Užívám si, jak to jen jde aneb Můj festivalový červenec

3. srpna 2015 v 15:50 | Jirka |  Má přítomnost
Po třech týdnech jsem tu s dalším příspěvkem. Ty uplynulé tři týdny byly velice hektické, protože jsem musel skloubit svou práci s cestami na hudební festivaly i s jinými činnostmi. Na můj blog mi už tedy čas nezbýval. Dnes mi ale začíná dovolená a první rest, který chci dohnat, je právě blogování. Tento příspěvek bude patřit spíše mezi reportážní, ale samozřejmě, jak už to tak u mě bývá, bude prodchnut i mým vlastním náhledem a mými pocity. Během 31 dní jsem zvládl objet 4 hudební festivaly, dohromady to tedy znamenalo 10 dní a 10 nocí strávených mimo domov mezi lidmi, kteří stejně jako já vyrazili za zábavou pod širým nebem. Report z prvního festivalu, kterým byl Rock for People Europe v Plzni už jsem vám nabídl, takže o něm se zmíním jen krátce, abych následně plynule navázal s dalšími absolvovanými festivaly.


Rock for People Europe, Plzeň, 3. až 5. července
Můj úplně první hudební festival v celém mém k uzoufání nudném životě. Nevěděl jsem, co mám očekávat. V ubytování jsem zvolil pohodlnější alternativu, kterou byly vysokoškolské koleje. Když jsem vešel do areálu festivalu, nevěděl jsem pořádně, kde začít a co vůbec v tom areálu všechno dělat. Zkrátka jsem byl absolutně nezkušený, takže jsem obešel pár stánků s doprovodnými aktivitami, strávil nějakou dobu před improvizovaným kinoplátnem na Nova Cinema Stage a pak si poslechl několik koncertů na hlavním podiu, což se opakovalo i v sobotu a v neděli. Má nezkušenost se na mě projevovala více, než bych chtěl. Působil jsem křečovitě, možná i trochu vylekaně nebo zaskočeně a chvílemi jsem i pochyboval, co tam vlastně dělám. Boj s vlastní povahou a sebedůvěrou je něco, co mě provází celý život, a potkalo mě to i nyní. Že mi pomohlo seznámení se s párem zhruba v mém věku, to už taky víte z předchozího příspěvku. Nakonec tento festival hodnotím jako v rámci možností povedený.

České hrady.cz, Rožmberk nad Vltavou, 17. až 18. července
Co se týče mého druhého festivalu, rozhodl jsem se zůstat v domovských jižních Čechách. Rožmberk nad Vltavou je od Budějc vzdálen jen necelé dvě hodiny jízdy vlakem a navíc cesta do Rožmberku byla bez jediného přestupu, což bylo pohodlné. Co už nebylo pohodlné, to byla vzdálenost vlakové stanice od místa konání festivalu, která činila nějakých 5 kilometrů. Jistě, organizátoři zajistili kyvadlovou autobusovou dopravu, ale vlak přijel s mírným zpožděním a autobus na cestující z vlaku nepočkal, a jelikož jsem člověk akční, následoval jsem skupinku asi 20 lidí, kteří se rozhodli na další autobus nečekat a vydat se po vlastních nohou. Takže po zhruba hodinové pěší túře s plně naloženou krosnou na zádech jsem konečně dorazil do kempu, kde jsem si postavil stan a vešel do areálu. Po městském festivalu na betonu, kterým plzeňský Rock for People byl, jsem nyní poznal, jak vypadá festival na zelené louce. Kam jsem se podíval, všude tráva, stromy, lesy. Výhled i okolí prostě úchvatné. A počasí, to je kapitola sama pro sebe. Celý víkend se teplota držela mezi 35 a 37 stupni, noci byly taktéž tropické, takže kromě zážitků jsem si domů přivezl i solidní opálení. Poté, co jsem si prošel areál, abych měl přehled, kam zamířit pro jaké občerstvení, jsem si stoupl před jedno ze dvou pódií a poslechl si koncert kapely Mandrage. Pak vlastně ani nevím, jak ten podvečer a večer utekly, ale nějak se stalo, že ten den nuž jsem pak absolvoval jen jeden koncert. V půl dvanácté večer přišel na řadu Tomáš Klus, kterého jsem si vychutnal z druhé řady. Zážitek to byl beze sporu obrovský. Poté, co jsem v noci absolvoval svou za celý život vůbec první noc pod stanem, jsem byl připraven vychutnat si i druhý festivalový den. Začalo to v pravé poledne koncertem No Name, pokračovalo v 15 hodin koncertem mojí velmi oblíbené kapely Iné kafe, kterou poslouchám od svých 15 let a tady jsem si je vychutnal z první řady, abych festival zakončil koncertem kapel Wanastowi Vjecy (od 21 hodin) a Chinaski (od 23 hodin), přičemž jsem opět stál v první řadě veprostřed. Tolik tedy hudební stránka festivalu. Ale co ta stránka pro mě přece jen trochu prioritnější? Jistě, našlo se pár lidí, s nimiž jsem prohodil několik slov. Dokonce na koncertu kapely Iné kafe jsem stál vedle slečny, která tam byla taktéž sama a před koncertem jsme se vzájemně představili a něco málo jsme si řekli. Možná si říkáte, že to je ideální příležitost na to zkusit se pokusit o něco víc. Jenže následuje jedno podstatné ale. Jak už jsem psal v předchozím odstavci. Svádím neustálý boj se svou introvertní povahou i se svou pošramocenou sebedůvěrou. A jsem stále ještě ve fázi, kdy neumím jen tak k někomu přijít a oslovit ho. Ano, tady s touto slečnou jsme si trochu povídali. Ale cítil jsem, že případné odmítnutí bych prostě nezvládl a srazilo by mě někam hodně dolů do sfér, kde jsem byl před zhubnutím. Tak jsem to raději nechal být. Člověk má dělat a zkoušet jen věci, na které se cítí. A já se ještě necítil být připraven na případné odmítnutí. To jsem prostě já. Posouvám se dál jen velmi pomalu. Festival pro mě skončil nedělním ránem, kdy jsem odjel z Rožmberku zpět do Budějc. A musím říci, že tenhle festival mi utkvěl v hlavě asi nejvíce. Vydařené počasí, úžasné prostředí, super účinkující, nejlépe vybavený kemp napříč všemi festivaly, co se týká nabídky občerstvení či možnosti nabíjení telefonů (tady nepočítám Rock for People, kde přece jen komfortní bydlení na koleji je o level výš než stanové městečko), bohatá nabídka jídla a pití v areálu festivalu, to vše hodnotím na výbornou.

Benátská!, Liberec (areál Vesec), 23. až 25. července
Času na regeneraci po příjezdu z Rožmberku nebylo mnoho (nehledě na to, že jsem se musel věnovat i pracovním povinnostem). V neděli kolem poledne jsem dorazil domů a už ve čtvrtek kolem deváté ráno jsem vyrážel z Budějc do Liberce. Vlakem to trvalo nějakých 6 a půl hodiny a cesta si vyžádala dva přestupy (v Praze a v Turnově). Organizátoři naštěstí zajistili bezplatnou kyvadlovou autobusovou dopravu z libereckého nádraží až k veseckému areálu, která jezdila každých 15 minut, takže v tomhle směru výborná organizace. Po postavení stanu a rychlém zabydlení jsem vyrazil do areálu. Jelikož festival začínal už ve čtvrtek, areál nebyl úplně zaplněný, ale to nevadilo. Napočítal jsem celkem tři pódia a po cestě jsem narazil na velké množství stánků s jídlem a pitím. A co velmi chválím je to, že organizátoři dali možnost prezentovat se na tomto festivalu i výrobcům a firmám z Libereckého kraje, takže regionální výrobci měli možnost prezentovat a prodávat své výrobky, ať se jednalo o uzeniny, sladké i slané pečivo či alkohol. Ale narazil jsem tu například i na stánek Greenpeace, což bylo z mého pohledu hodně překvapivé. Nicméně zpět k hlavní náplni festivalu. Ve čtvrtek byl line-up skromný, ale zajímavý. Vrcholem večera byly koncerty kapel Yo Yo Band a Žlutý pes. Poté už byla v areálu pouze možnost vyblbnout se na diskotéce pod širým nebem. Mnoho lidí tuto možnost pochopitelně využilo a já mezi nimi. Ale únava se začal po čase projevovat, takže někdy v půl jedné v noci jsem zalehl do stanu. Druhý den se rozjížděl pozvolna. Viděl jsem naživo kapely Jelen, Doctor PP, Vladimíra Mišíka, Michala Hrůzu, Arakain s Lucií Bílou, Kamila Střihavku, Chinaski (ano, viděl jsem i v Rožmberku, a to vystoupení bylo naprosto totožné jako přes kopírák) a došlo i na bizarnost z USA, kdy v Česku poprvé vystoupila kapela Village People. Na hudební zážitky to byl velice bohatý den. Ale stejně tak byla nabitá i sobota. Zahájení obstarala kapela Děda Mládek Illegal Band, následoval Marek Ztracený, Václav Noid Bárta, Václav Neckář, zpěvačka Lenny, Aneta Langerová, Miro Žbirka, David Koller, Xindl X, německá metalová kapela Helloween, a kolem půl dvanácté v noci kapela No Name (ano, také jsem viděl i v Rožmberku, a stejně jako Chinaski, i No Name předvedli dramaturgicky totožné vystoupení, ale zpěvák Igor Timko dokázal vsunout do vystoupení i aktuální reakce na liberecké publikum). A to bylo z mé strany vše. Šíleně se totiž ochladilo, teplota klesla z 28 stupňů na nějakých 12 stupňů a já jsem se už po půlnoci třásl jak ratlík. Program samořejmě pokračoval dál, na řadu měly přijít kapely jako Škwor či Nová růže, ale to už bych fakt nezvládl. Tyhle dva dny (nepočítám čtvrtek) byly nejnabitější festivalové dny (bereme-li počet vystoupení, která jsem stihl vidět), které jsem za celé léto absolvoval. Bohužel, co se týče seznamovací stránky, nijak jsem se neposunul. Bylo sice několik letmých kontaktů při kolikrát nekonečných čekáních na zahájení jednotlivých koncertů, kdy jsem sem tam s někým nějaké to slovo či větu prohodil, před koncertem Chinaski jsem dokonce gentlemansky pustil před sebe několik slečen, které by přes mě neviděly moc dobře, ale z tohoto fesťáku si odvážím především a pouze hudební zážitky. To, že jsem nešel v sobotu vůbec spát (stan jsem si sbalil už v sobotu dopoledne a dal si ho i s krosnou do úschovny zavazadel) a z festivalu jsem jel rovnou na nádraží čekat na první ranní vlak, to už rozebírat nebudu, ale z mnoha důvodů to bylo jedno z nejdelších čekání v mém životě. Do Budějc jsem dorazil krátce po 12. hodině.

Sázavafest, Světlá nad Sázavou, 31. července až 1. srpna
Svůj letošní poslední festival jsem absolvoval během uplynulého víkendu. Do Světlé nad Sázavou se dalo docela pohodlně dostat vlakem, jen jednou jsem přestupoval a cesta trvala jen nějakých 4 a půl hodiny, navíc České dráhy každému, kdo jel na tento festival vlakem, umožnily zpáteční cestu absolvovat zdarma (stejná akce byla i u festivalu Rock for People). A opět rutina. V kempu postavit stan, zabydlet se a hurá do festivalového areálu. První, co mě zajímalo, byl doprovodný program. Tento festival totiž nabídl živé Simpsonovi a možnost vyfotit se s nimi v jejich obýváku. Ale nebyl to zdaleka jediný zajímavý zážitek. Zkusili jste si už někdy vylovit něco svojí pusou z vody? Řekněme, co takhle například zkusit vylovit pusou z vody plechovku energiťáku? Přesně tuhle výzvu jste mohli abolvovat u stánku Tigera. Kdo ústy vylovit z vody pelchovku Tigera, dostal zadarmo kromě té plechovky, co si vylovil, i nějaký super dárek (tričko, sluneční brýle či kšiltovku). Mně osobně se to bohužel nepovedlo. A já jsem byl navíc, aniž bych o to stál, vyzván, abych šel na pódium soutěžit v pití plechovky Tigera. Byli jsme tam čtyři pánové a kdo popadl, otevřel a vypil plechovku Tigera jako první, bral kompletní balíček dárků, o nichž jsem se zmínil výše. Já to bohužel nebyl, buď jsem dostal vadnou plechovku, nebo jsem byl příliš zbrklý, ale má plechovka se prostě odmítala nechat otevřít. Poté, co jsem si následně pořádně prohlédl celý areál jsem musel konstatovat, že tenhle areál má nejslabší nabídku jídla a pití napříč všemi festivaly, které jsem absolvoval. Možná to bylo tím, že v těsné blízkosti areálu byla prodejna Penny, kterou návštěvníci tohoto festivalu po všechny dny hojně využívali. Za celý den jsem vlastně přímo absolvoval jen dva koncerty. Od desíti hodin večer to byl koncert Ewy Farne, který jsem si vychutnal z první řady. A tady přišel asi nejzajímavější zážitek napříč všemi festivaly, co se týče sbližování s lidmi. Během koncertu se na mě několikrát přilepil jeden mladík za mnou, který chtěl pro svou slečnu pořídit co nejlepší záběry Ewy Farne, takže se na mě několikrát velice silně přitiskl, dal přede mě mobil a fotil. A mě to nebylo nepříjemné. Já jsem člověk, který byl zvyklý v dobách své tloušťky, že většinou kdo nemusí, ten se mě nedotýká. A tady je najednou člověk, který nemá problém se na mě nalepit zezadu vší myslitelnou silou. Navíc těsný tělesný kontakt s jinými lidmi je něco, čeho se mi nikdy nedostávalo a nedostává. Vždyť já skoro ani nevím, jaké to je se objímat. Všechna obejmutí za celý můj život od lidí, kteří nejsou z mé rodiny, bych spočítal možná na prstech obou rukou. Tohle přesně je to, co mi v životě mimo jiné chybí. Objímání, lidské teplo,tělesná blízkost. A tady to někomu cizímu nedělalo problém. Rozumějte, nevzrušovalo mě to po erotické stránce. Ale líbilo se mi to po stránce pocitové. Po koncertě Ewy Farne jsem pak zůstal na místě, protože za nějakou hodinku (od půlnoci) měl vystoupit Rytmus. A tak se stalo, že jsem se s tím mladíkem za mnou i s jeho přítelkyní dal do řeči. Probrali jsme toho hodně a já si najednou nepřipadal na tom festivalu tak sám. Když už bylo čekání na Rytmuse dlouhé (dorazil až kolem půl jedné v noci), tak si ta slečna co stála za mnou (přítelkyně onoho mladíka) začala opírat hlavu o moje záda. A mně to opět nevadilo. Další důkaz toho, že pro lidi nejsem odpudivý. Že někomu cizímu nevadí opřít se o mně. Opět jsem se cítil po pocitové stránce velice plný. A představil jsem si, jak by to bylo krásné být tam se svojí přítelkyní (kdybych nějakou měl) a s tou bych se objímal, ona by se o mě mohla opírat, zkrátka kdybych tam nebyl tak sám. Ale moje úvahy utnul kolem půl jedné příchod Rytmuse. Abych byl upřímný, nejsem jeho fanda a moc jsem ho nemusel. Ale chtěl jsem ho vidět naživo. A překvapilo mě, jak je obyčejný, pokorný, na nic si nehraje. Během koncertu slezl z pódia, podával si ruce s lidmi v první řadě (já jsem byl první, s kým si takhle stiskl na tom koncertě ruku) a na jejich žádost si s nimi fotil selfie. Tak jsem potom, když slezl ke konci koncertu z toho podia ještě jednou, pustil tu slečnu za mnou (na její žádost) do první řady, aby si s ním mohla taky podat ruku a vyfotit se. Povedlo se jí to a byla z toho tak šťastná a opojená, že mi vrazila pusu na tvář. Já nejen, že jsem byl rád, že jsem někomu svým skutkem způsobil takovou radost, ale taky jsem byl pomalu v sedmém nebi z té pusy na tvář. Sakra, nebýt ta slečna zadaná, asi bych se zkusil vyjádřit. Ale copak to šlo? Mám nějaké morální zásady. Ta slečna pak bohužel odešla tak rychle, že jsme si nestihli vyměnit žádný kontakt (její přítel odešel asi už během koncertu Rytmuse, zřejmě vykonat malou potřebu). Škoda. Ale opět se mi potvrdilo, že to, po čem toužím, přichází většinou tehdy, když to nejméně čekám. Tohle byl můj poslední letošní festival a už jsem nečekal ani nedoufal, že by se mohlo v mém navazování kontaktů s cizími lidmi něco změnit. Ale stalo se. Nevím, jestli mě tenhle zážitek posune nějak dál, ale vím jedno. Kdybych seděl doma na zadku, tak tohle nezažiju. Druhý den už jsem fungoval jen na energetickou rezervu. Všechny mé síly už byly téměř vyčerpány na předchozích festivalech, a já jsem většinu dne jen posedával v zadních místech pod pódiem. Našel jsem v sobě jen sílu absolvovat z druhé řady koncert Tomáše Kluse (sice už jsem ho viděl na Rožmberku, ale stálo to za to vidět ho podruhé), pak jsem ještě viděl zblízka (asi pátá řada) německou kapelu Alphaville, a to bylo opravdu vše. Nedostatek energie a sil se na mě podepsal tak, že ač živé koncerty měly jet asi až do třech do rána a diskotéka asi do pěti hodin ráno, já jsem byl ve spacáku už asi v půl dvanácté. Druhý den jsem pak odjížděl prvním ranním vlakem v 6:12 ráno.

A to je vše. Můj festivalový červenec narvaný do jednoho článku. Když si to shrnu. Má očekávání byla jasná. Dostat se mezi cizí lidi mého věku, ideálně se s někým skamarádit a seznámit a v tom úplně nejideálnějším případě zamilovat se, dočkat se případně prvního zamilovaného polibku v mém životě a možná i přijít o panictví. Sblížení s několika lidmi proběhlo a v tomto směru jsem vděčný za Rock for People a za Sázavafest. Na poli lásky se nezměnilo nic. Nevadí. Budou určitě další možnosti a další příležitosti a já snad už konečně pomalu, ale jistě získávám tolik potřebnou sebedůvěru. O hudební zážitky mi šlo až v druhé řadě, ale právě hudba a všechny ty koncertní zážitky je nakonec paradoxně to, co si odnáším z těch festivalů nejvíce. Pochopitelně i atmosféra na každém z těch festivalů byla jiná, ale pokaždé úžasná. Celkově tohle moje léto (respektive červenec) bylo jiné. Bylo tak odlišné od všech ostatních lét v mém životě, jak jen může být. A já věřím, že jsem vykročil cestou správným směrem. V tuhle chvíli nevím, jestli se vydám na nějaký hudební festival i v příštím létě. Ale vím jedno. Už NIKDY nechci absolvovat hudební festival sám. Není totiž nic horšího, než si připadat sám uprostřed davu lidí. Jak to zpívá Ewa Farna: "A ty dál v davu cítíš se sááám." To byl přesně můj případ. Pohled na všechny ty lidi, kteří tam nebyli sami, ať už se jednalo o zamilované páry nebo skupinky kamarádů, byl pokaždé ranou do mých myšlenek a možná i mého srdce. Skoro bych řekl, že to byla velice poučná forma sebetrýznění. Začal jsem hubnout, protože v kině ve frontě přede mnou byly nějaké tři zamilované páry a já je pozoroval a cítil jsem se zoufale sám. A letos jsem se rozhodl objet hudební festivaly, kde je těch zamilovaných párů mnohem víc a jsou na každém kroku. Letos jsem to ještě nějak zvládl a nějak jsem se s tím smířil. Ale mám-li absolvovat nějaký další fesťák, nesmím tam být sám. Samota mě ubíjí, a mám-li ji na očích a na mysli neustále a pořád, nepomáhá mi to. Doufám, že příští léto už budu mnohem a mnohem dál, a že na nějaký ten fesťák pojedeme ve dvouch. Každopádně nelituju během letošního července ničeho. Vše je, jak má být, a druhá půlka léta je ještě přede mnou, tak uvidíme, co mi přinese. Já se zatím nevzdávám. Ale taky vím, že svou samotu už dlouho zvládat nevydržím. Chybí mi hřejivé lidské teplo, chybí mi obejmutí, chybí mi něčí prachobyčejná náklonnost, chybí mi vědomí, že je někde na světě někdo, komu na mě záleží, kdo se o mě bojí, kdo mě miluje. Občas jsou to šílené pocity, ale jindy mám zase dny plné optimismu, že to jednou bude všechno lepší. Pevně věřím, že skutečně jednou dojdu svého štěstí. Nevybral jsem si lehkou ani krátkou cestu, ale už jsem z ní ušel příliš velký kus na to, abych se teď začal vracet nebo abych se snad nedejbože zastavil. Vždyť třeba hned za příštím rohem mé předlouhé cesty na mě může čekat ono tolik vysnívané štěstí. A když nepůjdu dál, tak na něj nikdy nenarazím. Každopádně to už se začínám zase ubírat nějakým hodně hlubokým myšlenkovým směrem, takže je čas to utnout. Přátelé, kamarádi, čtenáři, děkuji za vaši pozornost, pokud jste dočetli až sem, i za váš čas, který mému blogu věnujete. A já slibuji, že zase brzo nějaký příspěvek sesmolím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama