Jak zlepšit psychiku a získat sebevědomí aneb Začínám si věřit

30. března 2015 v 12:53 | Jirka |  Má přítomnost
Když člověk začíná hubnout, má určité představy, kam chce dojít a jak by to mohlo vypadat, pokud vytrvá. I já jsem pochopitelně měl hlavu plnou představ. Jednou z nich bylo to, že když zhubnu a začnu vypadat lépe, změní se mi celý život a všechno přijde samo. Velká chyba a velký omyl! Ano, díky mému atraktivnějšímu vzhledu po zhubnutí jsem se začal cítit mnohem lépe a po psychické stránce se to u mě hodně zlepšilo, už jsem neměl mindrák za svého vzhledu a odstranil jsem si tak z mé hlavy jeden velký blok. Ale postupně jsem docházel ke zjištění, že jen zhubnout a změnit svůj vzhled nestačí. Když je celý život někdo tlustý a nespokojený se svým vzhledem, je zvyklý se podceňovat a nikterak neprojevovat, je nesmělý a ve společnosti sedí někde potichu v koutě, nezmizí toto samo od sebe jen díky změně vzhledu. Dlouho jsem doufal, že lepší a hubenější vzhled mi pomůže najít lásku nebo přátele. Čím více se mi v hubnutí dařilo, tím více jsem vyrážel mezi lidi. Jednou do divadla, jednou do kina, jednou na koncert, jednou do nákupního centra, a pokaždé, když jsem někam vyrazil, jsem si představoval, že konečně narazím na nějakou spřízněnou duši a myslel jsem si, že k tomu postačí jen můj lepší vzhled, aniž bych se jakkoliv aktivně snažil. Samozřejmě to byla hodně naivní představa, což si zpětně uvědomuji. Ale frustrovalo mě, že mé představy stále nedocházejí naplnění. Nejsmutnější bylo, když jsem si letos začátkem roku uvědomil, že sice jsem o nějakých 80 kilo lehčí, ale žiju v podstatě tentýž život, jako když jsem měl o těch 80 kilo více. Změnil jsem vzhled, ale stále jsem žil život v osamění, jako když jsem vážil těch 190 kilogramů. Po tomto uvědomění si tohoto stavu přišla asi největší psychická krize za celou dobu mého hubnutí. Vrátil jsem se k sebelítosti, v níž jsem se často utápěl v době tloušťky, a říkal jsem si, jaký to má vlastně všechno smysl. Zhubnul jsem, ale můj život zůstává neměnný. Přemýšlel jsem, jestli má vůbec smysl se dále snažit měnit svůj život a jakým směrem nechat svůj život dále ubírat. Tato krize vyvrcholila pár dnů před letošním Valentýnem, kdy obchody byly plné věcí pro zamilované a já si uvědomoval, že stále nemám nikoho, koho bych miloval. A tady se začala psát další etapa mého života. Uvědomil jsem si, že jen zhubnout nestačí. Že musím zapracovat na své psychice a na svém sebevědomí tak nejlépe, jak to jen dokážu.

Teď bych tady rád veřejně poděkoval jedné slečně, se kterou jsem se do letošního roku neznal osobně, ale přes Facebook se přátelíme už několik let. Dostal jsem od ní pozvánku zúčastnit se v sobotu na Valentýna jedné hudební akce v českobudějovickém klubu K2, a na tu pozvánku jsem kývnul. Byla to moje vůbec první reálná zkušenost s nějakým hudebním klubem a byl jsem za to vděčný, protože sám bych se asi do nějakého klubu tehdy vyrazit neodvážil. Byl jsem na průběh večera hodně zvědavý a nakonec jsem musel konstatovat, že to byl vcelku příjemný večer. Úžasně jsme si popovídali, konečně jsme se osobně s touto slečnou poznali a nakonec jsem se i lehce odvázal, když jsem se odvážil poprvé v životě veřejně mezi lidmi zkusit tancovat. A tato zkušenost mi do dalších týdnů dodala hodně odvahy a odrazila mě na cestu za nalezením vlastní sebedůvěry.

Tuto mou první zkušenost s hudebním klubem jsem nechal nějakou dobu uležet, ale už za dva týdny jsem se odhodlal k důležitému a u mě do té doby nevídanému kroku. A předesílám, že tady budu asi hodně váhat v tom, nakolik být užvaněný a zmínit se absolutně o všem, co se během mnou zmíněných večerů odehrálo. Byl jsem rozhodnut, že tento blog bude absolutně neanonymní a že se v něm maximálně otevřu. Ale pokud si něco nechám nakonec pro sebe, bude to proto, že se bojím určité zneužitelnosti toho, co na sebe prásknu. V pátek 27. února jsem se odhodlal vyrazit sám bez jakéhokoliv doprovodu do některého z budějckých hudebních klubů. Neměl jsem ponětí, kde nakonec skončím, jak ten večer bude vypadat a jak to nakonec dopadne. Variant a možností, jak tento večer může skončit, bylo nepřeberné množství. Oblékl a upravil jsem se jak nejlépe jsem dovedl, posbíral jsem veškeré své psychické síly a odhodlán se ve svém životě posunout zase o kousek dál jsem vyrazil do centra Budějovic. Mé kroky se nakonec tak nějak samovolně začaly ubírat ke klubu Broukárna, kam jsem nakonec také dorazil. Chvilku jsem stepoval před vchodem a sbíral jsem veškeré zbytky svojí odvahy k tomu, abych vůbec našel sílu a odhodlání do klubu vstoupit. Byla to pro mě absolutně nová situace. Ještě pár týdnů před tímto večerem jsem si neuměl představit, že bych šel sám někam do hudebního (tanečního) klubu. Já se svou komplikovanou psychikou, se sklony k sebepodceňování, se sebedůvěrou absolutně na nule. Nikdo si asi nedovede představit, kolik sil mě vůbec stálo udělat těch pár kroků a do toho podniku vlézt. Měl jsem i myšlenky na to zdrhnout a vrátit se domů. Ale nakonec jsem vešel, zaplatil vstup a objednal si Cuba Libre. Seděl jsem sám na baru a byl jsem tak nervózní, že jsem ho vypil snad během 20 minut a rovnou jsem si objednal další. Co vám budu povídat, vůbec jsem si to neužíval ani se nebavil a měl jsem myšlenky na to vypadnout odsud dokud je čas. Ale pak se stalo něco, co jsem nečekal a co mi dodalo opravdu hodně sebevědomí. Přišla ke mně atraktivní brunetka a poprosila mě o telefonní číslo. Chápete to? Mě, ze kterého musela ta nejistota a nízké sebevědomí přímo vyzařovat. Mě, který jsem se holkám nikdy nelíbil. Lehce vyšokovaný z této události jsem jí své číslo dal, ona se vrátila ke stolu ke kamarádkám a za chvíli mi přistála na mobilu krátká, ale zato všeříkající SMSka. "Dame sex?" Jestliže žádost o mé telefonní číslo mi zvedla sebevědomí, tohle mě dostalo až někam do sedmého nebe. Tuhle otázku jsem nikdy v životě od nikoho nedostal. Asi vám došlo z mých předchozích příspěvků, že i ve svých 28 letech jsem stále panic. Bohužel mě tahle úplně nová a neznámá situace tak vykolejila, že jsem se absolutně zpronevěřil svým zásadám a svým představám o romantickém poprvé s někým, koho budu znát delší dobu a do koho budu zamilovaný. Prostě jsem přemýšlel přirozením a nikoliv hlavou a na tuto nabídku jsem té slečně kývnul. Nemusím ale ničeho litovat, protože jsme si ještě vyměnili pár SMSek, ale nakonec z toho nic nebylo, čemuž jsem zpětně opravdu rád, protože mám své zásady a tady mě moje myšlení totálně zradilo. Nicméně sebevědomí mi to zvedlo opravdu neskutečně, ta slečna asi ani neví, jak moc mi pomohla v tom, že ten večer jsem si nakonec perfektně užil. Ať už byla ta nabídka myšlena vážně či to byla jen nějaká hra, neuvěřitelně jsem díky tomu psychicky vyrostl. Zhruba půl hodiny po půlnoci, někdy po třetím vypitém Cuba Libre, jsem našel odvahu jít na parket a pokusit se o tanec. Nikdy dříve bych v sobě nenašel odvahu jít tancovat mezi lidi, ale snad za to mohla ta trocha alkoholu, snad získané sebevědomí po nabídce na sex, každopádně jsem si to perfektně užíval aniž bych řešil, jak při tom vypadám a co si o tom kdo myslí, a nakonec jsem vydržel tancovat neuvěřitelné tři hodiny v kuse (pouze s malými přestávkami), kdy jsem z klubu odcházel nějak kolem čtvrté hodiny ráno. Prostě jsem měl radost ze své pohyblivosti a ze své lehkosti po zhubnutí, a tak jsem si to užíval na maximum. A mé taneční snahy byly odměněny tím, že jedna slečna se rozhodla střihnout si se mnou erotický taneček, čemuž jsem se pochopitelně nebránil. Z klubu jsem odcházel absolutně spokojený a nabitý energií a hlavně mi díky tomuto večeru neuvěřitelně narostlo sebevědomí. Konečně jsem si poprvé v životě připadal skutečně atraktivní a celkově to byl večer plný zkušeností. Teprve doma jsem pak zjistil, že jsem se do tance pustil s takovou vervou, že jsem si rozdrásal obě bradavky až do krve. Ale kdo by to řešil, ty zážitky a nabité zkušenosti všechnu bolest a pálení maximálně přebily. A druhý den jsem pak po stoupnutí na váhu zjistil, že jsem po tomto protančeném večeru zhubnul 1,5 kg. Takže ve všech směrech pozitivní noc, která mě nakopla a po níž jsem byl rozhodnut pokračovat v započaté cestě.

Posuňme se v čase o přesně o jeden týden. Opět páteční večer, opět touha nabrat nějaké zkušenosti a posunout se ve svém životě dál. Zvolil jsem pro tento účel další českobudějovický klub, tentokrát jsem vyrazil do Maximu. Stoupl jsem si na bar, dal si Cuba Libre, poté Frisco, potom Mojito. Čas postupně utíkal, klub se plnil, a kolem půlnoci se začal plnit i parket. Dodal jsem si tedy odvahy a rozhodnut si tuto noc užít jsem se zapojil mezi lidi na parketu. Když už jsem se začínal v tom tancování docela rozjíždět, přišel bohužel jeden z největších trapasů mého života. Prakticky neustále nosím na očích dioptrické brýle, jelikož na jednom oku mám 3,5 a na druhém oku 5,5 dioptrie na dálku, a bez brýlí vidím na dálku jen rozmazané šmouhy. A teď jsem si při tancování jedním nešikovným prudkým pohybem ty své brýle srazil z očí kam jinam než na parket mezi všechny ty tancující lidi. Logicky mi nezbylo než jít v tu chvíli na kolena a šátrat po podlaze, jestli je najdu. Z mého pohledu megatrapas, z pohledu ostatních lidí asi docela vtipná situace. Brýle jsem nakonec s cizí pomocí našel, a že to bohužel nepřežily bez úhony asi netřeba dodávat. Každopádně jsem je teda čapnul a odešel z parketu. Potřeboval jsem tenhle trapas vydýchat, tak jsem chvíli stál sám před vchodem do klubu a horečně přemýšlel. Měl jsem dvě možnosti, buď dnešní večer odepsat, vypařit se a snažit se na ten trapas zapomenout. Nebo se nad to povznést, vlézt zpátky a užít si ten večer tak, jak jsem původně plánoval. Mé staré já by samozřejmě nejradši zdrhlo a už se do toho klubu nikdy nevrátilo. Ale za posledních několik měsíců jsem na sobě tak zapracoval a udělal takový pokrok, že jsem dokázal sebrat všechny síly a do toho klubu a na ten parket se vrátit. Rozbité brýle jsem si dal do kapsy u džín a pokračoval jsem bez nich, což nebyl zas takový problém, ono je občas lepší nevidět ostře. A jak jsem se tam vrátil, jedna tancující slečna mi podala ještě jeden kousek z mých brýlí a se soucitným pohledem mě pohladila po rameni. Já už byl ale odhodlán to neřešit, takže jsem nad tím jen mávnul rukou a opět jsem se nechal unášet hudbou. Ten trapas se s postupujícím časem zdál velmi vzdálený a zapomenutý, v mé hlavě jsem tu byl jen já, hudba, a kolem mě lidi, kteří se baví stejně jako já. Ale má bezprostřednost, má radost z tance, z pohybu a koneckonců i ze života rozhodně nezůstala bez odezvy. Pár lidí kolem mě si všímalo, že jedu na maximum, že si to užívám, a že jsem téměř k nezastavení. Něco směrem ke mně i říkali, ale ještě jsem neměl (a myslím že stále ještě nemám) tak vytrénované uši, abych v hlučném klubovém prostředí rozuměl všemu, co kdo povídá. Každopádně jsem takhle na maximum vydržel tancovat asi dvě hodiny a byl to opět super zážitek, kdy jsem si ten večer dokázal i navzdory onomu trapasu parádně užít. Když jsem pak už cítil, že mi docházejí síly, vyšel jsem před klub nadýchat se vzduchu a tam mě přepadl pocit, jaký jsem do té doby nezažil. Zřejmě jsem se po fyzické stránce tím tancováním tak vyčerpal, že jakmile jsem své tělo oprostil od fyzické zátěže, tak začalo stávkovat. Opřený o zeď jsem myslel, že to se mnou musí každou chvíli seknout. Hlasy lidí, kteří před klubem postávali stejně jako já, mi zněly jako ozvěna a zároveň velmi vzdáleně, lehce se mi obracel žaludek, takže jsem nevěděl, jestli snad ze mně něco nevyjde horem či spodem, prostě šílený stav totálně neovladatelného těla. Takhle jsem stál na místě snad 10 minut, jeden člověk, který si mě pamatoval z parketu a procházel teď kolem mě, mi radil, ať si opláchnu obličej studenou vodou, ale ono to všechno nakonec úplně samo přešlo, jakmile se můj organizmus trochu srovnal s tím, že je zase v klidovém režimu. Někdo se mě pak taky zeptal, jestli nemám nějakou extázi navíc (on tomu říkal nějak jinak, tuším, že se mě ptal, jestli nemám nějaký srandičky), z čehož jsem usuzoval, že si zřejmě lidi, kteří mě viděli na parketu tancovat, mysleli, že frčím na nějakých povzbuzovácích. Každopádně i když už se mi pak udělalo lépe, věděl jsem, že dnešní večer je pro mě u konce, a že nemá cenu pokoušet svůj organizmus ještě dnes večer jakkoliv zatěžovat. Po příchodu domů jsem opět, stejně jako před týdnem, zjistil, že mám obě bradavky rozdrásané do krve. Bylo zapotřebí se tedy zamyslet, jak tomu do budoucna zabránit. Druhý den jsem pak pořešil rozbité brýle. Ty moje stávající (a po této události rozbité) brýle jsem chtěl stejně do budoucna vyměnit, nosil jsem je každodenně už sedm a čtvrt roku,na dvou místech už byly za ty roky naškráblé, takže byl nejvyšší čas, a tímhle se to akorát urychlilo. Vyrazil jsem do optiky (údaje potřebné pro vyhotovení nových brýlí, jako jsou počty dioptrií a další čísla, jsem měl naštěstí schované z doby, kdy jsem si zadával výrobu těch posledních brýlí), vybral nové brýle, zaplatil dopředu a za 11 dní jsem si je vyzvedl. Do té doby jsem byl nucen fungovat s těmi rozbitými, což nebylo nic příjemného, ale dalo se to nějak přežít. Nicméně ten pocit, když si člověk konečně nasadí na nos a na oči plně funkční nové brýle a může zase normálně a zaostřeně koukat na svět, je prostě k nezaplacení.

V mezičase, kdy jsem čekal na vyhotovení nových brýlí, jsem ale nehodlal přicházet o nové zážitky a zkušenosti, a tak jsem i v další páteční večer vyrazil za zábavou. Opět jsem zvolil budějcký Maxim, ale tentokrát mi to moc nesedělo. Předně jsem ten den vstával již v sedm hodin ráno (spal jsem jen nějakých pět hodin) a celý den jsem byl na nohou. Do klubu jsem se dostal až nějak kolem půl dvanácté večer totálně unavený, navíc bez rozbitých brýlí (které jsem záměrně nechal doma) ale rozhodnutý zkusit ten den zakončit aspoň trochu zajímavě. Že mi dnes alkohol nesedne jsem poznal hned během pití prvního Mojita, takže po jeho dopití jsem si dal už jen jedno nealko Mojito. Pak jsem šel zkusit tancovat, nějakých půl hodiny jsem byl na parketě (zpětně mám pocit, že vedle mě tancovala slečna, která by se zřejmě ode mne nechala na něco pozvat a mohlo by z toho být něco víc, ale já byl tak unavený, že její náznaky jsem si uvědomil až když už bylo pozdě), pak jsem šel chvilku na vzduch, kde byla situace, která mě docela pobavila. Jedna zřejmě trochu prostší slečna (nebo možná už trochu připitá slečna, nebylo to z mého pohledu dost dobře rozpoznatelné) se snažila dostat dovnitř jinými dveřmi, než které tam vedly. Teprve asi po deseti marných pokusech ty zamčené dveře otevřít se mě jako nejblíže stojícího člověka zeptala, jestli nevím, proč to nejde otevřít, tak jsem jí nasměroval k vedlejším a hlavně těm správným dveřím. Poté jsem se vrátil do klubu, zkusil jsem ještě nějakých 20 minut tancovat, ale z mého pohledu to bylo totálně bez energie a sil už jsem taky mnoho neměl, takže jsem to tentokrát hodně rychle vzdal a šel domů.

Další pátek, tentokrát už i s novými brýlemi, jsem se opět vyrazil bavit. Vejít do klubu už jsem se nebál, považoval jsem to již za něco samozřejmého, stejně tak i ostych z mých tanečních kreací mizel a celkově už jsem si připadal po těch třech pátcích sebevědomější a jistější ve svém konání. Dokázal jsem za ty tři pátky udělat neskutečný pokrok a hodně psychicky vyrůst. Ale bylo mi jasné, že do Maximu tento pátek tentokrát nepůjdu. Po těch dvou návštěvách jsem ho začal vnímat jako o něco vyšší level, než na který zatím z mého pohledu mám (něco jako level pro pokročilé). Já jsem cítil, že bych prozatím měl zvolit level pro začátečníky, a v tomto se mi velmi dobře osvědčila Broukárna, kde jsem celé toto počínání započal. Proto jsem se do ní vrátil a s úlevou jsem konstatoval, že se zde cítím prozatím mnohem příjemněji než v Maximu. Stoupl jsem si na bar, dal si mnou tolik oblíbené Cuba Libre a teprve po chvilce jsem zjistil, že vedle mě na baru stojí dva docela sympatičtí pánové mně věkově blízcí. Dali jsme se do řeči, barman byl taky docela hovorný a já si hned připadal jako v nějakém domáckém prostředí. Jeden z těch pánů na baru navrhl, abychom se přesunuli blíže ke stolu obývanému třemi slečnami, a nemusím asi dodávat, že slečny se od něj bez problémů nechaly pozvat na panáka. Na stole přistálo šest panáků a jelikož jsem toho byl účasten, pochopitelně jeden z těch panáků skončil v mých útrobách. Večer se pomalu rozjížděl a tento kolega si nemohl nevšimnout mé jisté svázanosti a ostýchavosti směrem k ženskému pohlaví. Zkrátka se mě snažil dotlačit k tomu, abych si nějakou slečnu vyhlédl a na něco jí pozval. Povzbuzoval mě, dodával mi odvahu, ale já jsem byl (a stále ještě jsem) ve fázi, kdy se sice už dokážu bavit a možná i odvázat, ale přijít k cizí slečně a začít se s ní bavit či jí na něco pozvat je pro mě pořád ještě nadlidský výkon, k němuž se prostě a jednoduše zatím nedokážu přimět a odhodlat. Všechno chce svůj čas a nemám zapotřebí za každou cenu ten večer zakončit s nějakou cizí slečnou, s níž si ve výsledku nebudu rozumět. Kvůli tomu do klubů nechodím, já se tam chodím bavit a chodím tam i proto, abych se aspoň jednou týdně dostal mezi lidi svého věku (vzhledem k tomu, že pracuji z domova je to pro mě vítaná změna v celotýdenní samotě) a abych se pobavil a načerpal energii. Pokud se s někým seznámím, bude to pro mě bonus navíc, ale nemám zapotřebí se seznamovat s někým za každou cenu. Nicméně tak nějak se v tento večer stalo, že jsem tancoval vedle sympatické blondýnky, které neušlo, že mé taneční kreace jsou zjevně začátečnické, a tak mi sama od sebe začala lehce radit, co po té taneční stránce zlepšit. Během toho jsme si chvilku povídali o osobním životě, a když už tak nějak nebylo co dál řešit, odtančila s kamarádkou zase o kus dál. Já jsem si dál užíval večera prostřednictvím tance (jedna slečna mi dokonce přišla říci, že mi její kamarádka vzkazuje, že prý hezky tancuju, což potěšilo), a když už jsem cítil, že mám dost (a že parket je tak lepkavý z různých vylitých nápojů, že se mi k němu lepí moje boty), tak jsem to nějak po třetí hodině ranní zabalil.

A to už se dostávám k dalšímu (a zatím poslednímu) pátku, který se odhrál před třemi dny. Opět jsem zvolil Broukárnu jakožto z mého pohledu perfektně vyhovující klub. Po příchodu jsem zamířil k tomu samému barmanovi jako minule a znovu jsem večer započal nápojem Cuba Libre. Nicméně tento večer mi bohužel příliš nesedl. Zůstal jsem jen u toho jednoho drinku, protože jsem cítil, že mému žaludku to tentokrát nedělá dobře. Tancoval jsem zhruba nějakých 40 minut v kuse a pochopitelně jsem si to užíval, ale bohužel žaludek dál stávkoval a přišel mi čím dál těžší, takže jsem si chvilku zkusil odpočinout, ale změna k lepšímu nenastala, takže jsem usoudil, že dnešek je totálně zabitý a po dvou hodinách strávených v klubu jsem jej opustil (žaludek se umoudřil teprve poté, co jsem svému tělu dopřál vydatný spánek). Jediná zajímavější věc, která stojí z toho večera za zmínku je ta, že jsem tam potkal spolužačku, s níž jsem se neviděl od maturity (pokud dobře počítám, tak to je 8 let), a která mě kupodivu dokázala poznat i přes výraznou změnu mého vzhledu. Letos byla již třetím spolužákem, kterého jsem potkal, ale ona jediná mě dokázala poznat. Ovšem, jak nezapomněla dodat, jen díky tomu, že viděla mé aktuální fotky na Facebooku. Nicméně rád jsem jí viděl, stejně jako velice rád uvidím kohokoliv dalšího, kdo prošel někdy mým životem.

Tolik tedy souhrn mých posledních pěti pátečních večerů a celkově toho, jak jsem opravdu výrazně zapracoval na své psychice a na zvýšení svého sebevědomí. Zpětně jsem rád, že jsem učinil ten první krok a odhodlal jsem se zbourat jednu z velkých celoživotních bariér. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že někdy budu schopen vyrazit do tanečního klubu, a už vůbec by mě nenapadlo, že se to u mě stane pravidlem. Ale mám pocit, že mi to svědčí a prospívá, i když nevylučuji, že až budu cítit, že mi toto klubové prostředí již více nemá co dát a nabídnout (a taková chvíle jistě jednou nastane), nebude pro mě problém obrátit svou pozornost zase někam jinam a z návštěv klubů udělat spíše nárazovou záležitost. Ale z mého pohledu je rozhodně lepší si jednou týdně vyrazit někam do klubu, než zůstávat sám doma a litovat se, že o mě nikdo nestojí. Třeba se i časem osmělím a nějakou dívku pozvu na drink a možná z toho bude i něco víc. Zatím ale skutečně ještě tak daleko nejsem. Nicméně návštěvy klubů není jediná aktivita, k níž směřuji svou pozornost a zájem. Další mou aktivitou je naopak něco naprosto odlišného od nočního života a návštěv hudebních klubů a souvisí to s kulturou a konkrétně s literaturou, což mi přináší možnost potkávat se naopak s úplně jiným druhem lidí, než na které narážím v klubech. Ale o tom zase někdy příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama