Poslední sbohem pro mojí milovanou fenku aneb Měl jsem Tě rád a mám

25. listopadu 2015 v 17:47 | Jirka |  Má přítomnost
Předem varuji, že tento příspěvek je hodně o čerstvých emocích a je zmáčen proudy mých slz. Dnes dopoledne jsem byl nucen učinit nejtěžší rozhodnutí svého života a říct své poslední sbohem svojí milované fence jezevčíka jménem Jenny. Letos 4. října oslavila již své 12. narozeniny a těšili jsme se na další společné Vánoce, ale těch už se bohužel Jennynka nedočkala. Zemřela dnes krátce před půl jedenáctou.


Co se vlastně stalo? Minulý týden začala být nějaká bez energie, ale pořád ještě to tak nějak šlo, nicméně začátkem tohoto týdne přestala téměř jíst, a když už něco málo snědla, tak to vyzvracela. Každý den dopoledne jsme došli na injekci s antibiotiky, ale situace se nelepšila, spíše naopak. A tak jsme dnes dopoledne učinili rozhodnutí, že lepší bude jí netrápit a nechat jí v klidu a pokojně odejít, jelikož její stav by se jen zhoršoval. Srdce mi pukalo bolestí, hlavou se mi honily vzpomínky na 12 let života s mojí psí láskou, z očí se mi koulely slzy jak hrachy, ale snažil jsem se být silný a příliš je neukazovat, aby to Jennynka neviděla a mohla odejít z tohoto světa v klidu a v pokoji. Musel jsem jí nechat jít, protože ona, respektive její tělo, už nezvládalo dále bojovat s nemocí, s níž bojovala od června 2013 (vysoká hodnota močoviny v krvi, což znamenalo nasazení ledvinové diety). Snažila se přes dva roky, což je víc, než v co jsme vůbec mohli doufat, dle paní veterinářky by takto dlouho s touto diagnózou 99% procent psů nevydrželo žít, natož takto kvalitně a spokojeně. Bohužel léčba si vybrala svou daň, takže v okamžiku, kdy jsme ji nechali odejít, měla tělo prolezlé nádory a nebyly žádné vyhlídky na zlepšení. Nezbylo tedy, než jí naposledy pohladit, naposledy políbit, naposledy se podívat do jejích očí a doufat, že tam, kam odchází, už jí nic bolet a trápit nebude. Museli jsme jí nechat jít.

Hlavou se mi honilo mnoho a mnoho vzpomínek. Jak jí mamka poprvé přinesla domů, jak se mnou hned v první večer povečeřela párek, jak byla zvídavá a vůbec se ničeho nebála a nestyděla, jak jsem se první večer koupal a ona mě celou dobu pozorovala vsedě vedle vany. Jak skotačila, jak měla o všechno zájem, jak si na nás zvykla. Pojmenoval jsem jí Jenny podle herečky Jennifer Aniston (tehdy jsem hlatal seriál Přátelé) a netušil jsem tehdy, jak mi přiroste k srdci. Jak roky utíkaly, Jenny stárla, ale pořád si uchovávala svou zvídavost, jiskru v oku a zájem o vše, co se kolem ní děje. Už ani nespočtu, kolikrát mi s maximální pečlivostí umývala svým jazýčkem obličej, kolikrát v poklidu usnula na mé hrudi, zatímco já jsem ležel na zádech v posteli a něco si četl. Zůstávají vzpomínky, jak si hrála v mladém věku s ruličkami od toaletního papíru, s dřívky od nanuků, ale například i s míčem či dalšími hračkami. Jak bedlivě hlídala, co se šustlo na chodbě u výtahů, jak zvědavě šmírovala z balkonu co se děje venku, jak si o prvních Vánocích u nás hned popadla z pod stromečku svůj dárek a začala akčně rozkousávat vánoční papír. Zůstávají vzpomínky na to velké množství nocí, které strávila u mě v posteli pod peřinou, na to společné nekonečné válení na gauči, na její akčnost během hárání. Její teplo mě pořád ve vzpomínkách hřeje, její čumáček mě ve vzpomínkách pořád očichává, její oči na mě ve vzpomínkách pořád se zájmem koukají, její packy v mých vzpomínkách pořád ťapkají, pořád jí vidím, jak se zájmem čmuchá venku v trávě, očichává se s jinými pejsky, nechává se hladit, pořád jí slyším, jak spokojeně odchrupuje v pelíšku. Je to zvláštní. Není tu, a přitom jako by tu pořád byla. Neumím to pochopit ani vysvětlit, ale je to tak.

Ale její specialita byla především často marodit. Co všechno prodělala během svého života, to je snad až neskutečné. Zánět mléčných žláž, zánět spojivek, mnohokrát jsme byli na veterině s průjmem, se zvracením, někdy od svých osmi let brala prášky na odvodnění, na srdce a na tlak. Od svých 9 let musela dodržovat přísnou ledvinovou dietu a paní veterinářka neuměla odhadnout, jestli bude žít ještě týden, měsíc, či rok. Nakonec za pomoci této diety zvládla svůj život prodloužit o 2 a půl roku. Což je asi maximum možného. A dle paní veterinářky za to mohla především naše láska a péče, kterou jsme Jennynce dávali. Ještě během října a do poloviny listopadu byla Jenny vitální, energická, hárala se a měla zájem o pejsky venku. Bohužel po skončení hárání už to šlo z kopce, razantní úbytek energie, stupňující se nechutenství, stále častější polehávání, venku spíše pomalejší tempo. A nejhorší bylo, že ona asi v posledních dnech tušila, že se blíží konec. Moc se snažila být silná, mrzelo jí, že mi nemůže udělat radost a aspoň něco sníst, dívala se na mě skoro až provinile a pohledem si říkala o odpuštění za to, že není v lepší kondici. Měl jsem pocit, že při každém venčení, když jsme šli domů, měla pocit, že to bylo naposled, co byla venku a co se venčila. Když dnes ráno vylézala z boudičky, smutně se po ní podívala, stejně jako po našem bytě. Tušila, že je to možná naposledy, že tady zanechává celý svůj svět, všechny okamžiky, které prožila, všechen svůj majetek, který kdy vlastnila.

Do veterinární ordinace jsem jí musel celou cestu nést a ona se mi raději ani nedívala do očí, jen tak nějak smutně vychutnávala čerstvý vzduch. Na veterině jsme se pak po pečlivé úvaze rozhodli, že to nemá cenu protahovat. Bylo evidentní, že lepší to už nebude, naopak hrozilo zhoršení jak jejího stavu, tak kvality jejího života. Hrozilo postupné selhávání orgánů, kterýkoliv z nádorů mohl o sobě dát kdykoliv vědět, posledních 24 hodin nic nesnědla, posledních 48 hodin nic nevykakala, v podstatě už jen polehávala nebo se z posledních sil snažila se venčit venku. Rozum mi to říkal jasně, musím jí nechat jít. Mé srdce jí ale nechtělo nechat jít. Co bych dal ještě alespoň za jeden normální den, za jeden její šibalský úsměv, za jedno zajiskření v jejích očích, za jedno olíznutí mojí ruky. Její postupné usínání mi drásalo srdce. I paní veterinářka řekla, že Jenny všechny zbylé síly dává do boje s tím, aby vydržela co nejdéle vzhůru, že cítí, že jí nechci nechat jít. Nakonec poklidně usnula, až vydechla naposledy. A já od té doby střídavě brečím a střídavě se snažím být silný. Její pelíšek jen čeká na to, až se do něj zpátky zavrtá, její vodítko čeká na to, až se zase půjde vyvenčit. Ale ona tu není. Není a nikdy už nebude. Dal jsem jí celou svou lásku, celé své srdce, a najednou jako by s jejím odchodem kus mého srdce odešel. Její láska, její duch tu možná zůstal, ale ona mi chybí. Tak strašně mi chybí.

Nebýt jí, nevím jak bych zvládal žít svůj život, který jsem tak nesnášel. Jak bych zvládal bojovat se svým negativismem. Zpětně považuji za zázrak, že dokázala s vysokými hodnotami močoviny v krvi bojovat 2 a půl roku. Jakoby mi osud nechtěl tuto ránu, tento odchod živé bytosti, kterou jsem miloval nejvíc na celém světě, uštědřit dříve, než budu psychicky natolik odolný, abych to zvládnul. V září jsem poprvé ve svém životě dosáhnul pocitu absolutního štěstí a spokojenosti. Měl jsem energie na rozdávání a neustálý důvod k úsměvu. Kdyby Jenny odešla dříve, třeba ještě v době, kdy jsem vážil těch 190 kilo, nevím, jestli bych měl sílu se s tím poprat a jít v životě dál. Cítím, že dnes jsem spotřeboval veškerou svou zásobu energie. A cítím, že zvládnu jít dál. Nevím, jak dlouho to bude trvat, nevím, kdy se s tím srovnám, ale vím, že tohle je koloběh života. Možná to je i znamení osudu, že mám jít v životě dopředu, že mám pracovat na hledání lásky a založení rodiny. Jennynka by nechtěla, abych byl smutný. Kdyby tu teď byla, přišla by se pomazlit, možná by na mě mrkla, olízla mě, a pak se uvelebila na gauči pod dekou. Nechtěla by vidět slzy, nechtěla by vidět smutek. Chtěla by, abych se radoval ze života tak, jako se z něj dokázala těšit a radovat ona.

Jennynko, miloval jsem tě, miluju tě a navždy tě milovat budu. Přeji ti krásný a klidný spánek a nekonečné nadšení z toho neomezeného prostoru, na kterém se nyní venčíš tam někde za duhovým mostem. A omlouvám se za slzy, které mi stékaly po tváři během psaní tohoto příspěvku. A NAPOSLEDY ti říkám SBOHEM. Vím, že teď už tě nic netrápí a nebolí. Bylo těžké nechat tě odejít, ale vím, že to bylo to nejlepší a nejméně sobecké rozhodnutí, které jsem mohl učinit. Dokud budu žít, budeš přežívat ve mně. A budu se vždy snažit chovat tak, abych před očima nikdy neviděl tvůj vyčítavý pohled. Odpočívej v pokoji!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 25. listopadu 2015 v 17:58 | Reagovat

12 let je na psa hodně :/

2 Hanka Hanka | E-mail | 27. listopadu 2015 v 12:54 | Reagovat

Je mi to moc líto. Naše Bublinka také odešla ve 12 letech.

3 mysteriouswolf mysteriouswolf | E-mail | 27. listopadu 2015 v 20:02 | Reagovat

Vím přesně jak ti je. Naše rodina si to prožila před 9 lety. Museli jsme ukončit trápení 12leté fenečce. Byla moc nemocná. Taky byla člen rodiny a naše kamarádka. Vždycky vycítila, jakou  mám náladu. Když jsem byla nemocná, ležela mě celé dny u nohou. Její odchod bolel hodně a dlouho. Nikdy nezapomeneš, ale čas otupí bolest, to mně věř.

4 Vesi Vesi | Web | 21. prosince 2015 v 11:26 | Reagovat

To je mim moc líto... Já jsem měla psa a pár morčat, taky jsem to celkem prožívala, když umřeli.
Určitě tě měla moc ráda a byla to hodná fenka, tak nebuď smutnej, určitě se na tebe dívá, teda to mi řekla máma, když nám umřel pes.

5 Sabča Sabča | Web | 21. prosince 2015 v 15:24 | Reagovat

to je mi líto, nechtěla bych být ve tvé kůži

jinak jestli chceš, zvu tě na svůj blog :-)

6 Čaro Čaro | 25. prosince 2015 v 21:35 | Reagovat

Moc dobře Vám Jirko rozumím. I já jsem si prošla tímhle rozhodnutím, kdy jsem nechala odejít mého Denyho za duhový most. Měl rakovinu kostí a veterinář nabízel ještě možnost amputace obou zadních nohou, s nejistou prognozou. Rozhodla jsem se nenechat ho trápit. Je to už deset let, a přesto, když o něm píšu, slzy se derou do očí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama