Duben 2015

Plastická operace břicha aneb Konečně mám normální postavu

18. dubna 2015 v 14:40 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
Vítejte u dalšího příspěvku, který jsem se rozhodl sesmolit a zveřejnit na svém blogu. Že mám již za sebou plastickou operaci břicha, o tom jsem vás informoval, ale rád bych se k tomuto jednomu z nejdůležitějších okamžiků mého života tímto příspěvkem vrátil a popsal cestu, která mě nakonec přivedla až na operační sál, a pochopitelně vás neochudím ani o informace z doby po operaci.

Je logické, že když člověk zhubne desítky kilogramů, nebude mít stejnou postavu jako někdo, kdo je hubený celý život. Kůže se s přibývajícími kilogramy vytahuje a popraskává, ale při hubnutí se už pak nedokáže smrskávat. Někdy během loňského listopadu mi začalo být jasné, že tohle asi budu muset začít řešit, protože kůže na mně začínala viset a vypadala dosti nevzhledně. Naivně jsem se tehdy domníval, že plastickou operaci břicha by mohla uhradit zdravotní pojišťovna, která by měla být ráda, že se její pojištěnec rozhodl skoncovat s obezitou, bez pomoci lékařů (tedy aniž by to pojišťovnu stálo jedinou korunu) zhubnul a tím pádem do budoucna ušetřil pojišťovně výdaje s léčbou případných zdravotních komplikací, které obezitu často provázejí. Ale jak jsem se dozvěděl, opak je pravdou a tuto operaci pojišťovna nehradí. A jak jsem se vlastně tuto informaci dozvěděl? Loni 1. prosince jsem se odhodlal najít si více informací o zákroku včetně toho, kdo a kde tento zákrok provádí v Českých Budějovicích. Narazil jsem na informace o panu doktoru Pavlu Kurialovi, jenž měl pozitivní ohlasy a reference od mnoha pacientů, a tak jsem ho zkontaktoval. A právě on to byl, kdo mi vzal iluze o tom, že tento zákrok by mohla uhradit pojišťovna. Také mi předběžně po e-mailu vyčíslil cenu zákroku na 35 až 40 tisíc Kč a nabídl možnost osobní konzultace. To jsem tehdy s díky odmítl, protože ty peníze jsem já sám neměl a celkově jsem si nepřipadal prozatím motivovaný na tento zákrok jít. Částečně mě sužovaly obavy a nejistota, částečně odhodlání ještě nějaké to kilo shodit, než se případně definitivně rozhodnu pro zákrok. Nicméně informace o tom, zda pojišťovna zákrok opravdu neproplácí, jsem si ještě ověřil jak přímo u své zdravotní pojišťovny, tak i u svého praktického lékaře. Prozatím jsem tedy otázku plastické operace nechal být a dál to neřešil.

Vlastně ani nevím, proč u mě přišla ta změna. Možná jsem se už začal cítit až moc frustrován pohledem do zrcadla v okamžicích, kdy jsem měl horní polovinu těla odhalenou. Možná jsem si začal uvědomovat, že s takovýmhle tělem bych asi neměl příliš šancí a úspěchů v milostném životě. Možná jsem prostě jen toužil po splnění dávného přání mít jednou v životě normální postavu. To všechno se tak nějak sešlo, a tak se stalo, že jsem po čtyřech měsících od prvního kontaktu, dne 4. března, pana doktora Kuriala zkontaktoval znovu s tím, že bych se k němu chtěl objednat na osobní konzultaci. V tomto nebyl vůbec problém, a tak mě pan doktor objednal na 31. března odpoledne. Ale pořád tu ještě byla otázka peněz. Jak jsem napsal výše, ty peníze jsem já sám neměl, což je pravda. Mám společný bankovní účet s mojí mamkou, a většina peněz na tom účtu patří jí, i když má výplata na něj pochopitelně chodí také, a nějakou rezervu na tom účtu máme. A když jsem toto téma tedy zkusil nadhodit a mamka nebyla proti, bylo mi jasné, že tomu nestojí nic v cestě (navíc od taťky jsem k Vánocům dostal obálku s penězi, v níž byla částka, která pokryla zhruba pětinu z té výsledné sumy za operaci). Stačilo jen se rozhodnout. Čekání na den konzultace mi přišlo dlouhé, přece jen čekat 27 dní, když už je člověk rozhodnutý, to se zdá jako věčnost.

Když konečně přišel ten den, mířil jsem do Dolního areálu českobudějovické nemocnice na ambulanci plastické chirurgie s mírnou nedůvěrou a obavami, jak se to všechno bude vyvíjet a co se vůbec dozvím. Po chvíli čekání v čekárně se ve dveřích objevil sympatický doktor, který mě přivítal stiskem ruky, vyslechl si můj problém, vyzval mě k odhalení do půli těla a pak dopodrobna zkoumal mé nevzhledné plandavé břicho. Uklidnil mě, že tyhle operace dělají běžně, i když pacienty s takhle velkým váhovým úbytkem mají maximálně jednou do měsíce, a hlavně byl rád, že jsem místní (rozumějte Budějčák), protože na tyhle zákroky sem kvůli výhodnám cenám jezdí často cizinci (obzvláště obyvatelé německy mluvících zemí), a tak pak u nich bývá problém dostavovat se k pravidelným pooperačním kontrolám. Celkovou částku operace vypočítal pan doktor na 41 200 Kč (25 800 Kč stála samotná operace, na 3 000 Kč vyšel třídenní pobyt v nemocnici, 1 200 Kč stálo elastické prádlo, 5 200 Kč je částka za tkáňové lepidlo které pan doktor použil při operaci, a zbylých 6 000 Kč je částka za pooperační péči a další případné nutné výdaje) a termín operace mi nabídl buď za 7 dní (neboli 7. dubna) a nebo pak až v květnu. Jelikož jsem byl rozhodnut nic neoddalovat a mít to za sebou co nejdříve, vzal jsem ten dubnový termín. Což ale mimo jiné znamenalo si během toho týdne oběhat předoperační vyšetření (reálně jsem ale na to měl jen 3 pracovní dny, protože konzultace byla v úterý odpoledne, a následující pondělí bylo státním svátkem). Vše začalo u mého praktického lékaře, kde jsem dostal žádanku na laboratorní vyšetření krve a moči a na interní vyšetření. Druhý den ráno jsem tedy absolvoval odběr krve a analýzu moči a pak mi nezbylo než si sehnat nějakého internistu, který mě vyšetří pokud možno ihned nebo nejdéle v pátek. Povedlo se mi sehnat jednu paní internistku, která byla ochotna mi v pátek předoperační vyšetření provést, což se mi docela ulevilo. Kromě toho jsem ještě absolvoval vyšetření u mého plicního lékaře (není to sice povinná součást předoperačního vyšetření, ale vzhledem k tomu, že jsem před třemi lety prodělal plicní embolii bylo žádoucí i vyjádření plicaře), v pátek pak interní vyšetření, a vše jsem to zvládl během těch pár dnů dát dohromady. A pochopitelně jsem si všechna předoperační vyšetření rovněž hradil sám, což mě dohromady stálo něco kolem 2 500 Kč. Ale uklidnilo mě, že to mám vše v pořádku a že se mohu v úterý 7. dubna v 6:45 hod dostavit do nemocnice na ambulanci plastické chirurgie k provedení zákroku.

Nervozita, napětí, ale i zvědavost a mírné natěšení. Tak přesně tyhle pocity mě provázely cestou do nemocnice. Při přijímání k hospitalizaci mi pan doktor ukázal v mobilu aktuální fotku jedné pacientky, která stejný zákrok s podobným váhovým úbytkem absolovala před rokem, abych měl představu, jak ta jizva na mém břiše bude vypadat, a pak už mě sestřička odvedla na pokoj. Tam jsem si vybalil věci, otevřel notebook a abych zahnal nervozitu a myšlenky na operaci, snažil jsem se surfovat na netu a nepřipouštět si možné obavy a strach. Po chvíli přišla sestřička, napíchla mi katetr do žíly a řekla mi, že má operace přijde na řadu jako poslední a na sál půjdu někdy kolem poledne (ten den byli na příjmu k operaci u pana doktora ještě další dva lidé, takže ten den zřejmě byly v plánu tři operace). Nějak kolem 13 hodiny jsem byl odvezen na operační sál, pan doktor si udělal na mé břicho nákresy fixou, vyfotil si moje břicho na mobil, pak jsem si lehl na operační lůžko a za chvilku už jsem spal. Když jsem se probral na dospávacím pokoji, mohlo být něco kolem půl čtvrté až čtvrté hodiny (nevím to přesně). Má první reakce byla, že jsem se rozbrečel radostí. Už ani nespočítám, kolikrát v životě jsem si přál, aby až se probudím, všechny mé přebytečné kilogramy a mé nevzhledné tlusté břicho byly pryč. Teď se mi to konečně splnilo. Usnul jsem s ošklivým nevzhledným břichem a po probuzení tam prostě nebylo. Ten příval radostných slz nešlo zastavit, bylo to jako splněný sen, jako když se vám splní něco, po čem toužíte nějakých 20 let a konečně je to tady. Ten příval emocí mě naprosto převálcoval. Na pokoj jsem se dostal někdy v půl šesté odpoledne a hned jsem dal vědět telefonicky jak mamce, tak taťkovi, že jsem po operaci a cítím se bezvadně. Nic mě nebolelo,nic mě netrápilo, byl jsem absolutně šťastný a spokojený. Zapnul jsem si televizi, kterou jsem měl na pokoji, zapnul jsem i notebook a jen si užíval toho, že vše dobře dopadlo.

Asi tři hodiny po operaci jsem se s chutí najedl večeře, kterou mi donesli na pokoj a pak jsem začal usínat. Celou noc jsem se ale musel snažit o to vykonat malou potřebu, což mi ani při nejlepší vůli nešlo (zřejmě nějaký psychický blok související s mou tehdejší hospitalizací v nemocnici po sražení autem, tehdy jsem měl také problémy s močením), takže nezbylo nic jiného než aby mi pan doktor druhý den ráno zavedl do močové trubice cévku. Bylo to pochopitelně nepříjemné, ale na druhou stranu úlevné, protože jsem cítil, že močový měchýř mám plný, ale prostě jsem to nemohl dostat ven. Pan doktor mi také oznámil, že operace trvala dvě hodiny, vše proběhlo bez komplikací, a že mi odstranil 2,7 kg kůže. Během středy jsem tedy v nemocnici hlavně pospával, cítil jsem se hrozně unavený a ospalý, takže jsem nebyl moc schopen udržet oči otevřené. Ve čtvrtek už jsem byl vitálnější, ráno mi sestřička vyndala cévku, močení už mi pak nedělalo problémy, zvládl jsem se i pomalu procházet a sbalit si svoje věci, protože odpoledne mě měli propustit domů. Pan doktor mi donesl operační a propouštěcí zprávu, dal mi nějaké instrukce a stanovil termín kontroly na příští úterý. Po páté hodině odpoledne pro mě přijel taťka a odvezl mě autem domů a já se pomalu začal vracet do zajetých kolejí. Hned jsem došel vyvenčit naší fenku, přičemž jsem si užíval nádherné teplé a slunečné počasí, hned jsem začal pracovat na notebooku a vše bylo v pořádku.

A vše je v pořádku až dosud. Úterní kontrola dopadla výborně, dle pana doktora se vše hojí dobře, všechna místa se dobře prokrvují a kůže se neodlupuje, takže vše v nejlepším pořádku. Pooperační ránu mi už ani nepřevazoval, takže jí nechal odhalenou a nosím přes ní pouze bandážovací nátělník (ten, který jste mohli na mém břiše vidět na fotce u předchozího příspěvku). Kromě toho mi pan doktor vyjmul jeden dren (domů z nemocnice jsem byl propuštěn se dvěma dreny, které odváděly nečistoty a rozpuštěné krevní sraženiny z operačních ran) a řekl mi, ať přijdu na kontrolu v pátek. Při páteční (neboli včerejší) kontrole zkonstatoval to samé, co v úterý. Vše se krásně hojí a je v nejlepším pořádku, žádné komplikace se nekonají, akorát ten zbylý dren pořád ještě odvádí hodně nečistot a krve z rány (denně tím drenem nateče do lahvičky kolem 60 ml tekutin), takže mi ho zatím nechal. Další kontrola mě čeká v úterý, kdy to budou již dva týdny od operace, což znamená, že by mi měl pan doktor odstranit stehy. Uvidíme, jak se bude vše vyvíjet, ale zatím to vypadá, že je vše na nejlepší cestě k tomu, abych si ten krásný výsledek, který tato operace přinesla, udržel i do budoucna. Největší strach jsem měl z toho, že po operaci začnu nabírat na váze, protože nesmím minimálně 6 týdnů vykonávat fyzickou zátěž a tím pádem nemohu ani cvičit, a já byl před operací zvyklý cvičit a posilovat jednu hodinu denně. Naštěstí se ale nic takového neděje, den před operací jsem vážil 105,5 kg a nyní si už asi pět dnů v kuse držím váhu 103,6 kg, což je dobré znamení, že na váze nepřibírám.

Co tedy říci závěrem? Tahle operace stála za to. Stálo za to překonat strach a jít do toho. Nelituji těch peněz, které to stálo, protože splnění toho snu a další navýšení mého sebevědomí za to rozhodně stálo. Má postava už je konečně normální a já si to užívám. A nikdy nepřestanu být panu doktorovi Kurialovi vděčný za to, že mě zbavil jednoho velkého vzhledového mindráku. Konečně se nebudu stydět ukázat se někde u vody mezi lidmi v plavkách. 10 let jsem se neodvážil vlézt do plavek a jít se někam na veřejnost vykoupat, protože jsem se za svoje tělo styděl. O to víc si ale hodlám užít letošní léto. Cítím se prostě jinak, cítím se jako v nějaké úžasné pohádce nebo jako v tom úplně nejkrásnějším snu. Tohle jsou prostě úplně jiné pocity a úplně jiný život, než jak jsem ho znal ještě před rokem. Dozrávám a vyzrávám po psychické stránce, nebírám sebevědomí a začínám sám sebe mít rád a sám sobě se líbit. Začínám na svět nahlížet optimisticky a najednou se nic nezdá býti problém. Prostě jako bych to ani nebyl já. Jako by se v mém těle prostřidaly dvě úplně odlišné osobnosti. Jako by se konečně prodrala dopředu ta část mé osobnosti, která touží žít naplno, získávat zkušenosti a užívat života. Ve svém novém já se ještě moc nevyznám, ale už teď vím, že se mi líbí to, jaká změna se u mě na povrchu i v nitru udála a doufám, že teď si budu život už jenom užívat a půjdu za svými sny a touhami. Každopádně tato plastická operace je prostě další kousek skládačky, který perfektně do té skládačky zapadl, a který byl logickým krokem k tomu, abych se zase posunul o kus dál. A mimochodem, už mám rozmyšleny i další kroky na další navýšení svého sebevědomí. Nikdy jsem neměl rád svůj vzhled, a tak vás asi nepřekvapí, že jsem se vždy nerad fotil. To už ale nyní neplatí, a tak plánuji nechat si v horizontu jednoho až dvou měsíců nafotit portrétní fotografie od profesionála. Už mám i rozmyšleno od koho (nevylučuji, že zvolím dokonce dva různé fotografy, jednoho pro ateliérové focení a druhého pro exteriérové focení) a doufám, že to v nejbližší době zrealizuju. O případný výsledek se s vámi samozřejmě podělím. Teď už vám ale nabízím srovnávací fotografie mého břicha před operací a po operaci.


Mám to za sebou aneb Přebytečná kůže úspěšně odstraněna

9. dubna 2015 v 10:27 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
To, co jsem si ještě zhruba měsíc zpátky neuměl představit, se stalo skutečností. Dlouho jsem váhal, zda udělat ten poslední krok v cestě za když ne ideální, tak alespoň běžnou průměrnou postavou. Váhal jsem, zda jít dobrovolně pod kudlu a tím pádem do všech možných rizik s tímto spojených. Nakonec jsem se odhodlal jít na kozultaci k jednomu z českobudějovických plastických chirurgů a absolvovat u něj zákrok nazvaný abdominoplastika, neboli plastiku břicha. Toto úterý 7. dubna před sedmou hodinou ranní jsem nastoupil na příjem a kolem 13. hodiny jsem šel na operační sál. Samozřejmě tomuto zákroku předcházelo to, že jsem si musel oběhat předoperační vyšetření, ale to už byl jen drobný detail. Pan doktor si na moje břicho nakreslil fixem čáry, aby věděl, kudy vést řez, paní anestezioložka mě uspala a pak jsem už nevěděl o světě. Probudil jsem se nějak po 15. hodině na dospávacím pokoji a má první reakce byla, že jsem se rozbrečel. Ale nikoliv bolestí ani smutkem. To byl radostný pláč, že je konečně ta přebytečná kůže pryč, radostný pláč z toho, že mám úspěšně za sebou i poslední krok v cestě za vysněnou postavou. Ten pláč jsem nemohl zastavit, bylo to samovolné a šlo to ze mě tak nějak automaticky. Na můj pokoj mě přivezli někdy kolem půl šesté odpoledne a to už jsem si užíval, že kůže je pryč, že operace proběhla bez komplikací, že snad konečně budu vypadat jako normální muž. S panem doktorem jsem mluvil až druhý den, kdy jsem se dozvěděl, že operace trvala rovné dvě hodiny, vše proběhlo bez komplikací, a té kůže, kterou mi odřezal, bylo 2,7 kg. Jediný problém nastal v tom, že mi po zákroku nešlo se vyčůrat, takže jsem dostal cévku, kterou mi po 24 hodinách sestřička vyndala a už zase zvládám čůrat sám. Jinak vše bez komplikací, krve z řezných ran ze mě po operaci odchází méně, než na co je pan doktor zvyklý, za což prý podle něj může to, že jsem v dobré kondici a že jsem každý den cvičil a posiloval. Už jsem schopen i velice pomalu chodit a pohybovat se a břicho už téměř nebolí, takže se zdá být vše v naprostém pořádku a dnes budu propuštěn domů. Doufám, že následná rekonvalescence a hojení rovněž proběhne v pořádku, a že výsledek bude stát za to. O tom, jak pokračuje má rekonvalescence i o tom, jak nakonec vypadá výsledný vzhled mého břicha, vás budu pochopitelně informovat. Nyní přikládám jednu fotku, jak vypadá moje břicho nyní, když je bandážováno stahovacím pásem.

Edit 10. dubna (12:05): Tak už jsem měl při převazování možnost vidět, jak moje břicho nyní vypadá, a z toho, co jsem měl možnost zahlédnout, to vypadá mnohem lépe než všechny moje neoptimističtější představy. Zkrátka jsem nadšený, tak snad se to nějak nezkomplikuje během rekonvalescence. Jakmile bude ta možnost, břicho vyfotím a vzhledem k tomu, že jsem si ho nafotil i těsně před zákrokem, budu schopen vám poté nabídnout srovnání, jak vypadalo předtím a jak vypadá nyní. Jinak nyní už jsem doma a jsem schopen nějakého minimálního provozu. Přikládám tedy jednu aktuální domácí fotku z dnešního dne.