Ohlédnutí za mým starým životem aneb Z mé vlastní tvorby

23. září 2015 v 23:42 | Jirka |  Vlastní tvorba
Ach, téma týdne - Jak (ne)utíkat ze života - je mi tentokráte tak blízké, dokonce bližší, než by mi bylo milé. Ale protože už jsem ne svém blogu napsal několik příspěvků a zamyšlení o svých myšlenkových pochodech v mých horších dobách, pojmu tentokrát tento příspěvek úplně jinak. Vůbec poprvé jsem se rozhodl sáhnout do archivu své amatérské tvorby a podělím se na svém blogu o texty, které ještě nikdy nikdo (pochopitelně kromě mě) nečetl, a které si myslím, že dostatečně odráží můj soukromý boj o to, abych skutečně ze života definitivně neutekl. Začneme básní, kterou jsem nazval Deprese, a která přesně odráží mé tehdejší pocity po jedné ostřejší výměně názorů s několika spolužáky, s nimiž jsem chodil na maturitní obor. Tehdy jsem měl chuť se na školu vybodnout, ale neutekl jsem. Báseň vznikla někdy na podzim roku 2006.


Proč svět je tak zlý,
proč lidé tolik zkažení?
Proč jen mám pocit mdlý,
že marné je každé snažení?

Proč chce se mi jen říci,
že nemám chuť žít dál?
Proč nemohu mít úsměv na líci?
Abych se slovo říci bál.

Toto nebaví mě už
a nechci takto žít.
Jako by mi každý říkal "kuš,
nemáš právo tu s námi být."

Je to pocit sžíravý,
s nímž nic dělat nedovedu.
Je to pocit bolavý,
vždyť přece nejsem z ledu.

Není dobré vědět,
že takový je svět.
Nechci jen tak sedět
a do záhuby spět.

Upřímně, tehdy jsem všechno bral dosti osobně a jednostranně, bylo mi 19 let a má mentalita byla dosti nestabilní, dnes už bych to vnímal asi trochu jinak, ale tehdy to tak bylo a tato báseň mi zůstala jako připomínka tehdejších dnů. Ale pokračujeme dál. Druhá báseň, kterou vám předkládám, je o dost vážnější. Nazval jsem ji Zpověď zklamaného člověka a pojednává o myšlenkách na sebevraždu. Vznikla v lednu 2008 v době, kdy v důsledku nezvládnuté zkoušky nedobrovolně skončilo mé univerzitní studium a já před sebou viděl jen a pouze temnotu. Tato báseň taky byla na dlouhou dobu poslední básní, kterou jsem složil, další pak následovala až letos v červenci, tzn. dal jsem si od básniček na 7 a půl roku pauzu.

Když obestře Tě pocit,
že už nemáš důvod žít.
Když zjistíš, že jsi procit,
a nechce se Ti tu dále být.

Když zklamal jsi sám sebe
a pohřbil jsi svůj velký sen.
Nezbývá Ti, než odejít do pekla či nebe
a na Zemi ponechat vyhaslé tělo jen.

Ze začátku je to smutné,
z očí Ti kanou velké slzy.
Bylo tohle vážně nutné,
ukončit svůj sen tak brzy?

Pak už přijdou výčitky jen
a odevzdaný pocit zmaru.
A tak to jde den co den,
to nepřebije ani sebelepší přání zdaru.

Prostě to už nemá cenu,
když nemohu dělat co mě bude bavit.
Než vyluzovat stovky stenů,
to se raději půjdu zabít.

Tak tedy končím zpověď,
zpověď zklamaného člověka.
Nečekám žádnou odpověď,
když skončila má touha odvěká.

Ano, z téhle básničky přímo tryská mé utápění se v sebelítosti, ale to jsem byl tehdy (a nejen tehdy, ale skoro celý život) prostě já. A paradoxně musím říct, že to, že jsem se ze svých pocitů vypsal do téhle básničky mi pomohlo nějak v životě fungovat dál. Jako by se vznikem téhle básničky odešly z mé hlavy ty úplně nejhorší myšlenky. Možná to byla takovvá moje malá soukromá terapie. Jak už jsem zmínil výše, od té doby jsem žádnou básničku nenapsal, jako by s touto sebevražednou básní odešla i veškerá inspirace, která se mi vrátila teprve letos v létě. A aby tenhle příspěvek k tématu týdne nebyl jen depresivní, zveřejňuji zde i onu báseň, kterou jsem napsal letos začátkem července, aniž bych to plánoval. Inspirace přišla úplně sama po skončení posledního dne festivalu Rock for People Europe v Plzni, a báseň byla hotová během nějakých 25 minut.

Mám za sebou den poslední
a pomalu doznívá mé festivalové blues.
Až se ráno rozední
skončí života mého dlouhý kus.

Můj život dosud tklivý byl
pln smutku a samoty.
Kéž bych byl býval více žil
a nedělal zbytečné drahoty.

Že letošní léto bude jiné
tušil jsem už delší čas.
Mého života stránky stinné
mění se pomalu v slunce jas.

První festival už jsem prožil
další mě ještě čekají.
Některé bariéry jsem úspěšně zbořil
a další mě ještě deptají.

Byl to však zážitek vydařený
který posunul mě opět dál.
Nehodlám již v životě postávat jako opařený
já toužím a chci býti král.

Král svého soukromého světa
kde nejsou bariéry, smutek, stud ani strach.
To je má vysněná meta
a nepřipouštím si žádný krach.

Pln zážitků se domů vrátím
i vzpomínek a dojmů mám dost.
Ty rozhodně z mysli nevytratím
i kdybych byl jednou rozumu prost.

Tak můj první fesťák končí
nevím kolik mi jich ještě zbývá.
Mé staré já se právě loučí
a to nové nyní ožívá.

Myslím, že posun od beznaděje k optimismu je znatelný a přesně takový můj život je. Jinak tohle pochopitelně nejsou všechny básně, které jsem v životě složil, a ne vždy jsem psal jen o smutku a depresích. Hodně mých básniček je o lásce, jedna dokonce o neznámé dívce, kterou jsem potkal jednou ve vlaku, mám ve svých archivech i báseň o Vánocích, atd. Tyhle básně ale vnímám jako zlomové v mém životě. Jinak jsem pak letos po té festivalové básni napsal ještě jednu, ale o tom vy, pravidelní čtenáři mého blogu, jistě víte, je to vyznání pro jednu konkrétní slečnu, jíž jsem ale ještě tu báseň nepředal, jelikož stále hledám odvahu, ale to zmiňuji jen tak na okraj, že inspirace se mi vrátila...

Ale má tvorba, to nejsou jen básně. Už jsem na blogu zmiňoval, že někdy od poloviny roku 2005 pracuji na takovém příběhu, který už pomalu začíná mít formu románu. Za těch 10 let jsem zatím vytvořil 41 stran textu ve Wordu, přičemž poslední stránky jsem zatím připsal letos koncem ledna. Vždycky, když mám chuť a náladu, tak prostě pár řádek či stránek napíšu. Takže se mi taky stalo, že jsem třeba dva a půl roku nepřipsal ani řádku, a pak najednou ze mě vypadlo během dvou dnů asi 10 stránek. Je to prostě běh na dlouhou trať a píšu to hlavně sám sobě pro radost. Upřímně, myslel jsem si, že to nikdy nikomu nedám přečíst a nikdy to nezveřejním. Ale teď jsem se rozhodl udělat výjimku a zveřejnit krátkou pasáž, která se k tématu týdne velmi hodí. Hlavní postava celého toho příběhu je mladík jménem Patrik, kterému je 16 let, a který se v životě teprve hledá. A dalo by se říci, že Patrik je takové moje alter-ego, je to prostě postava, které jsem dal hodně ze sebe, ale není úplně mou totožnou kopií. A když jsem letos v lednu připisoval další stránky, dovedlo mě to až k následující pasáži. Víte, já nikdy dopředu nevím, kam děj posunu a co se bude v tom příběhu odehrávat, to mě vždycky napadne až v ten okamžik, kdy začínám psát další řádky toho příběhu. A tak jsem se neplánovaně dostal až k této pasáži:

"Víš, pořád musím myslet na jednu věc. Když jsem byl u tebe doma poprvé a prohlíželi jsme si tvoje kresby, byla tam jedna, kterou jsi přede mnou schoval a o které jsi nechtěl mluvit. Samozřejmě stále tvé rozhodnutí respektuji, ale nenastal už čas, abys mi o tom pověděl něco víc?" Tohle Patrik nečekal. Respektive čekal, že tuto otázku Filip asi přece jen někdy vytáhne na světlo. Však velice často přemýšlel o tom, jestli se má Filipovi svěřit. Jestli mu má sdělit význam tohoto kusu papíru, kterého už se chtěl tolikrát zbavit. Je právě dnes, je právě teď ten vhodný okamžik? Nikdy to nikomu neřekl a věděl, že když o tom teď Filipovi řekne, že se mu úplně otevře, že se mu odhalí ve své naprosté duševní nahotě. Nebyl si jistý, jestli je připraven na to někomu tento příběh, tyto své myšlenky svěřit, respektive nevěděl, jestli je připraven na to, že by to ten dotyčný někdy v budoucnu mohl použít proti němu. Filipovi však věřil. Tehdy, když na tuto kresbu přišla řeč poprvé, si ještě Patrik nebyl jistý, co může do budoucna od Filipa očekávat. Teď už ale byl připraven Filipovi osvětlit, proč tuto kresbu nemá rád, proč se jí bojí, a proč jí tají. Po chvilce přemýšlení tedy odpověděl: "Ano, myslím, že ten čas nastal, a že bys měl vědět pravdu." Filip při těchto Patrikových slovech zpozorněl na nejvyšší možnou míru a se zájmem se tázavě díval do Patrikových očí. "Asi od toho čekáš nějakou senzaci, ale není to tak záhadné a tajemné, jak si asi myslíš. Je to naopak velmi prosté, ale taky velmi osobní. Nikdo o tom neví, a nikdo se to ani nesmí dozvědět. Jen tobě věřím natolik, že ti to prozradím," začal Patrik zcela otevřeně svou zpověď, kterou ale nyní přerušil, aby ten obrázek našel a až se dostane k jádru věci, aby ho Filipovi ukázal. Najít ho mu ale netrvalo dlouho, věděl moc dobře, kde ho má, a tak mohl pokračovat. "Jak už jsem říkal, je to velmi prosté. Na tom obrázku je v podstatě jen pár tahů v samých tmavých a temných barvách. Bylo to někdy před rokem. Kreslil jsem tento obrázek ve stavu totálního psychického vyčerpání, kdy se mi hlavou honily jen samé černé myšlenky. Přitom to všechno přišlo jen tak samo od sebe. Ten den jsem měl pocit, jako bych už nikdy neměl být šťastný, jako bych měl umřít zaživa, měl jsem pocit, že mě nikdo nemá rád, že kdybych umřel, nikomu po mně nebude smutno a nikdo nebude truchlit, že na tomhle světě nebudu nikomu scházet, že můj život je zbytečný. Neměl jsem se rád, neměl jsem rád ani svět okolo sebe, a nevěděl jsem, jak z toho ven. Vlastně mi objektivně vzato nic nescházelo, ale měl jsem pocit zbytečnosti. Toužil jsem po lásce, která nepřicházela, toužil jsem po ideálním světě, kde jsou na sebe lidé hodní a neubližují si ani slovně a ani fyzicky, toužil jsem po něčem, co by dalo mému životu smysl. Ze zoufalství jsem už nevěděl kudy kam, dalo by se říct, že jako se člověk může topit během koupání v bazénu, tak já jsem se doslova topil v černých myšlenkách plných beznaděje. A ano, nebojím se to říci přímo, v jednu chvíli jsem myslel i na to, jestli by nebylo lepší svůj život ukončit. Totální beznaděj prýštila z mého vnitřního světa i z vnějšího světa okolo mě a já neviděl žádné východisko. Najednou jsem si vzal tuhle čtvrtku a začal kreslit. Nevěděl jsem ani pořádně, co kreslím, jen jsem věděl, že to ze sebe chci vykřičet touto tichou formou. Každý tah, každý obrys, který jsem na tu čtvrtku udělal, byl můj vnitřní zoufalý a úpěnlivý výkřik, a každý tah také odrážel některý z mých beznadějných pocitů zmaru a zbytečnosti. A sám jsem se divil, že nakonec z toho bezmyšlenkovitého čmárání vzniklo něco, co kupodivu vypadá velmi reálně. Nakreslil jsem cosi jako obličej, ale není to obyčejný obličej. Skoro se to bojím říct, ale myslím, že jsem nakreslil vzhled nějakého mého vnitřního démona, možná to je vzhled samotné Smrti, každopádně je to něco ošklivého, něco, co mě děsí a co jsem chtěl už dávno vyhodit, ale můj vnitřní hlas mě vždycky zastaví a nakonec tu kresbu vrátím vždy zpátky do skříně. Samozřejmě jestli se chceš na ten obrázek podívat, nebudu ti bránit, ale bojím se, abych tím na tebe nepřenesl ty své tehdejší pocity." Patrik dokončil svůj monolog a bylo na něm vidět, jak náročné pro něj bylo někomu popsat, co vlastně tehdy prožíval.

Teprve když jsem ten den skončil s psaním toho příběhu jsem si uvědomil, že tohle je o mě. Že přesně tohle jsem prožíval většinu svého života, že jsem neviděl východisko, propadal se do beznaděje. Patrik se z toho ale nevypisoval formou básně, Patrik narozdíl ode mne umí hezky kreslit, takže zatímco já se z toho vypsal do básničky, on se z toho vykreslil. Dnes už to je naštěstí jen moje minulost, a za to vděčím jen sám sobě a tomu, že jsem se odhodlal vstát, jít a něco se svým životem udělat. Dnes je ze mě člověk optimistický, fyzicky zdatnější, psychicky odolnější, člověk milující sport a pohyb a hlavně člověk, který má rád sám sebe. Dnes už nehledám způsoby, jak ze života utéci. Ale já z něj vlastně utekl. Utekl jsem ze starého života plného sebelítosti, smutku, ze života, jehož kvalitu ovlivňoval můj vzhled, moje tloušťka. Utekl jsem ze starého života a začal si téměř od nuly budovat život nový, nezatížený minulostí a temnými myšlenkami. Jsem rád, že jsem dokázal vyhrát tento boj a porazit sám sebe, protože nejtěžším bojem, který může člověk vést, je boj sám se sebou. Dnes jsem tak silný a odolný, že si neumím představit nic, co by mě mohlo srazit zpátky na kolena. A věřte mi, že vybojovat si svůj současný život stálo hodně úsilí, energie, odříkání i odhodlání a sáhl jsem si skoro až na dno. Ale povedlo se, a dnes svou minulost už vnímám jen jako jeden hodně ošklivý sen, který se mi zdál už hrozně dávno. Utéct ze života, v němž nejste šťastní ani spokojení, je prostě fajn. Pokusit se o nový začátek za zkoušku rozhodně stojí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 24. září 2015 v 18:32 | Reagovat

Zajímavé básně.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama