Kam vlastně patřím? aneb Ztracený uprostřed své rodiny

7. listopadu 2015 v 10:26 | Jirka |  Zamyšlení
Než se pustím do svého dalšího zamyšlení, chci poděkovat. Poděkovat vám všem, kteří jste navštívili a navštěvujete můj blog, děkuji též za vaše komentáře a zpětnou vazbu. Vím, že za zvýšený zájem o můj blog v posledních dnech vděčím tomu, že se jeden z mých příspěvků dostal na titulní stranu Blog.cz. Nebudu lhát, byl to fajn pocit vidět své zamyšlení na titulce. Když jsem svůj blog před 8 měsíci a nějakým tím dnem zakládal, nepředpokládal jsem, že v tom množství blogů, které na internetu existují, by ten můj blog mohl obstát a najít své čtenáře. Ale stalo se a je to super. Takže ještě jednou děkuji.

A nyní už k tématu, které jsem zvolil pro toto své nejnovější zamyšlení. Kam vlastně patřím? Znáte to, když máte pocit, že jste jiní než vaše rodina? Že si říkáte, kde jsem se v téhle rodině vzal? Mě to občas napadne, ale tenhle týden jsem nad tím popřemýšlel trochu déle, než jindy.


Tak zaprvé, jako jeden z mála lidí v rodině jsem nekuřák. Vlastně když vezmu přímou linii (rodiče, prarodiče, sourozenci), z osmi lidí jsme (v případě babičky je nutno mluvit v minulém čase) jen dva nekuřáci. Oba rodiče kouřili celé mé dětství (mamka kouří dosud, taťka toho nechal, když mi bylo 15 let). Kouří či kouřili i oba moji dědové (jsou již po smrti) a jedna babička (jediný z mých prarodičů, který ještě žije). Z prarodičů nekouřila pouze taťkovo mamka. No, a kouří i moje sestra. Pokud se zamyslíme nad širší rodinou, byl jsem od mala konfrontován s kouřem z cigaret. Při rodinných oslavách se popelníky plnily rychlým tempem a já to vždycky nějakým způsobem přežil. Ale nikdy v životě jsem si cigaretu nezapálil. Nikdy mě to nelákalo. Jen pro zajímavost, moje mamka mi říkala, že v životě přestala kouřit jen jednou, a to když se mnou byla těhotná. Říkala, že při tomto těhotenství se jí z toho zvedal žaludek a nedokázala udělat ani jeden vdech, dělalo se jí špatně jen z pomyšlení na cigaretu. Evidentně už jako plod v děloze jsem měl na kouření vlastní názor. Bohužel po porodu se ke kouření vrátila, a když byla těhotná se ségrou, kouření jí prý nedělalo problémy. A jak jsem psal, ségra kouří taky, už od puberty. Takže se ptám. Jak je možné, že se takový zapřísáhlý nekuřák narodí do rodiny kuřáků? Ptám se na to sám sebe většinu svého života a nenacházím odpověď. Ale i když jsem nekuřák, jsem tolerantní vůči kuřákům, protože jsem prostě zvyklý na cigaretový dým v mém okolí.

A další odlišnost. Alkohol. Už ani nespočtu, kolikrát jsem viděl při různých oslavách, ale i mimo ně, jak se dospělí lidé v mém okolí dostávají za pomoci alkoholu do nálady. Mamka s babičkou měly rády víno, taťkova rodina si ráda dopřávala pivo, stejně jako mamky taťka, občas nějaký ten tvrdý alkohol. Ale abyste to nepochopili špatně, nikdy jsem to nebral tak, že bychom byli rodina alkoholiků. Jen prostě o víkendech a při oslavách byla příležitost trochu se uvolnit, tak toho dospělí využívali. Já jako dítě jsem nechápal, co jim na tom chutná. A nechápu to dodnes. Vlastně jsem to s alkoholem přehnal jen dvakrát v životě. Poprvé když jsme s mamkou slavili náš první Silvestr o samotě. Mamka usnula a já sám vypil během jedné hodiny flašku sektu. To mi bylo šestnáct let. A podruhé v 18 letech, když jsme se spolužáky zapíjeli zisk výučního listu. To jsem vypil odhadem nějakých 6 půllitrů piva během jedné a půl hodiny. Co vám budu povídat, v obou případech to šlo ze mne ven horem ještě během noci. Takže jsem nikdy nezažil, jaké to je mít opici, protože alkohol se vlastně do mě ani v jednom případě nevstřebal. Kromě toho většinou, když se napiju alkoholu, zrudnu v obličeji a mám pocit, že mi hoří tváře zevnitř. I proto mám k alkoholu rezervovaný postoj a k životu ho nepotřebuji. Maximálně si sem tam dám nějaký cider nebo nějaký míchaný koktejl a tím to končí. A opět se ptám, a to většinu svého života. Co sakra dělám v téhle rodině, které alkohol není cizí?

Asi poslední bod, v němž se cítím odlišný, je můj intelekt. Od mala miluju kulturu. Kino, divadlo, už ani nespočtu, kolikrát jsem vyrazil za kulturou. A knihy. Od dětství miluju knihy. Nechci říkat, že jsem se narodil do rodiny kulturních barbarů, každý jsme nějaký a já beru své rodiče a svou rodinu takové, jací jsou. Jen mám občas pocit, že je intelektuálně převyšuji. Ale vím, že za to, jaký po intelektové stránce jsem, vděčím především svým rodičům, kteří mi k mému rozvoji dopomohli. To oni mi dávali pod stromeček, k narozeninám i jen tak knihy, o které jsem si řekl. To oni se mnou v dětství chodili do knihovny. To z kapesného od nich jsem si kupoval někdy od svých 12 let vstupenky do divadla a nevadilo jim, že se z toho divadla kolikrát vracím až kolem desáté hodiny večer, přičemž mi bylo opravdu kolem těch 12 až 15 let, kdy jsem byl v divadle kolikrát i třikrát do týdne. Taky mi to mohli zatrhnout. Takže na jednu stranu mám pocit, že do této rodiny intelektově moc nezapadám, na druhou stranu mě tento bod mé odlišnosti trápí ze všeho nejméně, protože vím, že na této stránce mé osobnosti mají moji rodiče opravdu lví podíl.

Teď bych se měl asi naopak zmínit o tom, co mám se svou rodinou společného. Možná lásku ke zvířatům, jelikož oba rodiče byli od dětství zvyklí mít zvířata a dopřávali to i mě se sestrou. Možná dostatečnou vnitřní sílu a touhu vždy dokončit to, co jsem začal. Bez pevné vůle a vnitřní síly bych nikdy nedokázal zhubnout 85 kilo a začít měnit svůj život. Možná i určitou rozpolcenost v mojí mysli. Mám pocit, že po mamce jsem zdědil určitou odměřenost a snahu nebýt na nikom závislý a vše zvládnout sám, oproti tomu po taťkovi jsem zřejmě zdělil empatii a určitou citlivost. A díky tomu se občas cítím jako v kleštích a mám pocit, že se v mém nitru bijí dvě osobnosti. Jedna osobnost, která k životu nikoho dalšího nepotřebuje a vše musí zvládnout sama a na nikom nechce být závislá, a druhá osobnost, která prahne po citu, lásce, porozumění, a která se rozbrečí u každého dojemnějšího příběhu. Jo, a zdědil jsem po své rodině zřejmě i sklony k tloušťce a jednu hezkou křečovou žílu na pravé noze. Ale s tím se dá žít.

Závěrem snad jen tolik. Většinu života si ve své rodině připadám jak mimoň, jak nějaký emzák, který se tu vzal náhodou a nemá si se svými příbuznými co říci. Ale naučil jsem se s tím žít. Ne vždy zřejmě dědíme vlastnosti rodičů, může tam být vliv i předchozích generací, které jsem ani nepoznal. Jsem jaký jsem, a jsem rád, že jsem, jaký jsem, i když rád bych byl v životě o něco průbojnější a o něco více odvážnější. Nicméně posledních pár měsíců žiju spokojený život, a o to jde především. A na rodinu si nemůžu ani v nejmenším stěžovat. Mám super rodiče. Mamku, která mě podržela, když jsem to v životě nejvíce potřeboval, a která je tu vždy pro mě. Taťku, který mi vždy vezme telefon, který je mi vždy se vším ochoten pomoci, a který je prostě super. Ségru, která mi sice občas lezla na nervy, ale s kterou si rozumíme i beze slov a s kterou nás spojuje neviditelné sourozenecké pouto v tom dobrém i v tom špatném. Prarodiče, které jsem měl to štěstí všechny poznat, a i když v období od mých 15 do 18 let mi postupně zemřeli oba dědové a jedna babička, moje vzpomínky na ně přetrvávají a každý z nich do mě zasel něco ze sebe, něco, co zůstává uvnitř mě a z čeho mohu v životě čerpat. Ano, jsem možná jiný než moje rodina. Ale zvykl jsem si a jinou rodinu bych nechtěl. Potom už bych to totiž zřejmě nebyl já, ale někdo jiný. A to je šílená představa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 21:04 | Reagovat

Krásně napsáno. Jsem ráda, že jsi dodal i ty společné věci. Vyznělo to jako krásné zamyšlení a ne hejt :) A s tou rozpolceností - také vděčím rodičům za to, že jeden byl pedantický despota druhý kliďas s nadhledem - jen teď se někdy chovám jako magor :)

2 proste-panda proste-panda | Web | 7. listopadu 2015 v 21:28 | Reagovat

Já se na tyhle věci rádá dívám tak, že každý dítě přináši do rodiny něco svého a nového, a rodiče tak mají stále možnost se učit. Jestli jsou schopní to třeba pochopit, zamyslet se nad tím, a ne si z toho jen dělat prdel případně to odsuzovat - je to cesta.
Já teda nebyla obklopená chlastem a cigárama doma - ano, mamka je milovnice vína, taťka tullamorky, a vždycky mi bez problému dali ochutnat, abych věděla, co to je - ale nikdy mě to nelákalo. Na zákldce, a hlavně pak na konzervatoři, lidi chlastali jak duhy, a já se v životě neopila ani jednou. (Nejvíc blbě mi bylo, když se zkombinovala nešťastná láska, dvě malý piva a panák ferneta). A co se cigaret týče - táta kouřil a přestal kvůli mě, vždycky sem k tomu měla odpor. Na střední z 60 lidí ze začátku kouřilo 5, po roce 58  lidí. Nepochopím. Já si s chutí dám třeba jednou za měsíc vodní šíšu, ale na tohle mě neužije. A je legrační, jak to lidi neumějí pochopit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama