Sebereflexe je důležitá aneb Nahlédnutí za oponu mého vnitřního světa

31. října 2015 v 20:41 | Jirka |  Zamyšlení
Poslední tři týdny jsem svůj blog zanedbával, takže mám teď touhu to napravit a tak dochází k něčemu, co je u mě výjimečné, a to sice že jsem stvořil během jednoho týdne už druhý příspěvek. Po mém "osudovém" příspěvku o tom, že náhody neexistují přicházím zase s příspěvkem z jiného soudku, než byl ten minulý, ale jak jste již zvyklí, neuhnu z vytyčené cesty a bude to, jak jinak, o mém životě a o mně samém. V jednom z předchozích příspěvků (Teď a tady aneb Konečně jsem absolutně spokojený) jsem napsal, že jsem konečně v životě absolutně spokojený. Že jsem dokázal objevit v sobě radost z toho, co mám a co je právě teď a netrápit se tím, co nemám a chtěl bych mít. Od té doby je můj život lepší. O hodně lepší. Jedu v autobuse a celou cestu se usmívám. Cvičím v posilovně na stroji, zvedám na něm zátěž 40 kilo (mé současné maximum), měl bych z toho být vyfluslý, ale já u toho dostanu výtlem. Šlapu půl hodiny na eliptickém trenažéru tu nejvyšší zátěž, pot ze mě leje, a já se celou dobu usmívám. Stojím ve frontě v supermarketu, přede mnou halda lidí, a mně to je jedno. Prostě najednou v mém životě nic není problém, každý den se několikrát denně najde důvod k úsměvu, všechno vnímám pozitivně, a úplně cítím, jak ze mě prýští pohoda, sebevědomí a dobrá nálada. Stal jsem se vyrovnaným člověkem, který vše přijímá tak, jak to je a jak to přichází, a život si užívám. Ale právě díky tomu mám pocit, že najednou dokážu nahlížet na své nitro s určitým odstupem. A nevyhnutelně jsem cítil potřebu začít se analyzovat, protože až vstoupím do nějakého vztahu, chci být pro toho druhého ideálním partnerem a chci umět analyzovat své chování a své myšlenky.


A na co jsem přišel? Jaký tedy jsem, nebo jak se tedy vlastně vnímám? Zaprvé jsem přemýšlivý. Hodně přemýšlivý. Nejsem člověk, který by se rád a často vrhal do věcí bezhlavě. Každý svůj krok v životě si promýšlím. Důkladně promýšlím. Důkladně přemýšlím i o tom, co řeknu, a když mám pocit, že bych mohl říci něco trapného, raději mlčím. A ono se to mlčení občas dokáže pěkně protáhnout, protože nerad mlátím prázdnou slámu a nerad zabředávám do hovorů, když nemají hlavu a patu nebo když jsou o ničem. S tím souvisí druhá věc. Svěřování a určitá nedůvěra k cizím lidem. Nerad se svěřuji, protože mě to v mých očích dělá slabším a zranitelnějším. V mém životě se našlo dosud jen velmi málo lidí, kterým jsem se svěřoval, a to ještě ne se vším. Jsou dokonce věci, které o mně neví vůbec nikdo a chci, aby to tak zůstalo. Možná právě kvůli svým problémům se svěřováním jsem si tak oblíbil tento svůj blog, kde se mohu svěřovat dle své libosti. Každopádně sdílení pocitů, projevování lásky či náklonnosti, to je něco, co mě nikdo nikdy v životě nenaučil a já s tím mám problémy. Jsem schopen mít někoho rád, pokud mi sedne a pokud mi má intuice napoví, že mu mohu věřit. Ale dávat někomu najevo, že ho potřebuji? Že bez něj nemohu žít? Že na něj často myslím? To nedokážu. To neumím. A tak se vnitřně trápím, protože na tom člověku mi třeba hodně záleží, ale on to neví, a já to nedávám najevo, protože je to zavazující, protože je to známka mé slabosti, protože je to přiznání, že si v životě a se životem neporadím sám. Trápí mě, že neumím dát lidem najevo potřebu mít je nablízku a raději si udržuji odstup, trápí mě, že nedokážu někomu napsat nebo říct "potřebuju tě, chci tě vidět, chybíš mi" a nebo jenom prosté "jak se máš". Tam nacházím asi primární příčinu své osamělosti. Cesta ke mně se hledá těžko a přes mou obrannou slupku se dostává ještě hůř. Možná pozůstatek z mé minulosti, možná mám takovou povahu.

Ale ono by se toho možná našlo víc. Určitou nevýhodou může být i má citlivost, která se u mužů asi příliš nenosí (už ani nespočítám, kolik filmů či seriálů mě dokázal rozbrečet) či má vlastnost brát si některé věci osobně (obzvlášť osobně si beru, když se mi něco nepovede). Ale uznávám, že problémem by mohla být i má svědomitost a pečlivost. Hlídám si termíny splatností všech různých poplatků, nikdy nezapomenu na žádný termín, který si domluvím například u lékaře, vstanu hned, jakmile mi zazvoní budík a nikdy nezaspím, před nákupem si vždy napíšu seznam toho, co mám koupit, když jedu někam na výlet, dopředu si zjistím a vytisknu jízdní řády i trasu, kterou se budu pohybovat, atd. Prostě mám rád pořádek a dochvilnost. Na druhou stranu ale i přes všechny tyto důvody, proč by to můj budoucí protějšek mohl mít se mnou náročné, vím, že když se někomu povede proniknout přes tu mou slupku až do mého nitra, bude mi na něm záležet už celý život a bude mít navždy místo v mé hlavě i v mém srdci. A pokud se někomu povede ukradnout si pro sebe mou lásku, najde ve mně citlivého, věrného, pozorného a milujícího partnera, který bude mít oči, uši i srdce jen pouze pro svůj protějšek. Tuším, možná už i vím, že můj život nebude o střídání partnerů a promiskuitním chování. Můj život bude o věrnosti, oddanosti a touze svému protějšku. Ale zároveň myslím, že umím odhadnout okamžik, kdy bych tomu druhému už mohl začít lézt na nervy, takže vím, že moje láska ve mně nebude mít žádného žárlivého stalkera, který by jí dusil 24 hodin 7 dní v týdnu. Ano, jak jsem napsal výše, jsem se svým životem spokojený a vyrovnaný. Ale tím, že stále nemám lásku, řeším své nitro. Ne z toho pohledu, jak se vidím já, ale z toho pohledu, jak asi mohu působit na ostatní. Nikdo nemůže vědět, co se ve mně odehrává, a já o tom neumím mluvit. Možná proto se více vyžívám v psaní myšlenek než v jejich ústním sdělování.

Ano, vím o sobě, že jsem komplikovaný. Ale taky vím, že na spoustě věcí se dá pracovat. A věřím, že až přijde první láska, budu mít příležitost na sobě pracovat každý den a své chyby a povahové a emociální bariéry postupně bourat. Ale do té doby je ještě spousta času na sobě pracovat. Kdo sledujete můj blog od začátku, kdo jste přečetli většinu mých příspěvků, můžete pozorovat rozdíly mezi příspěvky před létem a po létě. Myslím, že je u mě znatelný posun, myslím, že je vidět, jak jsem na sobě zapracoval a jak se vyvíjím. A hodlám na sobě pracovat a vyvíjet se dál. A můj blog mi v tom pomáhá, protože mu vždy mohu svěřit mé myšlenky a pocity, mohu se podělit o své pokroky a mohu se i zpětně ohlédnout díky starším příspěvkům, jaký jsem býval a kam až jsem se posunul. Z nesebevědomého tlustého kluka nenávidícího sám sebe bez chuti k životu se sklony k sebelítosti jsem se změnil v mladého sebevědomého muže s chutí a aktivním přístupem k životu a s téměř neustálým úsměvem na tváři a s optimistickým myšlením. A protože je vždy co zlepšovat, hodlám na sobě pracovat i nadále. Můj život mi za to stojí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čaro Čaro | 31. října 2015 v 21:36 | Reagovat

Nemyslím si, že je špatné, když je muž citlivý. Rozhodně lepší, než když má tvrdou slupku a hraje si na supermana. Slza není projevem slabosti, ale naopak síly, zvlášť když se jí člověk nebojí ukázat. Každý máme právo postěžovat si, posmutnit si. Utlačované emoce, které neprojevíme, nám ve svém důsledku ubližují.  A Jirko, určitě nejsi jediný citlivý muž. Nevím, jestli ti něco  říkají čakry a aura, můj přítel má bílou srdeční čakru, u muže velmi neobvyklé,  ukazuje to člověka mimořádně citlivého.  Děkuji za Tvé  články, a za "náhodu" která mě na Tvůj blog přivedla,  nacházím tady taky odpovědi na mé otázky.

2 Magicmax Magicmax | Web | 1. listopadu 2015 v 8:22 | Reagovat

Já jsem taky chlap. A když v televizi dávají nějakou vánoční romanci tak to prostě musím vidět. Citlivej je něco jako duševní výhoda. Akorát to umět využít.

3 Lemon Lemon | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 16:08 | Reagovat

Přijde mi skvělé, jak jsi otevřený a (sebe)reflektující, obdivuji to a centím si toho.

Měl jsem dřív asi podobný problém se svěřováním jako Ty, dnes už je to jiné a rád se svěřím. Vím, že je to důležité, ba dokonce možná nezbytné. Myslím, že to je základní věc, kterou u druhých hledáme: chceme, aby se stali svědky našeho života.
Svěřit se blogu tak znamená svěřit se všem a nikomu. Myslím, že to je dobrá cesta. Ale moje zkušenost je taková, že jenom to nestačí.

Taky jsem citlivý a mám rád, když to vidím u druhých. Nemá cenu se trápit tím, že to není dost cool. Podle mě je.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama