Povídka o prodavači a zákazníkovi aneb Vánoční setkání

30. prosince 2015 v 20:54 | Jirka |  Vlastní tvorba
Milí pravidelní i náhodní čtenáři mého blogu. Vím, že jste zvyklí na mé příspěvky osobního a reálného charakteru, ať už to jsou má zamyšlení nebo deníčkové příspěvky. Tentokrát vám předkládám zcela vymyšlenou amatérskou fiktivní povídku, kterou jsem stvořil dnes. Nápad na tento příběh se objevil v mé hlavě už před mnoha lety (je to možná nějakých sedm či osm let), ale z původního nápadu zůstal nakonec jen hrubý základ, který jsem ve své hlavě hodně překopal a dnes zpracoval. Odpusťte mi, prosím, tento odklon od původního zaměření mého blogu, pro příště se budu snažit psát opět o reálných zážitcích. A pokud vás tato povídka zaujme, budu pochopitelně rád. Tak začínáme...


"I got my first real six-string. Bought it at the five-and-dime. Played until my fingers bled. It was summer of '69…"

Sakra, tuhle písničku miluju, ale asi se mi brzo zprotiví, pokud si jí nechám i nadále nastavenou jako vyzváněcí tón na mém mobilu. Kdo mě může otravovat na Boží hod, zvlášť, když ještě spím? Rozespale kouknu na mobil a tam neznámé číslo. "Ano, slyším," vysoukám ze sebe v polospánku a doufám, že ať je to kdo je to, bude stručný. "Ahoj, snad neruším a snad mám správné číslo," ozve se v mobilu sympatický mladý mužský hlas. "Jsi Adam a pracuješ v obchodě s elektrem?" Jak tohle může ten kluk vědět, pomyslím si v duchu, ale to už mě touha po spaní přešla a hlas na druhé straně si získal mou plnou pozornost. "No, jo, to jsem já. A kdo jsi ty?" "Tak to jsem rád, že mám správné číslo. Já jsem Robin. Nevím, jestli si na mě vzpomínáš. 22. prosince jsem byl nakupovat u vás v obchodě. Pomáhal jsi mi s výběrem dárku pro mamku, a půjčil jsi mi peníze, abych ho mohl koupit…"

Teď už si vzpomínám. Byl jsem zrovna na brigádě v obchodě a byl to typický předvánoční den. Hodně lidí, hodně zmatku. Ale tohohle kluka jsem si všiml hned, jak vešel do obchodu. Bylo na něm něco zvláštního. Zrovna jsem obsloužil jednoho zákazníka, když ke mně tenhle mladík přistoupil. Odhaduji, že mu mohlo být nějak kolem 18 roků. Měl takový rošťácký výraz, hnědé vlasy, modré oči, byl sportovní postavy a vyzařovalo z něj něco, co neumím dost dobře popsat. "Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?", zeptal jsem se ho, tak jako už jsem se ptal mnoha zákazníků před ním. "Zdravím, potřeboval bych poradit. Rád bych koupil mamce nějakou žehličku, ta současná už docela blbne, ale nějak se v tom nevyznám." "Samozřejmě, není problém," odvětil jsem a začali jsme spolu probírat žehličky. Nakonec si vybral jednu kvalitní, kterou jsem mu doporučoval, ale když došlo na její cenu, jeho do té doby nadšený výraz se změnil ponejprv ve zmatený a poté v posmutnělý, čehož jsem si nemohl nevšimnout. "Stalo se něco?", zeptal jsem se ho. "Rád bych mamce koupil kvalitní žehličku a udělal jí radost a ulehčil práci, ale jak to tak vypadá, nakonec asi budu buď muset koupit nějakou levnou žehličku, a nebo vymyslet něco jinýho. K nákupu téhle žehličky mi schází, jak to tak odhaduju, zhruba tisícovka." Sakra, bylo mi ho líto. Takový sympaťák, který navíc vypadá jako hodný a slušně vychovaný kluk, a nemůže ani udělat svojí mamce radost kvalitním dárkem. Automaticky jsem sáhl do svých kalhot pro peněženku. "Víš co? Budou Vánoce, a to by se měly dělat dobré skutky. Tady máš tu tisícovku, já mám peněz dost a tobě to pomůže. Ať má tvoje mamka hezké Vánoce." Tímhle jsem ho evidentně zaskočil. "Ale to přece nejde. Promiň, ale to opravdu ne, prostě budu ještě nějakou dobu šetřit a až na to budu mít, tak tu žehličku koupím, a k Vánocům koupím prostě něco jinýho." Nemýlil jsem se, je to opravdu slušný člověk. "Trvám na tom. Vem si to, udělej mamce radost a já aspoň budu mít o Vánocích dobrý pocit, že někdo má díky mně hezké Vánoce." Chvíli přemýšlel a pak odpověděl. "Dobře, ale jen jako půjčku. Jakmile budu ty peníze mít, vrátím ti je." Proti tomu jsem nic nenamítal. "Tak dobře, uděláme to takhle. Tady ti napíšu svoje telefonní číslo, a až ty peníze budeš mít, zavolej a dáš mi je." Dal jsem mu tu tisícovku a k ní moje telefonní číslo. Na jednu stranu jsem nečekal, že mi vůbec někdy zavolá, na druhou stranu jsem si to velmi přál, protože na něm bylo něco, kvůli čemu jsem ho chtěl alespoň ještě jednou vidět. "Tak moc děkuju, Adame." Aha, přečetl si jmenovku na mé pracovní košili, takže číst umí. To zvyšovalo moje šance, že by mi přece jen mohl někdy zavolat. "Opravdu rádo se stalo, pro mě to nic není a jsem rád, že jsem ti mohl pomoct. A přeju krásný a veselý Vánoce," dodal jsem ještě a podával mu přitom žehličku, aby si jí odnesl k pokladně. "Děkuju, i Tobě krásné Vánoce," věnoval mi tenhle hodně zajímavý zákazník jeden ze svých úsměvů a odešel k pokladně.

"Jasně, vzpomínám si, ty jsi kupoval žehličku pro mamku. Tak co, jak se jí líbila?" snažil jsem se znít nenuceně a nedávat ani trochu najevo nadšení z toho, že se mi ozval tak brzo poté, co jsme se viděli. "Byla nadšená, ještě jednou ti moc děkuju. Ale proč ti hlavně volám. Dostal jsem od taťky pod stromek obálku s penězma. Víš, rodiče jsou rozvedení a taťka mi sem tam nějaký peníze dá, takže bych ti ten dluh mohl vrátit. Máš dneska čas? Vím, že je Boží hod a určitě máš svoje plány, ale rád bych měl ten dluh z krku co nejdřív." Nakonec to vypadá, že tohle budou mnohem lepší Vánoce, než jsem mohl vůbec doufat. "Jasně, dneska můžu, to není problém. Kde se chceš sejít?" "Vidíš, nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Máš nějaký návrh?" Zní to šíleně, ale proč to nezkusit? "A co kdybys přišel ke mně domů?" Chvíli bylo ticho. "To bych vlastně asi mohl, ale nechci Tebe ani Tvou rodinu otravovat, když je ten svátek a když jsou Vánoce." "Toho se rozhodně neboj. Jsem doma sám, takže nikoho rušit nebudeš." "Tak když Ti to nevadí, tak se zastavím. V kolik hodin a kde?" Řekl jsem mu adresu a dohodli jsme se, že přijde kolem 17. hodiny. Poté jsme se rozloučili. Fajn, kolik hodin je vlastně teď? Aha, bude 12 hodin. Vánoce bych nejraději zaspal, ale když už jsem vzhůru a když mám na dnešek nějaký plán, vstanu a zapracuju na nějaké té hygieně. Posnídal jsem vánočku, dal si vanu, trochu upravil účes, hodil jsem na sebe své oblíbené oblečení, naobědval se a na chvilku se začetl do skript, kterých se mi všude po bytě povalovalo opravdu hodně.

A než jsem se nadál, zvoní mi mobil. "Už jsem na tvojí adrese, ale uvědomil jsem si, že neznám tvoje příjmení, tak nevím, na který zvonek zazvonit." "Jasně, promiň, moje příjmení je Strnad. Ale počkej, já dojdu dolů a otevřu ti." Jelikož můj byt byl podkrovní a dům měl čtyři patra, nechtěl jsem, aby to Robin složitě hledal. "Ahoj, tak pojď," řekl jsem, sotva jsem otevřel vchodové dveře a uviděl Robina. "Ahoj, rád Tě vidím," řek on a usmál se. Sakra, proč jen jsem z jeho úsměvu tak nervózní? "Bydlím až nahoře v podkrovním bytě, takže doufám, že máš dobrou fyzičku," chtěl jsem trochu odlehčit svou nervozitu. "Neboj, hůř než ty na tom s fyzičkou snad nebudu," odpověděl napůl vážně on.

Když jsme vstoupili ke mně do bytu, Robin se evidentně zarazil. "Děje se něco?" zeptal jsem se ho. "Ale nic, jen jsem nečekal, že bydlíš v takovém přepychu." Měl jsem pocit, že to trochu přehání, ale asi byl zvyklý na něco jiného. Můj byt vypadal dle mého názoru docela normálně, ale pravda je, že byl vybaven docela moderně. Je fakt, že rodiče si potrpěli na moderní bydlení. "Vidíš, a já bych řekl, že tohle je úplně normální byt, jen moderně vybavený. Chceš se tu porozhlédnout?" Hned jak jsem tu otázku položil, bylo mi jasné, že je zbytečná. Můj host dychtil po tom si můj byt prohlédnout. Ukázal jsem mu kuchyni, která je ale poslední dobou, co se týče využívání všech zdejších moderních přístrojů, značně zanedbaná. V obýváku ho zaujalo promítací plátno téměř přes celou stěnu a hned vyzkoušel pohodlný kožený sedací nábytek. Můj pokoj byl zařízený jako studentský pokoj, ložnice rodičů vypadala docela normálně a pracovna vypadala nejchaotičtěji, protože tam se válelo nejvíce mých skript a textů potřebných pro mé studium. A to neuniklo ani Robinovi. "Tady je ale hodně papírů," řekl s úsměvem. "Jo, promiň, to jsou moje věci do školy, toho učení je opravdu hodně." "Ty studuješ? Já myslel, že jsi prodavač." Koukal se na mě lehce nechápavě. "Prodavače dělám jenom brigádně, když se chci dostat mezi lidi a pročistit si hlavu od učení. Jinak studuju třetím rokem práva na univerzitě." To ho znejistělo ještě víc. "Aha, tak tos mě docela dostal. A co Tví rodiče? Nevadí jim, žes jim zabral pracovnu?" Usmíval se, asi chtěl odlehčit situaci, ale to se mu moc nepovedlo.

"Rodiče nejsou naživu. Umřeli před třemi lety, když mi bylo 18 let." Ještě zhruba rok zpátky by pro mě bylo strašně těžké to někomu říct, ale říká se, že čas otupí všechny rány, a v mém případě to platilo také. Chybí mi, ale člověka ta bolest tak nějak otupí a zvykne si. "Cože? To je mi líto," evidentně nevěděl, co na to říct. "A jak se to stalo? Teda, odpověz mi jen, jestli o tom chceš mluvit." "Bez problémů, přijde mi, jako by to bylo hodně dávno. Bohužel se zabili v autě. Jeli lyžovat na prodloužený víkend do Alp. Já měl tehdy svůj program, tak jsem zůstal v Praze. Bohužel na kluzké vozovce taťka nezvládl řízení a narazil v plné rychlosti do stromu. Oba byli na místě mrtví. A já zůstal sám." Měl jsem pocit, že to bylo všechno, co k tomu chci říct, ale bylo mi jasné, že přijdou další otázky. "Tak to je mi moc líto. A jak jsi to nesl? A máš nějaké jiné příbuzné? A co finance? Jak jsi to všechno zvládal?" Staré rány se otevíraly, ale věděl, jsem, že jsem připraven vést tento rozhovor a mluvit otevřeně. Je to zvláštní, ale s Robinem mi všechno přišlo takové snadné a lehké. "Jak jsem to nesl? Zhroutil jsem se, nebyl jsem nějakou dobu schopný chodit do školy a normálně fungovat. A pokud vím, tak žádné přímé žijící příbuzné nemám. Jelikož jsem byl plnoletý, nemusel jsem do děcáku, a všechno jsem zdědil jen já. Tenhle byt, chata v Alpách, ještě jeden pražský byt, který mi rodiče plánovali dát jako dar buď ke svatbě, nebo k promoci, podle toho, co přijde dříve. Zdědil jsem i bankovní účet a spořící účty, pochopitelně jsem zdědil i firmu, kterou můj otec založil a vedl. Na vedení a provoz firmy teď dohlíží člověk, kterého tím otec pověřil ve své závěti, dokud nebudu připraven převzít firmu já sám, a mně chodí na účet podíl ze zisku. Kromě toho rodiče měli i docela vysoké životní pojistky, takže nouzí jsem rozhodně netrpěl a netrpím, v tomhle směru se o mě rodiče postarali. Chvilku trvalo, než jsem začal nějak fungovat, ale zpočátku jsem vše dělal tak nějak automaticky, jako bych ani nebyl člověk, ale spíše stroj. Ve škole mi vyšli maximálně vstříc, takže jsem nakonec dostudoval v řádném termínu a na práva jsem se dostal bez problémů. Ale bylo a je to pořád docela těžké…"

Cítil jsem, že jestli budu ve svém monologu ještě chvíli pokračovat, rozbrečím se, a od slz je u mě jen kousek ke zhroucení, a tak jsem se raději odmlčel. Robin ale mlčel taky, a to docela dlouho. Jen jsme na sebe koukali a mlčeli. A já věděl, že k tomuhle klukovi cítím něco zvláštního. Byl tak strašně zajímavý, až mě to dráždilo. "Takže prodavače neděláš proto, že bys potřeboval peníze?", vytrhl mě Robinův hlas z mých myšlenek. "Ano, z té samoty a z té školy bych zřejmě za chvíli zešílel, takže to prokládám občasnou brigádou v elektru." "Takže když jsi mi dával ty peníze, myslel jsi to vážně, že Ti nebudou chybět?" "Naprosto vážně. Já mám tolik peněz, které téměř neutrácím, že jsem si mohl dovolit udělat tenhle dobrý skutek. A pořád platí moje nabídka, že ty peníze jsou dar, a nikoliv půjčka." "Ne, pořád to beru jako půjčku. A vlastně, proto jsem tady. Tady máš tu tisícovku." Podal mi ji a naše ruce se přitom dotkly. Bylo to zvláštní, pocítil jsem při tom mrazení v zádech a málem se mi podlomila kolena. Podíval jsem se na Robina a myslím, že on podle výrazu v obličeji pocítil něco podobného. "A slavíš vůbec Vánoce? Nikde jsem tu neviděl stromek." "Ne, stromek tu nemám a Vánoce bych nejraději zaspal. Miloval jsem je, ale teď pro mě neznamenají nic. Vánoce symbolizují naději. Ale copak já nějakou naději mám?" Znělo to z mých úst zvláštně, ale takhle jsem to vnímal. "Ale to je přece hodně smutný, nemyslíš?" Sakra, ano, myslím, ale zároveň vím, že bych nezvládl slavit Vánoce a předstírat, jako by se nic nestalo.

"A to nemáš ani nikoho blízkýho? Přátele, lásku, nějaký známý, u kterých bys mohl přes Vánoce být?" "Ale ano, známých a kamarádů pár mám, ale snažím se si každého držet od těla. Nestojím o soucit, a nechci být ani nikomu vděčný a zavázaný. A lásku nemám. Nějak na to není čas, i když kdybych chtěl, mohl bych. Jako prodavač při své brigádě už jsem pár telefonních čísel dostal, aniž bych si o ně říkal. Ve škole by se taky pár zájemkyň našlo. Ale proč se rozptylovat? Potřebuju dostudovat a ne si zahltit hlavu láskou." "Ale to je hodně smutný. Promiň mi mou upřímnost, ale já žít takový osamělý život, tak bych se z toho asi brzo zcvoknul." "Dá se na to zvyknout. Vlastně jsem před letošními Vánocemi přemýšlel, že bych je možná strávil na naší chatě v Alpách, ale nejsem si jistý, že bych unesl být tam sám bez rodičů. Tak to ještě nechávám uležet." "A co máš teda v plánu na zbytek roku?" Dobrá otázka. Co mám v plánu? Nic. Učení, povalování se, televizi, možná si vyrazit někam do nočního klubu. "Nemám nic v plánu. A co plánuješ Ty?" Sakra, nechci se pořád bavit jen o sobě. "Nic moc. Relax, možná trochu učení, televizi." "Tak to jsou fajn plány." Co jinýho na to říct? "A co kdybys mi řekl něco o sobě?" I já umím být zvědavý, a tenhle kluk mě sakra zajímal. "Žiju sám s mamkou a studuju poslední ročník na gymplu. Jinak nic moc co povídat není." To jsem se toho teda dozvěděl. Tímhle tempem za chvíli vyčerpáme témata k hovoru a on zmizí. Možná už ho nikdy neuvidím. A to nechci. Sakra, jak ho udržet co nejdéle? Už to asi déle nevydržím. Ty jeho sexy oči, svůdný rty, super účes, dokonalá postava. A ta jeho vůně. Co to se mnou, kurva, je?

Najednou jako bych se pozoroval odněkud zdálky, protože tohle nemůžu být já. Prostě jsem se k němu naklonil a začal ho líbat. Věděl jsem, že buď jsem to teď totálně podělal, nebo jsem na začátku svýho novýho života. Nevěděl jsem ani, jestli s někým chodí, jestli mi nevrazí pár facek. A užíval jsem si to. Opravdu hodně. A on se ode mě neodtrhl. Naopak, přísahal bych, že chvílemi líbal spíše on mě. Tohle nemůže být pravda. Tolik štěstí v tom svým podělaným životě přece mít nemůžu. Ale pokračovali jsme dál, a když jsme se odtrhli, oba jsme na sebe vzájemně jen s nechápavými přiblblými úsměvy zírali. A věděli jsme, že chceme víc. Přesunuli jsme se do ložnice, oblečení šlo dolů rychlostí blesku, a už jsme se dotýkali, tělo na tělo. Bylo to úžasné. Neexistoval nikdo a nic kolem nás, byli jsme jen my dva. Takhle už jsem se dlouho necítil. Vlastně nevím, jestli jsem se takhle kdy cítil. Chvilku mě napadlo, že mi ho poslali do cesty tam odněkud ze shora moji rodiče, jako takový vánoční dárek či vánoční zázrak. Nevím, kolik bylo hodin, když jsme z toho pobláznění vystřízlivěli a začali zase vnímat realitu. Ale vím, že mě to unavilo natolik, že jsem usnul. A takhle úžasně už jsem se dlouho nevyspal. Ani s prášky na spaní, které jsem bral po smrti rodičů, jsem nespal tak dobře.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale vím, že jsem se vzbudil za světla. Robin vedle mě nebyl, tak mě napadlo, zda se mi to vše jen nezdálo. Vyšel jsem z ložnice a přišlo mi, že z kuchyně něco krásně voní. A skutečně, u sporáku stál Robin a byl to ten nejkrásnější pohled na světě. Na sobě měl jen boxerky, což bylo děsně sexy. Sakra, jak já ho miluju. Doufám jen, že on miluje mě. "Dobré ráno," vytrhl mě jeho hlas z mých myšlenek. "Dobré ráno," odpověděl jsem. "Posaď se, umíchal jsem vajíčka. Z toho, co v tý lednici máš, se toho moc vykouzlit nedá." Odpověděl jsem úsměvem. "Děkuju, to jsem si snad ani nezasloužil. Ale víš, nedá mi to. Potřebuju vědět, jak to bude dál. Nechci se do Tebe zamilovat a pak o Tebe přijít. I když už Tě asi miluju." Když se na mě od sporáku otočil, široce se usmíval. "Tak to máme stejně. Ucítil jsem k Tobě něco, co ještě nikdy k nikomu. A bál jsem se, aby to nebyl jen sen. Miluju Tě a chci být s Tebou. Ne jen pro dnešek, ne jen na měsíc nebo na rok. Chci s Tebou být navždy." A já se rozbrečel. Ne smutkem, ale radostí. Jsem šťastný. Poprvé od smrti rodičů jsem šťastný…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 10. ledna 2016 v 15:48 | Reagovat

Proč ne? Povídku jsem si přečetla se zájmem, ráda si přečtu i další. Člověk si může stokrát říkat, že z podobného snění už dávno vyrostl, sem tam nějaký ten romantický příběh se šťastným koncem potřebujeme všichni, bez ohledu na sexuální orientaci hrdinů. A psát podobné věci je úžasná terapie, tedy taková je alespoň moje zkušenost - takže pokračuj!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama