Září 2015

Teď a tady aneb Konečně jsem absolutně spokojený

27. září 2015 v 23:33 | Jirka |  Má přítomnost
Tenhle příspěvek jsem neplánoval a nebude ani nijak příliš dlouhý, ale potřebuju ho napsat, abych se ujistil, že se mi to skutečně děje. Nevím, co se stalo v mém životě jinak a nevím ani, co se změnilo, ale muselo se odehrát něco v mém nitru, co mi asi uniklo. Jinak bych totiž včera poprvé v životě nepocítil absolutní štěstí, celkovou spokojenost a vnitřní harmonii. Nikdy jsem nebyl se svým životem absolutně spokojený, byly doby, kdy jsem k pohodě a spokojenosti měl hodně daleko, ale v posledních týdnech a měsících jsem cítil, že mi chybí už jenom kousíček, ale pořád se mi nedařilo dosáhnout toho pocitu absolutní spokojenosti. Myslel jsem si, že ho nedosáhnu bez lásky. Ale opak je pravdou. Stále ještě jsem osamělý, ale od včerejška je mi to tak nějak jedno. Včera jsem dosáhl bodu, kdy jsem si uvědomil, že jsem spokojený s tím, co mám, jsem spokojený s tím, jaký jsem, nic mi neschází, nic mi nechybí, prostě přítomnost je skvělá. Na co se stresovat tím, že nemám lásku? Že nemám s kým vyrazit za zábavou? Vše ke mně přijde v pravou chvíli, tak proč na to teď myslet? Dosáhl jsem v životě bodu, kdy jsem sám se sebou a svým životem spokojený. Poprvé v životě konečně vím, co to je upřímná a nefalšovaná radost za života. Včera se to u mě začalo pomalu projevovat a dnes to dostoupilo absolutního vrcholu, kdy jsem zhruba před půlhodinou venčil fenku a najednou jsem se začal v průběhu venčení jen tak bezdůvodně hlasitě smát, až jsem z toho měl slzy v očích. A to k tomu nebyl důvod, kolem mě nikde nikdo a já vytlemený z toho, jak jsem spokojený se svým životem. Tohle jsem ještě nikdy nezažil, je to pro mě nové a je to úžasné. A absolutně nevím, co tu změnu způsobilo.

Ohlédnutí za mým starým životem aneb Z mé vlastní tvorby

23. září 2015 v 23:42 | Jirka |  Vlastní tvorba
Ach, téma týdne - Jak (ne)utíkat ze života - je mi tentokráte tak blízké, dokonce bližší, než by mi bylo milé. Ale protože už jsem ne svém blogu napsal několik příspěvků a zamyšlení o svých myšlenkových pochodech v mých horších dobách, pojmu tentokrát tento příspěvek úplně jinak. Vůbec poprvé jsem se rozhodl sáhnout do archivu své amatérské tvorby a podělím se na svém blogu o texty, které ještě nikdy nikdo (pochopitelně kromě mě) nečetl, a které si myslím, že dostatečně odráží můj soukromý boj o to, abych skutečně ze života definitivně neutekl. Začneme básní, kterou jsem nazval Deprese, a která přesně odráží mé tehdejší pocity po jedné ostřejší výměně názorů s několika spolužáky, s nimiž jsem chodil na maturitní obor. Tehdy jsem měl chuť se na školu vybodnout, ale neutekl jsem. Báseň vznikla někdy na podzim roku 2006.

Když je snaha korunována úspěchem aneb Zvěčnění mého vítězství

12. září 2015 v 0:19 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
Zdravím všechny, které zajímám já, moje názory, moje zážitky, a tím pádem i můj blog. Rád bych se nyní vrátil k jedné z aktivit, o nichž se zmiňuji v příspěvku, kde hodnotím uplynulé léto. Jeden z odstavců jsem v tom příspěvku věnoval i letošnímu 15. červenci, kdy jsem si nechal nafotit od jednoho super člověka profesionální fotky. Udělal jsem to především proto, že jsem si potřeboval trochu zvednout sebevědomí a taky proto, aby když na mě padne takové to pochybování o tom, jestli jsem aspoň trochu hezký, zkrátka když o sobě zase začnu pochybovat, což jsou drobné pozůstatky z dob mé tloušťky, tak abych se mohl podívat na tyhle fotky a říct si "není to tak špatný, nevypadáš zle". Vlastně by se tohle možná dalo označit za úplné vyvrcholení mých snah o změnu vzhledu.

Život je fajn, i když občas není fér aneb Dnešek je už ztracený, ale zítřek patří Tobě

11. září 2015 v 0:20 | Jirka |  Zamyšlení
Že život není fér? Není, no a co má být? Myslím, že každý má něco, co ho trápí, co ho deptá, co ho stresuje. Ale o tom sakra přece ten život je. Kdybychom neměli pocit neférovosti života, nebyli bychom lidmi, protože tohle patří k lidství. A věřte mi, že být zvířetem místo být člověkem byste asi nechtěli, protože to, jak se lidé chovají k přírodě a ze zvířat si mnohdy dělají živé střelecké terče není nic hezkého, ale to bych odbočil k jinému tématu. Já jsem toho názoru, že každá taková neférovost od života nás posune někam dál, pokud se jí nepoddáme a zvládneme se s ní poprat. Vím, o čem mluvím. Ještě tak rok a půl zpátky jsem byl člověk, který se neuvěřitelně litoval a přemýšlel, jestli by nebylo lepší skončit se životem. Příčinou byla moje tloušťka a moje osamělost, ale o tom už jsem na svém blogu psal, tak se nebudu opakovat. Nakonec jsem se zvedl, něco se sebou udělal, a dnes mi ke spokojenému životu chybí už jen najít si partnerku. Celý život jsem si říkal, jak život není fér, a celý život mě nenapadlo, že je lepší zkusit se sebou něco udělat, než se vymlouvat na nepřízeň osudu. Asi jsem k tomu potřeboval dozrát.

Když se kamarádství změní v lásku aneb Je pro ni lepší nevědět, že jsem se do ní zamiloval?

5. září 2015 v 11:21 | Jirka |  Má přítomnost
Co je lepší nevědět? Téma týdne tentokrát pokládá otázku, nad kterou se v posledních pár dnech hodně zamýšlím. Nikoliv ze svého pohledu, ale z pohledu někoho jiného. Abych to upřesnil, tak mám tu otázku položenu takto. Je pro mou kamarádku lepší nevědět, že jsem se do ní zamiloval? Známe se něco málo přes dva roky, poznala mě ještě jako tlustého chlapa s nulovým sebevědomím a vždy mě viděla lepšího, než jsem se dokázal vidět a vnímat já sám. Byla na mě milá, hodná, usmívala se na mě a hlavně jsem si díky podobným zájmům měli vždy o čem povídat. Dlouho, hodně dlouho jsem jí vnímal jen jako kamarádku a nikoliv jako objekt mého milostného zájmu. Ano, nepopírám, že mi s ní bylo vždy hezky. Když jsme se sešli, cítil jsem se vedle ní úžasně a po každé takové kamarádské schůzce jsem jí dostával z hlavy vždy hodně dlouho, ale myslel jsem spíš na to, že snad se má dobře, nic jí netrápí, je spokojená v životě, atd. Naposledy jsme se viděli letos koncem ledna a já jí dostával z hlavy minimálně měsíc, ale i potom jsem si na ní několikrát do týdne vzpomněl, ale jelikož jsem člověk, který nechce viset nikomu na krku, být někomu na obtíž a někoho otravovat, a taky protože jsem cítil, že se od její přítomnosti potřebuji lidově řečeno detoxikovat, nebo bych mohl spadnout do něčeho, do čeho spadnout nechci, tak jsem jí nekontaktoval a raději jsem pracoval sám na sobě, na tom, abych se v životě někam posunul. Ale nakonec jsem spadnul do toho, do čeho jsem spadnout nechtěl.