Když končí starý rok aneb Bilancuji a balancuji

27. prosince 2015 v 19:04 | Jirka |  Zamyšlení
Vážení a milí, jak jste si zajisté všimli, za poslední měsíc jsem na svůj blog nic nenapsal. Jak vám asi došlo, pokud jste četli můj poslední příspěvek, mělo to souvislost s úmrtím, respektive věčným uspáním mé fenky. Byl jsem na dně a na nic jsem neměl náladu. Děkuji za všechny komentáře a za podporu v těch tolik nelehkých, tísnivých a depresivních dnech. Myslím, že jsem během těch dnů spotřeboval všechny své zásoby energie. Ale pojďme do současnosti. Do konce roku zbývají 4 dny, a proto bych se rád ohlédl za právě končícím rokem. Měl jsem od něj nějaká očekávání, a to očekávání nemalá, a rád bych jej tedy nějakým způsobem zhodnotil.


Letošní rok jsem si sám pro sebe začátkem ledna, když začínal, nazval rokem naděje. Doufal jsem především konečně v nalezení lásky. To se nepovedlo. Ale povedlo se něco jiného. Už nehledám lásku za každou cenu. Prostě tomu dávám volný průběh a čekám, jak se to vyvine. Neříkám, že nepodnikám pokusy, jak jít lásce naproti, ale nehrotím to, žiju si svůj singl život i se všemi výhodami, které přináší, a jsem připraven, pokud mi za to někdo bude stát, pustit jej do svého života i do svého srdce. Do svého srdce, které před měsícem dostalo velkou ránu v podobě ztráty mé milované fenky jezevčíka. Do svého srdce, do kterého se nyní snaží proniknout štěňátko, které mám doma třetí týden (od 9. prosince). Je to dlouhosrstá černá čivava a je to kluk. A tak nějak jsem zvědavý, bude-li někdo mě a mé štěňátko chtít a milovat. Pokud ne, nic se neděje, budu doufat dále a čekat, že se to třeba jednou prolomí. Ale smutnit a utápět se v depresích rozhodně nehodlám. Na to je život až moc krátký. Za měsíc mi je 29 let, a to zase není tak hrozně vysoký věk na to, abych si ten svůj život nemohl užívat. Ale k jednomu závěru jsem přece jen dospěl. Celou dobu na svém blogu píšu, že jsem nikdy nikoho nemiloval a nikdy nikdo nemiloval mě. Omyl. Miloval jsem celým svým srdcem svou fenku jezevčíka a ona milovala mě. Možná i díky ní a její dlouholeté lásce jsem takový jaký jsem. Možná i díky ní jsem připraven, pustit si do života lidskou lásku.

V otázce lásky jsem tedy letos nepokročil. A v podstatě jsem od letošního roku žádná jiná očekávání neměl. Takže v tomto směru musím kladně hodnotit posun, ke kterému v mém životě letos došlo. Poprvé jsem si vyrazil do baru užít si nočního života a tance, a to ne jen jednou. Poprvé jsem se letos vypravil na nějaký hudební festival, a to ne na jeden, ale rovnou na čtyři. Poprvé jsem letos podstoupil plastickou operaci, abych dokončil to, co jsem loni započal, a zbavil se přebytečné kůže na břiše. Operace proběhla nadmíru úspěšně, břicho sice nevypadá úplně výstavně, ale vypadá rozhodně mnohem lépe než před operací. Povedlo se mi také dotáhnout do úspěšného konce mé hubnutí, momentálně se pohybuji kolem 106 kg váhy a udržuji si to, takže super, kynutí se nekoná. Letos jsem také začal chodit do posilovny. Chodím tam od poloviny srpna vždy třikrát týdně zhruba na hodinu a půl a baví mě to čím dál víc. Z dalších věcí, co se mi letos povedly, bych ještě zmínil mou účast na budějcké akci Literatura žije, kdy jsem pomáhal shromažďovat a vybírat na ulici knihy, které lidé už nepotřebují a chtějí je poslat znovu do oběhu. Jsem rád i za to, že jsem si vyzkoušel dobrovolnickou činnost, kdy jsem docházel asi dva měsíce do nemocnice na Oddělení následné péče a snažil se pacientům zkrátit za pomoci povídání dlouhou chvíli. A konečně jsem zrealizoval letos můj letitý sen zúčastnit se nějaké televizní soutěže. Účast v pořadu Česká tajenka na Barrandově byla zajímavou zkušeností, a jako bonus pak beru svou účast v pořadu Máte slovo s Michaelou Jílkovou.

Ale i po kulturní stránce se mi dařilo rozvíjet. Vrátil jsem se k mé dlouholeté zálibě, kterou je čtení knih, a přečetl jsem si několik zajímavých knižních příběhů. Naživo se mi v divadle konečně povedlo vidět mého oblíbeného herce, pana Miroslava Donutila, takže se splnil jeden z mých letitých snů. Ale to není vše, letos jsem viděl naživo i mou nejoblíbenější zpěvačku, paní Marii Rottrovou, a taktéž jsem si to perfektně užil. Ale zajímavých zpěváků, zpěvaček a hudebních skupin jsem letos díky hudebním festivalům a různým akcím viděl opravdu mnoho. Návrat do dětství pro mě znamenalo vystoupení kapely Lunetic u nás v Budějcích. Jaké to bylo když mi bylo 15 let jsem si potom letos hned dvakrát připomněl díky kapele No Name, kterou jsem poprvé a nadlouho i naposledy viděl naživo právě v roce 2002 ve svých patnácti letech, a pak až letos na dvou hudebních festivalech. V polovině září jsem pak měl tu čest vidět u nás v Budějcích v rámci dvanáctihodinové akce Den v Budvaru poprvé v životě naživo pana Karla Gotta, a byl to zážitek. A konečně jsem letos poprvé viděl naživo svou oblíbenou slovenskou kapelu Iné kafe, a užil jsem si to na maximum. A to je jen zlomek hudebních vystoupení, jež jsem letos viděl naživo. Dále jsem viděl např. Lucii Bílou, Mira žbirku, Kamila Střihavku, Václava Neckáře, Davida Kollera, Ewu Farnou, Rytmuse, Těžkýho Pokondra, Veronu, Petru Janů, Michala Davida, Wanastowi Vjecy, Chinaski, Tomáše Kluse, Mandrage, Xindla X, Vojtu Dyka, Žlutýho psa, Yo Yo Band, Anetu Langerovou, Vladimíra Mišíka, a to asi ještě není vše. Zkrátka na kulturu hodně bohatý rok. A samozřejmě jsem letos průběžně celý rok nakupoval. Hodně nakupoval, a to především oblečení. To, o čem jsem celý život snil, že bych si rád jednou oblíkal to, co se mi bude líbit, a ne to, co seženu v rámci nadměrných velikostí, se mi konečně splnilo. Už ani nespočítám, kolik oblečení jsem si během letoška koupil, ale vím, že jsem si každý ten nákup do sytosti užíval. A nakonec se mi snad povedla i koupě nového štěňátka. Na Nový rok mu budou tři měsíce a je to opravdu miláček, ale po mojí fence se mi pořád stýská.

Letos se mi povedlo také navázat kontakt s několika novýma lidma, udržet kontakt s lidma, se kterými o to stojím a obnovit kontakt s bývalou spolužačkou z univerzity, kterou jsem neviděl šest let, za což jsem speciálně hodně rád. Povedlo se mi rovněž po několika letech složit pár nových básniček a koncem ledna připsat pár stránek do svého románu, který tvořím již 10 let. A hlavně, letos koncem února jsem založil tento blog, který si našel své čtenáře, a který mi neskutečně pomáhá v utváření myšlenek a se svěřováním se všem a přitom vlastně nikomu. A to je pro mě, jelikož nejsem úplně svěřovací typ, hodně důležité a za tu přízeň a zpětnou vazbu vám děkuji. Jinak i po pracovní stránce se mi daří dobře, práce mě baví, od ledna dostanu přidáno na výplatě, a letos 17. prosince jsem se poprvé po těch 2 letech, co tu práci dělám, seznámil se svými kolegy na firemním večírku v Praze, což byl fajn strávený večer. Vlastně jsem vcelku spokojený člověk. Mám fajn práci, která mě baví a nestresuje, mám střechu nad hlavou, finanční nedostatek mě netrápí, můžu si dovolit nakupovat věci sám sobě pro radost, nemám závazky vůči nikomu jinému než jen vůči sobě a svému pejskovi (a samozřejmě i vůči svému zaměstnavateli). Mám se fajn, konečně vypadám, nechci říct výborně, ale spíše normálně a průměrně, což vlastně pro mě osobně znamená vítězství, neschází mi úsměv na tváři, optimismus a dobrá nálada a svůj život si užívám. A to je přece super. A až mi vstoupí do života láska, lhostejno jestli za týden, za měsíc, za rok nebo za 10 let, budu si to užívat stejně, jako si užívám svůj dosavadní život.

Ale je pochopitelně i pár věcí, které se letos moc nepovedly. Asi je vcelku očekávané, že na prvním místě zmínim úmrtí mojí dvanáctileté fenky jezevčíka. To je ztráta, se kterou se nikdy nesmířím a vždy mě to bude bolet. Těch slz, co jsem pro ní uronil a asi ještě uroním, je tolik, že bych je nikdy v životě nespočítal. Co se dále nepovedlo (i když jak se to vezme) je něco, co jsem na svém blogu ještě nezmínil. A to sice, že moje mamka byla letos zhruba měsíc hospitalizovaná na psychiatrii. Nevím, jestli jsem to na tomto blogu už psal, ale žiju s mamkou, a to z toho důvodu, že klady v tomto případě převažují nad zápory, především z ekonomického hlediska je to výhodnější. A potom, zatím nebyl důvod to měnit, až se zamiluju, jsem připraven hledat bydlení pro sebe a svou lásku, ale nyní mi to takhle vyhovuje. A právě v době, kdy byla hospitalizovaná (diagnóza zněla nějak ve smyslu porucha s bludy) jsem si založil tenhle blog. Právě tehdy jsem poprvé vyrazil za noční zábavou do města. A právě tehdy jsem zjistil, že nemám problém postarat se o domácnost. Praní, žehlení, uklízení, nákupy, to všechno jsem v tom našem třípokojovém bytě zvládal bez problému, pouze to vaření mi nešlo, ale nikdo nemůžeme být dokonalý. Takže ano, do jisté míry bylo smutné, že mamka musela být hospitalizovaná na psychiatrii a musí brát prášky na hlavu (respektive na tlumení mozkové činnosti), ale od té doby je jí dobře, a o to jde především. Do té doby, zhruba posledního půl roku před tím, než se mi povedlo jí letos v druhé půlce února přesvědčit za pomoci mírného, ale rázného nátlaku, aby šla k psychiatrovi, jsem si užíval něco, co je těžko představitelné pro ty z vás, kdo jste to nezažili. Ale o tom se nebudu rozepisovat, je to za mnou a myslím, že mě to nikterak hlouběji nepoznamenalo, a s tím, jak nechám za sebou letošní rok, nechám za sebou snad i tuto kapitolu svého života.

Kromě toho jsme si ještě užili starosti i s babičkou, která musela být hospitalizovaná s akutním záchvatem cukrovky. Zhruba půl roku si nepíchala inzulín, nikdo na to nepřišel, a ve výsledku z toho byl život ohrožující záchvat. A protože mamka zrovna marodila poté, co byla z psychiatrie propuštěna do domácího léčení, babička se dávala po propuštění z nemocnice dohromady u nás doma do té doby, než mamka zase začala chodit do práce, což bylo od půlky dubna do půlky srpna. Za tu dobu se babička stihla dát dohromady aspoň do té míry, že může sama fungovat u sebe doma, ale téměř každodenně za ní dojíždí mamky bratr. A pozorovat babičku, tu ženu, kterou jsem znal jako vitální a plnou života, jak se zpočátku po propuštění z nemocnice nedokázala postarat sama o sebe, to bylo něco hodně smutného. Taková, jako byla před tou hospitalizací, už nebude nikdy, ale aspoň se zotavila do té míry, že je schopná se sama o sebe v rámci možností postarat. Ovšem já měl v tomhle ohledu velký strach o mou mamku. Ona se měla dát během toho marození dohromady po psychické stránce, a místo toho si musela dělat těžkou hlavu s pěčí o svou mamku, což občas stěží zvládala (když jsem mohl a uměl to, tak jsem pomohl), takže pro svou rekonvalescenci neměla moje mamka úplně ideální podmínky.

Tohle jsou tři hlavní věci, které se letos nepovedly. Nezapříčinil jsem je a neměl jsem šanci je ovlivnit. Nezbylo mi, než být v roli pozorovatele a nějak se s tím popasovat. Těch pozitivních věcí se letos pochopitelně událo mnohem více. Ale jak to tak bývá, když se nám děje něco dobrého, považujeme to tak trochu za samozřejmost a neumíme to vždy tak úplně docenit. Ale děje-li se nám něco špatného, zanechává to v nás hlubokou a nesmazatelnou stopu. Letošní rok byl, jaký byl. Jak už jsem psal na začátku, nazval jsem jej pro sebe rokem naděje. A nadějný skutečně byl. Kdoví, zda jsem letos neudělal něco nebo nepoložil základ pro něco, co ponese ovoce někdy v budoucnu. Třeba jsem letos udělal něco, co nepovažuji za důležité, ale v budoucnu to bude mít nějaké dozvuky. I v tom je krása života. Nikdy dopředu nevíme, co nám přinese. A jaký jste vy měli letos rok? Převládalo to dobré, nebo to špatné? Nebo jste letos zařadili neutrál? Je dobré se ke konci roku zamyslet, zbilancovat jej, a to špatné hodit za hlavu.

Mimochodem, abych mohl s čistým svědomím uzavřít letošní rok, zbývá ještě dořešit jednu věc. V jednom z minulých článků jsem položil anketní otázku, zda si přejete, abych znovu, a tentokrát již definitivně, zveřejnil jediný dosud smazaný článek z mého blogu. I díky tomu, že se tento článek dostal na nějakou dobu na titulní stranu Blog.cz, se u této ankety vyskytlo celkem 97 hlasů, přičemž jste mi to moc neusnadnili. Těsným rozdílem zvítězila varianta ANO, ale bylo to pouze o jediný hlas. Pro tuto variantu hlasovalo 48 lidí, zatímco pro variantu, že rozhodnutí necháte na mě jakožto autorovi blogu, hlasovalo 47 lidí. Variantu NE zvolili pouze dva hlasující. Já jsem napsal, že pokud bude většina hlasů kladných, článek zveřejním. Rozdíl jednoho hlasu mi jako většina nepřijde, proto ještě zapřemýšlím, mám-li tento článek zveřejnit, a pokud se rozhodnu kladně, na Silvestra jej na mém blogu naleznete.

Co říci závěrem? Letošní rok mi něco dal a něco vzal, jak už to tak v životě bývá. Učím se být vděčný za obyčejné věci, jako je můj současný vzhled, má práce, můj život. Učím se být vděčný za to, že jsem zdravý, za každý důvod k úsměvu, za každý nový den, prostě za všechno, co se zdá být zdánlivě obyčejné. A letošní rok mě naučil především to, že člověk má být rád za to, co má, a nechtít za každou cenu pořád víc. Jsi zdravý, máš kde bydlet, máš co jíst a co pít, máš práci? Tak buď rád za to, co máš, a neřeš pořád, že tě nikdo nemiluje, nebo taky nemusíš být šťastný nikdy. Trvalo mi, než jsem na to přišel, ale s tímhle zjištěním jsem poprvé v životě pocítil spokojenost. Proto říkám, nechtějme za každou cenu víc, než máme. Užívejme si to, co máme, a to ostatní časem snad přijde. A když ne, nevadí. Vždyť k úsměvu nepotřebujete mít důvod. Ale váš úsměv může zvednout náladu někomu, kdo to zrovna potřebuje. A vás přece úsměv nic nestojí. Přeji vám do nového roku, ať jej máte přesně takový, jaký si jej přejete mít. Buďte šťastní a spokojení. A nezapomínejme, že život je jen jedna dlouhá cesta. Víme, že někde má svůj začátek a někde v dáli svůj konec. Mezitím je ale mnoho odboček, a ať už jdeme zrovna temnou cestičkou, ať zrovna zakopneme či po cestě spadneme do rybníka a nějakou dobu se topíme, nebo ať jdeme zrovna krásnou sluncem prosvětlenou cestičkou bez jediného hrbolu, vždy se to může změnit. A vždy, ať chceme nebo ne, jednou všichni dojdeme na konec cesty. Tak se snažme, až na tom konci budeme a ještě naposledy budeme mít možnost se ohlédnout zpět na cestu, po které jsme šli, a kterou jsme ušli, abychom se za sebe nemuseli stydět, a abychom za sebou nechali jen dobro. Pak s úsměvem můžeme vkročit do neznáma a svou cestu v poklidu uzavřít. Nikdy nikdo z nás neví, v jaké části životní cesty se právě nacházíme a co se může stát třeba zítra. Nový rok je idální příležitostí pro to, abychom se změnili, abychom vše špatné nechali za sebou a abychom si splnili to, po čem toužíme. Přátelé, krásný nový rok vám všem!

A na závěr jedno upozornění. V galerii zde na mém blogu naleznete jednu aktuální fotku z 17. prosince, na které jsem já a moje nové štěňátko jménem Riki. Tak jestli chcete, mrkněte se :-)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 10. ledna 2016 v 15:38 | Reagovat

To je krásné zhodnocení roku. Působíš úžasně vyrovnaně. S tímhle přístupem se vsadím o co chceš, že láska se brzy objeví. Každopádně musíš být člověk se zatraceně silnou vůlí, to je samo o sobě obdivuhodné. Přeju vše nejlepší do nového roku!
P.S.: Mně osobně se rok 2015 nevyvedl nejlépe, ale špatné roky mají jednu výhodu - člověk si ověří, na které ze svých přátel se může doopravdy spolehnout - a které je nutno brát s rezervou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama