Lepší už to NIKDY nebude aneb Moje negativní minulost

2. července 2015 v 14:33 | Jirka |  Má minulost
Většinu svého života jsem byl negativistický, takže zápory se v mých myšlenkách a slovech objevovaly velmi často, a slovíčkem "nikdy" jsem se zaklínal opravdu mnohokrát. Proto jsem dostal chuť připojit opět po nějaké době (tuším, že po měsíci) své zamyšlení k Tématu týdne. Můj teprve třetí příspěvek k Tématu týdne za celou dobu, co zde mám svůj blog, se bude týkat především mé minulosti. Když totiž člověk nemá rád sám sebe, svůj život a v důsledku toho i celý svět, jeho myšlenky jsou častěji, než by sám chtěl, prodchnuty temnotou, zoufalstvím a beznadějí. Je snadné těmto tak nepříjemným a dost možná i zhoubným pocitům a myšlenkám podléhat, a život se potom smrskne jen na negativistické vnímání všeho a všech a vrtění hlavou na znamení tichého záporu se stane každodenní rutinou. Takový člověk pak snadno podlehne i tomu, že se NIKDY NIC NEZLEPŠÍ, a když se z této myšlenky, která se zpočátku vkrádá na mysl jen občas, aby s postupujícím časem prostupovala jako mor celým mozkem, stane trvalá návštěvnice vaší hlavy, je její zapuzení čím dál složitější. Až vás nakonec zcela ovládne a vy ztratíte i poslední zbytky naděje, že to někdy bude lepší, že se někdy něco změní, že si budete ten život užívat.


Kdo čtete pravidelně můj blog, znáte mou minulost, mou přítomnost, mé sny a touhy. Ale myslím, že jsem dosud nevylíčil mé myšlenkové pochody v těch nejtěžších dobách. Řekněme, že někdy do svých 18 let jsem byl člověkem, který viděl ještě určitou naději, určité světélko tam někde v dálce, které naznačovalo jasnější a světlejší dny. Ale jak se nic neměnilo, jak jsem stagnoval a upadal čím dál častěji do tenat svého myšlení, nechával jsem se pohlcovat a ovládat pocity beznaděje, že můj život už NIKDY lepší nebude, že snad ani nemá smysl se snažit. Jak už jsem v jednom z mých článků napsal, když jsem přežil srážku s autem, nemohl jsem chodit a jen jsem ležel na ARO v nemocnici, přemítal jsem nad tím, jaký má smysl, že jsem tu nehodu vlastně přežil. A šel jsem ještě dál. Říkal jsem si, co je to za spravedlnost, když někdo jako já, který nemá žádnou perspektivu, přežije takhle těžkou nehodu, zatímco denně umírají nejen na silnicích, ale i na různé nemoce lidi, kteří mají rodiny, děti, partnery kteří je milují a kteří se s jejich ztrátou nikdy nesmíří. Proč jsem právě já přežil, když si to vůbec nezasloužím. Tohle se mi honilo hlavou celou dobu hospitalizace a procházel jsem si hodně velkou krizí. Nechápal jsem to. Na chvíli jsem uvěřil, že můj život možná má nějaký smysl, že mám něco vykonat, něco dokázat, že jsem nedostal druhou šanci pro nic za nic. A na nějakého zhruba jeden a půl roku mi to skutečně pomohlo a já zažival jedno z těch lepších období v mém životě. Rok po nehodě jsem odmaturoval s vyznamenáním, dostal jsem se na univerzitu, kde jsem si našel super kolektiv a najednou mě život začal bavit. Ale oč více jsem si užíval zlepšení mého života a mého myšlení, o to krutější byl sešup zpátky na zem, když jsem neudělal důležitou zkoušku a mé studium po půlroce skončilo.

A tady se začala psát dlouhá etapa mého života, kdy jsem si procházel myšlenkovým infernem. Opět se mi začal vkrádat do mé hlavy negativismus, tentokrát mnohem silnější než kdy dřív. NIKDY TVŮJ ŽIVOT NEBUDE STÁT ZA NIC. NIKDY SE NIC NEZMĚNÍ. Těžké chvíle, kdy jsem poprvé a snad nejintenzivněji myslel na to, že to tady na tom světě všechno zabalím. Ale jelikož mám vštípené určité křesťanské hodnoty, a snad i proto, že jsem byl tak trochu srab, pokusil jsem se s tím bojovat. Nikdy jsem neměl problém věnovat se věcem a zálibám, které mě bavily. V tuto dobu jsem se začal ve velké míře věnovat sledování filmů. Snad proto, že jsem chtěl a toužil vidět příběhy, v nichž jsou na tom jednotliví hrdinové podobně nebo dokonce hůř než já, možná i proto, abych utekl od svých černých myšlenek. Začal jsem se také ve volném čase bez nároku na honorář věnovat administraci TV programů na filmové databázi (což mě nakonec vydrželo bavit 4 a půl roku, než mi bylo nabídnuto, abych to dělal nastálo za regulérní plat). Útěk k zálibám a koníčkům mi bezpochyby pomohl aspoň do té míry, že střídavě jsem se cítil lépe a střídavě hůře. Ale negativismus se stal mým téměř každodenním chlebem a slovíčka jako NIKDY, NIC, NE se stala mou takřka nedílnou součástí. V těch dnech, kdy jsem na tom byl hůř a uvědomoval si bezvýchodnost svojí situace, jsem propadal sebelítosti, pocitům zmaru a myšlenkám na to, jestli má vůbec ještě cenu se o něco snažit a pokračovat ve svém životě, když to nikam nevede a LEPŠÍ UŽ TO NIKDY NEBUDE.

Zpětně si uvědomuji, že tohle si asi říkalo o psychiatrickou nebo psychologickou pomoc. Ale nevím, jestli by to k něčemu bylo. Kdy to vše dostoupilo vrcholu, to už víte. Páteční večer, konec dubna 2014, návštěva kina, kolem mě samé zamilované páry a já sám, ošklivý a tlustý samotář bez naděje na zlepšení. Po skončení filmu jsem se vrátil domů a přemýšlel. Horečně přemýšlel. Takhle už jsem nechtěl žít ani minutu. A došel jsem k nekompromisnímu a o to závažnějšímu rozhodnutí. Mám jen dvě možnosti. Buď to tady na tom světě definitvně zabalit, nebo zabojuji, zkusím se sebou něco udělat a myšlenku na to, že už to NIKDY LEPŠÍ NEBUDE vymetu z mojí hlavy i se vším tím zbylým negativistickým sajrajtem. Řekl jsem si, že na tu první variantu je vždycky času dost, a tak jsem pustil do hubnutí. Výsledek už znáte z mých předchozích příspěvků. A mohu konstatovat, že i přes občasné psychické myšlenkové výkyvy (přece jen jsem se dost dlouho nacházel ve špatném psychickém stavu, takže menší pozůstatky z těch dob se občas připomenou) prožívám nyní to úplně nejlepší a nejspokojenější období v celém svém životě.

Závěrem tedy snad jen tolik. Přesvědčil jsem se o tom, že věta NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY má své opodstatnění, protože i když si člověk připadá že je na dně a pro samé ochromení z té situace se nedokáže ani pohnout, natož vzpřímeně postavit, je možné a reálné vykřesat poslední zbytky sil, vstát, a něco s nastalou situací udělat. Já jsem zhubnul ze 190 kg na 101 až 105 kg, mezi kterými se má současná váha pohybuje, jsem spokojený, zapracoval jsem na své psychice a sebevědomí a stále na tom pracuji, a negativistické myšlení mě postupně, ale zato intenzivně opouští a období mé myšlenkové temnoty je už jen vzdálenou vzpomínkou. Nicméně jsem rád, že jsem si tím prošel, protože nyní téměř nic ze svého života nepovažuji za samozřejmé a jsem vděčný za každý den, který mohu prožít jako normální mladý muž. Jsem vděčný za obyčejné okamžiky, za obyčejné zážitky, zkrátka téměř za všechno, co nyní prožívám. A o tom by měl život být.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 2. července 2015 v 16:31 | Reagovat

Krásný článek :). Sama dost bojuji s negativním přístupem k životu a je mi jasné, že mít už při ranním stávání dost melancholickou náladu není zrovna dobré. Doufám, že díky prázdninám se dám nějak dohromady, mám doma tucty knížek s esoterickou tématikou, tak snad tam najdu to, co hledám. Vždycky jsem byla tak trochu na rozhraní: ani pesimista, ale ani optimista. Sice jsem plno věcí viděla černě, ale vždy jsem dohlédla na to malé světlo v dálce, co symbolizovalo naději.

Je až obdivuhodné, jakou cestou jsi prošel a k jak pozitivní změně u tebe došlo. Přeji Ti mnoho štěstí ve tvém životě, a užívej prázdnin! :)

2 Emily Emily | Web | 3. července 2015 v 11:29 | Reagovat

Hezký den:)
Moc mě potěšil Tvůj komentář na blogu. Vždy jsem naštvaná, když je můj blog někde prezentován, ale někdy to přinese i pozitivno. Gratuluji k úspěchu v boji s nadváhou a přeju Ti, aby Ti to přineslo nový život plný změn a zázraku.
Emily:)

3 veri-art veri-art | Web | 21. listopadu 2015 v 19:29 | Reagovat

Není důlěžité, za jak dlouho člověk příjde na to, jak úžasné je doopravdy žít, ale hlavně že na to příjde. Sice sis musel projít peklem, jak psychickým tak fyzickým, ale díky tomu je tohle uvědomění života důraznější a cennější.

Nejdřív musí pršet, až pak vyjde duha :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama