Jsem to ještě pořád já? aneb Více než jen jeden den v cizím těle

5. června 2015 v 14:19 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
Po mém výrazném zhubnutí, kdy jsem byl 28 let zvyklý na to, že jsem tlustý a nevzhledný, a najednou v 29. roce mého života vypadám normálně a jsem hubený, zažívám pocity, kterým může rozumět snad jen ten, kdo si něčím podobným také prošel. Téma týdne, které má tentokrát název "Jeden den v cizím těle", mě inspirovalo k hlubokému zamyšlení, protože já skutečně mám několik posledních týdnů a měsíců pocit, že jsem v cizím těle. V těle, které neznám, na které nejsem zvyklý, v těle, kterému občas nerozumím a neumím s ním pracovat, takže by se občas hodil návod k použití. Poté, co jsem výrazně zhubnul mám pocit, jako bych prostě a jednoduše opustil svou předchozí tělesnou schránku, tu nechal stát bez života někde v dáli neznámo kde, a zabral si sám pro sebe jinou schránku, mnohem hezčí, mnohem atraktivnější, mnohem pohyblivější a akčnější. Jsou to takové občas hodně schizofrenní pocity, kdy koukám do zrcadla a vidím v něm někoho úplně jiného, než kým se cítím být. Vidím v něm člověka, který by mohl být sebevědomý, kdyby chtěl, ale ovládá ho moje staré značně plaché já. Vidím v něm člověka, který by nemusel mít problém najít lásku, kdybych sebral trochu více kuráže a nestyděl jsem se oslovovat cizí slečny, které neznám. Vidím v něm člověka, který by mohl být veselý, společenský a obklopovat se přáteli, kdybych nebyl tak uzavřený a stydlivý. Vidím v něm člověka, který by mohl získávat zážitky a zkušenosti, procestovat svět, každý den se probudit na jiném místě, ale jeho upjatost a smysl pro zodpovědnost a jeho usedlý styl mu nedovoluje roztáhnout křídla a letět.


Tím jsem vám chtěl přiblížit, jaké to je žít v těle, které sice je vaše vlastní, ale vy ho vnímáte stále ještě jako něco cizího a neznámého. Občas mám dny, kdy to beru opravdu tak, že to tělo je cizí a netuším, co si s ním počít, občas to mám tak, že mám pocit, že ho mám jen půjčené a jednoho smutného dne ho budu muset vrátit původnímu majiteli, a zatím jen velmi málo dnů jsem měl pocit, že tohle je skutečně moje vlastní tělo. Věřím a vím, že tohle se bude postupem času zlepšovat a jednou si zvyknu na svoje nové hubené tělo oproštěné od 90 kg tuku, ale ty dejme tomu 2 měsíce, které uplynuly od doby, kdy se má hmotnost ustálila, a kdy jsem absolvoval plastickou operaci s odstraněním přebytečné kůže na břiše, je ještě hodně krátká doba na to, abych si zvyknul, že tohle tělo je jen moje, že si s ním mohu dělat, co uznám za vhodné, a že tohle teď je a bude má každodenní realita. Myšlení se nedá změnit ze dne na den, dokonce ani z týdne na týden a zřejmě ani z měsíce na měsíc. Je to neustálá práce s psychikou, se sebevědomím, s hledáním limitů a možností, co mi moje tělo dovolí.

Samozřejmě nebudu a ani nechci předstírat nespokojenost, vždyť po tomhle jsem toužil celý život. Jen si stále ještě nemohu zvyknout na to, že tohle je reálné. A každému, kdo touží být alespoň na chvíli v cizím těle, bych chtěl říct jen tolik. Buďte rádi za své vlastní tělo, protože občas, při hodně velké osobní změně, je těžké zvyknout si na nový vzhled u vašeho původního těla, a co by si pak člověk počal v úplně cizím těle, které ani trochu nezná? Vše je, jak má být a jak to příroda zařídila, a až si na svoje staronové tělo zvyknu, budu šťastný. Ale tuším, že mám před sebou ještě nějakou dobu sžívání se s realitou, která je pro mě stále ještě nová a do jisté míry neznámá. Ale koneckonců, život by byl nudný, kdyby nám nepřinášel neustále nové výzvy. A pro mě nastala situace, kterou beru jako výzvu, které se nechci bát a s níž se chci poprat. Tak uvidíme, jak se mi to povede, a kdy konečně přijmu ve své hlavě současný stav jako trvalý a nezvratný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexander1918 Alexander1918 | Web | 5. června 2015 v 15:11 | Reagovat

Kamaráde, přečetl jsem si pár tvojich článků a musím ti říct jednu věc. Nechápu, ještě jednou nechápu, proč ostatní blogy, na kterých jsou z velké části pouze s prominutím jen ´´lejna,´´ mají takovou spoustu komentářů a tady není nic. Aj můj blog je proti tomu snůška blábolů, které jsem tam naflákal. Tohle má myšlenku a hlavně smysl. Palec hore a jsi frajer. ;)

2 Renyu Renyu | E-mail | Web | 5. června 2015 v 16:41 | Reagovat

Všichni by podle mého měli být rádi za své tělo, ať je jakékoliv. Měli by si na něm najít to, co se jim líbí, a měli by doladit, co se jim nelíbí. Každopádně by měli být spokojení.
Jenže těch spokojených se svým tělem je zatraceně málo.

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 5. června 2015 v 19:11 | Reagovat

Skvěle napsané, jakoby bys mi mluvil z duše. Mnohdy se cítím, jako by ve mě žila snad ještě jedna osoba, co se mi snaží do hlavy vnuknout překroucené názory a pesimistické úvahy, i když vím, že jsou jen "půjčené", když to hodně přeženu. A ano, první, co mě napadlo, bylo, zda jsem schizofrenní, ale jelikož jsem nepoužila žádnou omamnou látku, či jiná záhadná psychedelika, je dost nepravděpodobné, že bych byla pacientem této závažné nemoci. :-D Přece jen je to zvláštní pocit, když se přistihnu při myšlence, či činnosti, které za mě podvědomě dělá někdo jiný.

4 Jirka Jirka | Web | 5. června 2015 v 20:41 | Reagovat

[1]: Díky za reakci, chyba asi je, že já svému blogu nedělám nijak velkou reklamu, prostě si tak nějak v klidu píšu články a nějak neřeším, pro kolik lidí to píšu. Jsem tak nějak smířený s tím, že v tom množství blogů je obtížné vyniknout, navíc blog jsem založil teprve koncem února, takže jsem tak nějak rád, že každý nový příspěvek si přečte dle statistik zhruba 10 až 20 lidí, i kdyby to byl jeden člověk, tak to má smysl ;-)

[2]: Díky za reakci. Máš pravdu, každý by měl být rád za své tělo. Já ho rád neměl, proto jsem s tím něco udělal, abych, jak píšeš, doladil co se mi na něm nelíbí, a teď ho mám rád víc, než kdykoliv ve svém životě, jen si prostě těžko a pomalu zvykám na současný stav.

[3]: Díky za reakci. Ano, máš pravdu, je to zvláštní, když vím, že jsem to já a ze zrcadla na mě přitom kouká někdo, kdo má stejná gesta a grimasy jako já, ale vypadá jinak, než jak jsem byl celý život zvyklý. Je to zajímavá a přitom lehce schizofrenní situace :-D

5 Bett Bett | 8. června 2015 v 16:24 | Reagovat

Vida, takže jsi zvolil cestu oklikou. Minulý článek, který by tě mohl ohrozit pro tvou až příliš velkou otevřenost, jsi smazal, všechny kontakty na sebe jsi nechal, včetně fotek a zvolil jsi průnik k většímu okruhu čtenářů skrze Téma Týdne. Přemýšlím, co to o tobě vypovídá... Touha získat přátele, byť virtuálně, hádám. Moje zkušenost: virtuální přátelství jsou ošemetná. Proto si znovu dovoluji ti napsat, (promiň), buď raději opatrný se svou snadnou identifikací, nemuselo by se ti to vyplatit. Tohle udělá jen bloud, aby na sebe hned na první dobrou napsal telefon, bydliště, skype i facebook. To se poskytuje jen opravdovým přátelům... Kyberprostor je nevyzpytatelný, a jsou tací, kteří už svou dramatickou zkušenost učinili a zkomplikovalo jim to život...

6 Jirka Jirka | Web | 8. června 2015 v 20:41 | Reagovat

[5]: Řekněme, že Tvůj komentář u mého víkendového článku mi pomohl v rozhodování, jestli ten článek na blogu nechat nebo ne. Hned, jak jsem ho zveřejnil, jsem začal pochybovat, jestli to je dobrý nápad. Přece jen jsem v určitých věcech docela naivní a vím to o sobě. Rád bych věřil, že to, co jsem o víkendu napsal, nikdo do budoucna nezneužije proti mně, ale rozhodl jsem se, že nebudu riskovat, aspoň ne do té doby, dokud si ten konflikt sám v sobě nějak definitivně nevyřeším. Nicméně článek ze světa nezmizel, jen jsem ho přesunul ze zveřejněných článků do rozepsaných a nevylučuji, že ho do budoucna nějak přepracuju...

A ano, zvolil jsem cestu nemazat svoje fotky a ponechat aspoň nějaké kontakty (vymazal jsem telefonní číslo a PSČ). Ponechal jsem kontakt na ICQ, který stejně téměř nepoužívám, kontakt na Facebook, kde ale nepřijímám přátelství od lidí, které neznám osobně, a info o městě, kde bydlím, jelikož se stejně o něm zmiňuji v několika článcích. Od začátku jsem nechtěl, aby byl můj blog anonymní, už jen proto, že píšu o životních změnách, o zhubnutí, o změně myšlení, a pokud chci někoho motivovat a ukázat, že to jde, tak nemohu být už jen z principu anonymní blogger.

Co se týče článku na Téma týdne, ten jsem napasl především kvůli tomu, že jsem měl pocit, že k tomuto tématu mám co říci. Za celé ty tři měsíce, co tento blog mám, to je teprve druhý článek na Téma týdne, který jsem stvořil, reaguji tedy pouze na témata, u kterých mám pocit, že k nim mám co napsat. Touhu získávat přátele mám pořád, ale nejsem tak naivní, abych očekával, že mi můj blog nějaká nová přátelství přinese. Blog jsem založil proto, že jsem měl pocit, že mám světu co říct. Ostatně po mém zhubnutí jsem od svého okolí mnohokrát slyšel, že bych měl napsat knihu nebo se prostě o své úspěchy podělit, tak jsem nad tím zapřemýšlel a zvolil jsem blogování. Navíc blog mi pomáhá v mé samotě tím, že se ze svých myšlenek a pocitů vypíšu čímž se mi vlastně docela uleví, protože ve svém okolí opravdu nemám nikoho, s kým bych mohl všechno to, co mě zrovna trápí, probrat. Ostatně to je i případ článku, který jsem smazal. Díky tomu, že jsem ho napsal, jsem si zformuloval myšlenky a shodil ze sebe tu tíž, která mě provázela. Účel tedy ten článek splnil.

Abych to nějak uzavřel. Tenhle blog má sloužit ku pomoci a motivaci těm lidem, kteří se stejně jako já cítí ve svém životě špatně a nespokojeně. Těmhle lidem chci ukázat, že změna je možná, ale zároveň i to, že to není nic lehkého a je potřeba na sobě něustále pracovat. Snažím se, aby tento blog měl smysl, a mnohem raději budu, když ho bude číst jen pár lidí a něco si z toho vezmou a něco jim to dá, než aby ho četly desítky či stovky lidí a vnímali to jen jako nějakou story, kterou si přečtou, ale nic jim to nedá. Přátele a lásku si snažím hledat v reálném životě a nečekám, že mi k tomu tento blog pomůže, ten slouží především k ventilaci mých pocitů, abych ze sebe v případě potřeby setřásl vše, co mě tíží. Každopádně děkuju za oba Tvé komentáře, potřeboval jsem, aby mě někdo včas zabrzdil a připomenul mi, že by bylo fajn být obezřetnější. Jsem rád, žes tak učinil /učinila, protože v určitých náhledech na život mám opravdu značně naivní vidění a věřím a v dobro a čisté úmysly lidí. Zároveň už mám ale dost odžito na to, abych věděl, že tohle je naivní představa, ale přesto se své naivity zatím odmítám úplně vzdát.

7 Bett Bett | 15. června 2015 v 16:35 | Reagovat

I mně mnohokrát pomohlo srovnat si myšlenky tím, že je hodím "na papír". To je moc dobrá metoda i trapie. Nikdy mne však nenapadlo vést si "veřejný deník", protože mi zkušenosti ukázaly, že že v lidech je více zla, než dobra. Stále zastávám názor, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Moc Ti přeju, aby se Ti to nikdy nevymstilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama