Říjen 2015

Sebereflexe je důležitá aneb Nahlédnutí za oponu mého vnitřního světa

31. října 2015 v 20:41 | Jirka |  Zamyšlení
Poslední tři týdny jsem svůj blog zanedbával, takže mám teď touhu to napravit a tak dochází k něčemu, co je u mě výjimečné, a to sice že jsem stvořil během jednoho týdne už druhý příspěvek. Po mém "osudovém" příspěvku o tom, že náhody neexistují přicházím zase s příspěvkem z jiného soudku, než byl ten minulý, ale jak jste již zvyklí, neuhnu z vytyčené cesty a bude to, jak jinak, o mém životě a o mně samém. V jednom z předchozích příspěvků (Teď a tady aneb Konečně jsem absolutně spokojený) jsem napsal, že jsem konečně v životě absolutně spokojený. Že jsem dokázal objevit v sobě radost z toho, co mám a co je právě teď a netrápit se tím, co nemám a chtěl bych mít. Od té doby je můj život lepší. O hodně lepší. Jedu v autobuse a celou cestu se usmívám. Cvičím v posilovně na stroji, zvedám na něm zátěž 40 kilo (mé současné maximum), měl bych z toho být vyfluslý, ale já u toho dostanu výtlem. Šlapu půl hodiny na eliptickém trenažéru tu nejvyšší zátěž, pot ze mě leje, a já se celou dobu usmívám. Stojím ve frontě v supermarketu, přede mnou halda lidí, a mně to je jedno. Prostě najednou v mém životě nic není problém, každý den se několikrát denně najde důvod k úsměvu, všechno vnímám pozitivně, a úplně cítím, jak ze mě prýští pohoda, sebevědomí a dobrá nálada. Stal jsem se vyrovnaným člověkem, který vše přijímá tak, jak to je a jak to přichází, a život si užívám. Ale právě díky tomu mám pocit, že najednou dokážu nahlížet na své nitro s určitým odstupem. A nevyhnutelně jsem cítil potřebu začít se analyzovat, protože až vstoupím do nějakého vztahu, chci být pro toho druhého ideálním partnerem a chci umět analyzovat své chování a své myšlenky.

Osude, dej mi znamení aneb Náhody neexistují

29. října 2015 v 0:07 | Jirka |  Zamyšlení
Po téměř třítýdenní pauze přicházím s dalším příspěvkem. Tentokrát bych se rád věnoval lehce zvláštnímu tématu. Znamení. Jsou všude kolem nás, ale nemáme šanci je všechna odhalit a zaregistrovat. Myšlenková vnuknutí. Mnohokrát se nám do mysli dostanou myšlenky, o nichž nevíme, jak tam pronikly, a které náš mozek zase hodně rychle opustí. Pokud je tedy nevyhodnotíme jako něco zajímavého. Já to vnímám tak, že znamení a vnuknutí existují, snažím se je vnímat, reagovat na ně a nějakým způsobem je zpracovávat. Protože věřím na osud, věřím na něco nadpozemského, možná na strážné anděly, a věřím, že ta znamení tu kolem nás jsou, ale ne každý je chce nebo dokáže vnímat. Já nevěřím na náhody. Já věřím na osud.

Jít v pátek večer sám do kina aneb Akt zoufalství nebo projev sebevědomí?

10. října 2015 v 11:20 | Jirka |  Zamyšlení
Někdy tento nebo minulý týden jsem v jednom díle mého oblíbeného seriálu Dva a půl chlapa zaregistroval scénku, která mě zaujala. Alan byl sám v kině a potkal tam svou bývalou přítelkyni Lyndsey s jejím současným partnerem, a protože mu bylo trapné, že je v kině sám, řekl jim něco v tom smyslu: "Moje přítelkyně je na záchodě, přece nebudu trávit páteční večer sám v kině, to by bylo trapné a smutné." A to mi zavdalo důvod k přemýšlení, protože já taky chodím nejen do kina, ale i do divadla či na jiné akce povětšinou sám. Možná to může působit trapně či zoufale, ale nezáleží především na tom, jak to vnímám já sám? Když jsem s tím v pohodě, nezáleží na tom, co si myslí ostatní.