Když se kamarádství změní v lásku aneb Je pro ni lepší nevědět, že jsem se do ní zamiloval?

5. září 2015 v 11:21 | Jirka |  Má přítomnost
Co je lepší nevědět? Téma týdne tentokrát pokládá otázku, nad kterou se v posledních pár dnech hodně zamýšlím. Nikoliv ze svého pohledu, ale z pohledu někoho jiného. Abych to upřesnil, tak mám tu otázku položenu takto. Je pro mou kamarádku lepší nevědět, že jsem se do ní zamiloval? Známe se něco málo přes dva roky, poznala mě ještě jako tlustého chlapa s nulovým sebevědomím a vždy mě viděla lepšího, než jsem se dokázal vidět a vnímat já sám. Byla na mě milá, hodná, usmívala se na mě a hlavně jsem si díky podobným zájmům měli vždy o čem povídat. Dlouho, hodně dlouho jsem jí vnímal jen jako kamarádku a nikoliv jako objekt mého milostného zájmu. Ano, nepopírám, že mi s ní bylo vždy hezky. Když jsme se sešli, cítil jsem se vedle ní úžasně a po každé takové kamarádské schůzce jsem jí dostával z hlavy vždy hodně dlouho, ale myslel jsem spíš na to, že snad se má dobře, nic jí netrápí, je spokojená v životě, atd. Naposledy jsme se viděli letos koncem ledna a já jí dostával z hlavy minimálně měsíc, ale i potom jsem si na ní několikrát do týdne vzpomněl, ale jelikož jsem člověk, který nechce viset nikomu na krku, být někomu na obtíž a někoho otravovat, a taky protože jsem cítil, že se od její přítomnosti potřebuji lidově řečeno detoxikovat, nebo bych mohl spadnout do něčeho, do čeho spadnout nechci, tak jsem jí nekontaktoval a raději jsem pracoval sám na sobě, na tom, abych se v životě někam posunul. Ale nakonec jsem spadnul do toho, do čeho jsem spadnout nechtěl.


Vlastně to začalo vcelku nevinně. Řekl jsem si, že sedm měsíců už je dlouhá doba na to, abych o té kamarádce nic nevěděl, tak jsem jí po hodně dlouhém přemýšlení zkontaktoval přes Facebook s tím, že bych jí někdy zase rád viděl. Dohodli jsme se, že až bude mít více času, tak se sejdeme. Janže nakonec jsme se ani na ničem domlouvat nemuseli a osud to zařídil jinak. Minulý čtvrtek jsem už třetí den prožíval určitou frustraci z osamění (jednou za čas to na mě padne) a napadlo mě, že lékem na tento stav by mohlo být shopování. Vyrazil jsem do centra Budějc do osvědčeného obchodu s oblečením, kde jsem nakonec strávil dvě hodiny a koupil dva nové kousky oblečení. A když jsem vyšel z obchodu, uviděl jsem jí. Náhoda zařídila, že jsme se bez domluvy sešli ve stejný čas na stejném místě a setkali jsme se po tolika měsících. Sotva jsem jí uviděl, pomyslel jsem si, že osud má zajímavý smysl pro humor. A co víc, dozvěděl jsem se, že je momentálně nezadaná (celou dobu, co jsem jí znal, byla zadaná, možná i proto jsem sám sobě nedovolil k ní cítit něco víc než kamarádství), a že restartuje svůj život, že mění práci a chce i jít do nového vztahu, a že by chtěla nabrat i nějakou fyzičku. A tak jsme se domluvili, že se mnou zkusí vyrazit do posilovny. Po příchodu domů jsem cítil, že se na mém vztahu k ní něco změnilo, respektive že se začalo rozvíjet něco, co jsem dosud držel na uzdě, ale už to dál prostě udržet nešlo. Ale ještě pořád jsem nebyl schopný to rozklíčovat. Vím jen, že následující noc se mi poprvé v životě objevila i ve snu.

A tuto středu se ke mně skutečně připojila v posilovně. Najednou mě to posilování bavilo mnohem víc. Ještě pořád jsem si nebyl jistý tím, co k ní vlastně nyní cítím. Jen jsem si užíval její přítomnost. Ale po cestě z posilovny jsem dostal takový momentální nápad. Že má v sobotu (neboli dnes) narozeniny jsem věděl, jelikož datum jejích narozenin si pamatuju z hlavy. O uplynulém víkendu jsem pro ní koupil narozeninové přání, které jsem jí měl v plánu dát právě až půjdeme z posilovny. A když jsme šli kolem květinářství, napadlo mě přikoupit k tomu přání kytičku. Do poslední chvíle netušila, že to je pro ní, o to víc jí to překvapilo (a myslím, že příjemně) a já měl velkou radost, že jsem jí udělal radost. Když mi pak napsala SMSku, že se jí posilování se mnou líbilo, a že do posilovny půjde zase (ale beze mně že nepůjde), byl jsem rád. Začínal jsem tušit, že jsem v tom až po uši, ale pořád jsem si nebyl úplně jistý, jelikož tohle je pro mě něco nového a nepoznaného. Jistotu jsem získal teprve včera. Celý týden jsem se snažil složit pro ní narozeninovou básničku, ale nešlo mi to, čtyřikrát jsem jí začal skládat a čtyřikrát jsem to vzdal a myslel jsem, že po posledním pokusu už to vzdávám definitivně. Až včera, když jsem se už chystal odejít do posilovny, jsem ucítil, že na mě přišla inspirace. A tak jsem popadl papír a tužku, odchod do posilovny o pár desítek minut odložil, a začal psát co mi přicházelo na mysl a co šlo přímo od srdce. A místo narozeninové básně bylo na světě vyznání. Vše, co k ní cítím, vše, co pro mě znamená, jsem dokázal vtěsnat do básně o 9 slokách, kterou jsem tvořil nějakých pouhých 25 minut, a kterou jako bych ani nepsal já, ale moje podvědomí. A tam to vyznívá jasně. Jsem zamilovaný a asi v tom pěkně lítám. A stojím teď před těžkým rozhodnutím. Mám jí tu báseň, to moje vyznání, předložit? Nebo je pro ní lepší nevědět, co k ní cítím, a mám dál být tím kamarádem, kterým jsem pro ní už přes dva roky? Bojím se, že svým vyznáním všechno pohnojím a když odmítne, přijdu o ní i jako o kamarádku, a to bych asi nepřenesl přes srdce. Příští týden bychom spolu zase měli jít cvičit do posilovny a já nevím, co dělat. Sakra, proč jsem se nemohl zamilovat do někoho cizího? Proč si musím život dělat komplikovanější, než už je? Každopádně doufám, že můj blog nečte, protože to by bylo asi všechno už definitivně v háji.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 5. září 2015 v 15:04 | Reagovat

Tohle bývá vždycky problém. Ale mylsím, že by to měla vědět. Holky jsou tajnůstkářky, třeba právě teď touží po vztahu, který bys jí mohl nabídnout. Ale když se to nedozví, najde si někoho a bude to v háji....

2 Bia Bia | E-mail | 5. září 2015 v 15:16 | Reagovat

Píšeš: "Sakra, proč jsem se nemohl zamilovat do někoho cizího?", jenže ona ta láska k 'někomu cizímu' není o nic lehčí - snad právě naopak. O cizím člověku nevíš nic, neznáš ho a leckdy tě třeba nenapadají ani témata ke konverzaci, kdežto ty tuhle holčinu už znáš. Víš, co ráda poslouchá. Víš jakej má vkus na kluky. Vsadím se, že o ní víš všechno to, co potřebuješ.
Kdybychom žili ve filmu, skončí to všechno happy end-em. Vy byste se vzali, měli barák, auto a rodinu.
Jestli chceš konec jako z filmu, dej jí to vyznání. Já, jakožto holka, bych ale spíš vzala za vděk, kdybys mi to řekl sám - na živo, hezky z očí do očí. Trocha lidskýho kontaktu je vždycky lepší než černý slova na bílim papíře, i když okořeněný trochou lásky.

To, jak tuhle situaci vyřešíš je jen ta tobě. My, blogeři na internetu, tě můžeme jenom trochu nakopnout - první krok už musíš udělat ty.

Hodně štěstí kámo! Ať ti to vyjde!
A dej vědět, jak to dopadlo, protože i já potřebuju tak trošku pomoct s podobnou situací. (Znáš to - kluk, já, trocha tý chemie a já jsem posera :-))
Když se to povede tobě, třeba najdu svojí odvahu i já... :-)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 5. září 2015 v 16:42 | Reagovat

Mno ... Já vždy sebrala odvahu a chlapa oslovila - napsala mu. Ne vždy to dopadlo dobře, ale vždy to přineslo něco nového. Přání si do posilovny vem :) A ono se pak samo v pravou chvíli ukáže, co máš udělat :) Budu ti držet pěsti!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama