Květen 2015

Změna je život aneb Hledám si svůj styl

30. května 2015 v 11:35 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
Po minulém trochu zoufalém a hodně sebelítostivém příspěvku se vracím tématicky k tomu, jak pracuji na svém životě. V tomto příspěvku se chci pozastavit nad tím, co jsem v minulosti několikrát jen nakousl, ale nikdy hlouběji nerozvedl. Oblečení, účes, celkový styl. To je to, co řeším v podstatě od doby, kdy jsem začal vypadat hubeně. Dokud jsem byl tlustý a neměl se rád, bylo mi v podstatě jedno, jaký mám účes či střih vlasů i co nosím. Ono ostatně když člověk nosí oblečení ve velikosti 5XL a více, musí se smířit s tím, že šance sehnat v téhle velikosti nějaké moderní oblečení je velice malá. A i kdyby se to nakrásně podařilo, na 190kilové postavě nemůže vypadat hezky snad žádné oblečení. Takhle nějak jsem uvažoval, a proto jsem opravdu příliš neřešil svůj šatník. A podobné to bylo s vlasy. Od mala mě stříhala babička a až do letoška mi ten neustále stejný sestřih vyhovoval. Prostě na nějakou parádu a nějaký styl jsem v průběhu života rezignoval a vnímal jsem to tak, že to je ten nejmenší problém, kterým ani nemá cenu se zaobírat.

To se ale začalo měnit s loňským podzimem. Najednou jsem měl dole 65 kilo a se svými tehdejšími 125 kilogramy jsem se mohl obléci v normálním obchodě (i když je pravda, že bylo nutné zamířit do oddělení s nadměrným oblečením, ale už to prostě byl normální a nikoliv specializovaný obchod). Abyste rozuměli, představy o tom, že si mohu koupit normální oblečení, které se mi líbí, a ne to, které seženu v obchodě s nadměrnými velikostmi, mě provázely celý život. Toužil jsem po tom, představoval jsem si to ve své hlavě nesčetněkrát včetně toho, jak bych se asi oblékal, jaký styl bych zvolil. A najednou to bylo tady. Má euforie však loni na podzim byla mírněna tím, že jsem ještě s hubnutím nebyl u konce a plánoval jsem ještě minimálně dalších 20 kilo zhubnout. Nicméně bylo potřeba vyřešit oblečení na podzim a zimu a pochopitelně koupi kalhot. Takže džíny, zimní bunda a mikina na zip s kapucí, to byly první tři kousky oblečení, které jsem zakoupil do mého šatníku po zhubnutí (někdy koncem loňského října). A dnes jsou mi ty věci velké, protože od té doby jsem zhubnul dalších zhruba 25 kilo (má současná hmotnost se pohybuje mezi 101 a 104 kilogramy). Pak následovalo ještě několik nákupů oblečení, v polovině listopadu kožená bunda s kapucí, v lednu dvoje džíny (oproti džínám z října jsem kupoval o 10 čísel menší velikost), nějaká trička s dlouhým rukávem, tři košile s dlouhým rukávem, jarní bunda s kapucí ve vzhledu košile. Dále jsem koupil i dvě kožené bundy přes internet, kde pochopitelně díky tomu, že byly obnošené, byla nižší cena. Začal jsem tedy doplňovat šatník, ale svůj styl, ten jsem stále hledal, protože tohle najednou byla nová situace. Mohl jsem se a můžu najednou oblékat, jak chci já, ale najít si něco co mi bude vyhovovat, není z mého pohledu otázka několíka dnů nebo týdnů. Je to o metodě pokus - omyl. Mohu mít nějaké představy, co bych chtěl nosit, co by mi mohlo slušet, ale realita může být diametrálně odlišná.

Samozřejmě doplňování mého šatníku pokračovalo a pokračuje dál. V dubnu jsem si koupil dvě trička s dlouhým rukávem a kapucí, rovněž jsem si koupil i šortky na léto. Zatím poslední nákup se uskutečnil tento týden, kdy jsem si koupil koupací šortky (konečně se letos po mnoha letech podívám někam na koupaliště), čistě bílé tričko s límečkem a lehkou letní hnědou koženkovou bundu. A pochopitelně nekončím, ale šatník si doplňuji tak nějak postupně buď podle toho, jaké je nebo jaké se blíží roční období, a nebo prostě když si vzpomenu, že je nějaký druh oblečení, který bych si chtěl vyzkoušet vzít na sebe a ještě ho v šatníku nemám (to byl právě případ těch triček s dlouhým rukávem a kapucí). A abych nezapomněl, do budoucna mám v plánu koupit si nějaké pěkné sako, resp. komplet celý oblek, protože to je druh oblečení, který by měl mít v šatníku každý muž a já už od začátku hubnutí plánoval, že až se mi hmotnost ustálí, koupím si dokonale padnoucí oblek. Zatím na to tedy nedošlo, ale rozhodně na to dojde a už se na to těším. Jinak co se týče oblečení, netvrdím, dělám vše správně, stále se v tomto odvětví hledám, zkouším, kombinuji a sázím na intuici. A zatím žádného z těch nákupů oblečení nelituji. Plním si sen, mohu se oblékat jak chci a konečně nemám, co se týče výběru oblečení, žádná omezení. Co se týče svršků, ideálně mi padne pánská velikost L, ale u některých střihů se vejdu i do velikosti M. Co se týče džín, šortek, plavek či celkově kalhotového oblečení, tam mám momentálně velikost 54 či 56 (dle střihu), v písmenném označení XL či XXL. Takže jsem schopen obléci v obchodě téměř všechno, a o to více si nyní nákupy oblečení užívám.

Zatím jsem se věnoval v tomto příspěvku především oblečení, ale další důležitou a nedílnou součástí stylu jsou vlasy. Letos jsem poprvé v životě zkoušel experiment s delšími vlasy, kdy mi zakrývaly skoro celé čelo, ale nakonec jsem se rozhodl tento týden své vlasy po 4 měsících, kdy nebyly zkracovány, ostříhat. Věřte tomu nebo ne, poprvé v životě jsem byl v kadeřnictví. Cítil jsem, že to chci svěřit do rukou nějakému odborníkovi, který v tom má praxi, a který dokáže odhadnout, co bude mému typu hlavy slušet nejlépe. Stačilo nějakých odhadem 10 minut a můj porost na hlavě byl šikovnýma rukama paní kadeřnice zkrácen do přijatelné podoby. Pak už jen nanesla trochu gelu (nikdy v životě jsem gel nepoužíval, takže jsem byl překvapen, jak díky němu vypadají ty vlasy lépe). A já se najednou cítil úplně jinak, tak nějak znovuzrozeně, mnohem atraktivněji a celkově mladistvě. Cítím, že tohle byl důležitý krok k nalezení vlastního stylu. Zjištění, že nejvíce mi sluší krátký střih vlasů je prostě fajn. Takže super zkušenost a hlavně jsem rád, že jsem zvolil kvalitní kadeřnictví, kde jsem si sice musel oproti běžným cenám trochu připlatit, ale stálo to za to. Rozhodně budu služeb tohoto kadeřnictví využívat i nadále a jednou za dva či tři měsíce si tam zajdu. A nevylučuji, že co se týče vlasů, budu v průběhu jejich dorůstání trochu více experimentovat s účesem a gelem a uvidíme, u jakého typu účesu nakonec skončím.

Takže jak shrnout celý tento příspěvek? Uznávám, že tenhle příspěvek mohl patřit asi k těm nudnějším, které jsem zatím sepsal, ale je to nedílná součást mé životní proměny. Když člověk mění vzhled, mění i šatník. Tohle k tomu prostě patří a já si svůj styl asi ještě budu nějakou dobu hledat. Ale to už je to nejmenší, téměř nic se totiž nevyrovná tomu úžasnému pocitu svobody, kdy víte, že si v obchodě s oblečením můžete vyzkoušet téměř cokoliv a ono vám to padne, že si můžete koupit, co se vám líbí a o čem jste snili, že si každé ráno můžete obléknout něco jiného. Ten osvobozující pocit je úžasný a jen máloco se mu vyrovná. To, co je pro mnoho lidí samozřejmé, totiž nákup oblečení v běžném obchodě (a ne v obchodě s nadměrným oblečením) to je pro mě stále ještě zcela nové a každou svou návštěvu obchodu s oblečením a každý nákup oblečení považuji téměř za zázrak, kterého snad ani nejsem hoden. Když do nějakého takového obchodu vejdu, připadám si jak někde v ráji nebo v sedmém nebi. Mých 27 let s tloušťkou mě v tomto hodně poznamenalo a myslím si, že nikdy nezačnu považovat nákup oblečení v běžných velikostech za samozřejmou věc. Vždy to budu vnímat jako takový zázrak a řekněme skoro možná až rituál. A když se mi povede vybrat nějaké slušivé oblečení a k tomu zvolím nějaký pěkný atraktivní účes, budu možná ten nejspokojenější člověk na naší planetě. Zkrátka změna je život a tahle změna se mi sakra líbí!

A abyste měli představu o mém aktuálním vzhledu, přikládám fotku ze včerejšího večera, když jsem šel do kina.

Ach, ta láska nebeská aneb Proč mě nikdo nemá rád, když jen Pár přátel stačí mít

22. května 2015 v 20:48 | Jirka |  Zamyšlení
Můj další příspěvek na mém blogu bude zamyšlení nad mým současným stavem. Z mnoha mých předchozích příspěvků sálá optimismus, radost ze života a celkově spokojenost. Ale i ten nejoptimističtější a nejspokojenější člověk na světě (což si myslím, že já rozhodně nejsem, to je jen příklad) má právo a nárok na to vybrat si slabší chvilky plné pochyb a strachu z budoucnosti. A to se mi přesně děje v posledních dnech. Navenek na sobě nedávám nic najevo, užírá mě to hlavně zevnitř, a o to je to bolestnější. Proto jsem se rozhodl využít tento svůj blog jako svůj deníček, kterému se chci svěřit s tím, co mě v poslední době trápí a co zaměstnává mou mysl více, než bych byl býval chtěl. A téma tohoto mého zamyšlení je patrné už z názvu tohoto příspěvku. Vypůjčil jsem si názvy třech známých českých písniček a ty spojil do jednoho nadpisu. A právě názvy těchto songů nejtrefněji popisují, co mě v současnosti tíží nejvíce. Láska a přátelství. Nic z toho v tuto chvíli a vlastně už hodně dlouho nemám. Lásku jsem nepoznal ve svém životě zatím nikdy. Co se týče přátelství, něco málo se v mém životě odehrálo, ale že by se dalo mluvit o takovém tom pravém bezvýhradném přátelství na život a na smrt, to mě zatím minulo. A výsledkem je můj pocit, že jsem sám, že mě nikdo nemá rád, že nikoho nezajímám. Když chci jít někam na nějakou akci, ať už to je kino, divadlo, koncert, nějaký výlet či si jen užít večer někde v klubu, nemám s kým jít. V reálném životě nemám koho oslovit a na Facebooku všechny mé výzvy zůstávaly bez odezvy.

Vím, mohu si za to sám, že jsem si během svého života příliš nepouštěl lidi k tělu a že jsem dovolil své introvertní povaze projevovat se více, než bych chtěl, a dovolil jsem jí tím pádem vítězit nad mými touhami po přátelství a lásce. Ale za poslední rok jsem se svým životem udělal opravdu velké změny. Začal jsem se otevírat okolí, začal jsem vyrážet mezi lidi, kdykoliv někam jdu nebo jedu, usmívám se klidně i na cizí lidi, začal jsem se zapojovat do nejrůznějších aktivit, ale samota přetrvává. Jsem na tom stejně jako před rokem, akorát s tím rozdílem, že před rokem jsem byl sebelítostivý 190kilový 27tiletý chlap s nulovým sebevědomím, kterého nebavil život a i smrt považoval za lepší alternativu než dál žít tak, jak dosud žil a ten život jen přežívat. Dnes jsem o rok starší, o 90 kilogramů hubenější, mnohem sebevědomější, optimistický a celkově ve většině aspektů života spokojený. Ze svého okolí slýchám jen samé superlativy, chválu a poklony. A také ze svého okolí slýchám, že teď musím mít hodně holek a že si určitě nestíhám z nich vybírat. A to mě drásá nejvíc. Realita je taková, že v mém životě nikdy žádná slečna, která by to ke mně takto cítila, nebyla a není. A nevypadá to, že by se v nejbližší době na tomto faktu mělo něco změnit.

A bohužel, a to je možná smutnější, v mém životě nejsou ani žádní přátelé. Prostě nemám nikoho, kdo by vyslechnul mě a koho bych mohl vyslechnout já. Nemám nikoho, kvůli komu bych si lámal hlavu s nákupem dárků k narozeninám a Vánocům, nemám nikoho, s kým bych mohl vyrážet za zábavou, s kým by mě pojily společné zážitky. A netuším, kde někoho takového najít. K čemu mi je, že mám stálou práci, kterou ovládám, která mě baví a kde je se mnou šéf tak spokojený, že dostanu vyšší plat? K čemu mi je, že vypadám stokrát líp než před rokem, když se z toho raduju jen já sám? K čemu mi je, že jsem nabral sebevědomí, vnímám život optimisticky a není den, kdy bych se na svět neusmíval, když svět mi to oplácí samotou?

Ano, vím, že těmto mým myšlenkám určitě neprospívá fakt, že pracuji o samotě z domova. V kolektivu se člověk seznámí snadněji, než doma, kam za ním nikdo cizí sám od sebe nepřijde. Ale mě má práce baví a navíc mi umožňuje organizovat si volný i pracovní čas tak, jak potřebuji, a právě ta svoboda, že nemusím pracovat od do, ta je na tom všem to nejlepší. Přemýšlím, jak tohle vyřešit, abych mohl dělat práci, která mě bude bavit a naplňovat a zároveň byl v nějakém kolektivu. V tuto chvíli řešení nevidím, ale vidím alternativu ve volnočasových aktivitách, kterým bych se rád v nejbližší době začal věnovat, tak uvidíme, jestli se mi vše povede realizovat tak, jak si to plánuju. Pokud jste totiž dosud četli poctivě můj blog, víte, že propadání sebelítosti nepatří k mému současnému já, to patřilo k mé minulosti, kterou jsem doufám nechal někde v dáli. Já se rád k problémům stavím čelem a snažím se je řešit a bojovat s nimi. A právě ve volnočasových aktivitách vidím velký prostor pro zlepšení. Vždyť je tolik alternativ, tak snad některá z nich vyjde.

A tím se pomalu blížím k závěru mého zamyšlení a mého stýskání si. A závěrem si musím položit otázku, co mě vlastně k tomuto stavu smutku přivedlo. Všechno se zdálo tak v pohodě, budoucnost jsem viděl optimisticky a na nějaký smutek nebyl prostor. Tak proč se mi zase do myšlení začaly vkrádat tyto zavrženíhodné pocity sebelítosti? Já totiž začal sebelítost považovat za jednu z nejhorších lidských vlastností, a přesto jsem jí dovolil, aby kolem mě znovu ovinula svá bolestivá a jedem napuštěná chapadla a vsunula mi do mysli ošklivé myšlenky, které mě akorát trýzní. Bohužel sebelítost se u mě objevila tak trochu paradoxně poté, co jsem si prožil pocity euforie, štěstí a spokojenosti. Souvisí to totiž s mou nedávnou účastí na televizní obrazovce. To, že mi bylo fajn v pořadu Česká tajenka a pak přišel návrat do reality, to jsem ještě nějak zvládl. Ale má účast v pořadu Máte slovo, to byl úžasný zážitek, který jsem si užíval opravdu naplno. Byl jsem vytržen ze své samoty, najednou jsem byl hlavním hostem v televizním pořadu, slyšel jsem samé superlativy, všichni na mě byli hodní, milí, usměvaví, gratulovali mi, povídali si se mnou, zajímali se o mě. Prostě jsem najednou začal někoho zajímat, někdo mi začal projevovat sympatie, navíc to byli úplně cizí lidé, kteří mě viděli poprvé, a já byl na vrcholu blaha. Není to o tom, že bych na tu chvíli zpyšněl, je to spíš o tom, že pro kluka, který nikdy nebyl středem pozornosti a nikdy moc nikoho nezajímal a od života příjimal spíše to špatné než to dobré, je najednou taková pozornost něco, co si neuměl představit ani v tom nejkrásnějším snu, a tak si logicky užívá každou takovou chvíli a všechna ta slova a projevy zájmu přijímá s neuvěřitelnou pokorou a prachobyčejnými pocity lidského štěstí, že konečně není na tom světě sám, že někoho zajímá. Ale oč krásnější zážitek to byl a oč více jsem si to užíval, o to bolestivější byl návrat do reality. Najednou tu byl zase běžný všední den s mým běžným všedním životem. Zase jsem byl no name, zase bez přátel a bez lásky, zase o samotě.

Jsem vděčný za tu zkušenost, kterou jsem díky pořadu Máte slovo získal, ale návrat do reality na mě dolehl mnohem více, než bych čekal. Ale nechci jen sedět na zadku a litovat se. Toho už jsem si užil v životě dost. Potřeboval jsem se jen vypovídat ze svých pocitů, ale protože v mém životě není nikdo, komu bych se mohl takhle otevřeně vypovídat, tak jsem se prostě rozhodl z toho vypsat. Protože sdílená bolest je mnohem méně tíživá než ta utajená. A pokud si tento příspěvek našel čtenáře, které zaujal, tím lépe a já vám za to děkuji. Slibuji, že do budoucna se pokusím být zase už jen optimistický a přinášet trochu veselejší a zajímavější příspěvky. Koneckonců věřím, že žádný smutek a žádná lítost netrvá věčně a já jednou svůj život dokážu změnit natolik, aby mé soužení v lásce i v přátelství bylo jen pouhou minulostí. A čím dříve to dokážu, tím lépe. Věřím, že svůj osud si každý píšeme sám, takže proč ho nezkusit vzít do vlastních rukou?

Můj čtvrteční večer na Kavčích horách aneb Jak jsem dostal slovo v pořadu Máte slovo

17. května 2015 v 13:59 | Jirka |  Má přítomnost
Čtvrtek 14. května 2015 si už asi navždy zapamatuji, protože pro mě znamenal další zajímavou zkoušku a další zajímavou životní zkušenost. Po důkladném rozmýšlení jsem se rozhodl zúčastnit se v přímém přenosu vysílaného pořadu Máte slovo, kterýžto běží v TV každý čtvrtek večer na ČT1. Měl jsem pocit, že k tématu "jak nejlépe zhubnout" mám co říci, a tak jsem se vypravil ve čtvrtek vlakem do Prahy, který měl odjezd z Českých Budějovic v 16:57 hod a plánovaný příjezd do Prahy na hlavní nádraží v 19:30 hod (reálně přijel do Prahy se zhruba osmiminutovým zpožděním). Koupit jízdenky na pražskou MHD a dopravit se na Kavčí hory pak byla otázka zhruba 35 minut, takže na vrátnici ČT jsem dorazil nějak kolem 20:15, přičemž požadavek produkce byl hlásit se na vrátnici nejdéle v půl deváté. Po chvíli si mě tam spolu s dalšími účastníky směřujícími do publika vyzvedl člověk ze štábu a dovedl nás před studio, kde se pořad natáčí s tím, že do devíti hodin večer si můžeme dělat co chceme a v devět hodin večer je už nutný nástup do studia, přičemž pořad měl začínat ve 21:25 hod. Tak jsem se zatím převlékl z trička s kapucí do košile a usadil se před studiem do jednoho z pohodlných křesel. Po chvíli za mnou přišla paní asistentka s tím, že si ode mne půjčí fotky, které jsem si měl přivézt, odnesla je panu režisérovi, který si z nich 4 fotky vybral a tyto vybrané fotky pak pustil na obrazovku během pořadu. Když se začalo nastupovat do studia, paní asistentka mě odvedla za paní produkční, která mi dala podepsat smlouvu (dle smlouvy dostanu proplacené náklady na cestu a k tomu ještě honorář, o čemž jsem do té doby ani nevěděl, já počítal jen s proplacením cesty), potom mi byl připnutý na hruď mikrofon a byl jsem odveden do studia. Dokonce jsem nemusel ani projít detektorem kovů (ano, před vstupem do studia musí každý divák z publika projít detektorem kovů, aby náhodou někoho nenapadlo pronést do studia zbraň) a byl jsem usazen do první řady na pozici označenou číslem 2.

Co všechno předcházelo tomu, že jsem vlastně ve čtvrtek večer skončil v areálu České televize v pořadu Máte slovo? V pátek jsem poslal do ČT mail, že bych se mohl a chtěl zúčastnit diskuze na toto téma. V pondělí mi volala nějaká paní z pořadu Máte slovo, která mě asi 10 minut zpovídala a dohodli jsme spolu bližší podrobnosti. Ve středu ráno mi pak volala astistentka režie, která mi upřesnila časový harmonogram, jako kdy mám být na vrátnici atd., a ve středu večer mi volala paní Míša Jílková, která mě informovala, jak natáčení bude probíhat, co se ode mne bude očekávat (dozvěděl jsem se, že budu patřit mezi hlavní hosty a tím pádem budu mít svůj vlastní mikrofon, který bude celou dobu zapnutý) a seznámila mě s tím, kdo všechno tam bude diskutovat. No a ve čtvrtek po deváté hodině večer už jsem seděl v publiku. Když už byli usazeni všichni diváci v publiku, začali přicházet hosté, kteří měli stát u stolečků. Ještě před tím jsme ale byli my, diváci v publiku, informováni, že ta voda, kterou tam dávají do stojánku přímo před publikum, je pro paní Jílkovou, a nikoliv pro nás. Prý už se totiž několikrát stalo, že publikum paní Jílkové tu vodu vypilo, tak nám to raději takto zdůraznili. No, a asi pět minut před začátkem přímého přenosu dorazila i paní Jílková, která nám řekla, že my jakožto diváci v publiku reprezentujeme všechny občany a diváky u obrazovek a že máme tleskat pouze názorům, které nám jsou sympatické a s nimiž souhlasíme, i kdybych třeba já byl jediný, komu se ten názor líbí, protože i potlesk jednoho člověka reprezentuje pár procent diváků u obrazovek.

Pak už začal samotný přímý přenos a já jsem byl zpočátku lehce nervózní, protože jsem vůbec nevěděl, co od toho očekávat. Ale jakmile se rozjela diskuze, nervozita začala opadat a já si to začal užívat, čemuž pomohla i značně uvolněná a odlehčená atmosféra. Musím říci, že celé publikum bavila a rozesmívala paní Košařová, věčná to dietářka která se snaží zhubnout už nějakých 30 let. Ta paní se toho nebála a byla tak přirozená, že celé publikum se při jejích výstupech úžasně bavilo. Jinak mi celou dobu hlavou šrotovalo, jestli nemám třeba právě teď zasáhnout do debaty a něco říci, paní Jílková mě totiž den předtím po telefonu nabádala, abych mluvil kdykoliv, i když nebudu vyzván, od toho že budu mít ten mikrofon, ale vždy, než jsem stihl zasáhnout do diskuze, přešlo se k jinému tématu, tak jsem se rozhodl čekat, než budu představen paní Jílkovou a vyzván ke slovu. To se stalo někdy ve 29. minutě pořadu. Musím říct, že jsem se toho docela bál a byl jsem docela nervózní, takže ačkoliv jsem ze svého pohledu žvanil docela dlouho, ve výsledku jsem si pamatoval zhruba jen polovinu toho všeho, co jsem tam řekl a toho, co vše zaznělo ve studiu po mém výstupu. Ale nevadilo mi to, přišel jsem si to užít a třeba i někoho nakopnout a inspirovat k tomu, aby se toho nebál a zkusil se sebou něco udělat. A než jsem se nadál, byl konec pořadu.

Uteklo to opravdu neuvěřitelně rychle, až mi to bylo skoro líto. Po skončení pořadu jsem měl možnost si ještě chvilku popovídat s paní Jílkovou, která byla velice příjemná a milá. Pak mě oslovila jedna milá slečna, která se podrobněji vyptávala na průběh mého hubnutí. Já poté zamířil ze paní Košařovou, u níž se po skončení vyrojil největší počet lidí z publika, protože lidi pochopitelně tahle paní velice zajímala a já patřil mezi ně. Byla prostě příjemná, milá, přirozená a rád jsem si vyslechnul podrobnosti o jejím příběhu. Pak se mě další slečna vyptávala na informace ohledně plastické operace břicha, jelikož jí tato operace čeká na podzim a chtěla především vědět, jestli je to hodně bolestivé. A nakonec jsem si došel potřást rukou i s obezitologem, panem doktorem Matoulkem, který působil taktéž velice příjemně a ještě jednou mě ujistil (stejně jako během samotného pořadu), že pokud by moje hmotnost začala opět narůstat, abych se nestyděl obrátit na odborníky. Dokonce jsem se od něj dozvěděl, že jejich rekondiční centrum, pro které pan Matoulek pracuje, má kromě Prahy pobočku i v Českých Budějoviccích, což pro mě byla překvapivá informace. Poté už nás vyhnali rekvizitáři s tím, že musejí ve studiu uklidit, takže jsme ve zbylé skupince opustili prostory České televize a ještě do autobusu MHD jsem nastupoval se zbylými dvěma účastnicemi z publika.

A to je tak nějak všechno. Bohužel mi nezbylo, než strávit celou noc v Praze, protože poslední večerní vlak do Budějc jel ve 22:33 (v tuto dobu končilo natáčení pořadu), poslední autobus do Budějc jel ve 23:00, ale tam už nebylo žádné volné místo k rezervaci, a tak jsem si musel počkat až na první ranní vlak, který odjížděl z Prahy v 5:33 hod. Nechtěl jsem zbytečně riskovat, že noc strávím někde v temných uličkách, v pochybných nonstop provozovnách nebo na nádraží, které se navíc na nějaké 3 hodiny v noci zamyká. Tak jsem zvolil z mého pohledu asi tu nejlogičtější možnost jít si nakoupit něco pěkného a dobrého do Tesca do Letňan, které má otevřeno nostop, je tam bezpečno a nemusím se bát pochybných nebo ožralých existencí. Tam jsem vydržel nějak do čtyř hodin ráno, pak jsem se noční linkou svezl na Hlavní nádraží a v pět hodin ráno už bylo možno nastupovat do vlaku směr rakouský Linz (který jel přes Budějce). Cesta nebyla bez komplikací. Vlak nabral hodinové zpoždění, do toho mě během cesty začalo bolet břicho a spustila se mi samovolně krev z nosu, kterou jsem zastavoval asi 10 minut (na krvácení z nosu jsem trpěl před zhubnutím, ale už rok mi krev z nosu netekla, takže mě to i docela zaskočilo). Evidentně mé tělo narazilo na nějaké své limity, probdělá noc, únava a koneckonců i lehký stres související s účastí v TV pořadu, to všechno se asi na mém organismu podepsalo. Domů jsem dorazil kolem půl desáté ráno a to byl konec mé anabáze.

Co dodat závěrem? Ničeho nelituji, byla to super zajímavá a úžasná zkušenost, já jsem si to užil, bavilo mě to a zpětně se mi po tom i stýská. Kdyby byla ta možnost hned bych si to zopakoval. Cítil jsem se tam příjemně a celkově jsem rád, že nuda a samota se z mého života postupně vytrácí. Akorát doufám, že to nebyla z pohledu nezaujatého diváka ode mne moc velká ostuda a trapárna. Každopádně cítím, že se můj život postupně posouvá tím správným směrem a že dokážu využít každou příležitost a každou výzvu, kterou mi osud nabízí. Dříve bych všechny takovéto výzvy ignoroval a nechal bez povšimnutí, ale teď si každou z těch výzev beru za svou a jdu do ní po hlavě. A o tom by měl být život. Chci říkat ano životu, chci svůj život posouvat dál, a tohle rozhodně byl další výrazný posun dopředu. Když zvládnu souvisle mluvit v televizi v přímém přenosu v pořadu, který sledovalo 230 tisíc diváků (což je oficiální údaj dle výsledků měření sledovanosti), tak už snad zvládnu ve svém životě všechno. Pokud jste dočetli až sem, děkuji za váš zájem a vaši pozornost, kterou jste tomuto příspěvku věnovali a budu se těšit u nějakého dalšího příspěvku zase brzy napřečtenou...

Info o mé účasti v dalším TV pořadu

13. května 2015 v 10:08 | Jirka |  Má přítomnost
Tentokrát budu velmi stručný, tento příspěvek má pouze informativní charakter a má za cíl upozornit ty z vás, kteří by mě chtěli vidět i v mé reálné podobě a nestačí jim jen fotky, a které zajímám více než jen jako člověk sedící za klávesnicí, jenž smolí texty o svém životě, na mou účast v dalším TV pořadu. Kromě toho, že dnes budu k vidění v soutěži Česká tajenka (16:45 hod, TV Barrandov), budete mě moci vidět v TV i zítra v pořadu Máte slovo, který bude vysílán v přímém přenosu ve 21:25 hod. na ČT1. Zítřejší díl bude věnován tématu "Jak zhubnout". Zřejmě budu sedět v publiku, ale měl bych mít možnost samozřejmě i zasáhnout do diskuze, ostatně kvůli tomu taky do té Prahy zítra navečer pojedu. Takže pokud chcete podívejte se a třeba se i inspirujte. Nevím, jestli ta zhruba hodinová debata může něco vyřešit, ale minimálně může někoho inspirovat. A slibuji, že se co nejdříve pokusím sepsat o cestě na natáčení tohoto pořadu i o samotném průběhu natáčení nějaký příspěvek.

Ohlédnutí aneb Už je to jeden rok

9. května 2015 v 11:47 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
V úterý to byl přesně jeden rok, co jsem začal hubnout. Byl to jeden rok, kdy jsem udělal ten jeden obrovský dlouhý krok do neznáma s nejasným průsběhem a ještě nejasnějším výsledkem. Ale důležité bylo, že jsem se k tomu odhodlal. Před rokem jsem se ptal sám sebe, kde asi budu za rok, co se v mém životě změní, jak budu vypadat. Před rokem jsem také bojoval s obrovskými pocity hladu a s obrovskou touhou po nezdravém jídle, na které jsem si za ty roky navyknul. Zároveň jsem začal i sportovat a bojoval se svou nulovou fyzičkou i s posměchem okolí, kterému takový běžící těžkotonážník, kterým jsem bezesporu byl, připadal prostě a jednoduše směšný. Ale měl jsem odhodlání, motivaci, sny a touhy. Odhodlání nic nevzdat, i kdybych byl na pokraji sil, a dotáhnout to do konce. Motivaci v podobě lásky a založení rodiny, které se snad jednou dočkám. Sny v podobě toho, že si začnu věřit, že začnu mít sám sebe rád, že si budu moci nakupovat pěkné oblečení v běžných konfekčních velikostech, že poprvé v životě zažiju, jaké to je být hubený. A touhy po zdravém, šťastném a spokojeném životě. Dalo by se říci, že jsem to vše dělal kvůli běžným pocitům, které má snad každý člověk. Pro někoho je to vše výše zmíněné samozřejmostí, jinému se dostává jen něco z toho, a někdo si realizaci toho všeho musí tvrdě vydobýt, aniž by cokoliv z toho dostal zadarmo a bez vlastního přičinění. Já byl ten poslední případ. Většinu z těch důvodů, proč jsem to dělal, už jsem naplnil a dočkal se jejich realizace. Jen na tu lásku a rodinu čekám, ale věřím, že trpělivost růže přináší a i toto se jednoho krásného dne zrealizuje.

Jak jsem již napsal, je to jeden rok, co jsem se pustil do hubnutí. Tehdy mi má váha ukázala, že vážím 190,2 kg. Že jsem hodně omezil jídlo, že jsem začal sportovat, to všechno už víte. Ale o čem jsem se asi dosud nezmínil, to je, že už si téměř nic ve svém jídelníčku nyní neodpírám, jen to, co jím, jím s rozumem. Například někdy od Vánoc mám nepřekonatelnou chuť na sladká jídla. Během diety jsem si sladká jídla vesměs odpíral, i když pochopitelně ne úplně, například jedno z mých oblíbených obědových jídel během diety byl rýžový nákyp s broskvemi. Ale pochopitelně jsem během diety sladká jídla zredukoval na minimum, a jakoby si nyní mé tělo o sladká jídla říkalo o to více. Takže dnes není den, kdy bych si (většinou k večeři) nedal nic sladkého. Začalo to vcelku nevinně, kdy mi každý den k večeři stačil nějaký malý koláček nebo nějaký malý zákusek. Dnes už to mám tak, že po obědě (který si dám většinou někdy kolem 13. hodiny) jím pak ještě minimálně tři sladká jídla zhruba ve dvouhodinových intervalech (po 20. hodině už totiž zásadně nic nejím). Například včera jsem si dal dvě hodiny po obědě pár bonbonů z bonboniéry (měl jsem dva týdny zpátky svátek, takže tohle byl takový milý prezent k mým jmeninám, který jsem včera načal), za další dvě hodiny čtyři vafle, každá bohatě namazaná džemem s trochou šlehačky ve spreji a dvěma čerstvými malinami. A za další dvě hodiny jsem si pak dal tři větší kousky domácí čerstvé bábovky. A takhle nějak to mám s tím sladkým každý den. Moje tělo se ho prostě dožaduje. A nejzajímavější na tom všem je, že i když si každý den dopřávám běžnou snídani (krajíc chleba s taveným sýrem a salámem), oběd (běžná jídla i s přílohami, například svíčková, roštěná, knedlo vepřo zelo, rajská omáčka, kachna, kuře, atd.) a dva až tři sladké chody k večeři, tak má hmotnost nejen, že nestoupá, ona dokonce v posledních dnech klesá. A to pořád ještě nesmím po operaci cvičit, takže už pátým týdnem nespaluji kalorie sportem. Ještě minulou neděli jsem vážil 103,9 kg, a ve čtvrtek jsem vážil 100,7 kg (naposledy jsem se vážil včera - v pátek, kdy jsem měl 101,2 kg). Takže jak je vidět, pokud se člověk nějakou dobu drží stanovených pravidel co se týče stravování, životního stylu a sportu, tělo si na ten režim tak zvykne, že mu pak nemusí vadit ani návrat k běžné stravě a dokonce ke sladkým jídlům.

Kam jsem se tedy za ten jeden rok dostal a posunul? Po fyzické i psychické stránce mám pocit, že to snad ani nejsem já. že jsem někdo jiný, že jsem se prostě nějakým způsobem reinkarnoval, že jsem zmizel, abych se znovu objevil jako úplně jiný člověk. Z mého starého já zůstal jen jakýsi stín, velké množství vzpomínek a už jen pouhé zbytečky mého starého uvažování a nízké sebedůvěry. A právě za ty vzpomínky na můj starý život jsem neskonale vděčný, protože díky nim vím, že si nyní mám čeho vážit. Vážím si každého lehkého pohybu a ladného kroku, vážím si toho, že se mohu oblékat jak chci a co se mi líbí, vážím si toho nekonečného množství možností, které nyní mám. Právě díky těm vzpomínkám a tomu, jaký jsem byl doufám, že nikdy nepřestanu být pokorný, že za své současné já nikdy nepřestanu být vděčný a nikdy ho nebudu brát jako samozřejmost. A stejně tak nikdy nebudu brát jako samozřejmost lásku, až mi jednou zkříží cestu. Jakmile najdu slečnu, k níž zahořím láskou, a která bude mé city opětovat, nebudu to brát jako samozřejmost, ale jako dar z nebes. Myslím, že po těch letech citového strádání, sebelítosti a nenávisti ke svému vzhledu mám pokory na rozdávání a ještě pořád občas při pohledu do zrcadla nevěřím, že tohle jsem prostě já. Takže abych odpověděl na otázku, která odstartovala tento odstavec. Za ten rok jsem se dostal někam do úplně jiných sfér. Jsem po vzhledové stránce atraktivnější, jsem spokojenější, jsem sebejistější, mám vyšší sebedůvěru, celkově optimistický pohled na život, skoro nic mě nerozhází, každý den mám důvod k úsměvu a život si nyní užívám, zatímco před rokem jsem ho jen přežíval. Samozřejmě vždy je na čem pracovat a co zlepšovat, nejsem ještě ani zdaleka na konci své cesty, ale řekněme, že jsem na dobré cestě žít klidný, šťastný a spokojený život. Posun jsem udělal znatelný a věřím, že ještě mám možnosti, jak a kam se ve svém životě posouvat a doufám, že se mi to bude dařit.

A na závěr tohoto příspěvku jedna rada pro vás. Nepřestávejte doufat, nepřestávejte snít, nepřestávejte věřit. A hlavně věřte v sami sebe. Každý člověk si svůj život řídí sám, každý je strůjcem svého štěstí, a každý může udělat ten první krok v cestě za změnou. Stačí si jen věřit a nebát se. Ten první krok do neznáma bývá nejtěžší, ale jakmile se na tu cestu jednou vydáte a už na ní jste, není tak těžké kráčet po ní dál a dál. A ať je cíl cesty vzdálený sebevíc a ať vás na ní potká sebevětší množství odboček nebo nástrah, nezapomeňte, že se dá vždy v cestě pokračovat dál, a každá odbočka nebo překážka je jen zkouška naší síly, vůle a odhodlání. A díky každé takové cestě teprve můžeme zjistit, jak moc jsme silní a ochotní porvat se za své štěstí a spokojenost. Jen spokojený a harmonický život má totiž ten největší smysl a jen s ním si můžeme ten náš pobyt na tomto světě nejlépe užít. Pokud takový život žijete, pak vám k tomu gratuluji a z celého srdce vám to přeji. Pokud jej však nežijete, pak vám přeji, aby až se na nějakou podobnou cestu s nejistým cílem vydáte, vám nebyl ten váš cíl příliš vzdálený a abyste jej dosáhli co nejdříve a pokud možno bez odboček a překážek.

Zúčastnil jsem se televizní soutěže aneb Cesta za super zážitkem

3. května 2015 v 12:41 | Jirka |  Má přítomnost
Zdravím vás všechny čtenáře mého blogu. Už jsou to dva týdny, co jsem nepřidal žádný příspěvek, a to jednoduše proto, že jsem se snažil poctivě dodržovat rekonvalescenci po operaci břicha, a tím pádem byl v poslední době můj život na nějaké zvláštní zážitky skoupý. Ale toto úterý jsem absolvoval poslední kontrolu u plastického chirurga, který mě operoval, a vše je v naprostém pořádku, vše srůstá jak má, každý den o jizvu pečuji masážemi a promašťuji ji, aby co nejdříve vybledla, a za dva týdny už budu moci začít zase naplno sportovat, nyní mám povolenu jen lehčí fyzickou zátěž. A to se mi výborně hodilo, protože jsem si mohl splnit jeden ze svých dávných snů z doby puberty a dospívání. Už ani nevím, kolikrát jsem si při sledování pořadů Riskuj, Kolotoč, Chcete být milionářem a mnoha dalších přál, aby už mi bylo 18 let a mohl se do nějakého takového pořadu přihlásit. Ale ouha. Zaprvé když mi bylo 18 let, tak se začaly soutěžní pořady z televizních obrazovek vytrácet a začaly být nahrazovány různými reality show. A zadruhé jsem si uvědomil, že jsem až příliš nevzhledný než abych našel odvahu zkusit se v nějaké televizní soutěži objevit. A tak jsem tento dlouholetý sen nechal spát a na dlouhou dobu jsem ho vytěsnil z hlavy.

Změna nastala až letos. Prostě už jsem si začal připadat dostatečně psychicky silný, vyrovnaný a sebevědomý, abych zvládl nejen se ukázat před kamerou, ale následně se i sám na sebe podívat v televizi. Začátkem minulého týdne jsem objevil na facebookové stránce TV Barrandov výzvu, že je možné se přihlásit do soutěžního pořadu Česká tajenka. Ten pořad jsem velmi dobře znal, vysílal se nějak od ledna do srpna 2013 a já jej každodenně sledoval, a tak mě velmi potěšilo, že se po dvouleté pauze znovu vrací na obrazovky, a že je možnost se tohoto pořadu zúčastnit jako soutěžící. Pro ty, kdo neví, o co v tom pořadu jde, před soutěžícími jsou prázdná políčka a hádají se písmenka a následně tajenky. Prostě nic složitého. Po krátké chvilce váhání jsem vyplnil na webových stránkách TV Barrandov formulář, a už za tři dny mi volali z Barrandova, jestli bych mohl přijet soutěžit v pátek 1. května do Prahy do studia TV Barrandov. Bez váhání jsem souhlasil. Ve středu jsem obdržel do mailu bližší instrukce, za pomoci internetu si naplánoval cestu a pohyb po Praze, ve čtvrtek večer si připravil vše potřebné na cestu, a v pátek 1. května ve 3 hodiny ráno jsem vstal, sbalil poslední nezbytné věci, provedl ranní hygienu a v půl čtvrté ráno jsem odešel z bytu. Vlak do Prahy odjížděl z Budějovic ve 4:57 ráno a v půl osmé ráno už jsem byl v Praze na hlavním nádraží. Koupil jsem jízdenky na pražskou MHD, projel se všemi třemi linkami metra, abych následně vyrazil ze Smíchovského nádraží směr zastávka Filmové ateliéry. Po krátkém (asi desetiminutovém) bloudění barrandovskými prostorami jsem konečně narazil na budovu TV Barrandov a po krátkém čekání na recepci mě asistentka režie odvedla do šatny. Tady jsme se postupně sešli čtyři soutěžící, byly nám zkontrolovány paní kostymérkou svršky, které máme na sobě (bylo zakázáno mít na sobě svršek s proužkama, s kostičkama, čistě bílý svršek, svršek s logem) a pak už zbývalo jen podepsat smlouvu a srozumění s pravidly soutěže. Postupně jsme se potkali s panem režisérem i s nestorem českých televizních soutěží, panem Pavlem Lukešem, který nás stručně seznámil s pravidly. Pak zbývalo už jen určit, která dvojice půjde soutěžit jako první, což byla okázka okamžiku, a jako první jsem šel tedy soutěžit já proti pánovi, který postoupil z minulého dílu. Byl i čas si trochu popovídat s ostatními soutěžícími a s překvapením jsem zjistil, že já jsem mezi nimi jediný, kdo ještě nikdy nesoutěžil v žádné televizní soutěži. Fakt dobrá výchozí pozice, řekl jsem si sám pro sebe ironicky a nedával si příliš velké šance na vítězství. Ale víte vy co? Bylo mi to absolutně jedno. Já si to přišel užít, přišel jsem nasbírat nové zážitky, přišel jsem si splnit dávný sen o účasti v TV soutěži. Ještě před odchodem do studia mě paní maskérka napudrovala, abych se nelesknul, a pak nás už paní asistentka režie odvedla do studia.

Studio vypadalo přesně tak, jak jsem si ho pamatoval z televize, když jsem tento pořad pravidelně sledoval. Pořad Česká tajenka je moderovaný Alešem Cibulkou, který je naživo sympatický úplně stejně jako když na něj koukám v televizi. Usměvavý, milý, příjemný, prostě sympaťák. Ještě než začalo natáčení, tak si napřed logicky povídal s mým soupeřem, s nímž se znal už z minulého natáčení, a pak si krátce povídal i se mnou. Ptal se mě, jestli jsem už někdy byl v nějaké soutěži. Já jsem popravdě odpověděl, že nikoliv, že ještě před rokem jsem vážil 190 kg, a že jsem si tedy ještě před rokem neuměl představit, že bych s takovým vzhledem vůbec šel do nějakého televizního pořadu. To pana Cibulku zaujalo a samozřejmě se vyptával na podrobnosti. V 10 hodin dopoledne se začalo natáčet a já s překvapením zjistil, že nemám trému ani nejsem nijak nervózní. Bral jsem to prostě v klidu, povídání s moderátorem jsem bral jak kdybych si povídal s nějakým kamarádem někde v příjemném prostředí, samotné soutěžení jsem vnímal jak kdybych hrál nějakou stolní hru nebo nějakou hru na počítači. Prostě chladná hlava, žádná nervozita, žádný stres, ať to dopadne, jak to dopadnout má, takové byly mé pocity. Já se tím prostě bavil a užíval jsem si každičký okamžik. Samotný výsledek vám samozřejmě prozradit nemohu ani nechci. Jestli jsem vyhrál nebo prohrál, na to se ostatně budete moci podívat v televizi sami už velice brzy. Já jen říkám, že to byl fajn zážitek a já se tou hrou bavil, byl jsem bezprostřední a mám pocit, že jsem se tam celou dobu usmíval jak debil od ucha k uchu, ale to je prostě přirozená součást mého nového já a mé značně posilněné psychiky. Co se týče mých očekávání, tak ta nejen, že se tímto prvomájovým dopolednem naplnila, dokonce byla hluboce předčena. Byl to super zážitek, který bych rozhodně doporučil každému. Koneckonců, vždyť o nic nejde a je to jenom hra.

A víc asi nemám co k tomu říci. Snad jen, že účast v TV soutěži jsem vnímal jako další z kroků k posílení mého sebevědomí a jako takovou zkoušku, jak psychicky silný v tuto chvíli jsem a jak jsem na tom se sebedůvěrou. V této mé soukromé zkoušce jsem dle mého názoru obstál na výbornou a mám z toho jen ty nejlepší pocity. Ale ještě mě čeká jedna zkouška s tím související. A to sice zda se zvládnu sám na sebe dívat v televizi. Tohle bude asi ta nejtěžší zkouška související s celou touto anabází. Abych vám nejlépe přiblížil, jak jsem to dosud měl s tím koukáním sám na sebe, tak stačí napsat, že jsem dosud neviděl ani DVDčko z maturitního plesu, protože jsem se na sebe vždy nerad díval a neměl jsem se rád. Pokud se na sebe tedy nyní vydržím dívat celou dobu pořadu v TV, bude to znamenat, že jsem ve svém životě pokročil zase o pořádný kus dál. A kdy tedy vlastně bude ta možnost vidět díl v němž účinkuji? Pokud mě chcete vidět takříkajíc naživo, zapněte si TV Barrandov a podívejte se na pořad Česká tajenka ve středu 13. května v 16:45 hod. Sami můžete posoudit, nakolik mě mé zhubnutí a vůbec práce na mojí psychice posunulo dopředu. Za případné reakce na mé vystupování a rady, co mám na svém vystupování případně změnit nebo upravit, budu pochopitelně rád, protože se v životě stále ještě hledám a tohle byl vyloženě pokus o to zjistit, jak se umím chovat v nezvyklé a svým způsobem lehce svazující a stresující situaci. V tuhle chvíli už ale nemám, co více dodat. Pokud chcete, podívejte se na mě v TV, pokud nechcete, nedívejte se, každopádně děkuji, že jste dočetli až sem. Užívejte májového (a doufejme, že slunečného) počasí a já zase určitě brzo nějaký příspěvek sesmolím...