Jen tak si existovat a žít aneb (Ne)snesitelná lehkost bytí

15. června 2015 v 14:13 | Jirka |  Má přítomnost
Vlastně ani nevím, co je tématem tohoto příspěvku. Prostě se chci jen vypsat ze svých pocitů, zážitků, myšlenek. Ale ještě, než se do toho pustím, chci se vyjádřit k předchozímu příspěvku, který si možná někteří z vás přečetli ještě před tím, než jsem ho stáhl ze zveřejněných příspěvků. Zpětně mi došlo, že přílišná otevřenost by se mi nemusela do budoucna vyplatit. A tak minimálně do té doby, než si ten problém nastíněný v minulém příspěvku vyjasním, zůstane ten zmíněný článek skrytý. Nicméně to, že jsem ho vytvořil, mi hodně pomohlo alespoň v částečném utřídění myšlenek, takže to mělo smysl. Ale zpět k aktuálnímu příspěvku. Čím začít? Snad tím, co mě trápí už nějaký ten týden, respektive nad čím se čas od času zamyslím. Mohl nebo může mě nějak doživotně ovlivnit fakt, že celý život žiju bez lásky? Tím, jak si jdu postupně za svým cílem, kterým je konečně se zamilovat a být milovaný, vyvstává ve mně určitá obava, jestli to, že celý život žiju bez lásky, ze mě nedělá citového mrzáka, který si zvykl celý život řešit jen sám sebe a své potřeby. Jsem vůbec schopen nějaké empatie? A jsem vůbec schopen naslouchat potřebám druhých, vycítit, co je trápí, co potřebují? Jsem schopen nebýt sobecký a myslet na druhé? Tohle je něco, co mě hodně trápí a co mi čas od času vyvstane na mysli. A jelikož jsem si vědom, že právě v oblasti citů mám hodně velké rezervy a absolutně nulové zkušenosti, snažím se na tom po celou tu dobu pracovat. Ale odpověď na to, jak na tom skutečně jsem po této stránce, mi dá až reálný vztah s reálným protějškem, který třeba bude schopen přehlížet alespoň na začátku vztahu mé nedostatky, kterých jsem si vědom, a na kterých chci pracovat.


Ale od myšlenek bych se teď rád přesunul k zážitkům. Sobotní večer byl totiž u mě ve znamení radosti ze života. U nás v Budějcích se totiž konal velký koncert nazvaný Somersby Kiss Párty Live Retro. Byla to kombinace retro songů, které pouštěli dýdžejové rádia Kiss Jižní Čechy a živých vystoupení, v rámci nichž se na pódiu vystřídaly formace Maduar, Lunetic, Těžkej Pokondr a Verona. Do haly jsem dorazil mezi prvními diváky už nějak kolem půl osmé večer, a protože jsem si to hodlal maximálně užít, hned jsem si zabral místo přímo pod prostředkem pódia. Kolem půl deváté začala konečně znít halou od dýdžejů muzika (ona zněla i předtím, ale do té doby mě to nechávalo chladným), na kterou se mi chtělo tancovat, tak jsem prostě začal tancovat. Naučil jsem se v poslední době neřešit, co si o mě kdo myslí a dělám věci bez ohledu na okolí. Bylo mi jedno, že v první řadě, která se mezitím kompletně zaplnila, jsem jediný, kdo tam tancuje a užívá si to, bylo mi i jedno, že po mě ostatní koukají. Já si to přišel užít a zjistil jsem, že odstínit ve své hlavě zraky okolních lidí je mnohem snažší, než bych si byl býval myslel. Takže ještě než přišlo na řadu první živé vystoupení (což bylo v půl deváté), tak jsem stihl propotit triko i šortky, ale kdo by to řešil. Kdybych chtěl stát na tom koncertě jak ovce nevybočující z řady a jenom tupě zírat na pódium, mohl jsem klidně zůstat doma na gauči a čumět na telku. Když už něco dělám, chci to dělat naplno, aspoň takhle to po svém zhubnutí mám, a tuhle akci jsem si hodlal užít. A jestliže jsem si užíval hudbu z dýdžejského pultíku, o to více jsem si pak užíval živou muziku. Slovenské duo Maduar mě dokázalo perfektně rozpohybovat, kapela Lunetic mě naopak docela zklidnila a dala mi vzpomenout na moje dětství (jasně, přiznávám, ač jsem kluk, Lunetiky jsem docela žral, tehdy v době jejich boomu jsem navštívil asi tři jejich koncerty, skoro všechny jejich songy umím nazpaměť, byl jsem členem jejich fanklubu, v televizi mi nesměl utéct žádný pořad s nima, atd.), přičemž jsem se snažil většinu jejich vystoupení zaznamenat na mobil. Jestliže při vystoupení Lunetic jsem si odpočinul, Těžkej Pokondr mi opět připomněl, proč jsem na tuhle akci přišel. Perfektně jsem se při jejich vystoupení odvázal, ale měl jsem to bohužel lehce zkažené slečnou, která se najednou objevila za mnou, byla evidentně připitá a z nějakého zvláštního důvodu jsem jí zřejmě vadil. Možná myslela, že se protlačí až do první řady a zjistila, že to nepůjde, tak se mě možná snažila vyprovokovat k odchodu. Každopádně nepřijde mi normální, aby cizí holka cizímu klukovi svlékala zezadu triko, bouchala na jeho holá záda jako do bubnu, plácala ho do zadku a snažila se mu shodit z hlavy párty klobouk, který tam měly na hlavách další stovky lidí. Naštěstí po pár minutách s těmito zvláštními projevy od této slečny, které mohly znamenat buď snahu mě vystrnadit, nebo naopak nějaký zvláštní projev náklonnosti a upoutání pozornosti (ano, i tohle mě napadlo, ale náklonnost a zájem o druhého člověka se dá projevit i jinak) toto ustalo a já se zase začal zase pomalu dostávat do svého párty tempa. A upřímně řečeno, přemýšlel jsem, jestli po Pokondrech neopustit své místo v první řadě, přeče jen už jsem byl se silama a energií u konce, měl jsem šílenou žízeň a bojoval s únavou. Ale příchod energického dua Verona na pódium ze mě dokázal vykřesat nějak dobře skrytou energickou rezervu, takže ve výsledku jsem si nejvíc ze všech vystoupení užil právě Veronu. A mimochodem, pokud jsem to dobře pozoroval, vzájemný oční kontakt mezi mnou a zpěvačkou Markétou byl hodně častý Usmívající se Každopádně po odchodu Verony už jsem opravdu další síly na tancování neměl (Verona skončila něco po jedné hodině v noci a akce měla jet až do tří hodin do rána, takže zbytek noci obstarávali po hudební stránce dýdžejové) a šel jsem si okamžitě koupit sodovku, protože ta žízeň už se nedala vydržet. Ještě zhruba do dvou hodin jsem se zdržoval v areálu, přičemž určitou dobu jsem tam strávil ve společnosti taťky a jeho známých. Jasně, zapomněl jsem se zmínit, taťka si nakonec cestu na tuhle akci našel taky, ale nebyl takový blázen jako já, aby to celé prostál v davu pod pódiem Smějící se Každopádně to byl podařený večer, užil jsem si to až téměř do úplného vyčerpání a tahle akce mě napumpovala takovou energií, že z toho snad budu těžit ještě pár dnů. A pokud vás zajímá, jestli právě na téhle akci nastal nějaký posun co se týče mého vztahového života, musím vás zklamat. Ani nová přátelství, ani nový vztah tady bohužel pro mě nevznikly, ale naučil jsem se nic nehrotit. Co se má stát, to se stane, a než mi do života vstoupí láska, do té doby se budu bavit a užívat singl života. Koneckonců, i singl život může mít své výhody. A to už se dostávám k dalšímu odstavci.

Když se ti nedaří v partnerském životě, když se necítíš nejlíp, když tě něco souží, odměň sám sebe a udělej si radost. Přesně tímhle heslem jsem se řídil minulý týden, kdy jsem opět lehce provětral bankovní účet a udělal si radost. Dlouho jsem odolával této technické vymoženosti, ale nakonec jsem se rozhodl zkusit změnu a pořídil jsem si svůj první chytrý telefon. V podstatě už nějaký jeden či dva roky jsem zvažoval koupi nějakého kvalitního fotoaparátu, ale pořád jsem se k tomu neměl, a tak jsem si řekl, že to můžu rovnou spojit i s vylepšeným přístrojem na volání a po důkladném rozhodování (výběr konkrétního typu mobilu mi trval zhruba jednu hodinu, kdy jsem seděl u počítače a zvažoval všechna pro a proti u konkrétních typů) jsem si vybral Sony Xperia Z1 Compact. Teprve se s tímto krasavcem učím zacházet, přece jen je to můj první smartphone, ale už teď vím, že jsem udělal dobře. Koneckonců, člověk by si měl umět udělat radost. A když nemám, za koho bych utrácel a do koho bych investoval, tak prostě investuji do sebe. A tak jsem si kromě mobilu udělal radost i novýma značkovýma botama, který se mi zalíbily na první pohled. Prostě život se musí žít, a ne přežívat, a když něco chci a můžu to mít, tak na co čekat. Takhle teď uvažuju a i to je důsledek toho všeho, čím jsem za poslední měsíce prošel.

A to je asi tak nějak všechno, co jsem měl na srdci. Respektive ještě je tu jedna věc, o které bych se mohl zmínit. Dnešní noc mi přinesla hodně zajímavý sen. Je-li pravdou, že ve snech se odráží to, na co podvědomě myslíme a ani o tom nevíme, pak mi dnešní sen přinesl úžasný a barvitý zážitek a myslím si, že dnešní sen bude patřit k těm několika málo snům, které si pamatuju i pár let poté, co se mi zdály. Všechny ty sny, které si pamatuju i po mnoha letech, bych spočítal na prstech jedné ruky. A tenhle se k nim zřejmě přidá. Nevím, čím jsem si zasloužil tak krásný sen a doufám, že se jednou stane skutečností. V tom snu jsem byl sám se slečnou (nebyla to žádná slečna, kterou bych v reálu znal), kterou jsem miloval a která milovala mě, ležela svlečená na posteli a já postupně líbal a hladil její úžasně teplé tělo hezky od jejích rtů až po nohy. Bylo to žhavé, bylo to sexy, bylo to vzrušující, bylo to kouzelné, bylo to romantické, bylo to přesně takové, po čem toužím celý život. Nedošlo na sex, došlo jen na mazlení, ale o to přesně mi jde. Nechci, aby můj milostný život byl jen o sexu. Chci porozumění, chci souznění, chci žár a vášeň. A přesně to mi tento sen nabídl. Na jednu stranu jsem byl po probuzení smutný, že to byl jen sen, na druhou stranu mě to přece jen trochu uklidnilo vzhledem k tomu, co jsem ve svých myšlenkách řešil před týdnem. Takové sny se mi nezdají příliš často, vlastně to byl teprve druhý sen sexuální povahy, který se mi za celý můj život zdál. Ten první přišel někdy odhadem před 12 lety a pamatuji si ho dodnes. Ostatně, když máte v posteli nahou atraktivní českou zpěvačku, byť je to jen sen, tak na to se prostě nezapomíná ani po tolika letech Smějící se A když jsme u toho dneška, musím konstatovat, že mi dnešní den připadá celkově takový nějaký zvláštní. Začalo to tím neskutečně živým a atraktivním snem, a pokračovalo vnuknutím zvláštní myšlenky. Během dopoledního venčení mojí fenky mi najednou do mé hlavy pronikla hodně hlasitá myšlenka, abych si došel vsadit loterii. Nevím, kde se to v mé hlavě vzalo (teď mám na mysli jak ten noční sen, tak i nutkání vsadit si), možná začínám z té samoty bláznit, možná mě jen nějaká zvláštní síla či osud chce postrčit dopředu, ale fakt je ten, že se ta myšlenka v mé hlavě držela tak usilovně, že jsem dovyvenčil fenku, odvedl jsem jí domu a zašel jsem do nejbližší trafiky vsadit loterii Eurojackpot, plný tiket a všechno náhodný tip. V životě jsem si nikdy nic takového nevsadil, ani Sportku, ani nic jiného, takže jednorázový vklad jsem si sám pro sebe ospravedlnil tím, že je to poprvé a zřejmě i na dlouhou dobu naposled. Buď ze mě bude v pátek multimilionář, nebo mi nezbude, než těch pár stovek oželet a poučit se do budoucna, že pocity jsou jen pocity, a že ne všechno, co mi přijde na mysl, je nutné realizovat.

A to je opravdu všechno. Díky za vaší pozornost, za váš zájem, za vaše reakce a vůbec za všechno. Tenhle blog mi neskutečně pomáhá v tom, že si mohu uspořádat své myšlenky a pocity a vypsat se z toho všeho, s čím se nemám v reálu komu svěřit. A jak píšu v nadpisu. Je fajn si jen tak existovat a žít, brát život se vším co přináší, občas jít něčemu v tom životě naproti a čekat, co ten život přinese. Občas sice hodně dlouho trvá, než vám přinese nebo pošle do cesty to, co nebo koho potřebujete. Učím se býti trpělivý a brát si maximum možného i z naprostého minima. Myslím, že se posouvám dopředu, jak svým konáním, tak svým myšlením a uvažováním. Snažím se brát život tak, jak je, a o tom by to asi mělo být. A na závěr tohoto příspěvku si vám dovolím nabídnout video ze sobotní akce, které jsem zaznamenal na svůj nový mobil. Užijte si to a zase někdy na napsanou S vyplazeným jazykem https://www.youtube.com/watch?v=57YNY34X9i8
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama