Jak jsem začal hubnout aneb Sen se stává skutečností

23. března 2015 v 11:15 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
Myslím, že už dost bylo ohlížení se za mou minulostí. Pojďme se nyní podívat necelých 11 měsíců zpět, konkrétně do pátku 25. dubna 2014. V tento páteční večer jsem se rozhodl vyrazit do českobudějovického CineStaru na romantický film "Nekonečná láska". Jak jinak, opět jsem šel sám, protože můj osamělý život prostě byl a stále je o tom, že mi nezbývá nic jiného než téměř všude chodit sám. Nikdy by mě ale nenapadlo, že právě tady, v multikině, kde jsem byl předtím už nesčetněkrát, najdu tu správnou motivaci pro to, abych konečně začal se svým setrvalým stavem tloušťky něco dělat. A o jakou motivaci šlo? Před začátkem filmu jsem si takhle stoupl do fronty s tím, že si koupím pití, ale fronta nejen, že se příliš nehýbala, ale navíc přede mnou ve frontě stály tři zamilované páry, takže celých těch zhruba pět minut ve frontě jsem se díval, jak se ty jednotlivé páry objímají, líbají, či spolu zamilovaně hovoří. A tady jsem si uvědomil, že po tomhle toužím taky. Že chci být zamilovaný, že chci mít slečnu, které budu moci dávat najevo svou lásku, pro kterou si budu šetřit úsměvy a komplimenty, prostě že bych byl také rád zamilovaný. Ostatně po tomhle jsem toužil celý svůj život, akorát jsem to ve svých myšlenkách upozaďoval, abych se tím zbytečně netrápil. Ale zde před tím nešlo uniknout, tohle byla zjevná a tvrdá srážka s realitou. Film samotný jsem si samozřejmě v rámci možností perfektně užil, ale myšlenky na touhu po lásce mě neopustily ani po příchodu domů. A výsledek tohoto večera nemohl být snad ani jiný, než jaký nakonec byl. Rozhodl jsem se, že si dám poslední týden s mou normální běžnou stravou a pak se pustím do hubnutí. Poprvé v životě jsem byl napevno odhodlán se svým vzhledem a se svou tloušťkou něco udělat.

Pondělí 5. května 2014. Den, kdy jsem začal realizovat cestu za svým snem. To, čeho jsem se celý život bál, udělat krok do neznáma s nejasným průběhem a ještě nejasnějším výsledkem, bylo tady. Základem bylo zjistit, kolik vlastně k tomuto dni vážím. Váha ukázala hrozivých 190,2 kg. Při mé výšce 194 cm to znamenalo, že mám nějakých zhruba 96 kg nadváhy. A můj cíl? Stanovil jsem si zhubnout 100 kg, neboli chtěl jsem na konci této cesty vážit 90 kg. Vše to začalo nákupem. Nakoupil jsem řadu zdravých a málo kalorických potravin, začal jsem jíst méně, vyřadil jsem všechna sladká jídla a pití, vyřadil jsem všechno smažené jídlo a veškeré pečivo, stejně jako většinu příloh. A přestal jsem jíst po osmé hodině večer. Čtvrtý den diety jsem se pak odhodlal přidat i sport. Začal jsem běhat a začal jsem chodit po schodech. Co se týče běhání, zpočátku jsem stěží uběhl nějakých 200 metrů v kuse, ale nevzdával jsem to a běhal jsem takto dvakrát denně, vždy ale pouze tak dlouho, dokud mi stačily síly. Co se týče chůze do schodů, bydlím v 9. patře panelového domu, takže vyjít ty schody byl zpočátku hodně velký fyzický výkon. Ale byl jsem odhodlán to vydržet, protože už jsem nechtěl žít tak, jak jsem žil do té doby, ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné. Byl jsem rozhodnut, že buď to zvládnu a změním svůj život, nebo zklamu a na celý svůj život rezignuji a bude mi už absolutně všechno u prdele. Sám pro sebe jsem si tuhle akci nazval "zhubni nebo zhebni". Nechtěl jsem už dál žít život bez lásky, bez přátel, bez radosti ze života. Nevím, kde jsem v sobě vzal tu sílu a odhodlání se sebou zkusit něco udělat, zvednout se od země a zabojovat, ale byl nejvyšší čas.

Co vám budu povídat, první měsíc detoxu od nezdravých potravin byl totální peklo. Nejvíc mi chyběl smažený sýr s hranolkami, který jsem byl zvyklý obědvat každý pátek. Ale chyběly mi i slazené limonády, chybělo mi sladké jídlo, chyběly mi rohlíky. Po osmé hodině večer jsem měl pravidelné stavy hladu, hladový jsem chodil i spát, prostě každodenní boj o to vydržet a nepodlehnout starým zvykům byl hodně těžký. Stejně tak to, že jsem začal k obědu jíst poloviční porce jídla, a to navíc ještě jídla relativně zdravá, na která jsem nebyl zvyklý, to byla další těžká zkouška. Ale já když se rozhodnu se do něčeho pustit, mám ve zvyku vytrvat. Zde to bylo občas šíleně těžké, ale první měsíc jsem nějakým zvláštním zázrakem překlenul, aniž bych byť jen jedinkrát zhřešil a sestoupil z vytyčené cesty. V běhání jsem se zlepšoval a trasu si jsem si stále prodlužoval, chůze do schodů už mi po čase nepřišla tak těžká, takže jediné, s čím jsem tak trochu bojoval, kromě stravovacích návyků, byla nechtěná a nežádoucí pozornost okolí, kterou jsem vzbuzoval při svých pokusech o sport. Bydlím na největším českobudějovickém sídlišti, takže když se dvakrát denně pokouší po tom sídlišti běhat 190kilový chlap, vzbuzuje to velkou pozornost. Zpočátku jsem se setkával se škodolibými a vysmývačnými pohledy a skoro až s opovržením. Našlo se sice dost lidí, kteří mi fandili, drželi pěsti a podporovali mě, ale já mám (nebo jsem spíše měl) takovou zvláštní vlastnost, že si k srdci běru spíše to špatné a kritické, než to dobré a pochvalné. Ale nic jsem nevzdával, názory lidí mi byly lhostejné, protože jsem byl rozhodnut vytrvat ve svém snažení tak dlouho, jak jen to půjde.

A jak šel čas, sport se pro mě stával rutinou. Po čase jsem začal běhat třikrát denně, stejně jako jsem začal třikrát denně chodit do schodů. Naposledy jsem byl běhat někdy v polovině loňského října, kdy už jsem dokázal uběhnout 3 km v kuse, a to třikrát za den, takže jsem za den dokázal naběhat něco kolem 9 kilometrů, a do toho si třikrát denně vyšlápnout schody do 9. patra. Samozřejmě, že jsem během toho loňského pěti a půl měsíčního každodenního běhání měl i krize, kdy se mi do toho nechtělo nebo kdy jsem se jen velmi těžko přemlouval k tomu jít běhat. Sem tam jsem i běh vynechal, protože jsem se prostě cítil fyzicky vyčerpaný. Nejkritičtější to bylo koncem srpna, kdy jsem vynechal běhání po celé tři dny. Ale vždy jsem našel sílu se k tomu vrátit a nevzdat se. A s tím, jak moje přebytečná kila mizela někam do vzduchoprázdna, moje sebevědomí postupně rostlo a má psychika se začala zlepšovat. Nadále jsem si sem tam vyrazil do kina a v polovině srpna jsem velice rád přijal nabídku od té mnou již v minulých článcích zmíněné slečny, která mi pomohla v době, kdy jsem to nejvíc potřeboval, abych se zúčastnil její malé rozlučky se stávajícím zaměstnáním. Ten večer jsem si v rámci možností užil, seznámil jsem se s dalšími fajn lidmi, ale přece jen jsem tehdy byl pořád ještě někde na půli cesty, tzn. touha po novém životě se ve mně rvala se starými zvyklostmi a já se stále ještě hodně hledal, takže jsem si to neužil tak, jak bych si to možná byl býval mohl užít. Ale stejně jako není možné ze dne na den zhubnout, stejně tak se i myšlení a psychika mění hrozně pomalu.

Přišlo září, venku začínalo být čím dál chladněji a já začal řešit, jak dále sportovat a přitom nebojovat s chladem a sychravým a větrným počasím. Nakonec jsem zvolil docela logickou možnost pořídit si domů posilovací stroj. Pořídil jsem si eliptický trenažér s nosností do 150 kg (v době jeho pořízení se má váha pohybovala kolem 135 kg), ale zpočátku jsem si ve cvičení na něm moc nevěřil, a tak jsem ho nechal týden stát u mě v pokoji, aniž bych se na něj odvážil vlézt, a raději jsem pořád ještě preferoval běhání. Po týdnu jsem si na něm zacvičil poprvé, pak podruhé, potřetí, a najednou jsem zjistil, že na tom nic není, a nakonec jsem běhání vyměnil za posilování na tomto stroji. Zpočátku pochopitelně mé výkony na tomto stroji nebyly nic moc, ale i tady, stejně jako u běhání, docházelo ke zlepšování, k čemuž přispívalo i to, že jsem se naučil při sportu (při cvičení na tomto stroji) poslouchat ze sluchátek muziku, díky čemuž to začal čas strávený cvičením docela rychle utíkat. Takže se stalo, že tu byl konec října, já se pohyboval kolem 125 kg váhy a poprvé po snad 10 letech jsem se vydal do divadla. Víte, hubnutí mi přineslo i další pozitivní věc. Se svou hmotností jsem měl problém, že jsem se nevešel v řadě společenských zařízení do sedačky. To teď odpadlo, takže jsem mohl vyrazit do divadla a užít si to. A když divadelní představení skončilo, napadlo mě, že bych mohl zapadnout do nějakého baru nebo klubu a zkusit si ten večer užít ještě více. Po chvíli bloudění po centru Budějovic jsem nakonec zapadnul do jednoho klubu, ale téměř vzápětí jsem zjistil, že na tohle ještě nejsem připraven. Sedl jsem si na bar, vypil jednu colu a odešel jsem s poznatkem, že tohle je mi v tuto chvíli cizí. Za pár dnů pak následovalo něco, na co jsem se hodně těšil celou dobu hubnutí.

Nákup nového oblečení. Za celý svůj život jsem nezažil jaké to je vejít do normálního obchodu s oblečením a moci si tam něco koupit. U mě to vždycky bylo o nákupu v obchodech s nadměrným oblečením. Ale vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyl s hubnutím u konce, tak jsem si toho nechtěl kupovat zbytečně moc. Skončilo to nákupem jedné mikiny s kapucí, jedné zimní bundy, jedněch džín, jednoho trika s louhým rukávem a dvou tílek. Ale šíleně mi to zvedlo sebevědomí. Normální člověk si těžko představí, jak úžasně si při běžném nákupu běžného oblečení může připadat někdo, kdo zhubnul 65 kg a může si konečně poprvé v životě koupit oblečení, které se mu líbí, a nikoliv takové oblečení, které sežene v rámci nadměrných velikostí. V půlce listopadu jsem si pak ještě koupil hezkou novou koženou bundu s kapucí a celkově jsem se začínal cítit čím dál lépe. A celou dobu jsem se divil, že můj organismus to vše zvládá tak dobře a nedochází ani k žádným zdravotním potížím. Jenže to jsem asi zakřiknul, protože týden před Štědrým dnem u mě přišla lehčí zdravotní komplikace, u které bych se nikdy dříve nenadál, že mě kdy potká. Zácpa je hodně nepříjemná věc, ale stačil jeden klystýr v nemocnici a bylo po potížích. Zajímavý a hodně nevšední zážitek. Vánoce jsem si pak užil na maximum, stejně jako Silvestra a Nový rok. Akorát jsem od té zácpy přestal raději cvičit, abych dal možnost svému organismu odpočinout a v klidu zregenerovat. Nakonec se z toho vyklubala 19 dní trvající pauza, kdy jsem vůbec necvičil, ale neztloustl jsem během Vánoc a Silvestra zase tolik, jak jsem se bál.

Co se týče jídelníčku, tam jsem začal s podzimem povolovat ve stanovených zásadách. Někdy v říjnu jsem pocítil, že už jsem připraven na to vrátit se k běžným jídlům, akorát samozřejmě v menších porcích. Takže po mnoha měsících pauzy jsem si dopřál jídla jako jsou roštěná s rýží, svíčková s knedlíkem, vepřo knedlo zelo, guláš s knedlíkem, špagety, rajskou omáčku s knedlíkem, bramborák, atd. Prostě začal jsem jíst konečně zase relativně normálně a bylo fajn zjistit, že s mou hmotností to vůbec nic nedělá. Stihnul jsem zkrátka svůj organismus navyknout na nějaký režim a nějakou životosprávu a díky tomu, že jsem nedržel nějak přehnaně přísnou dietu, ale poslouchal jsem celou dobu hubnutí své tělo a když mělo chuť na něco nezdravého nebo kaloričtějšího, tak jsem mu to v omezené míře dopřál, tak právě díky tomu nebyl problém vrátit se k normálním jídlům aniž by docházelo k nějakému jojo efektu. Samozřejmě předpokládám, že váhu jsem si udržel i díky tomu, že jsem i nadále sportoval. Pokud se zastavím u Vánoc, tak jsem se, co se týče jídelníčku, vůbec neomezoval. Vesele jsem hodoval všechny druhy jídla, slané, sladké, kalorické. Po novém roce jsem pak zjistil, že mám hroznou chuť na sladké, tak jsem začal každý den večeřet něco sladkého a činím tak stále. Dalo by se říci, že nyní už si neumím představit den bez toho, aniž bych si dal nějaký zákusek, dezert, koláček nebo moučník k večeři. A mé tělo je evidentně s tímto způsobem večeření spokojeno. Samozřejmě ale opět musím zmínit, že stále dodržuji zásadu nic nejíst po osmé hodině večer.

Jsme tedy v roce 2015. Koncem ledna jsem oslavil 28. narozeniny. Pevně doufám, že to byly moje poslední narozeniny o samotě a bez lásky. Ale letošní leden přinesl i další zážitky. Předně jsem si dokoupil nějaké oblečení. Dvoje nové džíny, dvě nové košile, dvě trika s dlouhým rukávem, dvě kožené bundy a jednu zateplenou košili s kapucí (používám jako lehkou jarní bundu). Co se týče mé současné konfekční velikosti, tak jsem se přesunul z velikosti 5XL na velikost M. Během ledna jsem také znovu vyrazil do divadla, dále jsem se byl podívat na zápasu hokejistů budějckého Motoru a stihl jsem i výklad karet. A tady opět (pokolikáté už?) musím zmínit slečnu, u níž mám pocit, že od doby, kdy jsem jí poznal, jde můj život jen a jen k lepšímu. Byla to ona, která mě dovedla za člověkem, který mi vyložil karty a já ten večer nemůžu dostat z hlavy. Hned první věc, kterou mu karty ukázaly, bylo to, že jsem si svým zhubnutím zachránil život. To mě totálně dostalo, protože jsem nezačal hubnout kvůli tomu, že bych měl zdravotní potíže (naopak po zdravotní stránce jsem se necítil jako tlustý člověk nikterak špatně), ale protože jsem zatoužil po změně vzhledu a po lásce. Ale je pravda, že zdravotní potíže by zřejmě do budoucna přišly, pokud bych s tím nic nedělal. Z karet jsem se ale dozvěděl i spoustu dalších informací a musím říct, že vše, co karty řekly ohledně mé minulosti, dokonale sedělo a tak věřím, že bude sedět i má budoucnost, kterou karty ukázaly. To nejzajímavější z mé budoucnosti je asi to, že bych měl někdy během letošního září nebo října nalézt konečně velkou lásku. Tak uvidíme, jestli tomu tak skutečně bude.

Tímto odstavcem bych asi tento příspěvek ukončil. Vše, co se v mém životě děje od letošního února, si totiž zaslouží svůj samostatný příspěvek, protože mám pocit, že tam se teprve začíná psát úplně nová kapitola mého života co se týče psychiky a sebevědomí. Ale dlužím vám ještě informace o tom, jak vypadá má aktuální hmotnost.Ke včerejšímu dni (neděle 22. března 2015) jsem vážil 102,8 kg. Mám tedy v tuto chvíli dole 87,4 kg, to vše jen díky své pevné vůli a svému odhodlání. Hubnul jsem bez pomoci lékařů, výživových poradců i trenérů. Vše jsem to zvládl zhubnout sám jen díky své intuici, díky své víře v lepší zítřky, a díky optimistickému myšlení. Svůj cíl vážit 90 kg jsem v průběhu hubnoucích snah přehodnotil, jelikož jsem zjistil, že to je možná reálné, ale že bych zřejmě vypadal až moc pohuble a nezdravě. S tím, jak vypadám nyní jsem téměř spokojený. A proč píšu téměř? Protože mě čeká ještě jeden poslední krok k tomu, po čem sním celý život. Zbývá už jen jeden poslední krok k mému přání mít normální hubenou souměrnou postavu. A to je plastická operace přebytečné kůže. Nevím, jestli si dokážete představit, jak vytahaná může po takovém rapidním úbytku váhy být lidská kůže. Pokud mám na sobě oblečení, není to zase tak hrozné, ale pokud sundám triko a kalhoty, je to šílený pohled. Bohužel tento zákrok není hrazen pojišťovnou a pokud chci udělat tento poslední krok, musím dát dohromady nemalou finanční částku, s čímž je ochotná mi pomoci moje mamka, která celou dobu hubnutí stála při mně a podporovala mě (a nemalou finanční částkou přispěl i taťka, což mě samozřejmě potěšilo). Jakmile bude za mnou i tento poslední krok, věřím, že mé sebevědomí se dostane na maximum a já se konečně nebudu stydět obléknout plavky a po nějakých 10 letech (kdy jsem byl mezi lidmi v plavkách naposledy) se konečně odhodlám vyrazit někam na koupaliště a užiju si to, co k létu tak neodmyslitelně patří. A na to se těším nejvíce. V tuto chvíli však zatím nevím, jak a kdy plastická operace proběhne, konzultace u plastického chirurga, při níž skoukne stávající stav a provede finanční kalkulaci nákladů na operaci, proběhne až příští úterý. Ale věřím, že tohle už je to nejmenší oproti tomu vůbec se přimět se sebou něco dělat a od základů změnit svůj život tak, jak jsem ho znal. Tolik tedy můj hubnoucí příběh. Příště se můžete těšit na příspěvek o tom, jak pracuji na své psychice a na svém sebevědomí. A abyste viděli, jak to vypadá, když člověk zhubne kolem 87 kilogramů, přikládám dvě srovnávací fotografie.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Přibyl, DDV Lukáš Přibyl, DDV | Web | 25. března 2015 v 21:05 | Reagovat

Tak to je vskutku obdivuhodné... vážně.

2 Teeda Teeda | Web | 25. března 2015 v 22:10 | Reagovat

To zírám.
A přeju ať se splní vše co zbývá.

3 na-ceste-ke-zdravi na-ceste-ke-zdravi | E-mail | Web | 28. března 2015 v 9:31 | Reagovat

Přečetla jsem všechny vaše příspěvky a váš příběh je pro mě velkou inspirací - možná proto, že jsem se v mnoha částech našla. Nejsem sice ještě tak daleko jako vy, ale snažím se nevzdávat to :) Už jen za získání sebevědomí to stojí - to mi totiž poměrně hodně chybí a když vidím, jak mi to narušuje vztahy s ostatními lidmi, jak mi to brání v tom mít v něčem úspěch - vím, že se toho bloku musím zbavit. Zatím jsem zhubla 10 kilo, což sice není moc, ale vzhledem k tomu, že moje váha od malička v podstatě neustále rostla, to beru jako dobrý začátek. Byla jsem na tom hodně špatně, ale pak do mého života přišla osoba, která ho převrátila naruby a já získala chuť se s tím vším poprat - začala jsem si psát blog, na kterém se věnuji právě hubnutí a tomu, jak se postupně měním :) Ale dost o mně, gratuluji vám k úspěchu a přeji hodně štěstí s operací - určitě to bude osvobozující :) Jsem ráda, že jsem na váš blog narazila a budu ho dále sledovat. Vidět někoho, kdo to dokázal člověku vždycky moc pomůže :)

4 na-ceste-ke-zdravi na-ceste-ke-zdravi | E-mail | Web | 28. března 2015 v 9:43 | Reagovat

* oprava, 15 kilo, ne že by to bylo nějak důležité, jen mi váha na těch 10ti dlouho stála a i když se pak pohnula, mám pořád zafixováno 10 :D :)

5 Jirka Jirka | Web | 29. března 2015 v 19:59 | Reagovat

Děkuju za reakce, jsem rád, že mé příspěvky někoho zajímají a možná i někoho inspirují. Dává mi to chuť a sílu pokračovat v další tvorbě pro tento blog...

6 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 21. srpna 2015 v 23:42 | Reagovat

Obdivuhodna pevna vule. Velka poklona a gratulace.

7 Jana Jana | E-mail | Web | 31. srpna 2015 v 0:37 | Reagovat

Waaw, tohle bych chtěla umět - odhodlat se a nepustit! To je prostě skvělé, pro mne jsi borec!

8 Sharka193 Sharka193 | E-mail | Web | 31. října 2015 v 12:01 | Reagovat

Páni! Moc moc moc gratuluju a přeju ti, aby se ti splnilo všechno, co chceš - aby ses dostal na vysněné číslo na váze (jestli tam ještě nejsi ;) ), aby jsi našel svou lásku a hlavně aby jsi byl šťastný!
Máš právo být na sebe hrdý. Obrovské právo! :)
A ve Vítejte jsi psal, že tímto blogem chceš nakopnout lidi a pomoct jim.
Já osobně se snažím hubnout už dlouhou dobu. Od malička mám problémy s váhou a možná to je mou nemocí, ale to si tak nějak nechci připustit. Spousta lidí ve mě nevěří. Ale víš co? Já v sebe samu věřím. Vím, že to dokážu tím, co pro sebe dělám.
A i kdybych nikdy nebyla kost a kůže - což nechci - ale měla bych nějaký to kilo navíc, vždycky se budu cítit dobře díky tomu, že cvičím.
A cítím, že mé tělo je mi za to všechno, o co se spolu snažíme, vděčné :)

Takže ještě jednou! Moc ti přeju, aby se ti to všechno povedlo! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama