Ohlédnutí aneb Už je to jeden rok

9. května 2015 v 11:47 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
V úterý to byl přesně jeden rok, co jsem začal hubnout. Byl to jeden rok, kdy jsem udělal ten jeden obrovský dlouhý krok do neznáma s nejasným průsběhem a ještě nejasnějším výsledkem. Ale důležité bylo, že jsem se k tomu odhodlal. Před rokem jsem se ptal sám sebe, kde asi budu za rok, co se v mém životě změní, jak budu vypadat. Před rokem jsem také bojoval s obrovskými pocity hladu a s obrovskou touhou po nezdravém jídle, na které jsem si za ty roky navyknul. Zároveň jsem začal i sportovat a bojoval se svou nulovou fyzičkou i s posměchem okolí, kterému takový běžící těžkotonážník, kterým jsem bezesporu byl, připadal prostě a jednoduše směšný. Ale měl jsem odhodlání, motivaci, sny a touhy. Odhodlání nic nevzdat, i kdybych byl na pokraji sil, a dotáhnout to do konce. Motivaci v podobě lásky a založení rodiny, které se snad jednou dočkám. Sny v podobě toho, že si začnu věřit, že začnu mít sám sebe rád, že si budu moci nakupovat pěkné oblečení v běžných konfekčních velikostech, že poprvé v životě zažiju, jaké to je být hubený. A touhy po zdravém, šťastném a spokojeném životě. Dalo by se říci, že jsem to vše dělal kvůli běžným pocitům, které má snad každý člověk. Pro někoho je to vše výše zmíněné samozřejmostí, jinému se dostává jen něco z toho, a někdo si realizaci toho všeho musí tvrdě vydobýt, aniž by cokoliv z toho dostal zadarmo a bez vlastního přičinění. Já byl ten poslední případ. Většinu z těch důvodů, proč jsem to dělal, už jsem naplnil a dočkal se jejich realizace. Jen na tu lásku a rodinu čekám, ale věřím, že trpělivost růže přináší a i toto se jednoho krásného dne zrealizuje.

Jak jsem již napsal, je to jeden rok, co jsem se pustil do hubnutí. Tehdy mi má váha ukázala, že vážím 190,2 kg. Že jsem hodně omezil jídlo, že jsem začal sportovat, to všechno už víte. Ale o čem jsem se asi dosud nezmínil, to je, že už si téměř nic ve svém jídelníčku nyní neodpírám, jen to, co jím, jím s rozumem. Například někdy od Vánoc mám nepřekonatelnou chuť na sladká jídla. Během diety jsem si sladká jídla vesměs odpíral, i když pochopitelně ne úplně, například jedno z mých oblíbených obědových jídel během diety byl rýžový nákyp s broskvemi. Ale pochopitelně jsem během diety sladká jídla zredukoval na minimum, a jakoby si nyní mé tělo o sladká jídla říkalo o to více. Takže dnes není den, kdy bych si (většinou k večeři) nedal nic sladkého. Začalo to vcelku nevinně, kdy mi každý den k večeři stačil nějaký malý koláček nebo nějaký malý zákusek. Dnes už to mám tak, že po obědě (který si dám většinou někdy kolem 13. hodiny) jím pak ještě minimálně tři sladká jídla zhruba ve dvouhodinových intervalech (po 20. hodině už totiž zásadně nic nejím). Například včera jsem si dal dvě hodiny po obědě pár bonbonů z bonboniéry (měl jsem dva týdny zpátky svátek, takže tohle byl takový milý prezent k mým jmeninám, který jsem včera načal), za další dvě hodiny čtyři vafle, každá bohatě namazaná džemem s trochou šlehačky ve spreji a dvěma čerstvými malinami. A za další dvě hodiny jsem si pak dal tři větší kousky domácí čerstvé bábovky. A takhle nějak to mám s tím sladkým každý den. Moje tělo se ho prostě dožaduje. A nejzajímavější na tom všem je, že i když si každý den dopřávám běžnou snídani (krajíc chleba s taveným sýrem a salámem), oběd (běžná jídla i s přílohami, například svíčková, roštěná, knedlo vepřo zelo, rajská omáčka, kachna, kuře, atd.) a dva až tři sladké chody k večeři, tak má hmotnost nejen, že nestoupá, ona dokonce v posledních dnech klesá. A to pořád ještě nesmím po operaci cvičit, takže už pátým týdnem nespaluji kalorie sportem. Ještě minulou neděli jsem vážil 103,9 kg, a ve čtvrtek jsem vážil 100,7 kg (naposledy jsem se vážil včera - v pátek, kdy jsem měl 101,2 kg). Takže jak je vidět, pokud se člověk nějakou dobu drží stanovených pravidel co se týče stravování, životního stylu a sportu, tělo si na ten režim tak zvykne, že mu pak nemusí vadit ani návrat k běžné stravě a dokonce ke sladkým jídlům.

Kam jsem se tedy za ten jeden rok dostal a posunul? Po fyzické i psychické stránce mám pocit, že to snad ani nejsem já. že jsem někdo jiný, že jsem se prostě nějakým způsobem reinkarnoval, že jsem zmizel, abych se znovu objevil jako úplně jiný člověk. Z mého starého já zůstal jen jakýsi stín, velké množství vzpomínek a už jen pouhé zbytečky mého starého uvažování a nízké sebedůvěry. A právě za ty vzpomínky na můj starý život jsem neskonale vděčný, protože díky nim vím, že si nyní mám čeho vážit. Vážím si každého lehkého pohybu a ladného kroku, vážím si toho, že se mohu oblékat jak chci a co se mi líbí, vážím si toho nekonečného množství možností, které nyní mám. Právě díky těm vzpomínkám a tomu, jaký jsem byl doufám, že nikdy nepřestanu být pokorný, že za své současné já nikdy nepřestanu být vděčný a nikdy ho nebudu brát jako samozřejmost. A stejně tak nikdy nebudu brát jako samozřejmost lásku, až mi jednou zkříží cestu. Jakmile najdu slečnu, k níž zahořím láskou, a která bude mé city opětovat, nebudu to brát jako samozřejmost, ale jako dar z nebes. Myslím, že po těch letech citového strádání, sebelítosti a nenávisti ke svému vzhledu mám pokory na rozdávání a ještě pořád občas při pohledu do zrcadla nevěřím, že tohle jsem prostě já. Takže abych odpověděl na otázku, která odstartovala tento odstavec. Za ten rok jsem se dostal někam do úplně jiných sfér. Jsem po vzhledové stránce atraktivnější, jsem spokojenější, jsem sebejistější, mám vyšší sebedůvěru, celkově optimistický pohled na život, skoro nic mě nerozhází, každý den mám důvod k úsměvu a život si nyní užívám, zatímco před rokem jsem ho jen přežíval. Samozřejmě vždy je na čem pracovat a co zlepšovat, nejsem ještě ani zdaleka na konci své cesty, ale řekněme, že jsem na dobré cestě žít klidný, šťastný a spokojený život. Posun jsem udělal znatelný a věřím, že ještě mám možnosti, jak a kam se ve svém životě posouvat a doufám, že se mi to bude dařit.

A na závěr tohoto příspěvku jedna rada pro vás. Nepřestávejte doufat, nepřestávejte snít, nepřestávejte věřit. A hlavně věřte v sami sebe. Každý člověk si svůj život řídí sám, každý je strůjcem svého štěstí, a každý může udělat ten první krok v cestě za změnou. Stačí si jen věřit a nebát se. Ten první krok do neznáma bývá nejtěžší, ale jakmile se na tu cestu jednou vydáte a už na ní jste, není tak těžké kráčet po ní dál a dál. A ať je cíl cesty vzdálený sebevíc a ať vás na ní potká sebevětší množství odboček nebo nástrah, nezapomeňte, že se dá vždy v cestě pokračovat dál, a každá odbočka nebo překážka je jen zkouška naší síly, vůle a odhodlání. A díky každé takové cestě teprve můžeme zjistit, jak moc jsme silní a ochotní porvat se za své štěstí a spokojenost. Jen spokojený a harmonický život má totiž ten největší smysl a jen s ním si můžeme ten náš pobyt na tomto světě nejlépe užít. Pokud takový život žijete, pak vám k tomu gratuluji a z celého srdce vám to přeji. Pokud jej však nežijete, pak vám přeji, aby až se na nějakou podobnou cestu s nejistým cílem vydáte, vám nebyl ten váš cíl příliš vzdálený a abyste jej dosáhli co nejdříve a pokud možno bez odboček a překážek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sever-rat Sever-rat | E-mail | Web | 9. května 2015 v 12:01 | Reagovat

Každý má chuť na sladké, jen je třeba být silný a vydržet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama