Co mě v životě nejvíce ovlivnilo a poznamenalo

8. března 2015 v 21:15 | Jirka |  Má minulost
Vážení, vítejte u dalšího článku na mém blogu. Původně jsem myslel, že si svou minulost odbudu jedním článkem zveřejněným před týdnem, ale zjistil jsem, že jsem tím minulým příspěvkem neobsáhl úplně všechno, co ze mě udělalo nesebevědomého člověka s hodně špatnou psychikou. Respektive v minulém příspěvku jsem se věnoval především tloušťce, která ovlivnila můj život tak minimálně z 75%. Ale jsou i další události a věci v mém životě, které mi nasekaly v psychice solidní paseku, případně které mě nějakým způsobem ovlivnily a nebo držely nad vodou. Toto tedy berte jako takový doplňující příspěvek, který vám snad osvětlí, proč jsem byl takový, jaký jsem byl, a jak jem s tím případně bojoval. Věřím, že po jeho přečtení už budete mít úplné informace a pochopíte, že změna v mém životě byla více než nutná. Tímto příspěvkem bych rád už jednou provždy se svou minulostí skoncoval a napříště bych se chtěl věnovat už jen tomu, jak se začal můj život měnit. A ještě mi dovolte říci jednu důležitou věc. Ač se zde budu věnovat možná i lehce nepříjemným a bolestivým věcem, nechovám v sobě žádnou zášť a nikomu nic nevyčítám. Ano, ty věci mě nějakým způsobem ovlivnily, ale beru to tak, že vše, co se stalo, stát se mělo a důležité je, jestli jsem si z toho vzal nějaké ponaučení. Takže jdeme na to. Co mě v životě nejvíce ovlinilo kromě tloušťky?

1. Rodina
Ať chceme nebo nechceme, nejvíce nás ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstáme a žijeme. Ani já nejsem výjimkou. Na rodinu si prakticky nemohu stěžovat. Do svých 15 let jsme byli kompletní čtyřčlenná rodina (taťka, mamka, ségra a já) a do tohoto věku jsem měl také možnost užívat si všech svých čtyř prarodičů. Ač jsem měl zázemí, ač jsem byl ze všech stran milované dítě, bylo zde něco, co tak idylické nebylo. Vztah s mou sestrou. Má sestra je mladší o 1 rok a 11 měsíců. A povahově už jsme nemohli být odlišnější. Vlastně jsem si s ní nikdy nerozuměl a ona si zřejmě nikdy nerozuměla se mnou. A nejen to. Ona bohužel ovlivnila a poznamenala mé sebevědomí a mou psychiku více, než by mi bylo milé. Nevím ani, kdy to začalo, ale ona prostě nesnesla, že se dokážu zabavit sám. Jí nedělalo problém lítat venku s kamarádkama a celkově byla taková průbojná a temperamentní. Já jsem často trávil čas tím, že jsem si v pokoji na posteli něco četl. Jí nedělalo problém zničehonic do pokoje vrazit, skočit na mě a začít mě dráždit a pošťuchovat se se mnou. Když viděla, že jsem klidný a k ničemu mě nevyprovokuje, začala se mi zničehonic svými dlouhými nehty zarývat do kůže a škrábat až na krev. Když skončila ještě se tomu smála a byla snad na sebe hrdá. A já? Už ani nevím, zpočátku jsem se asi i bránil, ale po čase už jsem to bral jako něco běžného, nad čím se nemá cenu pozastavovat. Z tohoto krvavého škrábání se stávalo pravidlo, když jsme přijeli vždy na víkend k babičce, tak ta se jenom zhrozila jak jsem zase zeškrábaný a ptala se ségry, proč to dělá. Ta se jenom usmívala a krčila rameny. A nejhorší bylo, že ségra uměla krásně ječet a brečet, takže kdybych si dovolil jí to nějakou měrou oplatit, hned by spustila svůj brek, ukazovala by šrám, který bych jí udělal, a v tom lepším případě bychom dostali vynadáno a byli bychom potrestáni oba, v tom horším případě bych to odnesl já, protože jsem starší, silnější a ona je přece holka. Nicméně pravidelné krvavé škrábance od ségry mi po čase už ani tak nevadily jako spíše to, že dokud jsme spolu sdíleli jeden pokoj a jeden byt, dala mi mnohokrát najevo, jak mnou pohrdá a jak se za mě stydí. Před svými kamarádkami a spolužáky (ale i před mými spolužáky) mě pravidelně urážela a shazovala. Do školního referátu z angličtiny, kde se měla zmínit o své rodině, o mně napsala "My brother is big fat pig" a ještě se tím chlubila doma. Chodili jsme do stejné základky, já o dva ročníky výše než ségra, a ona mi nedala pokoj ani ve škole, o přestávkách lezla za mnou do třídy, provokovala mě a mým spolužákům popisovala detaily z mého soukromého života. Provokace ale neustávaly ani, když jsme bývali přes víkendy na návštěvách u prarodičů. Mám v hlavě jeden výjev, kdy já jsem se v poklidu díval na televizi a ségry si absolutně nevšímal a ona do mě začala zničehonic rýt a provokovat mě. A já už to prostě po chvíli nevydržel, ruply mi nervy, a ač jsem jí předtím asi dvakrát varoval, ať toho nechá a ona to ignorovala, nakonec jsem po ní mrsknul nůžky, protože už jsem měl toho všeho po krk. A kdo byl ten špatný? Samozřejmě já, všichni dospělí v místnosti byli svědky, jak mě ségra provokuje, a když jsem si to nakonec vyřídil sám, div že jsem od dědy nedostal výprask. Naštěstí jsem našel i zastání v podobě babičky, ale je to zážitek, který mám před očima ještě teď, ač se odehrál někdy zhruba před 15 lety. Takže moje sestra mi ovlivnila psychiku více, než bych byl býval chtěl, pomohla mi značně snížit sebevědomí a zřejmě přispěla i k tomu, že jsem byl tichý, uzavřený a nevěřil jsem si. Ale co je nejhorší, i přes to, jak se ke mně chovala, byly okamžiky, kdy jsem jí měl vcelku rád a když se s taťkou odstěhovala a já zůstal v pokoji sám, paradoxně se mi i stýskalo. Protože ať byla moje sestra sebevíce otravná a ať mě tyranizovala sebevíc, byla a je to jediná sestra, kterou mám a celkově jediný sourozenec. A jak to máme mezi sebou dnes? Jak jsem napsal, jsme každý úplně jiný, naše světy se neprotínají a náš vztah je takový lehce zvláštní. Nemluvíme spolu klidně i pár týdnů či měsíců, ale když už se pak zkontaktujeme, dokážeme spolu řešit naše životy a potíže jako dva velmi blízcí a troufám si říci vzájemně souznící lidé. A co jsem napsal v úvodu tohoto článku, zopakuji znovu. K nikomu nechovám žádnou zášť, ani k mé sestře.

Zmínil jsem i rodiče a prarodiče. Pokud mi někdo dával dobrý příklad a pocit, že jsem milován, byli to právě tito nejbližší lidé. Mamčiny rodiče byli souznící pár, který se měl rád, projevoval si vzájemnou úctu a dokázali mě nejednou rozesmát. Ač byl děda po mozkové mrtvici (zastihla ho když mi bylo asi nějakých šest let), byl mi vzorem v tom, jak být správným a starostlivým manželem, otcem i dědečkem. Babička mi zase byla vzorem v tom, jak úžasně zvládat práci, domácnost i všechno ostatní kolem. To se dá říci o taťkově mamce. Hodná, milující babička se srdcem na dlani, která milovala každého člena rodiny bez rozdílu, a která by se pro každého rozdala. Ťatkův otec mi zase předal lásku k přírodě. Nesčetné výlety do lesa na houby s dědou byly každé léto samozřejmostí. Bohužel tři z mých čtyř prarodičů umřeli během tří let (děda z taťkovo strany umřel když mi bylo 15 let, babička z taťkovo strany a děda z mamčiny strany když mi bylo 18 let). Nyní žije už jen mamky mamka, a já si vážím toho, že tu je a že se mohu radovat z její přítomnosti. A moji rodiče? Samozřejmě, občas to zaskřípalo, navíc oba byli poměrně mladými rodiči, ale vše fungovalo a nikdy jsem si nemohl stěžovat, že by mi něco chybělo, dostávalo se mi lásky, zabezpečení i pocitu bezpečí. Přesto došlo v mých 15 letech k situaci, u níž bych byl tehdy nejraději nebyl, a kterou mám před očima a vmyšlenkách ještě nyní, jako by se udála včera. Nechci tady rozebírat to, co se stalo, protože to je možná až příliš soukromé a nejsem hlavním aktérem. Proto tuto situaci sjedu jen v náznacích. Páteční večer, já s mamkou sami doma, ségra u babičky. Po jedenácté hodině večer klíče v zámku, přichází taťka opojený či povzbuzený alkoholem frustrovaný ze stagnujícího vztahu s mamkou (mamka tehdy nebyla po psychické stránce úplně v pořádku a neuměla si to přiznat)... Nepředstavujte si žádný masakr, ale nic příjemného to také nebylo. Více toto rozebírat nebudu, protože to je dosti bolavé téma, se kterým jsem se ani po tolika letech nedokázal nějak srovnat. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, nikdy jsme se k této noci v hovorech nevraceli a já to nehodlám udělat ani nyní. Co se stalo, stát se asi mělo, následoval rozvod (tato situace ho přímo nezapříčinila, ale byla řekněme onou poslední pomyslnou kapkou) a po ještě jednom roce společného soužití v našem bytě (rodiče už spolu žili jako rozvedení, každý v jiné místnosti) se taťka se ségrou odstěhovali a já zůstal sám s mamkou. Každopádně ten páteční večer mě naučil jednu věc. Alkohol nic neřeší, jenom člověku zatemní jasný úsudek. Problémy, ať jsou jakékoliv povahy, by se měly řešit v poklidu a s jasnou myslí. K taťkovi jsem si pak nějakou dobu znovu hledal cestu. Asi jsem mu ani nikdy nevyčetl, co se tehdy stalo (proč taky?), a dnes se spolu bavíme bez problému a jsme spolu v kontaktu. Opět konstatuji, že žádná zášť ani výčitky ve mně nezůstávají. Z této situace jsem se poučil, a o to asi šlo především. Jinak rodina mě celkově ovlivnila v tom, že se ze mě stal nekuřák a že mám velice rezervovaný vztah k alkoholu. Co se týče kouření, kouřili oba moji rodiče (mamka přestala kouřit akorát, když se mnou byla těhotná, prý se jí z toho tehdy dělalo špatně, že bych už tehdy jako plod v děloze dával důrazně najevo svůj názor na kouření?) i tři ze čtyř prarodičů. Mně to odmala smrdělo, neměl jsem to rád a pokud byla ta možnost, šel jsem raději jinam čuchat čerstvý vzduch. Co se týče alkoholu, tam mě poznamenal nejen výše zmíněný zážitek, ale celkově fakt, kdy jsem byl čas od času nucen v dětství při rodinných oslavách sledovat, jak se z rozumných a inteligentních dospělých lidí kolem mě stávají díky alkoholu blábolící bytosti s velmi zatemněným úsudkem těžce ovládající svou motoriku a pohyby a mnohdy řešící kraviny. Proto mám tak rezervovaný vztah k alkoholu , a proto znám svou míru a když už po něm jednou za čas sáhnu, tak poznám, kdy včas přestat. Přehnal jsem to pouze dvakrát. Poprvé na Silvestra ve svých 16 letech, kdy mamka ho prospala a já sám vyžunkl během hodiny sedmičku sektu, a podruhé když jsme v mých 18 letech zapíjeli se spolužáky zisk výučního listu. Pokaždé to dopadlo tak, že jsem všechen alkohol vyzvrátil během noci a druhý den se obešel bez kocoviny. Ale další takovou probdělou noc s hlavou v kýblu bych už opravdu trávit nechtěl.

2. Spolužáci a kamarádi
Spolužáci a kamarádi je pro mě v postatě jedno a to samé. Většina mých kamarádů se rekrutovala ze spolužáků. O téma spolužáci jsem se už otřel v předchozím příspěvku, takže nyní jen doplnění. Na třídní kolektiv jsem měl štěstí, myslím, že většina spolužáků mě brala takového, jaký jsem. Několik spolužáků ze základky jsem dokonce dokázal nadchnout svou láskou k divadlu, takže se mi párkrát stalo, že když jsem vypravoval, jaké zajímavé divadelní představení jsem zase viděl, někoho to zaujalo, dal mi peníze a požádal mě, abych mu koupil vstupenku a zda bych šel na to představení s ním. Takže takhle jsem s jedním spolužákem vyrazil na klasickou hru Idiot, se dvěma spolužáky jsem viděl představení Zabiják Joe, s jedním spolužákem jsem byl na Krvavé svatbě a se dvěma spolužačkami na baletu Labutí jezero. Člověka zpětně až překvapuje, že se tehdy mezi jeho třináctiletými vrstevníky našel někdo, kdo sám od sebe projevil zájem o to, jít ve volném čase do divadla. U mě to bylo normální, já chodil do divadla dvakrát až třikrát do týdne, ale každá taková žádost od někoho z mých spolužáků, že by na některé představení chtěli jít se mnou, mě dokázala příjemně překvapit. Jinak co se týče školního kolektivu, nikdy jsem kvůli své tloušťce nezažil na základce ústrky, opovrhování či snad šikanu. Lehké posměšky se objevovaly především od lidí mimo naší třídu, u nás ve třidě však bylo vše v pohodě, čemuž jsem byl rád. Nicméně žádné větší přátelství tam asi ani nevzniklo a se spolužáky ze základky jsem se od té doby nesešel, i když sem tam na někoho občas ještě narazím. Žádné větší přátelství nevzniklo ani na učňáku a nástavbovém studiu. Během školy vše fajn, se spolužáky jsem se normálně bavil, občas jsem s nimi zašel někam posedět, ale nic trvalého, co by přetrvalo, se nekonalo. Víte, ono je to vlastně hrozně smutné. Člověk je každý den v nějakém kolektivu, a protože na sobě nechce dát znát své pocity a snaží se tvářit, že je v pohodě, tak se přetvařuje, ale uvnitř je hrozně smutný a osamělý. Být uprostřed lidí, a přesto být sám. To je něco tak hrozně skličujícího, že to člověku bere hodně energie. A to byl přesně můj případ. A víte, kdy mi bylo asi nejhůře? Když jsem zjistil, že mě nikdo nepostrádá na oslavě po složení maturity. Všichni se zřejmě dobře bavili, nikomu nedošlo, že tam nejsem, a já si připadal strašně neviditelný, jako bych ani nebyl. Tehdy jsem totiž nevěděl, kde se bude večírek konat, čekal jsem na info o tom kdy a kde, a ono nic, až pak jsem se dozvěděl, že už se to konalo. Další rána do už tak rozbolavělého srdce. Univerzita byla už o něčem jiném, super kolektiv, s většinou spolužáků a spolužaček jsem si měl co říct, úžasná kamarádství, prostě pohoda, ale o tom už jsem se rozepsal v minulém příspěvku. V současnosti jsem takřka bez kamarádů. Respektive za jedinou kamarádku v tuto chvíli považuji tu slečnu, o níž jsem psal v minulém příspěvku, která mi podala pomocnou ruku a povzbudila mě ve chvíli totální frustrace, kdy jsem měl sebevědomí na nule. Ale nechci se jí zprotivit, takže se kontaktujeme jen jednou za čas. To znamená, že když chci někam vyrazit, do kina, do divadla, na koncert či jen tak někam za zábavou, nezbývá mi, než jít sám, protože prostě nemám žádné přátele, kteří by vyrazili se mnou. V tomhle směru je docela nevýhodou, že pracuji sám z domova, aniž bych byl v nějakém kolektivu, protože při práci z domova se bohužel člověk příliš s nikým neseznámí. Výsledkem je tedy osamělost nejen po partnerské, ale i po kamarádské stránce.

3. Záliby a koníčky
Moje záliby a zájmy mě často držely nad vodou a jen díky nim jsem měl chvílemi pocit, že žiju a jen díky nim jsem se občas dokázal radovat ze života. Já se vždycky dokážu pro něco hodně nadchnout a ponořit se do toho. Tak například od útlého dětství mě bavilo sbírat samolepková alba. Fajn koníček. Od mala jsem měl také vztah k časopisům a knihám. Od Médi Pusíka jsem časem přešel k Ábíčku, od Bravíčka k Cinemě či Pevnosti, a těch časopisů, co jsem si kupoval a četl bylo samozřejmě vícero. Od mala jsem také chodil do knihovny, do toho jsem si přával knihy i k Vánocům, zkompletoval jsem si všechny knihy od Foglara a v 15 letech jsem propadl fenoménu nazvanému Harry Potter. Vlastním kvanta kvalitních těžko sehnatelných potterovských kinoplakátů, vlastním několik DVD edic s potterovskými filmy, vlastním řadu propagačních potterovských předmětů. Harry Potter to je 10 úžasných let plných magie, kouzel a jedné ságy, která je nedílnou součástí mého života. Potterovská sága vždy bude v mém srdci. Ale k dalším koníčkům. Na druhém stupni základky to bylo divadlo. Viděl jsem desítky představení v Jihočeském divadle, ale navštívil jsem i několik představení na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, několik zájezdových představení pražských divadel a asi třikrát jsem vyrazil za divadlem i do Prahy. Po skončení základky jsem přesedlal na kino a filmy, postupem času přibyly i seriály. A nesmím zapomenout ani na jeden z mých největších koníčků, a to sice soutěžení. Bavilo mě posílat nejrůznější soutěže a ještě více mě bavilo vyhrávat. Za svůj život jsem vyhrál desítky triček, knih, CD, DVD, ale vyhrával jsem i kšiltovky, hodinky, náramky a spousta různých dalších věcí. A největší výhry? Set domácího kina od TV Nova v hodnotě několik desítek tisíc Kč, a další velká výhra byla bezplatný třídenní zájezd do Finska na Finlandia párty. Luxusní zážitek! Dalším takovým koníčkem bylo fandění českobudějovickým sportovním klubům. Kokrétně ve fotbale týmu Dynama a v hokeji týmu HC České Budějovice (později HC Mountfield, nyní HC Motor České Budějovice). Na oba sporty jsem měl permanentku a byla to fajn zábava. Někdy v roce 2005 jsem se taky pustil do psaní takového příběhu, který úplně nechci nazývat románem. Spíše než román je to příběh o dvou chlapcích, do něhož promítám hodně ze sebe. Je to částečně o tom jaký jsem, jaký bych chtěl být, jaký bych chtěl aby byl svět a život. Řekněme, že ten příběh odráží hodně ze mne. Ale psaní mi jde velmi pomalu, taky kam chvátat, když to píšu sám sobě pro radost a neplánuju to nikdy zveřejnit. Za těch 10 let jsem napsal zatím nějakých 42 stránek A4 ve Wordu a nejvíc mě na tom baví to, že nikdy dopředu nevím, jakým směrem posunu děj, to mě vždycky napadne až ve chvíli, kdy ten příběh píšu. Ale zpět k dalším koníčkům. Kolem roku 2010 mě pak chytlo nakupování starých originálních bazarových VHSek na internetu, protože se tímto způsobem daly sehnat docela raritní filmy, které v Česku s dabingem vyšly jen v 90. letech na VHS a od té doby jsou nesehnatelné. Takhle jsem se dostal k pár zajímavým filmům, které bych jinak nikdy neviděl a nesehnal. Od února 2009 jsem pak pomáhal ve volném čase na ČSFD.cz s TV programem a celkově mě chytlo komentování a hodnocení filmů na této databázi. Takže jak vidíte, o zájmy a koníčky jsem nikdy neměl nouzi a při vší té mizérii, špatné psychice a nízkém sebevědomí byly tyhle moje koníčky to jediné, co mě dokázalo držet nad vodou a dávat mi pocit, že můj život má aspoň nějaký minimální smysl.

4. Láska
Tohle už asi bude poslední odstavec. Láska. Co k ní říct? Vyhýbá se mi obloukem celý můj život. Pokud vím, nikdy do mě žádná slečna nebyla zamilovaná. A já asi do žádné slečny taky ne. Aspoň o tom nevím. Možná jsem si lásku podvědomě zakázal, abych se netrápil tím, že miluju někoho, kdo by ani za nic nechtěl takového neforemného tlouštíka, jako jsem já. Možná jsem si neuměl připustit, že by mě nějaká slečna mohla mít ráda takového, jaký jsem. A přitom jsem tolikrát toužil milovat a být milován. Kolikrát za život jsem si v myšlenkách představoval to úžasné splynutí a souznění dvou duší, tu nekončící a neutuchající romantiku, ten vzrušující a spalující žár lásky, hřejivé polibky, úsměvy ze kterých se mi budou podlamovat kolena, nekonečná objetí, či jen bezstarostné chvíle plné společných prožitků. Mé představy byly a jsou bohaté, ale o to smutnější a horší je pak návrat ze snů zpět do reality. Celý život osamělý, celý život bez lásky, bez políbení, bez sexu. Za celý život jediné rande na slepo, kde to ale příliš neklaplo. Tohle chci jednou provždy změnit. Vše, co nyní dělám, všechny mé oběti, všechny mé kroky, všechna zdolávání mých osobních bariér, to všechno dělám jen pro to, aby tam někde na konci cesty byla pro mě trofej nejcennější. Aby tam na mě čekal někdo, kdo mi bude stát za to, abych se mu odevzdal ve svých myšlenkách, slovech i činech, abych mu věnoval to nejcennější, co věnovat můžu. Svou důvěru, svou duši a své srdce. Doufám, že na konci této trnité cesty na mě bude konečně čekat LÁSKA. A právě nulové zkušenosti s láskou mě, můj život a mou psychiku ovlivňují opravdu hodně. Více než bych chtěl.

Avšak není to úplně tak, že bych nikomu svou lásku nedával. Nedal jsem jí zatím žádnému člověku, ale o to více lásky ode mne dostávala a dostávají má zvířátka. Prvního pejska nám rodiče pořídili když mi bylo nějakých asi 9 roků. Pak jsme si po jeho smrti vzali pejska z útulku a ještě jsme si k němu pořídili fenku jezevčíka, kterou máme dodnes a loni v říjnu jí bylo 11 let. Do toho jsme měli andulku, která umřela loni v říjnu v úctyhodném věku 12 let a místo ní teď máme dospívajícího kanárka. Všechnu mou lásku jsem tak zatím ve svém životě investoval pouze do zvířátek a jsem rád, že aspoň někdo o mou lásku stál.

Tolik tedy k tématu. Věřím, že teď už jsem poskytl ke své minulosti kompletní informace, abyste mohli mít vcelku barvitý obrázek o mém životě. Ještě jednou a naposled opakuji, že nikomu nic nevyčítám a k nikomu necítím žádnou zášť. Beru to tak, že vše, co mě v životě potkalo, co jsem zažil a co se mi stalo, stát se prostě mělo. Možná jsem se z toho měl poučit, možná to ze mě mělo udělat silnějšího člověka, který v budoucnu každý ten zážitek, každou tu zkušenost použije k tomu, aby se vyvaroval těchto chyb. Každopádně beru život tak, jak přichází. A loni v květnu mi přinesl výzvu, kterou už nešlo ignorovat. O tom, jak jsem začal měnit svůj život a vykročil vstříc osudu, ale až příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veri-art veri-art | 18. listopadu 2015 v 14:57 | Reagovat

Strašně krásně píšeš. Opravdu obdivuji, že takhle o sobě dokážeš psát, napsat téměř vše o své minulosti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama