zda mám tento příspěvek na svůj blog navrátit. O dva hlasy nakonec zvítězila možnost ANO, která dostala 49 hlasů. 47 z vás se rozhodlo nechat to na mém úsudku a jen 2 hlasy byly pro variantu NE. Nechal jsem si to projít hlavou a nakonec příspěvek znovu, a tentokrát již nastálo zveřejňuji, a to v původní podobě. Mějte prosím při čtení na paměti, že od jeho napsání už uplynulo mnoho času a dnes jsem už mnohem dál. Aktuálnější příspěvek na tuto část mého života najdete v příspěvku Má sexuální orientace aneb Když miluji, pohlaví neřeším. Ta povídka, kterou jsem zveřejnil včera, to byl vlastně jen takový předvoj, taková příprava pro tento příspěvek. Mějte krásný konec roku 2015 i pohodový a krásný začátek roku 2016...


Nečekal jsem, že další článek napíšu tak brzo, ale cítím se být k tomu přinucený okolnostmi, které nastaly. Ale hezky postupně. Včera večer jsem se rozhodl poprvé od plastické operace (přece jen už jsou to dva měsíce) vyrazit za zábavou, a zvolil jsem osvědčené místo. V budějckém klubu Broukárna se mi líbí, a tak tam mé kroky směřovaly i včera večer. Cítil jsem se už po té operaci značně zakrnělý a nevybouřený, navíc jsem chtěl vyzkoušet pevnost srostlé kůže na břiše a pochopitelně i pevnost jizvy, kterou po operaci na břiše mám, a tak tohle byla ideální volba. Nějaké zhruba dvě hodinky jsem strávil sám na baru popíjením nealkoholického Mojita (zvládl jsem za tu dobít vypít tři tyto drinky). Tušil jsem po poslední zkušenosti, kterou jsem nabral ještě před operací taktéž v Broukárně (viz můj článek Jak zlepšit psychiku a získat sebevědomí aneb Začínám si věřit), že alkohol by mi nemusel sednout, takže jsem se mu celý večer vyvaroval a myslím, že jsem dobře udělal.

Kolem půl jedné jsem už nevydržel ten pocit svrbění v nohách a vlezl jsem na parket. A musím říct, že jsem si to užíval úplně stejně jako když jsem byl v Broukárně poprvé. Akorát s tím rozdílem, že tentokrát jsem si nemusel dodávat kuráž alkoholem. Na parketu jsem nakonec vydržel bez přestávky nějaké dvě a půl hodiny. Samozřejmě poučen z předchozích večerů jsem střídal rychlejší a pomalejší taneční kreace, abych dopřával tělu odpočinek a abych reguloval tvorbu potu, a myslím si, že tento problém už jsem dokázal vychytat. Během té doby, kdy jsem si užíval opojení z tance a celkově z pohybu, a kdy jsem k mému úžasu zjišťoval, že mé operované břicho mě v pohybu nikterak nelimituje a dovoluje mi naprosto všechny myslitelné taneční pohyby, se kolem mě na parketu vystřídalo několik příjemných a sympatických slečen. Netancovaly přímo se mnou, spíše bych to řekl tak, že tancovaly vedle mě. A jelikož já pořád ještě nevím, co si v klubu ke slečnám mohu dovolit a co ne, abych nebyl považován za nějakého otravného živla, kterému jde jen o to jedno, nechal jsem to prostě tak a o nic se nesnažil. Nechtěl jsem prostě být jedním z těch mnoha mladých mužů, kteří se na parketu přitočí ke každé atraktivnější slečně a snaží se jí obloudit svým šarmem a svým tanečním umem. To není můj styl a upřímně řečeno mi to přijde jako určitý akt zoufalství. Každopádně já jsem tam primárně přišel ten večer si užít a nic jiného než odreagování jsem od toho nečekal, a to se mi splnilo dokonale.

Kolem třetí hodiny ráno, když už jsem byl se silami hodně u konce, jsem se chystal pomalu odejít domů. Byl jsem v mnoha ohledech s tímto večerem spokojený. Otestoval jsem si výdrž břicha po náročné operaci, navíc jsem vydržel tancovat déle, než jsem čekal, jelikož jsem celý den bojoval s nachlazením a rýmou, a celkově jsem si připadal jako normální mladý muž nikterak nevybočující z normálu, po čemž jsem toužil celý život. Nečekal jsem už, že by se kolem třetí hodiny mohlo udát něco zajímavého, co by stálo za zmínku, ale překvapivé zážitky občas přicházejí, když to člověk nejméně čeká. Na parketu mě zničehonic oslovil jeden sympatický mladý muž, kterému mohlo být něco málo přes 20 let, podal mi ruku, potykali jsme si, a po chvíli se zeptal, jestli bych s ním a jeho kamarádem nešel ještě do Maximu. Nechápal jsem, proč si vybral právě mě a co od toho čekal, ale byl jsem moc unavený na to, abych to řešil. Vzhledem k tomu, že už jsem opravdu neměl moc sil a viděl jsem se už spíš v posteli než v dalším klubu, se mi do toho moc nechtělo, ale z nějakého zvláštního důvodu jsem tomu sympaťákovi nedokázal říct ne. Poté jsem se dozvěděl, že oba mladíci bydlí asi 100 km od Budějc a sem přijeli zapařit poprvé. Pro mě klub Maxim nebyl ničím novým a za normálních okolností bych si užíval, že tam nejsem sám a že se konečně našel někdo, kdo je ochotný tam být se mnou, a že si to tam můžeme užít ve více lidech. Po něčem takovém jsem toužil pokaždé, když jsem takhle vyrážel do klubu za zábavou. A když konečně mohla má klubová samota skončit, neměl jsem už sílu ani energii pokračovat v zábavě dál. Ještě chvilku jsem si s klukama povídal, zkusil jsem i chvilku tancovat, ale už to prostě nešlo, spíš než tanec to připomínalo nějaké posmrtné záškuby těla. S těžkým srdcem a s vědomím, že taková šance už se nikdy nemusí opakovat, jsem se s klukama rozloučil a vyrazil domů. Občas i když člověk moc chce, tak to prostě nejde. K tomu, abych to s nima táhl až do zavíračky, bych potřeboval nějakou zázračnou pilulku, a do toho bych nikdy nešel.

Když jsem seděl v trolejbuse na cestě domů, tak jsem ještě nad vším přemýšlel. A tady se dostáváme přímo k nadpisu, který jsem pro svůj příspěvek zvolil. Víte, hodně přemýšlení občas škodí, ale občas vám odhalí něco, co vy sami můžete považovat již za vyřešené, ale je to klam, který si jen nalháváte. Teď se dotknu něčeho hodně osobního, něčeho, co jsem tady na svém blogu ještě nikdy v žádném příspěvku ani nenaznačil, protože jsem si myslel, že to mám sám v sobě vyřešené. O tom, co sem napíšu, neví z lidí, kteří mě znají, téměř nikdo. Nevím, kolik lidí, kteří mě znají naživo a kolik mých rodinných příslušníků tento můj blog čte, ale od počátku jsem byl rozhodnutý, že můj blog bude otevřený a bude reflektovat to, co mě trápí, na co myslím, co prožívám a co právě řeším. Pokud někoho nyní zklamu, tak se omlouvám, ale taková je situace. Ale dost okecávání a zpátky k tomu konkrétnímu. Někdy v pubertě, zhruba kolem 15. roku života, jsem začal cítit, že mě po vzhledové a sexuální stránce začínají přitahovat kromě holek i kluci. Vlastně se v mých erotických představách začali kluci objevovat mnohem častěji než dívky. Když jsem jel MHDčkem, když jsem šel po ulici, všímal jsem si hezkých kluků a moje představy pracovaly naplno. Ale když jsem v předchozích příspěvcích psal, že jsem nikdy nepolíbený panic, platí to pochopitelně kromě holek i o klucích. Vždy vše zůstávalo jen v rovině představ a myšlenek. Nikdy jsem si vlastně v sobě tento konflikt nevyřešil a nakonec jsem to začal vnímat tak, že jsem prostě bisexuálně zaměřený. Koneckonců nikdy nebyla možnost si v reálu ověřit, jestli mě více vzruší kluk nebo holka. Nyní, po svém zhubnutí, jsem si začal myslet, že v tom mám jasno. Chci rodinu, chci přítelkyni. To byla moje automatická odpověď na to, co je mým hnacím motorem při mém hubnutí. Považoval jsem to za vyřešené a více se tím netrápil. Svou oblouzněnost klukama jsem příčital hormonálním změnám v pubertě a své zvídavosti. Ale během uplynulé noci jsem pochopil, že tohle ani zdaleka vyřešené nemám.

Jak už jsem psal, v trolejbusu po cestě domů jsem včera v noci přemýšlel nad tím, jak ten večer skončil, a najednou mi to došlo. Ti dva kluci, kterým jsem nedokázal říct ne a šel s nima ještě do dalšího klubu, tak přesně ti dva kluci mi ve výsledku připadali mnohem atraktivnější a po sexuální stránce vzrušivější než všechny ty holky, které jsem za celý večer v klubu viděl. Být v jejich přítomnosti, povídat si s nima, jejich úsměvy, to všechno moje podvědomí vnímalo jako něco, co jsem já sám nebyl schopen přímo v té situaci rozklíčovat. Ale když už se mozek v tom přemýšlení rozjel, tak ne a ne přestat. Najednou mi došlo, že všechny holky v mé minulosti jsem vnímal jako kamarádky, nikdy jsem o žádné z nich nepřemýšlel jako o potencionální sexuální partnerce. Během všech těch večerů, které jsem letos v klubech absolvoval, jsem ignoroval nebo možná záměrně přehlížel náznaky slečen, které by se ode mne možná nechaly na něco pozvat a mohlo by z toho být něco víc. Každý z těch večerů jsem si v klubech prohlížel spíše kluky než holky, a to aniž bych si to připustil. Je možné, že jsem stále ještě nenašel lásku, protože jsem napřed musel pochopit, že mezi tím, co si myslím, že chci, a tím, co skutečně potřebuji, je totální rozdíl? Co když to tak mělo a má být? Co když ve skutečnosti patřím mezi kluky, kteří mohou být šťastní jen s jiným klukem? Nebo o sobě pochybuji zbytečně a všechno je to jen blbá náhoda a všechno jsem si to blbě vyložil? Je možné, že když už bych o sobě nemohl říci, že jsem heterosexuálně zaměřený, že bych mohl být alespoň bisexuálně zaměřený? Dalo by se říci, že takhle zmatený jsem ještě nebyl a v hlavě mám totální guláš. Celou dobu jsem si myslel, že vím, co chci, ale najednou nevím vůbec nic. Můj život je najednou vzhůru nohama, protože takhle aktuální tohle téma u mě ještě nikdy nebylo, a to ani v pubertě, kdy jsem o své orientaci pochyboval nejvíc. Takový zmatek jsem v hlavě snad ještě neměl. Tolik pochyb, tolik pocitů, tolik zmatení. Nevím, jestli si ze mě osud jen dělá srandu nebo mě zkouší nebo co to má vlastně být, ale takovýhle výsledek včerejší noci jsem rozhodně neočekával, když jsem se vydával za zábavou. Vždycky říkám, že vše je, jak má být, že osud ví, co dělá, a já doufám a věřím, že takto tomu je i v tomto případě. Každopádně tohle si budu muset nějak vyřešit, jen kdybych věděl, jestli to vůbec nějaké řešení má.

A to je asi tak všechno. Pokud jsem někoho tímto příspěvkem zklamal nebo znechutil, tak se omlouvám, ale to je prostě v současnosti realita mého života. Nikdo nevíme, co nám náš život a osud přichystá třeba zítra nebo za týden či měsíc. Každopádně důležité je se sám v sobě vyznat. To mě teprve ještě čeká. V tuhle chvíli ještě nevím, jak s nově zjištěnými skutečnostmi naložím, ale doufám, že budu mít sílu se s tímto vším porvat a že z toho vyjdu jako člověk, který ví, co chce a co potřebuje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 1. ledna 2016 v 14:39 | Reagovat

Článek Má sexuální orientace aneb Když miluji, pohlaví neřeším se mi strašně líbil, takto hezky napsat nebo říct by to jen tak někdo nedokázal. Člověk se hledá celý život a krásně jsi tam nastínil, že když přijde láska, nezáleží vůbec na pohlaví, věku ani barvě pleti. Tímhle článkem si mě tím pádem nijak nepřekvapil, ani neznechutil, obdivuji tě, že o tom dokážeš takhle otevřeně psát a vůbec na tom není nic špatného.  Pročetla jsem si všechny tvé články na blogu, což se jen tak u mě nestává, a máš můj neuvěřitelný obdiv, jak jsi dokázal se svým životem hnout a jak se proměnilo tvé myšlení, držím ti nadále palce.

2 Jana Jana | E-mail | Web | 3. ledna 2016 v 8:31 | Reagovat

Méně přemýšlej a boj se a více jednej - tím jsem se řídila vždy, když jsem se moc bála a nevěděla jsem, co dál :) Přeji ti hodně štěstí, abys konečně našel to, po čem tvé srdíčko touží a hlava na to ne a ne přijít :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama