Můj čtvrteční večer na Kavčích horách aneb Jak jsem dostal slovo v pořadu Máte slovo

17. května 2015 v 13:59 | Jirka |  Má přítomnost
Čtvrtek 14. května 2015 si už asi navždy zapamatuji, protože pro mě znamenal další zajímavou zkoušku a další zajímavou životní zkušenost. Po důkladném rozmýšlení jsem se rozhodl zúčastnit se v přímém přenosu vysílaného pořadu Máte slovo, kterýžto běží v TV každý čtvrtek večer na ČT1. Měl jsem pocit, že k tématu "jak nejlépe zhubnout" mám co říci, a tak jsem se vypravil ve čtvrtek vlakem do Prahy, který měl odjezd z Českých Budějovic v 16:57 hod a plánovaný příjezd do Prahy na hlavní nádraží v 19:30 hod (reálně přijel do Prahy se zhruba osmiminutovým zpožděním). Koupit jízdenky na pražskou MHD a dopravit se na Kavčí hory pak byla otázka zhruba 35 minut, takže na vrátnici ČT jsem dorazil nějak kolem 20:15, přičemž požadavek produkce byl hlásit se na vrátnici nejdéle v půl deváté. Po chvíli si mě tam spolu s dalšími účastníky směřujícími do publika vyzvedl člověk ze štábu a dovedl nás před studio, kde se pořad natáčí s tím, že do devíti hodin večer si můžeme dělat co chceme a v devět hodin večer je už nutný nástup do studia, přičemž pořad měl začínat ve 21:25 hod. Tak jsem se zatím převlékl z trička s kapucí do košile a usadil se před studiem do jednoho z pohodlných křesel. Po chvíli za mnou přišla paní asistentka s tím, že si ode mne půjčí fotky, které jsem si měl přivézt, odnesla je panu režisérovi, který si z nich 4 fotky vybral a tyto vybrané fotky pak pustil na obrazovku během pořadu. Když se začalo nastupovat do studia, paní asistentka mě odvedla za paní produkční, která mi dala podepsat smlouvu (dle smlouvy dostanu proplacené náklady na cestu a k tomu ještě honorář, o čemž jsem do té doby ani nevěděl, já počítal jen s proplacením cesty), potom mi byl připnutý na hruď mikrofon a byl jsem odveden do studia. Dokonce jsem nemusel ani projít detektorem kovů (ano, před vstupem do studia musí každý divák z publika projít detektorem kovů, aby náhodou někoho nenapadlo pronést do studia zbraň) a byl jsem usazen do první řady na pozici označenou číslem 2.

Co všechno předcházelo tomu, že jsem vlastně ve čtvrtek večer skončil v areálu České televize v pořadu Máte slovo? V pátek jsem poslal do ČT mail, že bych se mohl a chtěl zúčastnit diskuze na toto téma. V pondělí mi volala nějaká paní z pořadu Máte slovo, která mě asi 10 minut zpovídala a dohodli jsme spolu bližší podrobnosti. Ve středu ráno mi pak volala astistentka režie, která mi upřesnila časový harmonogram, jako kdy mám být na vrátnici atd., a ve středu večer mi volala paní Míša Jílková, která mě informovala, jak natáčení bude probíhat, co se ode mne bude očekávat (dozvěděl jsem se, že budu patřit mezi hlavní hosty a tím pádem budu mít svůj vlastní mikrofon, který bude celou dobu zapnutý) a seznámila mě s tím, kdo všechno tam bude diskutovat. No a ve čtvrtek po deváté hodině večer už jsem seděl v publiku. Když už byli usazeni všichni diváci v publiku, začali přicházet hosté, kteří měli stát u stolečků. Ještě před tím jsme ale byli my, diváci v publiku, informováni, že ta voda, kterou tam dávají do stojánku přímo před publikum, je pro paní Jílkovou, a nikoliv pro nás. Prý už se totiž několikrát stalo, že publikum paní Jílkové tu vodu vypilo, tak nám to raději takto zdůraznili. No, a asi pět minut před začátkem přímého přenosu dorazila i paní Jílková, která nám řekla, že my jakožto diváci v publiku reprezentujeme všechny občany a diváky u obrazovek a že máme tleskat pouze názorům, které nám jsou sympatické a s nimiž souhlasíme, i kdybych třeba já byl jediný, komu se ten názor líbí, protože i potlesk jednoho člověka reprezentuje pár procent diváků u obrazovek.

Pak už začal samotný přímý přenos a já jsem byl zpočátku lehce nervózní, protože jsem vůbec nevěděl, co od toho očekávat. Ale jakmile se rozjela diskuze, nervozita začala opadat a já si to začal užívat, čemuž pomohla i značně uvolněná a odlehčená atmosféra. Musím říci, že celé publikum bavila a rozesmívala paní Košařová, věčná to dietářka která se snaží zhubnout už nějakých 30 let. Ta paní se toho nebála a byla tak přirozená, že celé publikum se při jejích výstupech úžasně bavilo. Jinak mi celou dobu hlavou šrotovalo, jestli nemám třeba právě teď zasáhnout do debaty a něco říci, paní Jílková mě totiž den předtím po telefonu nabádala, abych mluvil kdykoliv, i když nebudu vyzván, od toho že budu mít ten mikrofon, ale vždy, než jsem stihl zasáhnout do diskuze, přešlo se k jinému tématu, tak jsem se rozhodl čekat, než budu představen paní Jílkovou a vyzván ke slovu. To se stalo někdy ve 29. minutě pořadu. Musím říct, že jsem se toho docela bál a byl jsem docela nervózní, takže ačkoliv jsem ze svého pohledu žvanil docela dlouho, ve výsledku jsem si pamatoval zhruba jen polovinu toho všeho, co jsem tam řekl a toho, co vše zaznělo ve studiu po mém výstupu. Ale nevadilo mi to, přišel jsem si to užít a třeba i někoho nakopnout a inspirovat k tomu, aby se toho nebál a zkusil se sebou něco udělat. A než jsem se nadál, byl konec pořadu.

Uteklo to opravdu neuvěřitelně rychle, až mi to bylo skoro líto. Po skončení pořadu jsem měl možnost si ještě chvilku popovídat s paní Jílkovou, která byla velice příjemná a milá. Pak mě oslovila jedna milá slečna, která se podrobněji vyptávala na průběh mého hubnutí. Já poté zamířil ze paní Košařovou, u níž se po skončení vyrojil největší počet lidí z publika, protože lidi pochopitelně tahle paní velice zajímala a já patřil mezi ně. Byla prostě příjemná, milá, přirozená a rád jsem si vyslechnul podrobnosti o jejím příběhu. Pak se mě další slečna vyptávala na informace ohledně plastické operace břicha, jelikož jí tato operace čeká na podzim a chtěla především vědět, jestli je to hodně bolestivé. A nakonec jsem si došel potřást rukou i s obezitologem, panem doktorem Matoulkem, který působil taktéž velice příjemně a ještě jednou mě ujistil (stejně jako během samotného pořadu), že pokud by moje hmotnost začala opět narůstat, abych se nestyděl obrátit na odborníky. Dokonce jsem se od něj dozvěděl, že jejich rekondiční centrum, pro které pan Matoulek pracuje, má kromě Prahy pobočku i v Českých Budějoviccích, což pro mě byla překvapivá informace. Poté už nás vyhnali rekvizitáři s tím, že musejí ve studiu uklidit, takže jsme ve zbylé skupince opustili prostory České televize a ještě do autobusu MHD jsem nastupoval se zbylými dvěma účastnicemi z publika.

A to je tak nějak všechno. Bohužel mi nezbylo, než strávit celou noc v Praze, protože poslední večerní vlak do Budějc jel ve 22:33 (v tuto dobu končilo natáčení pořadu), poslední autobus do Budějc jel ve 23:00, ale tam už nebylo žádné volné místo k rezervaci, a tak jsem si musel počkat až na první ranní vlak, který odjížděl z Prahy v 5:33 hod. Nechtěl jsem zbytečně riskovat, že noc strávím někde v temných uličkách, v pochybných nonstop provozovnách nebo na nádraží, které se navíc na nějaké 3 hodiny v noci zamyká. Tak jsem zvolil z mého pohledu asi tu nejlogičtější možnost jít si nakoupit něco pěkného a dobrého do Tesca do Letňan, které má otevřeno nostop, je tam bezpečno a nemusím se bát pochybných nebo ožralých existencí. Tam jsem vydržel nějak do čtyř hodin ráno, pak jsem se noční linkou svezl na Hlavní nádraží a v pět hodin ráno už bylo možno nastupovat do vlaku směr rakouský Linz (který jel přes Budějce). Cesta nebyla bez komplikací. Vlak nabral hodinové zpoždění, do toho mě během cesty začalo bolet břicho a spustila se mi samovolně krev z nosu, kterou jsem zastavoval asi 10 minut (na krvácení z nosu jsem trpěl před zhubnutím, ale už rok mi krev z nosu netekla, takže mě to i docela zaskočilo). Evidentně mé tělo narazilo na nějaké své limity, probdělá noc, únava a koneckonců i lehký stres související s účastí v TV pořadu, to všechno se asi na mém organismu podepsalo. Domů jsem dorazil kolem půl desáté ráno a to byl konec mé anabáze.

Co dodat závěrem? Ničeho nelituji, byla to super zajímavá a úžasná zkušenost, já jsem si to užil, bavilo mě to a zpětně se mi po tom i stýská. Kdyby byla ta možnost hned bych si to zopakoval. Cítil jsem se tam příjemně a celkově jsem rád, že nuda a samota se z mého života postupně vytrácí. Akorát doufám, že to nebyla z pohledu nezaujatého diváka ode mne moc velká ostuda a trapárna. Každopádně cítím, že se můj život postupně posouvá tím správným směrem a že dokážu využít každou příležitost a každou výzvu, kterou mi osud nabízí. Dříve bych všechny takovéto výzvy ignoroval a nechal bez povšimnutí, ale teď si každou z těch výzev beru za svou a jdu do ní po hlavě. A o tom by měl být život. Chci říkat ano životu, chci svůj život posouvat dál, a tohle rozhodně byl další výrazný posun dopředu. Když zvládnu souvisle mluvit v televizi v přímém přenosu v pořadu, který sledovalo 230 tisíc diváků (což je oficiální údaj dle výsledků měření sledovanosti), tak už snad zvládnu ve svém životě všechno. Pokud jste dočetli až sem, děkuji za váš zájem a vaši pozornost, kterou jste tomuto příspěvku věnovali a budu se těšit u nějakého dalšího příspěvku zase brzy napřečtenou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama