Jak jsem (ne)žil předtím aneb Vězněm ve vlastním (tlustém) těle

1. března 2015 v 18:47 | Jirka |  Má minulost
Bude asi fajn jít rovnou k jádru věci. Celý můj život mě trápila tloušťka. Od mala jsem byl tlusté dítě a z dětské obezity (v 15 letech, když jsem vycházel základku, jsem vážil něco kolem 125 kg) jsem se přesunul plynule i do dospělé obezity. Prostě jsem si v dětském věku zvykl, že jím co mi chutná, a nikdo mi to nezakazoval. Byl jsem zkrátka zvyklý na nějaký životní styl a bohužel jsem ani tehdy, ani dlouhé roky potom nenašel odvahu a sílu vstoupit do neznáma, změnit životní styl a začít se sebou něco dělat. Zpětně to hodnotím jako velkou chybu, ale kdo z nás může říct, že nikdy nechtěl vrátit čas, aby mohl něco změnit a udělat něco jinak. Jedinou výhodou byla moje výška, která se ustálila na 194 centimetrech, takže mou reálnou váhu mi málokdy někdo tipoval, což ale nic nemění na tom, že jsem byl nevzhledný a neforemný. Jsou jedinci, kteří mají i přes svou tloušťku ohromně silnou psychiku a sebedůvěru, dokážou si ze sebe dělat legraci a svůj vzhled si nepřipouští. A pak jsou jedinci, kteří mají pocit, že jsou vězni ve vlastním těle, nemají se rádi a jejich psychika tím značně trpí, stejně jako trpí jejich sebevědomí. Já byl ten druhý případ. Nikdy jsem neměl sebe a své tělo rád a vždycky jsem si připadal, že kamkoliv jdu, kdekoliv jsem, že tam nepatřím, že je to jiný svět. Ano, dnes už to asi můžu říci naplno, byl jsem zamindrákovaný ze svého vzhledu, měl jsem pocit, že mě nikdo nikdy nemůže mít rád ani po kamarádské, natož partnerské stránce. Navíc jsem ani nechtěl nikdy nikoho otravovat, protože jsem uvažoval stylem, že kamkoliv půjdu, že tam budu jen trpěným člověkem do počtu. Prostě jsem nikdy nevěřil, že by někdo mohl stát o takového ošklivého nesebevědomého uťápnutého člověka.

Ale jak jsem se vůbec k takovému psychickému stavu dostal. Kdy a kde se to začalo lámat? Základkou jsem prošel ještě relativně normálně, nějaké kamarády jsem měl, byl jsem relativně spokojené dítě, které ale nikdy nezapadlo do žádné party. Někdy na druhém stupni základky jsem začal mít pocit, že se mi moji vrstevníci vzdalují, že začínají objevovat kouzla prvních lásek, že po škole podnikají v různých skupinkách různé akce, jen já zůstával stranou a po škole jsem často usedal ke knihám, s nimiž, zpětně vzato, jsem asi trávil až příliš mnoho času, a začal jsem s velkým zájmem navštěvovat divadelní představení a bylo mi jedno, na co zrovna jdu, jestli na komedii, antickou tragédii, na operu či balet. Zpětně by se dalo říci, že díky intenzivní četbě různých knih a díky velkému množství zhlédnutých divadelních představení mám relativně dobré vyjadřovací schopnosti, ale na úkor nějakých zajímavějších zážitků či získávání nějakých prvních životních zkušeností. Ale zpět k tématu. Nikdy jsem na základce nebyl vyloženě izolovaný, ale bohužel jsem asi ani nikdy nijak nezapadal do kolektivu. Možná už tady hrál roli můj pomalu, ale jistě narůstající odpor k mému vzhledu. Výsledek byl ten, že jsem základkou prošel, aniž bych si vytvořil nějaké pevné kamarádství, které přetrvalo i poté, co jsem základku opustil, či aniž bych poznal nějakou lásku. Ale ještě než uzavřu téma základka, chci podotknout, že cílem tohoto odstavce nebylo udělat ze sebe kladného hrdinu, kterého bude čtenář litovat. Puberta není kolikrát lehké období ani pro děti s normálním vzhledem, natož pro zakomplexované tlusté dítě. Nechoval jsem se vždy tak, jak bych asi měl, můžeme tomu říkat určitá forma preventivní sebeobrany, prostě jsem si občas do někoho slovně rýpnul víc, než by se slušelo, za což se zpětně stydím, ale zpátky to vzít neumím.

Jak už jsem napsal, při opuštění základky jsem vážil nějakých 125 kilo. Po prázdninách jsem nastupoval na učňák. Ve třídě nás bylo nějakých 20 lidí, takže značně menší kolektiv než na základce, tím pádem komornější atmosféra, což pro mě bylo jen dobře. Změna prostředí, ač jsem se jí bál, mi nakonec paradoxně docela pomohla v tom, že jsem si začal trochu více věřit. Nové prostředí nezatížené mou minulostí, k tomu už jsem nebyl to malé dítě, ale byl jsem 15letý dospívající kluk, víra v to, že vše může být lepší. Prostě po dlouhé době nějaká naděje. Se spolužáky jsem si docela rozuměl, brali mě takového, jaký jsem, jenže tu bylo jedno podstatné ale, které se táhlo jako dlouhá červená nit celým mým životem. A to byla moje psychika, nízké sebevědomí a s tím související značně komplikovaná a občas až přehnaně nedůvěřivá povaha. Jelikož během dětství jsem několikrát zažil, že na mě byl někdo jako naoko milý, jenom aby ze mě vytáhl nějaké mé pocity, a pak se tomu, co jsem mu řekl, někde v rohu se skupinkou kamarádů smál, byl jsem tedy po těchto zkušenostech připraven na vše a nechtěl jsem se nikomu otevírat více, než bylo nezbytně nutné. Když tak nad tím přemýšlím, není asi na světě nikdo, kdo by mohl říct, že mě dokonale zná a že ví, co ode mne čekat. I to je důsledek mojí psychiky poznamenané tloušťkou a zkušenostmi. Ale zpět k učňáku. Snažil jsem se zapojovat do hovorů, snažil jsem se být milý a nedávat na sobě znát své vnitřní pocity, snažil jsem se občas se spolužáky někam po škole vyrazit, což se i několikrát povedlo. Bohužel jsem však zjišťoval, že jsem vlastně hrozně nudný společník, který nemá žádné zajímavé zážitky, který se neumí zapojovat do hovorů, a bohužel jsem nedokázal být ani nikterak jinak zábavný a zajímavý. Prostě jsem seděl, často mlčel a jen koukal, jak se baví ostatní. To asi úplně nebyl důsledek nízkého sebevědomí jako spíše mé povahy, se kterou jsem se narodil. Ale jak se říká, všechno spolu souvisí. Nicméně učňák uběhl, já ho zvládl se ctí, nějaké minimální zkušenosti jsem nabral, ale bohužel jsem nabral i nějaká další kila. Pak přišla dvouletá maturitní nástavba, k některým spolužákům z učňáku se přidali noví spolužáci z ostatních učňovských oborů a zase tím pádem došlo k rozšíření kolektivu, v němž jsem trávil každý školní den. Nic moc zajímavého či nového se ale v mém životě nedělo, dalo by se říci, že co se týče získávání zážitků, tak jsem stagnoval, co se týče hmotnosti, tam jsem pořád nabíral kila, aniž bych našel odvahu přiznat si, že dokud nezačnu pracovat na svém těle, psychika se mi nezlepší a sebevědomí nenaroste, takže jsem se ani nesnažil se svým vzhledem nic dělat. Během nástavby ale přišla zkušenost, která se nezapomíná, a kterou budu mít na paměti do konce života.

27. duben 2006. Datum, kdy jsem se podruhé narodil. V předchozím odstavci jsem se zapomněl zmínit, že někdy od jara 2005 jsem začal aktivně fandit fotbalovému týmu Dynamo České Budějovice. A právě v tento výše zmíněný den jsem vyrazil do Kladna, kde mělo Dynamo sehrát druholigový zápas. Na stadion už jsem však nedorazil, neboť mě na přechodu před stadionem srazilo auto. Jak se to stalo zpětně do detailu nevím, vím jen, že na přechodu nebyly semafory, vkročil jsem na přechod, udělal pár kroků a pak jsem se probudil vleže na silnici neschopen se jakkoliv pohnout. Chtělo se mi hrozně moc křičet ani ne tak bolestí, jako spíše ze zoufalství nad nastalou situací. Nicméně mluvit jsem mohl, tak jsem záchranářům odpověděl na to, co chtěli vědět, a pak si pamatuji už jen probuzení v nemocnici. Tam jsem se dozvěděl, že jsem byl vrtulníkem přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v pražských Střešovicích a že se nacházím na oddělení ARO. A výsledek nehody? Měl jsem trojnásobnou zlomeninu levého bérce, zlomená žebra, propíchnutou levou plíci a do krku zasunutou trubičku, která mi pomáhala dýchat. Do toho spousta odřenin a dva uražené přední zuby. Během operace mi údajně nekolikrát (snad třikrát) zkolabovalo srdce, ale přežil jsem to. Ač jsem tehdy vážil něco kolem 160 kil, přežil jsem to a žil jsem dál. Dokonce i tu plíci se nakonec povedlo celou zachránit. Ale po psychické stránce mě čekala jedna z nejtěžších zkoušek mého života. Být tak daleko od mého bydliště (z Českých Budějovic do Prahy je to přece jen kus cesty), nemoct chodit a jen ležet a koukat do stropu, to člověku začne opravdu hodně pracovat psychika. Smutek se střídal s plačtivostí, lítost se střídala se vztekem, ten pocit bezmoci byl šílený a do toho se mi na mysl vkrádala mnohokrát za den otázka, proč jsem to vlastně přežil. Jaký má smysl se nadále na tomhle světě trápit, když ten život nežiju, ale spíše jen tak nějak přežívám. Mám snad na tomhle světě nějaký úkol, který mám vykonat? Vidí ve mně ten nahoře, je jedno, jak ho nazýváme, jestli Bůh, Stvořitel nebo Anděl, vidí ve mně nějaký potenciál, který já sám v sobě nevidím? Nebo jsem měl podvědomě silnou vůli po životě, o které jsem nevěděl, a která se objevila v tu nejvhodnější dobu? Nebo je to jen obyčejná náhoda či snad nějaká životní zkouška? A takto jsem uvažoval celé dva týdny, kdy jsem tam ležel, než jsem byl převezen na traumatologii do českobudějovické nemocnice. Tam jsem vydržel týden, ale protože po psychické stránce to nebylo o mnoho lepší, požádal jsem o revers s tím, že ten měsíc, který zbývá do doby, než budu moci začít chodit, se o mě postará mamka. Když mě přivezli domů a dostal jsem se do svojí postele, prospal jsem snad 24 hodin a psychika se zlepšila. Po měsíci stráveném v domácím ošetřování jsem se dostal na 10 dnů do budějcké nemocnice na rehabilitační oddělení, a se začátkem letních prázdnin jsem konečně mohl začít chodit o berlích, což trvalo ještě nějakých zhruba půl roku, než jsem je mohl odložit. Ale ještě, než tuhle kapitolu uzavřu, je potřeba vrátit se k jedné věci s tím související. Příjemně mě překvapilo, že několik spolužáků a spolužaček mě přišlo do budějcké nemocnice navštívit. Pořád jsem byl totiž v uvažování někde v těch sférách, že s takovým ošklivým, tlustým zakomplexovaným klukem nikdo nebude trávit víc času, než je nezbytně nutné. Tohle mě tedy hodně příjemně překvapilo a povzbudilo.

Pokud člověk přežije něco takového, začne cítit určitou zodpovědnost za svůj život. Denně jsem měl v myšlenkách, že přežít takovou nehodu s mou hmotností a s takřka nulovou fyzičkou, to asi není jen tak něco běžného. Ale pořád jsem nevěděl, co se svým životem udělat. Bál jsem se vstoupit do rizika a změnit od základu svůj život. Ano, byl jsem nesebevědomý a ustrašený člověk, který raději propadá sebelítosti, než aby se sebou začal něco dělat. Přitom jsem toužil po nějakém pravém přátelství jak z románu od Foglara, toužil jsem po lásce jak z romantického filmu, a o to smutnější byla konfrontace s realitou. Pomalu se přiblížil konec nástavby, v lednu, 9 měsíců po mé nehodě, přišel maturitní ples, který jsem bral spíše jako povinnost než jako zábavu. Jednoznačně jsem se svou postavou vyčníval, a pořád jsem musel myslet na svůj nepěkný vzhled. Vypařil jsem se hned, jakmile se naskytla příležitost, a po maturiťáku zbyla jen vzpomínka. Za pár měsíců jsem odmaturoval, aniž bych si během nástavbového studia vytvořil s někým nějaké pevnější kamarádské vazby, a opět mě čekala změna kolektivu. Po prázdninách jsem nastupoval ke studiu na Jihočeské univerzitě na Pedagogickou fakultu. A musím říci, že jsem se docela těšil. Opět možnost začít znovu, tentokrát už jsem byl i věkově vyspělejší, přece jen v 19 letech už by člověk měl mít dostatečně vyvinutý rozum a inteligenci na to, aby konečně do nějakého prostředí zapadl.

Univerzita má očekávání splnila. Více jsem se tu skamarádil hned se dvěma spolužačkami, s nimiž jsem si výborně rozuměl (s jednou touto kamarádkou jsem dokonce vyrazil i do kina, což bylo poprvé a zatím i naposledy, kdy jsem šel do kina s nějakou holkou), a rozuměl jsem si i s dalšími spolužáky, a to bylo pro mé sebevědomí důležité. Nové prostředí také udělalo své, takže ve výsledku mi univerzita dala hodně a já měl pocit, že konečně někam patřím, že tady by to snad mohlo být lepší, že tady bych mohl zapomenout na své mindráky. Jenže, jak už to u mě bývalo zvykem, opět jsem si to pokazil sám. Neudělal jsem jednu klíčovou zkoušku během zkouškového období, což automaticky znamenalo konec studia. V té chvíli jsem měl pocit, že se mi zhroutil celý svět. Konečně jsem byl šťastný, konečně mi začínalo růst sebevědomí, konečně mě bavil život, konečně jsem měl kolem sebe lidi, se kterými jsem si rozuměl a měl jsem si s nimi co říct. A najednou se tohle všechno ztrácelo v mlze. Byl jsem na sebe nasranej tak, jako nikdy v životě, celý den jsem probrečel a netušil jsem, co dál. A ano, myslím, že teď to už mohu ohodnotit s odstupem a bez emocí, myslel jsem i na to, že tohle všechno jednou provždy ukončím. Zklamal jsem sebe, zklamal jsem své okolí, nezvládl jsem to. Od myšlenky k činu jsem se naštěstí nedostal, možná jsem byl příliš velký srab, možná jsem se na to potřeboval vyspat, a možná mi pomohlo, že jsem všechno svoje zklamání vypsal do básničky. Ano, tohle často býval můj útěk před smutnou realitou, když mi bylo někdy opravdu hodně mizerně, sepsal jsem své pocity ve formě poezie a dost často mi to pomohlo. Ještě pár měsíců po ukončení studia jsem se s jednou z těch kamarádek pravidelně scházel v kavárně (Nino, pokud tohle nějakou náhodou čteš, tak tě zdravím a zpětně ti děkuji za to, žes mě vnímala takového, jaký jsem a nikdy ses za mě nestyděla, rád bych tě zase někdy viděl). Bohužel, kontakt se přerušil a já tak na dlouhou dobu přišel o nějakou spřízněnou duši, která mě dokázala držet nad vodou. Samozřejmě jsem studium zkusil znovu, znovu ten samý obor, ale už jsem si tam žádné kamarádství nevybudoval, bohužel jsem si tam s nikým moc nerozuměl. A opět jsem po prvním semestru vylítl na jedné důležité zkoušce, a paradoxní je, že to byla jiná zkouška než ta, ze které jsem vylítl před tím (tu jsem dokázal tentokrát složit). Tím se uzavřely mé pokusy o univerzitní studium. Výsledek? Opět bez sebevědomí, navíc zklamaný sám v sobě, opět bez přátel, stále tlustý, stále nemající rád sám sebe se sklony k podceňování. Jak jsem mohl sám se sebou žít a jak jsem se vůbec dokázal každé ráno přinutit vstát z postele a nějak fungovat, to je mi zpětně velkou záhadou.

Po ukončení studia jsem byl pár měsíců na pracáku (pochopitelně bez nároku na podporu), než jsem sehnal místo prodavače v jednom obchodě s elektronikou. Nevím, jestli si někdo dokáže představit, jaké to je vážit něco kolem 170 kg a být denně 12 hodin na nohou. Ač jsem se snažil, bylo to po fyzické i psychické stránce hodně náročné. Nicméně narazil jsem tady na pár fajn lidí, se kterýma jsem se dokázal úplně normálně bavit a fungovat. Na kolektiv jsem tedy měl docela štěstí. Ale bylo jasné, asi nejen mně, ale i mým nadřízeným, že ta práce je nad moje síly, a tak jsem po třech měsících, na konci zkušební doby, musel tuto práci opustit. Kdybych tehdy tušil, že o žádnou práci nezavadím 3 a půl roku, nevím, jestli bych měl tu sílu rvát se se svým životem dál. Celou tu dobu jsem byl bez příjmu, co se týče shánění práce, dostával jsem samé zamítavé odpovědi, čemuž se ani moc nedivím, když jsem vypadal, jak jsem vypadal. Navíc to mé nízké sebevědomí ze mě muselo při pohovorech hodně vyzařovat už na dálku. Opravdu jsem si tehdy nevěřil vůbec v ničem, prostě jsem byl psychicky i fyzicky totálně na dně a pocit, že aspoň nějak žiju, mi poskytovaly moje záliby a koníčky. Ale na rovinu říkám, že nebýt pomoci mojí mamky, která mě celou tu dobu podporovala, věřila mi a měla se mnou trpělivost, skončil bych někde pod mostem a to už by mi pak asi bylo všechno jedno. Bohužel jsem se tehdy topil v takových psychických sračkách, že jsem nenašel ani sílu pokusit se něco udělat se svou hmotností, i když se to nabízelo. Naopak jsem dělal to nejhorší, co šlo. Začal jsem propadat sebelítosti, nenáviděl jsem celý svět za to, že mě nikdo nemá rád, že se nemám komu svěřovat, že nikoho nezajímá, jak mi je. Byl jsem sebelítostivý sobec a zpětně se za to nemám rád. Ale tehdy to byla součást mé osobnosti a já to zpětně beru tak, že to asi takto být mělo.

Napsal jsem, že na zaměstnání jsem čekal tři a půl roku. Celou tu dobu jsem byl na pracáku, ovšem nedostával jsem od nich ani dávky, ani podporu, pouze mi hradili zdravotní pojištění. A právě díky pracáku jsem nakonec (chce se mi říct kupodivu) práci našel. Sice to trvalo dlouho a práce to byla jen pro někoho kdo je inteligentní, umí se vyjadřovat, ale zároveň je upovídaný, sebevědomý a lehce přidrzlý. Pokud jste dosud pečlivě přečetli vše, co jsem o sobě napsal, asi vám dojde, že já splňoval jen ty dvě první podmínky. I tak si ale asi řekli, že to se mnou zkusí. Jednalo se o mnoha lidmi tolik "oblíbený" telemarketing. Denně telefonovat, něco nabízet či přímo vnucovat a vtírat se lidem do soukromí. Asi je vám zřejmé, že jsem díky své značně pošramocené psychice a nízkému sebevědomí nevydržel v této práci opět déle než ty zkušební tři měsíce. Ač jsem se snažil, ač jsem si bral k srdci zpětnou vazbu od mých nadřízených, přesto to nestačilo. Ale musím dodat, že celou dobu jsem se tam hodně trápil a náplň práce mě hodně stresovala, ale za svůj život jsem se naučil jedno. Ať máš sebevědomí na nule, ať si věříš nebo nevěříš, nikdy nic nezvdávej, nikdy odnikud neutíkej. Vše se nějak vyvrbí, ale buď důstojný, ať se můžeš sám sobě hrdě podívat do očí a říct si, žes udělal v té chvíli maximum možného. Až zpětně jsem si uvědomil, že co se týče této práce, tak tady si se mnou asi začal velice zajímavě zahrávat osud. Jak už jsem napsal, náplň práce jsem nesnášel a když jsem začal telefonovat nový projekt, hned první den kleslo moje sebevědomí na nulu, vůbec jsem si nevěřil a neměl jsem daleko ke zhroucení. Musel jsem se jít nadýchat čerstvého vzduchu a vypustit těch pár slz ven. A když jsem tam tak zíral napřítomně do blba, se sebevědomím totálně v háji a se slzama na krajíčku, ozářil můj svět nádherný úsměv a příjemný hlásek se mě starostlivě ptal, jestli mi může nějak pomoct. A když jsem se podíval pořádně a začal vnímat okolí, stála tam slečna, která mi v té chvíli přišla snad jako anděl. Trochu sobecky jsem na ní vychrlil své momentální rozpoložení a ona mě dokázala uklidnit a zvednout náladu a sebevědomí aspoň do té míry, že jsem se dokázal vrátit k práci a nějakým způsobem fungovat dál. Každý den jsem pak už vyhledával její úsměv, který mě dokázal neskutečně nabíjet, a byl jsem rád, že mi ji osud poslal do cesty. Ona totiž ve mně dokázala vidět něco víc, než já sám v sobě. Respektive nevím, jak ona mě konkrétně vnímala, ale mně stačil už jen ten pocit, že se po tak dlouhé době zase se mnou baví někdo, kde nevnímá jak vypadám, ale kdo vnímá mou duši, a hlavně s kým si rozumím. A i když jsem v té práci pak skončil, její úsměv jsem pak ještě hodně dlouho viděl před očima a byl a jsem rád, že jsme stále v kontaktu.

Tentokrát jsem nebyl bez práce dlouho. Pamatujete, jak jsem psal, že mě mnohdy držely nad vodou mé koníčky? Jedním z těch koníčků bylo i to, že jsem se ve volném čase bez nároku na finanční odměnu staral každý týden na filmové databázi ČSFD.cz o pět TV stanic. Konkrétně to bylo od února 2009. Teď jsem ve vyprávění u srpna 2013. Právě tehdy mi majitel databáze nabídl, že by mě zaměstnal na stálo pro tvorbu kompletně celého TV programu (do té doby se tvorba TV programu dělila mezi asi 12 lidí). Prý jsem se za ty roky osvědčil. Neváhal jsem a rovnou na to kývnul. Chvilku to ještě trvalo, ale od listopadu 2013 mám konečně práci, která mě baví a naplňuje, a kterou ovládám. Další známka toho, že osud mě snad přestal krutě zkoušet a dal mi příležitost znovu se postavit na nohy. Poté, co mi poslal v tom předchozím, pro mě tolik složitém zaměstnání do cesty anděla (té osůbce se za toto oslovení omlouvám, pokud to bude číst a uvede jí to do rozpaků, ale pro mě to je doslova a do písmene anděl), poslal mi do cesty i práci, která mě baví a kterou vykonávám dosud. Teď byla řada na mně, abych se taky začal trochu snažit. Stále jsem totiž měl obezitu nejvyššího stupně a stále jsem bojoval s hodně nízkým sebevědomím, se svou psychikou i s tím, že se nemám rád. A náznaky, že se můj život i mé myšlení začínají měnit, se začínaly už postupně objevovat. Hned první změnu v mém myšlení jsem pocítil v prosinci 2013. Tehdy mě ta milá andělská slečna zkontaktovala, jestli bych si nešel jen tak někam sednout. A tady přišel první zlom. Za ty poslední roky bez práce jsem se naučil nechodit kam nemusím, protože jsem se kvůli svému vzhledu nechtěl nechat vystavovat posměšným situacím. Několikrát se mi totiž například stalo, že si mě v MHD někdo vyfotil prostě proto, protože jsem tlustý. Hodně ponižující záležitost. Nehledě na to, že občas pohledy kolemjdoucích, kteří mě míjeli, byly hodně výmluvné. A tak jsem v první fázi poděkoval za pozvání, ale kvůli velkému množství práce (což tehdy byla pravda, nikoliv výmluva) jsem pozvání odmítnul. To promluvilo mé staré nesebevědomé já. Ale ihned mi to začalo v hlavě šrotovat, pozvání jsem nakonec přijal a vyklubal se z toho příjemný večer, při kterém jsem opět přišel na jiné myšlenky. Je zvláštní, jak občas člověku pomůže si jen tak popovídat o obyčejných věcech s někým, kdo ho bere takového, jaký je. Když pak přišel konec roku, seděl jsem po půlnoci na Silvestra doma na gauči a usilovně jsem se modlil a přál si to, co jsem si zoufale přál celý život. Zhubnout. Doufal jsem v sílu myšlenky nebo snad dokonce v zázrak? Sám nevím, každopádně jsem si při tom připadal téměř jako v transu. Takhle silně a usilovně jsem si to přál snad poprvé v životě. A co byste řekli? Ne, nebojte, nezbláznil jsem se, takhle snadné to není, zázrak se nestal a já byl druhý den i v další dny stále stejně nakynutý. Ale to jsem ještě netušil, že ten rok se změní můj život tak, jak jsem ho znával. Že si začnu plnit sen. Motivaci a vnitřní sílu člověk totiž může najít i na místech, kde už předtím byl mnohokrát, ale nebyl tam v tu správnou chvíli. Ale o tom zase příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 veri-art veri-art | Web | 30. října 2015 v 17:30 | Reagovat

Neuvěřitelně čtivý článek. V pár místech jsem se viděla také, takže dokáži alespoň trochu pochopit, jak ses tenkrát cítil.
Ráda bych věděla, jak to všechno dopadlo, tak snad se to dozvím v dalším článku! :)

2 Kett Kett | 31. října 2015 v 10:45 | Reagovat

Díky za tenhle článek, je moc hezky napsaný. Ve spoustě věcí Ti rozumím a chápu tě. Vlastně Tě svým způsobem i obdivuju, že si se dokázal zvednout ze dna.  Sama nemám vůbec žádné sebevědomí a vím, jak to dokáže znepříjemnit život ;-) Držím palce a přeju v životě hodně štěstí!

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 31. října 2015 v 11:42 | Reagovat

To je opravdu nabitý životní příběh. Jak studijně - z divadel a knih na učňák? pak zkrácená maturita přerušená nemocnicí,a z učňáku na vysokou.Takový zvláštní kroky. aujalo mě to.
A pak práce - maminka nakonec pomohla a jak píšeš, nebýt jí...jenže za dětskou obezitu můžou rodiče (velmi často). Jsem v půlce textu, ty třetí rok bez práce a pořád žádný lékař. Je to přeci taky jen nemoc, ne? :( A je prostě nezvratná pravda, že v té sebelítosti si člověk sám nepomůže. Neříkám, že se to se mnou takhle zvrtlo, ale taky jsem zažila studijní kolaps. A ač jsem prakticky nejedla nic, byla jsem nejtučnější za můj život. Psychika dělá hodně.
Ale kouzelný konec.Když člověk najde sílu, najednou to má smysl. Jsem ráda, že to nemá smutný konec :)
No a lidi, ty jsou občas zlý. A škodolibý. Ale jednou jim ještě budeš mávat zpoza svýho krásnýho života, kterýho si budeš vážit, protože jsi to vybojoval. Fakt kouzelný, mám radost :)

4 Jirka Jirka | Web | 31. října 2015 v 23:44 | Reagovat

Děkuju za reakce, jsem rád, že jsem si tím vším prošel a že jsem na sobě dokázal zapracovat, že to má všechno nakročeno ke šťastnému konci, a že tento pozitivní příběh mohu šířit dál jako takovou motivaci pro lidi, kteří jsou na tom podobně...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama