Osude, dej mi znamení aneb Náhody neexistují

29. října 2015 v 0:07 | Jirka |  Zamyšlení
Po téměř třítýdenní pauze přicházím s dalším příspěvkem. Tentokrát bych se rád věnoval lehce zvláštnímu tématu. Znamení. Jsou všude kolem nás, ale nemáme šanci je všechna odhalit a zaregistrovat. Myšlenková vnuknutí. Mnohokrát se nám do mysli dostanou myšlenky, o nichž nevíme, jak tam pronikly, a které náš mozek zase hodně rychle opustí. Pokud je tedy nevyhodnotíme jako něco zajímavého. Já to vnímám tak, že znamení a vnuknutí existují, snažím se je vnímat, reagovat na ně a nějakým způsobem je zpracovávat. Protože věřím na osud, věřím na něco nadpozemského, možná na strážné anděly, a věřím, že ta znamení tu kolem nás jsou, ale ne každý je chce nebo dokáže vnímat. Já nevěřím na náhody. Já věřím na osud.


Můžeme začít třeba od konce. Stalo se to před týdnem. V pátek večer jsem si, jako každý večer, ukrojil ručně nožem krajíc chleba. Běžná věc. Ale stalo se něco, co mě překvapilo. Poté, co jsem ten krajíc ukrojil a dal na talíř, zůstal jsem šokovaně zírat a pak jsem ten krajíc vyfotil. Proč? Možná se vám občas stane, že v chlebu máte občas menší, občas větší díru. I v tomhle krajíci byla díra. Ovšem díra ve tvaru srdce. Nechápal jsem a stále nechápu, co to znamená. Rozhodně to vnímám jako znamení. Ale jak si to vyložit? Že jsem již připraven na to zamilovat se a pustit si někoho nového do života? Že se ke mně blíží láska, takže bych měl mít oči pořádně otevřené a neprošvihnout jí? Nebo to snad znamená něco jiného? To zatím nevím, ale vzbuzuje to ve mně velkou zvědavost, která je ještě umocněna tím, že týden před tím se mi udělal na špičce jazyka takový malý bolestivý vřídek. To by opět nebylo nic tak zvláštního, jenže tenhle vřídek na špičce jazyka se mi udělal teprve potřetí v životě a vždy předznamenal nějakou důležitou událost a změnu v mém životě. Poprvé se mi udělal zhruba týden před tím, než mě srazilo auto a málem jsem při tom umřel, podruhé se mi udělal zhruba týden před tím, než jsem začal s hubnutím, které bylo úspěšné. Teď se mi udělal tedy potřetí a já tak trochu s obavami a tak trochu s nadějí čekám, zda i tentokrát tento vřídek na špičce jazyka předznamenal nějakou událost, která se mi nesmazatelně zapíše do života. Třeba to souvisí s tím srdcem v chlebu. Třeba potkám svou první lásku v životě. Nebo to taky třeba neznamená vůbec nic. Ale je to znamení. Mimochodem, fotku krajíce chleba s dírou ve tvaru srdce přikládám na konec tohoto příspěvku.

Další znamení mě potkalo letos v srpnu, a už jsem se na blogu o něm zmínil. Soužila mě samota, upadal jsem do lehké deprese, a jako lék na tento stav jsem si vyrazil na nákup do obchodu s oblečením. A když jsem tento obchod opouštěl, narazil jsem před ním na kamarádku, kterou jsem neviděl sedm měsíců, ale na kterou jsem celou tu dobu, kdy jsem jí neviděl, myslel několikrát do týdne. Narazil jsem na ní v době, kdy jsem to opravdu nejvíce potřeboval. Nevěřím, že to byla náhoda. Věřím, že to byl osud. A s touto kamarádkou souvisí ještě jedna událost ze začátku října. Jel jsem takhle autobusem, a najednou se mi do hlavy vnořila myšlenka, abych si vsadil loterii. Nevím, jak se tam do té hlavy dostala, protože loterii jsem si letos vsadil jen šestkrát, naposledy dva měsíce před tímto vnuknutím. Ale nezahnal jsem tu myšlenku, protože hned záhy mě napadla v souvislosti s loterií právě ta kamarádka. A tak jsem se rozhodl vsadit loterii Eurojackpot, kde je potřeba tipnout 5+2 čísla. Natipoval jsem čísla ze svého data narození, čísla z data narození té kamarádky, a součet mojich a jejích čísel z dat narození a z data našeho prvního setkání. Ne, milionář se ze mě nestal, ale uhodl jsem správně 2+1 číslo a vyhrál 200 Kč. Pravda, cena tiketu byla 160 Kč (ještě jsem si totiž připlatil za jeden sloupeček s náhodným tipem), takže se o moc velké výhře mluvit nedá, ale pořád je to výhra a ta myšlenka na to vsadit si a zapojit do toho právě data té kamarádky se v mojí hlavě neobjevila náhodou a já ji neignoroval. A dobře jsem udělal. Opět zřejmě osud.

A takových osudových událostí je v mém životě více, jen si je asi všechny nevybavím, respektive jsem jim zřejmě dříve nevěnoval takovou pozornost. Tak třeba kdybych kdysi nezačal ve volném čase zadarmo pracovat pro ČSFD.cz, tak bych nikdy nedostal nabídku na to, pracovat tam nastálo za normální plat. A kdybych nedostal tuto pracovní nabídku, nebyl bych spokojený v pracovním životě a nenašel bych zřejmě sílu dělat něco s mou hmotností, protože dokud jsem nebyl spokojený v pracovním životě, neřešil jsem budoucnost, protože jsem vlastně před sebou žádnou budoucnost neviděl. Stejně tak kdybych nevyhrál loni na jaře v nějaké soutěži volnou vstupenku do CineStaru, a kdyby nepromítali v pátek v devět večer romantický film, na který jsem se rozhodl jít a využít právě tu volnou vstupenku, nesrazil bych se s realitou, kdy láska tam byla všude kolem mě a já po ní zatoužil také a o týden později jsem začal měnit život svým hubnutím. Všechno souvisí se vším, ale málokdy si to člověk uvědomí. Přitom by stačilo, aby se jedna věc, jeden ten článek z toho řetězce událostí stal jinak, a můj život by dnes třeba vypadal taky jinak. Možná lépe, ale mnohem pravděpodobnější je, že zřejmě hůře.

Mimochodem, za další takovou zvláštní náhodu považuji, že se mi povedlo objevit knihu, která jako by byla o mně. Vzpomínáte na můj článek z 5. června "Jsem to ještě pořád já? aneb Více než jen jeden den v cizím těle"? Píšu tam o tom, jak jsem si zvykal a zvykám na své nové normální netlusté tělo, jak se v něm nevyznám, jak mám pocit, jako by ani to tělo nebylo moje a že bych k němu potřeboval návod. Osud tomu zřejmě chtěl, že jsem objevil knihu s názvem "Den co den" od amerického autora Davida Levithana, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství CooBoo. O knize jsem se dozvěděl tak, že jsem si koupil nejnovější knihu tohoto autora, která vyšla v češtině (jde o knihu "Líbali jsme se" a zpracovává několik příběhů s gay tématikou), a na zadní obálce bylo právě info o tom, že od tohoto autora už vyšla kniha Den co den, a já po přečtení krátkého obsahu po té knize zatoužil. Hned jsem ji tedy zakoupil a asi týden poté jsem ji začal číst. A neskutečné! Nedokázala jsem ji odložit, přečetl jsem ji celou během jednoho odpoledne a na závěr mi nezbylo nic jiného, než otřít slzy dojetí z obličeje a vyřknout jedno velké obrovské WAU. Tuto knihu, tento příběh řadící se do kategorie young adult románů, považuji za nejlepší příběh, který kdy kdo napsal. A má to souvislost právě s tím mým příspěvkem a tím, jak nejistě se cítím ve svém zhublém těle. Hlavní hrdina té knihy se totiž každý den probouzí v jiném těle, které si dopředu nemůže vybrat. Neví, jestli se ráno probudí jako kluk nebo jako holka, jestli se probudí jako chudý nebo jako bohatý, jako heterosexuál nebo homosexuál, jediné, co ví je, že se probudí ve stejně starém těle, jako je on sám (v knize tedy střídá šestnáctiletá těla) a že se probudí ve stejném státě, ve kterém ten svůj den zakončí. V každém těle žije pouze 24 hodin a musí v něm fungovat tak, aby pokud možno nikdo nepoznal, že to tělo neobývá jeho původní majitel. A při čtení této knihy jsem měl pocit, že hlavním hrdinou jsem já. Že tohle přesně jsem si prožil v reálném životě, akorát tedy celou dobu obývám jedno tělo, ale jinak pocity a myšlenky hlavního hrdiny jakoby byly mé vlastní. Plus když porovnám život hlavního hrdiny a ten můj, tak vedeme stejně osamělé životy, on je bez přátel a bez lásky (což se v průběhu knihy snaží změnit), protože to, že každý den má jiné tělo se těžko vysvětluje někomu cizímu. Nemůže být podle mého názoru náhoda, že pár měsíců po stvoření článku o tom, jak si připadám ve svém těle cizí narazím na knihu, která je v podstatě o tomtéž, o čem jsem psal. Další znamení osudu.

Možná mě můžete mít za blázna, možná jen za naivního snílka, nebo možná jen za někoho, kdo chce věřit něčemu, co není prokazatelné. Ale ať už si o tom myslíte cokoliv, myslím si, že vše, co se v našem životě a našem světě odehrává, je prostě osud. Já čekám, co dalšího si na mě připraví, a mezitím se tomu snažím taky jít trochu naproti. Protože jen tehdy, snažíme-li se o něco, můžeme být odměněni tím, že nás nějaká neviditelná ruka popostrčí trochu dopředu třeba nějakým vnuknutím či znamením. Takže dívejte se kolem sebe, nebuďte slepí, hluší a neignorujte zdánlivě nedůležité myšlenky. Nikdy nevíte, jestli vám jedna taková myšlenka nebo jedno takové znamení nezmění život. A abych nezapomněl, na závěr přikládám fotku krajíce chleba s dírou ve tvaru srdce.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fibian Fibian | Web | 30. října 2015 v 19:33 | Reagovat

Moc pěknej článek, mně se taky teď stalo něco jako "znamení". Tvůj článek mi připomněl knížku Den co den, kterou jsem si tak před půlrokem chtěla přečíst, název a autora napsala na lístek, ale ten se mi někde ztratil, takže jsem si to nemohla sehnat (a zrovna nedávno jsem na to myslela) :D takže díky :D :)

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 30. října 2015 v 20:50 | Reagovat

Páni, kdyby se to stalo mně, tak bych to rozhodně jako takové popostrčení brala... já jsem na takové znamení celkem citlivá a taky mi i vycházejí :)
Zrovna dneska se mi to stalo s autobusem - nestihla jsem ho, protože vlak měl zpoždění a nechtělo se mi mrznout venku a čekat na další. Ale slunko se tak nějak divně zasvítilo přes skla nádraží až ke mně, tak mě to vyhnalo ven, že tam taková zima nebude. No a co se nestalo? Jede autobus, který měl taky zpoždění :D

Jinak díky za doporučení knihy :)

3 Čaro Čaro | 31. října 2015 v 8:16 | Reagovat

Pěkný článek i celý blog.  Znám taková znamení,  informace "odněkud",  říkáme jim myšlenky.  Dostávám informace a odpovědi třeba pomocí knížky která na mě vypadne z regálu, scénky z filmu na který náhodou přepnu. I tenhle blog mi dal odpověď. Otevřela jsem ho náhodou? Určitě ne. Vše se děje pro něco. Děkuji autorovi blogu, že jsem tady našla něco co mi dalo odpovědi.  Ať se Vám daří Jirko a splní se Vám každý sen.

4 Čaro Čaro | 31. října 2015 v 8:18 | Reagovat

Nevím kde jsem vzala, že jste Jirka. Pokud jsem jméno spletla, omlouvám se.

5 Jirka Jirka | Web | 31. října 2015 v 10:09 | Reagovat

Děkuji za reakce, jsem rád, že v tom nejsem sám, a že na znamení věří a vnímají je i jiní lidé :-)

[4]: Ano, jsem Jirka :-)

6 Marek Marek | 31. října 2015 v 10:46 | Reagovat

Sorry, ale kdy už konečně dotáhneš ten coming out, který jsi rozjel v dnes už smazaném příspěvku? Tohle čekání na lásku (holku) stejně nikam nevede, když chceš vlastně něco trochu jiného.

7 Kett Kett | 31. října 2015 v 11:00 | Reagovat

Ano, taky věřím na znamení i na osud. Vlastně je pro mě tak trochu znamení i to, že jsem náhodou narazila na Tvoje stránky. Tvoje články jsou fajn! :)

8 Jirka Jirka | Web | 31. října 2015 v 11:17 | Reagovat

[6]: Otázka na tělo, to mám rád. Ten článek jsem úplně nesmazal, jen jsem ho přesunul do rozepsaných (a tím pádem neviditelných) článků, a to minimálně do okamžiku, kdy si budu jistý, že vím, co chci. Momentálně pracuji i na této fázi svého života a myslím, že už začínám mít jasno. Přitahuje mě takový člověk, který mě zaujme svou osobností, tím, jaký je a jestli se s ním cítím dobře, a na pohlaví nezáleží. A před svou budoucí partnerkou či budoucím partnerem toto nikdy nebudu tajit. Myslím, že už se pomalu přibližuje moment, kdy napíšu článek i o těchto svých úvahách a hledání se. Ale zatím ten čas nenastal a vnímám to zatím až jako příliš osobní, proto jsem ten tolik zmatený příspěvek z letošního jara z blogu stáhnul.

9 Marek Marek | 31. října 2015 v 17:45 | Reagovat

[8]: Díky za reakci. Jen dodám, že ten příspěvek byl fakt emocionální bomba převyšující všechny ostatní a vyzdvihoval tvůj blog nad řadu ostatních.

10 Jirka Jirka | Web | 31. října 2015 v 19:22 | Reagovat

[9]: Mě spíš překvapilo, že si ten příspěvek stihl vůbec někdo přečíst a že si jej někdo vůbec pamatuje, stáhl jsem ho z blogu ani ne po 24 hodinách od zveřejnění, to asi opravdu vypovídá o tom, že byl něčím jiný a zajímavý. Nevylučuji, že jej znovu někdy v budoucnu zveřejním, nebo jeho části zahrnu do aktuálního příspěvku o této části mého života, ale myslím, že to má ještě nějaký ten týden čas.

11 Soňa Soňa | Web | 31. srpna 2016 v 11:44 | Reagovat

Taky se musím připojit, že věřím na štěstí a osud. Některé věci jsou prostě již daný :)

12 Petra Petra | E-mail | 17. září 2017 v 10:13 | Reagovat

Já teď mám taky znamenimi protknuty život. Žila jsem na Svatém Matinu s přítelem s kterým nám to neklapalo a já byla nespokojená. Jeden víkend jsem se tak naštvala že jsem si řekla nic a jedu... Požádala jsem mamku o peníze protože sama jsem neměla, koupila letenku. Pak jeden den kouknu na účet a mám tam nějak moc peněz. Přišli peníze z pracáku se kterýma jsem už nepočítala takže tak jako tak bych na letenku měla. Odjedu ve čtvrtek a týden potom je na Svatém Martinu Irma a já tam díky bohu nejsem. Teď přemýšlím co dál se svým životem a nevím kam se vydat. Jela jsem navštívit kamaráda skterym jsem bydlela chvíli v Londýně a jela jsem za ním do Jihlavy. Tam potkám v jednom okamžiku člověka který mluví na toho druhého anglicky a když hlavu otočím tak vidim pana co drží britské libry. Další výlet byl do Prahy kde jsem potkala hned první den výlohu která směřovala na obchod s britským zbožím a druhý den na tramvajové zastávce  na Balabence Skota. A to jsem se musela vracet do bytu protože jsem si zapomněla kreditku, jinak bych na tu zastávku vůbec nešla. A mám kamarádku která žije v Bristolu v UK a pořád přemýšlím že bych teda jela za ní nebo kam teda jet když do UK a včera jedu s rodinou na vinobraní do Znojma a hned co vystoupíme z auta začne pršet tak si říkáme že zapadneme do první hospody co potkáme. Tak jsme tam vlezli a hádejte jak se ta hospoda jmenovala? Bristol....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama