Březen 2015

Jak zlepšit psychiku a získat sebevědomí aneb Začínám si věřit

30. března 2015 v 12:53 | Jirka |  Má přítomnost
Když člověk začíná hubnout, má určité představy, kam chce dojít a jak by to mohlo vypadat, pokud vytrvá. I já jsem pochopitelně měl hlavu plnou představ. Jednou z nich bylo to, že když zhubnu a začnu vypadat lépe, změní se mi celý život a všechno přijde samo. Velká chyba a velký omyl! Ano, díky mému atraktivnějšímu vzhledu po zhubnutí jsem se začal cítit mnohem lépe a po psychické stránce se to u mě hodně zlepšilo, už jsem neměl mindrák za svého vzhledu a odstranil jsem si tak z mé hlavy jeden velký blok. Ale postupně jsem docházel ke zjištění, že jen zhubnout a změnit svůj vzhled nestačí. Když je celý život někdo tlustý a nespokojený se svým vzhledem, je zvyklý se podceňovat a nikterak neprojevovat, je nesmělý a ve společnosti sedí někde potichu v koutě, nezmizí toto samo od sebe jen díky změně vzhledu. Dlouho jsem doufal, že lepší a hubenější vzhled mi pomůže najít lásku nebo přátele. Čím více se mi v hubnutí dařilo, tím více jsem vyrážel mezi lidi. Jednou do divadla, jednou do kina, jednou na koncert, jednou do nákupního centra, a pokaždé, když jsem někam vyrazil, jsem si představoval, že konečně narazím na nějakou spřízněnou duši a myslel jsem si, že k tomu postačí jen můj lepší vzhled, aniž bych se jakkoliv aktivně snažil. Samozřejmě to byla hodně naivní představa, což si zpětně uvědomuji. Ale frustrovalo mě, že mé představy stále nedocházejí naplnění. Nejsmutnější bylo, když jsem si letos začátkem roku uvědomil, že sice jsem o nějakých 80 kilo lehčí, ale žiju v podstatě tentýž život, jako když jsem měl o těch 80 kilo více. Změnil jsem vzhled, ale stále jsem žil život v osamění, jako když jsem vážil těch 190 kilogramů. Po tomto uvědomění si tohoto stavu přišla asi největší psychická krize za celou dobu mého hubnutí. Vrátil jsem se k sebelítosti, v níž jsem se často utápěl v době tloušťky, a říkal jsem si, jaký to má vlastně všechno smysl. Zhubnul jsem, ale můj život zůstává neměnný. Přemýšlel jsem, jestli má vůbec smysl se dále snažit měnit svůj život a jakým směrem nechat svůj život dále ubírat. Tato krize vyvrcholila pár dnů před letošním Valentýnem, kdy obchody byly plné věcí pro zamilované a já si uvědomoval, že stále nemám nikoho, koho bych miloval. A tady se začala psát další etapa mého života. Uvědomil jsem si, že jen zhubnout nestačí. Že musím zapracovat na své psychice a na svém sebevědomí tak nejlépe, jak to jen dokážu.

Teď bych tady rád veřejně poděkoval jedné slečně, se kterou jsem se do letošního roku neznal osobně, ale přes Facebook se přátelíme už několik let. Dostal jsem od ní pozvánku zúčastnit se v sobotu na Valentýna jedné hudební akce v českobudějovickém klubu K2, a na tu pozvánku jsem kývnul. Byla to moje vůbec první reálná zkušenost s nějakým hudebním klubem a byl jsem za to vděčný, protože sám bych se asi do nějakého klubu tehdy vyrazit neodvážil. Byl jsem na průběh večera hodně zvědavý a nakonec jsem musel konstatovat, že to byl vcelku příjemný večer. Úžasně jsme si popovídali, konečně jsme se osobně s touto slečnou poznali a nakonec jsem se i lehce odvázal, když jsem se odvážil poprvé v životě veřejně mezi lidmi zkusit tancovat. A tato zkušenost mi do dalších týdnů dodala hodně odvahy a odrazila mě na cestu za nalezením vlastní sebedůvěry.

Tuto mou první zkušenost s hudebním klubem jsem nechal nějakou dobu uležet, ale už za dva týdny jsem se odhodlal k důležitému a u mě do té doby nevídanému kroku. A předesílám, že tady budu asi hodně váhat v tom, nakolik být užvaněný a zmínit se absolutně o všem, co se během mnou zmíněných večerů odehrálo. Byl jsem rozhodnut, že tento blog bude absolutně neanonymní a že se v něm maximálně otevřu. Ale pokud si něco nechám nakonec pro sebe, bude to proto, že se bojím určité zneužitelnosti toho, co na sebe prásknu. V pátek 27. února jsem se odhodlal vyrazit sám bez jakéhokoliv doprovodu do některého z budějckých hudebních klubů. Neměl jsem ponětí, kde nakonec skončím, jak ten večer bude vypadat a jak to nakonec dopadne. Variant a možností, jak tento večer může skončit, bylo nepřeberné množství. Oblékl a upravil jsem se jak nejlépe jsem dovedl, posbíral jsem veškeré své psychické síly a odhodlán se ve svém životě posunout zase o kousek dál jsem vyrazil do centra Budějovic. Mé kroky se nakonec tak nějak samovolně začaly ubírat ke klubu Broukárna, kam jsem nakonec také dorazil. Chvilku jsem stepoval před vchodem a sbíral jsem veškeré zbytky svojí odvahy k tomu, abych vůbec našel sílu a odhodlání do klubu vstoupit. Byla to pro mě absolutně nová situace. Ještě pár týdnů před tímto večerem jsem si neuměl představit, že bych šel sám někam do hudebního (tanečního) klubu. Já se svou komplikovanou psychikou, se sklony k sebepodceňování, se sebedůvěrou absolutně na nule. Nikdo si asi nedovede představit, kolik sil mě vůbec stálo udělat těch pár kroků a do toho podniku vlézt. Měl jsem i myšlenky na to zdrhnout a vrátit se domů. Ale nakonec jsem vešel, zaplatil vstup a objednal si Cuba Libre. Seděl jsem sám na baru a byl jsem tak nervózní, že jsem ho vypil snad během 20 minut a rovnou jsem si objednal další. Co vám budu povídat, vůbec jsem si to neužíval ani se nebavil a měl jsem myšlenky na to vypadnout odsud dokud je čas. Ale pak se stalo něco, co jsem nečekal a co mi dodalo opravdu hodně sebevědomí. Přišla ke mně atraktivní brunetka a poprosila mě o telefonní číslo. Chápete to? Mě, ze kterého musela ta nejistota a nízké sebevědomí přímo vyzařovat. Mě, který jsem se holkám nikdy nelíbil. Lehce vyšokovaný z této události jsem jí své číslo dal, ona se vrátila ke stolu ke kamarádkám a za chvíli mi přistála na mobilu krátká, ale zato všeříkající SMSka. "Dame sex?" Jestliže žádost o mé telefonní číslo mi zvedla sebevědomí, tohle mě dostalo až někam do sedmého nebe. Tuhle otázku jsem nikdy v životě od nikoho nedostal. Asi vám došlo z mých předchozích příspěvků, že i ve svých 28 letech jsem stále panic. Bohužel mě tahle úplně nová a neznámá situace tak vykolejila, že jsem se absolutně zpronevěřil svým zásadám a svým představám o romantickém poprvé s někým, koho budu znát delší dobu a do koho budu zamilovaný. Prostě jsem přemýšlel přirozením a nikoliv hlavou a na tuto nabídku jsem té slečně kývnul. Nemusím ale ničeho litovat, protože jsme si ještě vyměnili pár SMSek, ale nakonec z toho nic nebylo, čemuž jsem zpětně opravdu rád, protože mám své zásady a tady mě moje myšlení totálně zradilo. Nicméně sebevědomí mi to zvedlo opravdu neskutečně, ta slečna asi ani neví, jak moc mi pomohla v tom, že ten večer jsem si nakonec perfektně užil. Ať už byla ta nabídka myšlena vážně či to byla jen nějaká hra, neuvěřitelně jsem díky tomu psychicky vyrostl. Zhruba půl hodiny po půlnoci, někdy po třetím vypitém Cuba Libre, jsem našel odvahu jít na parket a pokusit se o tanec. Nikdy dříve bych v sobě nenašel odvahu jít tancovat mezi lidi, ale snad za to mohla ta trocha alkoholu, snad získané sebevědomí po nabídce na sex, každopádně jsem si to perfektně užíval aniž bych řešil, jak při tom vypadám a co si o tom kdo myslí, a nakonec jsem vydržel tancovat neuvěřitelné tři hodiny v kuse (pouze s malými přestávkami), kdy jsem z klubu odcházel nějak kolem čtvrté hodiny ráno. Prostě jsem měl radost ze své pohyblivosti a ze své lehkosti po zhubnutí, a tak jsem si to užíval na maximum. A mé taneční snahy byly odměněny tím, že jedna slečna se rozhodla střihnout si se mnou erotický taneček, čemuž jsem se pochopitelně nebránil. Z klubu jsem odcházel absolutně spokojený a nabitý energií a hlavně mi díky tomuto večeru neuvěřitelně narostlo sebevědomí. Konečně jsem si poprvé v životě připadal skutečně atraktivní a celkově to byl večer plný zkušeností. Teprve doma jsem pak zjistil, že jsem se do tance pustil s takovou vervou, že jsem si rozdrásal obě bradavky až do krve. Ale kdo by to řešil, ty zážitky a nabité zkušenosti všechnu bolest a pálení maximálně přebily. A druhý den jsem pak po stoupnutí na váhu zjistil, že jsem po tomto protančeném večeru zhubnul 1,5 kg. Takže ve všech směrech pozitivní noc, která mě nakopla a po níž jsem byl rozhodnut pokračovat v započaté cestě.

Posuňme se v čase o přesně o jeden týden. Opět páteční večer, opět touha nabrat nějaké zkušenosti a posunout se ve svém životě dál. Zvolil jsem pro tento účel další českobudějovický klub, tentokrát jsem vyrazil do Maximu. Stoupl jsem si na bar, dal si Cuba Libre, poté Frisco, potom Mojito. Čas postupně utíkal, klub se plnil, a kolem půlnoci se začal plnit i parket. Dodal jsem si tedy odvahy a rozhodnut si tuto noc užít jsem se zapojil mezi lidi na parketu. Když už jsem se začínal v tom tancování docela rozjíždět, přišel bohužel jeden z největších trapasů mého života. Prakticky neustále nosím na očích dioptrické brýle, jelikož na jednom oku mám 3,5 a na druhém oku 5,5 dioptrie na dálku, a bez brýlí vidím na dálku jen rozmazané šmouhy. A teď jsem si při tancování jedním nešikovným prudkým pohybem ty své brýle srazil z očí kam jinam než na parket mezi všechny ty tancující lidi. Logicky mi nezbylo než jít v tu chvíli na kolena a šátrat po podlaze, jestli je najdu. Z mého pohledu megatrapas, z pohledu ostatních lidí asi docela vtipná situace. Brýle jsem nakonec s cizí pomocí našel, a že to bohužel nepřežily bez úhony asi netřeba dodávat. Každopádně jsem je teda čapnul a odešel z parketu. Potřeboval jsem tenhle trapas vydýchat, tak jsem chvíli stál sám před vchodem do klubu a horečně přemýšlel. Měl jsem dvě možnosti, buď dnešní večer odepsat, vypařit se a snažit se na ten trapas zapomenout. Nebo se nad to povznést, vlézt zpátky a užít si ten večer tak, jak jsem původně plánoval. Mé staré já by samozřejmě nejradši zdrhlo a už se do toho klubu nikdy nevrátilo. Ale za posledních několik měsíců jsem na sobě tak zapracoval a udělal takový pokrok, že jsem dokázal sebrat všechny síly a do toho klubu a na ten parket se vrátit. Rozbité brýle jsem si dal do kapsy u džín a pokračoval jsem bez nich, což nebyl zas takový problém, ono je občas lepší nevidět ostře. A jak jsem se tam vrátil, jedna tancující slečna mi podala ještě jeden kousek z mých brýlí a se soucitným pohledem mě pohladila po rameni. Já už byl ale odhodlán to neřešit, takže jsem nad tím jen mávnul rukou a opět jsem se nechal unášet hudbou. Ten trapas se s postupujícím časem zdál velmi vzdálený a zapomenutý, v mé hlavě jsem tu byl jen já, hudba, a kolem mě lidi, kteří se baví stejně jako já. Ale má bezprostřednost, má radost z tance, z pohybu a koneckonců i ze života rozhodně nezůstala bez odezvy. Pár lidí kolem mě si všímalo, že jedu na maximum, že si to užívám, a že jsem téměř k nezastavení. Něco směrem ke mně i říkali, ale ještě jsem neměl (a myslím že stále ještě nemám) tak vytrénované uši, abych v hlučném klubovém prostředí rozuměl všemu, co kdo povídá. Každopádně jsem takhle na maximum vydržel tancovat asi dvě hodiny a byl to opět super zážitek, kdy jsem si ten večer dokázal i navzdory onomu trapasu parádně užít. Když jsem pak už cítil, že mi docházejí síly, vyšel jsem před klub nadýchat se vzduchu a tam mě přepadl pocit, jaký jsem do té doby nezažil. Zřejmě jsem se po fyzické stránce tím tancováním tak vyčerpal, že jakmile jsem své tělo oprostil od fyzické zátěže, tak začalo stávkovat. Opřený o zeď jsem myslel, že to se mnou musí každou chvíli seknout. Hlasy lidí, kteří před klubem postávali stejně jako já, mi zněly jako ozvěna a zároveň velmi vzdáleně, lehce se mi obracel žaludek, takže jsem nevěděl, jestli snad ze mně něco nevyjde horem či spodem, prostě šílený stav totálně neovladatelného těla. Takhle jsem stál na místě snad 10 minut, jeden člověk, který si mě pamatoval z parketu a procházel teď kolem mě, mi radil, ať si opláchnu obličej studenou vodou, ale ono to všechno nakonec úplně samo přešlo, jakmile se můj organizmus trochu srovnal s tím, že je zase v klidovém režimu. Někdo se mě pak taky zeptal, jestli nemám nějakou extázi navíc (on tomu říkal nějak jinak, tuším, že se mě ptal, jestli nemám nějaký srandičky), z čehož jsem usuzoval, že si zřejmě lidi, kteří mě viděli na parketu tancovat, mysleli, že frčím na nějakých povzbuzovácích. Každopádně i když už se mi pak udělalo lépe, věděl jsem, že dnešní večer je pro mě u konce, a že nemá cenu pokoušet svůj organizmus ještě dnes večer jakkoliv zatěžovat. Po příchodu domů jsem opět, stejně jako před týdnem, zjistil, že mám obě bradavky rozdrásané do krve. Bylo zapotřebí se tedy zamyslet, jak tomu do budoucna zabránit. Druhý den jsem pak pořešil rozbité brýle. Ty moje stávající (a po této události rozbité) brýle jsem chtěl stejně do budoucna vyměnit, nosil jsem je každodenně už sedm a čtvrt roku,na dvou místech už byly za ty roky naškráblé, takže byl nejvyšší čas, a tímhle se to akorát urychlilo. Vyrazil jsem do optiky (údaje potřebné pro vyhotovení nových brýlí, jako jsou počty dioptrií a další čísla, jsem měl naštěstí schované z doby, kdy jsem si zadával výrobu těch posledních brýlí), vybral nové brýle, zaplatil dopředu a za 11 dní jsem si je vyzvedl. Do té doby jsem byl nucen fungovat s těmi rozbitými, což nebylo nic příjemného, ale dalo se to nějak přežít. Nicméně ten pocit, když si člověk konečně nasadí na nos a na oči plně funkční nové brýle a může zase normálně a zaostřeně koukat na svět, je prostě k nezaplacení.

V mezičase, kdy jsem čekal na vyhotovení nových brýlí, jsem ale nehodlal přicházet o nové zážitky a zkušenosti, a tak jsem i v další páteční večer vyrazil za zábavou. Opět jsem zvolil budějcký Maxim, ale tentokrát mi to moc nesedělo. Předně jsem ten den vstával již v sedm hodin ráno (spal jsem jen nějakých pět hodin) a celý den jsem byl na nohou. Do klubu jsem se dostal až nějak kolem půl dvanácté večer totálně unavený, navíc bez rozbitých brýlí (které jsem záměrně nechal doma) ale rozhodnutý zkusit ten den zakončit aspoň trochu zajímavě. Že mi dnes alkohol nesedne jsem poznal hned během pití prvního Mojita, takže po jeho dopití jsem si dal už jen jedno nealko Mojito. Pak jsem šel zkusit tancovat, nějakých půl hodiny jsem byl na parketě (zpětně mám pocit, že vedle mě tancovala slečna, která by se zřejmě ode mne nechala na něco pozvat a mohlo by z toho být něco víc, ale já byl tak unavený, že její náznaky jsem si uvědomil až když už bylo pozdě), pak jsem šel chvilku na vzduch, kde byla situace, která mě docela pobavila. Jedna zřejmě trochu prostší slečna (nebo možná už trochu připitá slečna, nebylo to z mého pohledu dost dobře rozpoznatelné) se snažila dostat dovnitř jinými dveřmi, než které tam vedly. Teprve asi po deseti marných pokusech ty zamčené dveře otevřít se mě jako nejblíže stojícího člověka zeptala, jestli nevím, proč to nejde otevřít, tak jsem jí nasměroval k vedlejším a hlavně těm správným dveřím. Poté jsem se vrátil do klubu, zkusil jsem ještě nějakých 20 minut tancovat, ale z mého pohledu to bylo totálně bez energie a sil už jsem taky mnoho neměl, takže jsem to tentokrát hodně rychle vzdal a šel domů.

Další pátek, tentokrát už i s novými brýlemi, jsem se opět vyrazil bavit. Vejít do klubu už jsem se nebál, považoval jsem to již za něco samozřejmého, stejně tak i ostych z mých tanečních kreací mizel a celkově už jsem si připadal po těch třech pátcích sebevědomější a jistější ve svém konání. Dokázal jsem za ty tři pátky udělat neskutečný pokrok a hodně psychicky vyrůst. Ale bylo mi jasné, že do Maximu tento pátek tentokrát nepůjdu. Po těch dvou návštěvách jsem ho začal vnímat jako o něco vyšší level, než na který zatím z mého pohledu mám (něco jako level pro pokročilé). Já jsem cítil, že bych prozatím měl zvolit level pro začátečníky, a v tomto se mi velmi dobře osvědčila Broukárna, kde jsem celé toto počínání započal. Proto jsem se do ní vrátil a s úlevou jsem konstatoval, že se zde cítím prozatím mnohem příjemněji než v Maximu. Stoupl jsem si na bar, dal si mnou tolik oblíbené Cuba Libre a teprve po chvilce jsem zjistil, že vedle mě na baru stojí dva docela sympatičtí pánové mně věkově blízcí. Dali jsme se do řeči, barman byl taky docela hovorný a já si hned připadal jako v nějakém domáckém prostředí. Jeden z těch pánů na baru navrhl, abychom se přesunuli blíže ke stolu obývanému třemi slečnami, a nemusím asi dodávat, že slečny se od něj bez problémů nechaly pozvat na panáka. Na stole přistálo šest panáků a jelikož jsem toho byl účasten, pochopitelně jeden z těch panáků skončil v mých útrobách. Večer se pomalu rozjížděl a tento kolega si nemohl nevšimnout mé jisté svázanosti a ostýchavosti směrem k ženskému pohlaví. Zkrátka se mě snažil dotlačit k tomu, abych si nějakou slečnu vyhlédl a na něco jí pozval. Povzbuzoval mě, dodával mi odvahu, ale já jsem byl (a stále ještě jsem) ve fázi, kdy se sice už dokážu bavit a možná i odvázat, ale přijít k cizí slečně a začít se s ní bavit či jí na něco pozvat je pro mě pořád ještě nadlidský výkon, k němuž se prostě a jednoduše zatím nedokážu přimět a odhodlat. Všechno chce svůj čas a nemám zapotřebí za každou cenu ten večer zakončit s nějakou cizí slečnou, s níž si ve výsledku nebudu rozumět. Kvůli tomu do klubů nechodím, já se tam chodím bavit a chodím tam i proto, abych se aspoň jednou týdně dostal mezi lidi svého věku (vzhledem k tomu, že pracuji z domova je to pro mě vítaná změna v celotýdenní samotě) a abych se pobavil a načerpal energii. Pokud se s někým seznámím, bude to pro mě bonus navíc, ale nemám zapotřebí se seznamovat s někým za každou cenu. Nicméně tak nějak se v tento večer stalo, že jsem tancoval vedle sympatické blondýnky, které neušlo, že mé taneční kreace jsou zjevně začátečnické, a tak mi sama od sebe začala lehce radit, co po té taneční stránce zlepšit. Během toho jsme si chvilku povídali o osobním životě, a když už tak nějak nebylo co dál řešit, odtančila s kamarádkou zase o kus dál. Já jsem si dál užíval večera prostřednictvím tance (jedna slečna mi dokonce přišla říci, že mi její kamarádka vzkazuje, že prý hezky tancuju, což potěšilo), a když už jsem cítil, že mám dost (a že parket je tak lepkavý z různých vylitých nápojů, že se mi k němu lepí moje boty), tak jsem to nějak po třetí hodině ranní zabalil.

A to už se dostávám k dalšímu (a zatím poslednímu) pátku, který se odhrál před třemi dny. Opět jsem zvolil Broukárnu jakožto z mého pohledu perfektně vyhovující klub. Po příchodu jsem zamířil k tomu samému barmanovi jako minule a znovu jsem večer započal nápojem Cuba Libre. Nicméně tento večer mi bohužel příliš nesedl. Zůstal jsem jen u toho jednoho drinku, protože jsem cítil, že mému žaludku to tentokrát nedělá dobře. Tancoval jsem zhruba nějakých 40 minut v kuse a pochopitelně jsem si to užíval, ale bohužel žaludek dál stávkoval a přišel mi čím dál těžší, takže jsem si chvilku zkusil odpočinout, ale změna k lepšímu nenastala, takže jsem usoudil, že dnešek je totálně zabitý a po dvou hodinách strávených v klubu jsem jej opustil (žaludek se umoudřil teprve poté, co jsem svému tělu dopřál vydatný spánek). Jediná zajímavější věc, která stojí z toho večera za zmínku je ta, že jsem tam potkal spolužačku, s níž jsem se neviděl od maturity (pokud dobře počítám, tak to je 8 let), a která mě kupodivu dokázala poznat i přes výraznou změnu mého vzhledu. Letos byla již třetím spolužákem, kterého jsem potkal, ale ona jediná mě dokázala poznat. Ovšem, jak nezapomněla dodat, jen díky tomu, že viděla mé aktuální fotky na Facebooku. Nicméně rád jsem jí viděl, stejně jako velice rád uvidím kohokoliv dalšího, kdo prošel někdy mým životem.

Tolik tedy souhrn mých posledních pěti pátečních večerů a celkově toho, jak jsem opravdu výrazně zapracoval na své psychice a na zvýšení svého sebevědomí. Zpětně jsem rád, že jsem učinil ten první krok a odhodlal jsem se zbourat jednu z velkých celoživotních bariér. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že někdy budu schopen vyrazit do tanečního klubu, a už vůbec by mě nenapadlo, že se to u mě stane pravidlem. Ale mám pocit, že mi to svědčí a prospívá, i když nevylučuji, že až budu cítit, že mi toto klubové prostředí již více nemá co dát a nabídnout (a taková chvíle jistě jednou nastane), nebude pro mě problém obrátit svou pozornost zase někam jinam a z návštěv klubů udělat spíše nárazovou záležitost. Ale z mého pohledu je rozhodně lepší si jednou týdně vyrazit někam do klubu, než zůstávat sám doma a litovat se, že o mě nikdo nestojí. Třeba se i časem osmělím a nějakou dívku pozvu na drink a možná z toho bude i něco víc. Zatím ale skutečně ještě tak daleko nejsem. Nicméně návštěvy klubů není jediná aktivita, k níž směřuji svou pozornost a zájem. Další mou aktivitou je naopak něco naprosto odlišného od nočního života a návštěv hudebních klubů a souvisí to s kulturou a konkrétně s literaturou, což mi přináší možnost potkávat se naopak s úplně jiným druhem lidí, než na které narážím v klubech. Ale o tom zase někdy příště.

Co bude dál? aneb Nejistá, ale o to napínavější budoucnost

28. března 2015 v 12:47 | Jirka |  Zamyšlení
Rozhodl jsem se zkusit vyplodit příspěvek na Téma tohoto týdne, protože mám pocit, že téma "Co bude dál" je pro mě hodně aktuální a tuto otázku si kladu několikrát do týdne. Budoucnost, to je sice jednoslovný, avšak ve své podstatě hodně široký pojem. Každý máme nějakou budoucnost, ale o tom, jaká bude, většinou rozhodujeme my sami tím, co děláme pro to, aby byla co nejlepší. Jistě, občas může zasáhnout osud a my s tím nic nezmůžeme, ale jsem přesvědčen, že to, co ovlivnit můžeme, bychom se měli pokusit ovlivnit aspoň natolik, abychom nelitovali toho, že jsme něco neudělali a v budoucnu se nám to nevrátilo jako bumerang. Kromě toho je fajn si z nástrah osudu vzít vždy nějaké poučení, protože nic se neděje bez příčiny a vše špatné, co se nám v životě děje, je z mého nynějšího pohledu jen zkouška, jestli se z toho dokážeme nějakým způsobem poučit a do budoucna z těchto zážitků těžit.

Omlouvám se, že jsem v prvním odstavci tak trochu odbočil, ale myslím si, že budoucnost a vše, co se v našem životě do budoucna odehraje, logicky souvisí jak s minulostí, tak s přítomností. Nicméně zpět k tématu. Co bude dál pochopitelně v tuto chvíli nevím a neví to asi nikdo z nás. Ti lidé, kteří jsou otevřenější alternativním možnostem, mohou zkusit výklad karet, tak jako jsem to udělal před dvěma měsíci já. Budoucnost mám dle karet nastavenou dobře, ale pochopitelně vím, že pro to, aby ta budoucnost krásná byla, musím na sobě pracovat a nečekat, až se něco stane či odehraje úplně samo. Za posledních 11 měsíců jsem zhubnul nějakých 87 kilo. Cítím se dobře, při pohledu do zrcadla už se sám sobě nehnusím, sebevědomí narůstá, psychika se dostává do pohody. To je má minulost, ale tím, že jsem se sebou něco udělal, mám naději na lepší budoucnost. Na takovou budoucnost, kterou si přeju, o které sním, a kterou chci žít. Ale zhubnutí je jen jedna část problému, kterou jsem vyřešil. Je potřeba pracovat i na psychice a sebevědomí, což se mi snad daří, ale o tom se podrobněji rozepíšu v přístím článku.

Co tedy bude dál? Doufám, že jen a jen to dobré. Že budu i nadále dělat práci, kterou mám rád a která mě baví. Že se v mém životě objeví nějací kamarádi, s nimiž si budu rozumět a se kterými si budu mít co říct. Že se v mém životě konečně objeví láska, po níž tak toužím a která zatím nepřichází. Že budou lidi, na nichž mi záleží, zdraví a spokojení. Že si udržím svou nově nabytou váhu a že se nevrátím ke starým zvyklostem. Že konečně založím rodinu a dočkám se potomka, po němž tak moc toužím. Že na sebe lidé budou hodní, milí a budou se na sebe usmívat, i když se vzájemně neznají. Že svět bude krásným místem k životu a bude ubývat sobeckosti, falše, hádek a vůbec všeho špatného, co provází lidskou civilizaci od nepaměti. Zkrátka že nám všem bude fajn. Ale znovu se vracím na začátek mého příspěvku. Nic z toho se nestane samo od sebe a ne vše se bohužel dá ovlivnit. Ale jsem zastáncem toho, že co se ovlivnit dá, to bychom se měli pokusit ovlivnit. Já jsem se naučil nečekat, že se něco stane samo od sebe. Je potřeba jít životu naproti, a on mi to snad vrátí v tom dobrém. A i když se občas stane něco zlého či špatného, je potřeba si to zapamatovat, poučit se a do budoucna z toho čerpat poznatky, které nám to přineslo. Co bude dál je zkrátka ve hvězdách, ale už teď vím, že když budu život vnímat pozitivně, že můj život pozitivní bude. Možná ne vždy a pořád, ale i kdyby mě za celý týden potkala jen jediná pozitivní událost, bude to stát za to. Toho špatného už jsem si ve svém životě užil dost, tak proč si nyní z života nebrat jen to dobré?

Jak jsem začal hubnout aneb Sen se stává skutečností

23. března 2015 v 11:15 | Jirka |  Mé hubnutí a vše, co s ním souvisí
Myslím, že už dost bylo ohlížení se za mou minulostí. Pojďme se nyní podívat necelých 11 měsíců zpět, konkrétně do pátku 25. dubna 2014. V tento páteční večer jsem se rozhodl vyrazit do českobudějovického CineStaru na romantický film "Nekonečná láska". Jak jinak, opět jsem šel sám, protože můj osamělý život prostě byl a stále je o tom, že mi nezbývá nic jiného než téměř všude chodit sám. Nikdy by mě ale nenapadlo, že právě tady, v multikině, kde jsem byl předtím už nesčetněkrát, najdu tu správnou motivaci pro to, abych konečně začal se svým setrvalým stavem tloušťky něco dělat. A o jakou motivaci šlo? Před začátkem filmu jsem si takhle stoupl do fronty s tím, že si koupím pití, ale fronta nejen, že se příliš nehýbala, ale navíc přede mnou ve frontě stály tři zamilované páry, takže celých těch zhruba pět minut ve frontě jsem se díval, jak se ty jednotlivé páry objímají, líbají, či spolu zamilovaně hovoří. A tady jsem si uvědomil, že po tomhle toužím taky. Že chci být zamilovaný, že chci mít slečnu, které budu moci dávat najevo svou lásku, pro kterou si budu šetřit úsměvy a komplimenty, prostě že bych byl také rád zamilovaný. Ostatně po tomhle jsem toužil celý svůj život, akorát jsem to ve svých myšlenkách upozaďoval, abych se tím zbytečně netrápil. Ale zde před tím nešlo uniknout, tohle byla zjevná a tvrdá srážka s realitou. Film samotný jsem si samozřejmě v rámci možností perfektně užil, ale myšlenky na touhu po lásce mě neopustily ani po příchodu domů. A výsledek tohoto večera nemohl být snad ani jiný, než jaký nakonec byl. Rozhodl jsem se, že si dám poslední týden s mou normální běžnou stravou a pak se pustím do hubnutí. Poprvé v životě jsem byl napevno odhodlán se svým vzhledem a se svou tloušťkou něco udělat.

Pondělí 5. května 2014. Den, kdy jsem začal realizovat cestu za svým snem. To, čeho jsem se celý život bál, udělat krok do neznáma s nejasným průběhem a ještě nejasnějším výsledkem, bylo tady. Základem bylo zjistit, kolik vlastně k tomuto dni vážím. Váha ukázala hrozivých 190,2 kg. Při mé výšce 194 cm to znamenalo, že mám nějakých zhruba 96 kg nadváhy. A můj cíl? Stanovil jsem si zhubnout 100 kg, neboli chtěl jsem na konci této cesty vážit 90 kg. Vše to začalo nákupem. Nakoupil jsem řadu zdravých a málo kalorických potravin, začal jsem jíst méně, vyřadil jsem všechna sladká jídla a pití, vyřadil jsem všechno smažené jídlo a veškeré pečivo, stejně jako většinu příloh. A přestal jsem jíst po osmé hodině večer. Čtvrtý den diety jsem se pak odhodlal přidat i sport. Začal jsem běhat a začal jsem chodit po schodech. Co se týče běhání, zpočátku jsem stěží uběhl nějakých 200 metrů v kuse, ale nevzdával jsem to a běhal jsem takto dvakrát denně, vždy ale pouze tak dlouho, dokud mi stačily síly. Co se týče chůze do schodů, bydlím v 9. patře panelového domu, takže vyjít ty schody byl zpočátku hodně velký fyzický výkon. Ale byl jsem odhodlán to vydržet, protože už jsem nechtěl žít tak, jak jsem žil do té doby, ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné. Byl jsem rozhodnut, že buď to zvládnu a změním svůj život, nebo zklamu a na celý svůj život rezignuji a bude mi už absolutně všechno u prdele. Sám pro sebe jsem si tuhle akci nazval "zhubni nebo zhebni". Nechtěl jsem už dál žít život bez lásky, bez přátel, bez radosti ze života. Nevím, kde jsem v sobě vzal tu sílu a odhodlání se sebou zkusit něco udělat, zvednout se od země a zabojovat, ale byl nejvyšší čas.

Co vám budu povídat, první měsíc detoxu od nezdravých potravin byl totální peklo. Nejvíc mi chyběl smažený sýr s hranolkami, který jsem byl zvyklý obědvat každý pátek. Ale chyběly mi i slazené limonády, chybělo mi sladké jídlo, chyběly mi rohlíky. Po osmé hodině večer jsem měl pravidelné stavy hladu, hladový jsem chodil i spát, prostě každodenní boj o to vydržet a nepodlehnout starým zvykům byl hodně těžký. Stejně tak to, že jsem začal k obědu jíst poloviční porce jídla, a to navíc ještě jídla relativně zdravá, na která jsem nebyl zvyklý, to byla další těžká zkouška. Ale já když se rozhodnu se do něčeho pustit, mám ve zvyku vytrvat. Zde to bylo občas šíleně těžké, ale první měsíc jsem nějakým zvláštním zázrakem překlenul, aniž bych byť jen jedinkrát zhřešil a sestoupil z vytyčené cesty. V běhání jsem se zlepšoval a trasu si jsem si stále prodlužoval, chůze do schodů už mi po čase nepřišla tak těžká, takže jediné, s čím jsem tak trochu bojoval, kromě stravovacích návyků, byla nechtěná a nežádoucí pozornost okolí, kterou jsem vzbuzoval při svých pokusech o sport. Bydlím na největším českobudějovickém sídlišti, takže když se dvakrát denně pokouší po tom sídlišti běhat 190kilový chlap, vzbuzuje to velkou pozornost. Zpočátku jsem se setkával se škodolibými a vysmývačnými pohledy a skoro až s opovržením. Našlo se sice dost lidí, kteří mi fandili, drželi pěsti a podporovali mě, ale já mám (nebo jsem spíše měl) takovou zvláštní vlastnost, že si k srdci běru spíše to špatné a kritické, než to dobré a pochvalné. Ale nic jsem nevzdával, názory lidí mi byly lhostejné, protože jsem byl rozhodnut vytrvat ve svém snažení tak dlouho, jak jen to půjde.

A jak šel čas, sport se pro mě stával rutinou. Po čase jsem začal běhat třikrát denně, stejně jako jsem začal třikrát denně chodit do schodů. Naposledy jsem byl běhat někdy v polovině loňského října, kdy už jsem dokázal uběhnout 3 km v kuse, a to třikrát za den, takže jsem za den dokázal naběhat něco kolem 9 kilometrů, a do toho si třikrát denně vyšlápnout schody do 9. patra. Samozřejmě, že jsem během toho loňského pěti a půl měsíčního každodenního běhání měl i krize, kdy se mi do toho nechtělo nebo kdy jsem se jen velmi těžko přemlouval k tomu jít běhat. Sem tam jsem i běh vynechal, protože jsem se prostě cítil fyzicky vyčerpaný. Nejkritičtější to bylo koncem srpna, kdy jsem vynechal běhání po celé tři dny. Ale vždy jsem našel sílu se k tomu vrátit a nevzdat se. A s tím, jak moje přebytečná kila mizela někam do vzduchoprázdna, moje sebevědomí postupně rostlo a má psychika se začala zlepšovat. Nadále jsem si sem tam vyrazil do kina a v polovině srpna jsem velice rád přijal nabídku od té mnou již v minulých článcích zmíněné slečny, která mi pomohla v době, kdy jsem to nejvíc potřeboval, abych se zúčastnil její malé rozlučky se stávajícím zaměstnáním. Ten večer jsem si v rámci možností užil, seznámil jsem se s dalšími fajn lidmi, ale přece jen jsem tehdy byl pořád ještě někde na půli cesty, tzn. touha po novém životě se ve mně rvala se starými zvyklostmi a já se stále ještě hodně hledal, takže jsem si to neužil tak, jak bych si to možná byl býval mohl užít. Ale stejně jako není možné ze dne na den zhubnout, stejně tak se i myšlení a psychika mění hrozně pomalu.

Přišlo září, venku začínalo být čím dál chladněji a já začal řešit, jak dále sportovat a přitom nebojovat s chladem a sychravým a větrným počasím. Nakonec jsem zvolil docela logickou možnost pořídit si domů posilovací stroj. Pořídil jsem si eliptický trenažér s nosností do 150 kg (v době jeho pořízení se má váha pohybovala kolem 135 kg), ale zpočátku jsem si ve cvičení na něm moc nevěřil, a tak jsem ho nechal týden stát u mě v pokoji, aniž bych se na něj odvážil vlézt, a raději jsem pořád ještě preferoval běhání. Po týdnu jsem si na něm zacvičil poprvé, pak podruhé, potřetí, a najednou jsem zjistil, že na tom nic není, a nakonec jsem běhání vyměnil za posilování na tomto stroji. Zpočátku pochopitelně mé výkony na tomto stroji nebyly nic moc, ale i tady, stejně jako u běhání, docházelo ke zlepšování, k čemuž přispívalo i to, že jsem se naučil při sportu (při cvičení na tomto stroji) poslouchat ze sluchátek muziku, díky čemuž to začal čas strávený cvičením docela rychle utíkat. Takže se stalo, že tu byl konec října, já se pohyboval kolem 125 kg váhy a poprvé po snad 10 letech jsem se vydal do divadla. Víte, hubnutí mi přineslo i další pozitivní věc. Se svou hmotností jsem měl problém, že jsem se nevešel v řadě společenských zařízení do sedačky. To teď odpadlo, takže jsem mohl vyrazit do divadla a užít si to. A když divadelní představení skončilo, napadlo mě, že bych mohl zapadnout do nějakého baru nebo klubu a zkusit si ten večer užít ještě více. Po chvíli bloudění po centru Budějovic jsem nakonec zapadnul do jednoho klubu, ale téměř vzápětí jsem zjistil, že na tohle ještě nejsem připraven. Sedl jsem si na bar, vypil jednu colu a odešel jsem s poznatkem, že tohle je mi v tuto chvíli cizí. Za pár dnů pak následovalo něco, na co jsem se hodně těšil celou dobu hubnutí.

Nákup nového oblečení. Za celý svůj život jsem nezažil jaké to je vejít do normálního obchodu s oblečením a moci si tam něco koupit. U mě to vždycky bylo o nákupu v obchodech s nadměrným oblečením. Ale vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyl s hubnutím u konce, tak jsem si toho nechtěl kupovat zbytečně moc. Skončilo to nákupem jedné mikiny s kapucí, jedné zimní bundy, jedněch džín, jednoho trika s louhým rukávem a dvou tílek. Ale šíleně mi to zvedlo sebevědomí. Normální člověk si těžko představí, jak úžasně si při běžném nákupu běžného oblečení může připadat někdo, kdo zhubnul 65 kg a může si konečně poprvé v životě koupit oblečení, které se mu líbí, a nikoliv takové oblečení, které sežene v rámci nadměrných velikostí. V půlce listopadu jsem si pak ještě koupil hezkou novou koženou bundu s kapucí a celkově jsem se začínal cítit čím dál lépe. A celou dobu jsem se divil, že můj organismus to vše zvládá tak dobře a nedochází ani k žádným zdravotním potížím. Jenže to jsem asi zakřiknul, protože týden před Štědrým dnem u mě přišla lehčí zdravotní komplikace, u které bych se nikdy dříve nenadál, že mě kdy potká. Zácpa je hodně nepříjemná věc, ale stačil jeden klystýr v nemocnici a bylo po potížích. Zajímavý a hodně nevšední zážitek. Vánoce jsem si pak užil na maximum, stejně jako Silvestra a Nový rok. Akorát jsem od té zácpy přestal raději cvičit, abych dal možnost svému organismu odpočinout a v klidu zregenerovat. Nakonec se z toho vyklubala 19 dní trvající pauza, kdy jsem vůbec necvičil, ale neztloustl jsem během Vánoc a Silvestra zase tolik, jak jsem se bál.

Co se týče jídelníčku, tam jsem začal s podzimem povolovat ve stanovených zásadách. Někdy v říjnu jsem pocítil, že už jsem připraven na to vrátit se k běžným jídlům, akorát samozřejmě v menších porcích. Takže po mnoha měsících pauzy jsem si dopřál jídla jako jsou roštěná s rýží, svíčková s knedlíkem, vepřo knedlo zelo, guláš s knedlíkem, špagety, rajskou omáčku s knedlíkem, bramborák, atd. Prostě začal jsem jíst konečně zase relativně normálně a bylo fajn zjistit, že s mou hmotností to vůbec nic nedělá. Stihnul jsem zkrátka svůj organismus navyknout na nějaký režim a nějakou životosprávu a díky tomu, že jsem nedržel nějak přehnaně přísnou dietu, ale poslouchal jsem celou dobu hubnutí své tělo a když mělo chuť na něco nezdravého nebo kaloričtějšího, tak jsem mu to v omezené míře dopřál, tak právě díky tomu nebyl problém vrátit se k normálním jídlům aniž by docházelo k nějakému jojo efektu. Samozřejmě předpokládám, že váhu jsem si udržel i díky tomu, že jsem i nadále sportoval. Pokud se zastavím u Vánoc, tak jsem se, co se týče jídelníčku, vůbec neomezoval. Vesele jsem hodoval všechny druhy jídla, slané, sladké, kalorické. Po novém roce jsem pak zjistil, že mám hroznou chuť na sladké, tak jsem začal každý den večeřet něco sladkého a činím tak stále. Dalo by se říci, že nyní už si neumím představit den bez toho, aniž bych si dal nějaký zákusek, dezert, koláček nebo moučník k večeři. A mé tělo je evidentně s tímto způsobem večeření spokojeno. Samozřejmě ale opět musím zmínit, že stále dodržuji zásadu nic nejíst po osmé hodině večer.

Jsme tedy v roce 2015. Koncem ledna jsem oslavil 28. narozeniny. Pevně doufám, že to byly moje poslední narozeniny o samotě a bez lásky. Ale letošní leden přinesl i další zážitky. Předně jsem si dokoupil nějaké oblečení. Dvoje nové džíny, dvě nové košile, dvě trika s dlouhým rukávem, dvě kožené bundy a jednu zateplenou košili s kapucí (používám jako lehkou jarní bundu). Co se týče mé současné konfekční velikosti, tak jsem se přesunul z velikosti 5XL na velikost M. Během ledna jsem také znovu vyrazil do divadla, dále jsem se byl podívat na zápasu hokejistů budějckého Motoru a stihl jsem i výklad karet. A tady opět (pokolikáté už?) musím zmínit slečnu, u níž mám pocit, že od doby, kdy jsem jí poznal, jde můj život jen a jen k lepšímu. Byla to ona, která mě dovedla za člověkem, který mi vyložil karty a já ten večer nemůžu dostat z hlavy. Hned první věc, kterou mu karty ukázaly, bylo to, že jsem si svým zhubnutím zachránil život. To mě totálně dostalo, protože jsem nezačal hubnout kvůli tomu, že bych měl zdravotní potíže (naopak po zdravotní stránce jsem se necítil jako tlustý člověk nikterak špatně), ale protože jsem zatoužil po změně vzhledu a po lásce. Ale je pravda, že zdravotní potíže by zřejmě do budoucna přišly, pokud bych s tím nic nedělal. Z karet jsem se ale dozvěděl i spoustu dalších informací a musím říct, že vše, co karty řekly ohledně mé minulosti, dokonale sedělo a tak věřím, že bude sedět i má budoucnost, kterou karty ukázaly. To nejzajímavější z mé budoucnosti je asi to, že bych měl někdy během letošního září nebo října nalézt konečně velkou lásku. Tak uvidíme, jestli tomu tak skutečně bude.

Tímto odstavcem bych asi tento příspěvek ukončil. Vše, co se v mém životě děje od letošního února, si totiž zaslouží svůj samostatný příspěvek, protože mám pocit, že tam se teprve začíná psát úplně nová kapitola mého života co se týče psychiky a sebevědomí. Ale dlužím vám ještě informace o tom, jak vypadá má aktuální hmotnost.Ke včerejšímu dni (neděle 22. března 2015) jsem vážil 102,8 kg. Mám tedy v tuto chvíli dole 87,4 kg, to vše jen díky své pevné vůli a svému odhodlání. Hubnul jsem bez pomoci lékařů, výživových poradců i trenérů. Vše jsem to zvládl zhubnout sám jen díky své intuici, díky své víře v lepší zítřky, a díky optimistickému myšlení. Svůj cíl vážit 90 kg jsem v průběhu hubnoucích snah přehodnotil, jelikož jsem zjistil, že to je možná reálné, ale že bych zřejmě vypadal až moc pohuble a nezdravě. S tím, jak vypadám nyní jsem téměř spokojený. A proč píšu téměř? Protože mě čeká ještě jeden poslední krok k tomu, po čem sním celý život. Zbývá už jen jeden poslední krok k mému přání mít normální hubenou souměrnou postavu. A to je plastická operace přebytečné kůže. Nevím, jestli si dokážete představit, jak vytahaná může po takovém rapidním úbytku váhy být lidská kůže. Pokud mám na sobě oblečení, není to zase tak hrozné, ale pokud sundám triko a kalhoty, je to šílený pohled. Bohužel tento zákrok není hrazen pojišťovnou a pokud chci udělat tento poslední krok, musím dát dohromady nemalou finanční částku, s čímž je ochotná mi pomoci moje mamka, která celou dobu hubnutí stála při mně a podporovala mě (a nemalou finanční částkou přispěl i taťka, což mě samozřejmě potěšilo). Jakmile bude za mnou i tento poslední krok, věřím, že mé sebevědomí se dostane na maximum a já se konečně nebudu stydět obléknout plavky a po nějakých 10 letech (kdy jsem byl mezi lidmi v plavkách naposledy) se konečně odhodlám vyrazit někam na koupaliště a užiju si to, co k létu tak neodmyslitelně patří. A na to se těším nejvíce. V tuto chvíli však zatím nevím, jak a kdy plastická operace proběhne, konzultace u plastického chirurga, při níž skoukne stávající stav a provede finanční kalkulaci nákladů na operaci, proběhne až příští úterý. Ale věřím, že tohle už je to nejmenší oproti tomu vůbec se přimět se sebou něco dělat a od základů změnit svůj život tak, jak jsem ho znal. Tolik tedy můj hubnoucí příběh. Příště se můžete těšit na příspěvek o tom, jak pracuji na své psychice a na svém sebevědomí. A abyste viděli, jak to vypadá, když člověk zhubne kolem 87 kilogramů, přikládám dvě srovnávací fotografie.



Co mě v životě nejvíce ovlivnilo a poznamenalo

8. března 2015 v 21:15 | Jirka |  Má minulost
Vážení, vítejte u dalšího článku na mém blogu. Původně jsem myslel, že si svou minulost odbudu jedním článkem zveřejněným před týdnem, ale zjistil jsem, že jsem tím minulým příspěvkem neobsáhl úplně všechno, co ze mě udělalo nesebevědomého člověka s hodně špatnou psychikou. Respektive v minulém příspěvku jsem se věnoval především tloušťce, která ovlivnila můj život tak minimálně z 75%. Ale jsou i další události a věci v mém životě, které mi nasekaly v psychice solidní paseku, případně které mě nějakým způsobem ovlivnily a nebo držely nad vodou. Toto tedy berte jako takový doplňující příspěvek, který vám snad osvětlí, proč jsem byl takový, jaký jsem byl, a jak jem s tím případně bojoval. Věřím, že po jeho přečtení už budete mít úplné informace a pochopíte, že změna v mém životě byla více než nutná. Tímto příspěvkem bych rád už jednou provždy se svou minulostí skoncoval a napříště bych se chtěl věnovat už jen tomu, jak se začal můj život měnit. A ještě mi dovolte říci jednu důležitou věc. Ač se zde budu věnovat možná i lehce nepříjemným a bolestivým věcem, nechovám v sobě žádnou zášť a nikomu nic nevyčítám. Ano, ty věci mě nějakým způsobem ovlivnily, ale beru to tak, že vše, co se stalo, stát se mělo a důležité je, jestli jsem si z toho vzal nějaké ponaučení. Takže jdeme na to. Co mě v životě nejvíce ovlinilo kromě tloušťky?

1. Rodina
Ať chceme nebo nechceme, nejvíce nás ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstáme a žijeme. Ani já nejsem výjimkou. Na rodinu si prakticky nemohu stěžovat. Do svých 15 let jsme byli kompletní čtyřčlenná rodina (taťka, mamka, ségra a já) a do tohoto věku jsem měl také možnost užívat si všech svých čtyř prarodičů. Ač jsem měl zázemí, ač jsem byl ze všech stran milované dítě, bylo zde něco, co tak idylické nebylo. Vztah s mou sestrou. Má sestra je mladší o 1 rok a 11 měsíců. A povahově už jsme nemohli být odlišnější. Vlastně jsem si s ní nikdy nerozuměl a ona si zřejmě nikdy nerozuměla se mnou. A nejen to. Ona bohužel ovlivnila a poznamenala mé sebevědomí a mou psychiku více, než by mi bylo milé. Nevím ani, kdy to začalo, ale ona prostě nesnesla, že se dokážu zabavit sám. Jí nedělalo problém lítat venku s kamarádkama a celkově byla taková průbojná a temperamentní. Já jsem často trávil čas tím, že jsem si v pokoji na posteli něco četl. Jí nedělalo problém zničehonic do pokoje vrazit, skočit na mě a začít mě dráždit a pošťuchovat se se mnou. Když viděla, že jsem klidný a k ničemu mě nevyprovokuje, začala se mi zničehonic svými dlouhými nehty zarývat do kůže a škrábat až na krev. Když skončila ještě se tomu smála a byla snad na sebe hrdá. A já? Už ani nevím, zpočátku jsem se asi i bránil, ale po čase už jsem to bral jako něco běžného, nad čím se nemá cenu pozastavovat. Z tohoto krvavého škrábání se stávalo pravidlo, když jsme přijeli vždy na víkend k babičce, tak ta se jenom zhrozila jak jsem zase zeškrábaný a ptala se ségry, proč to dělá. Ta se jenom usmívala a krčila rameny. A nejhorší bylo, že ségra uměla krásně ječet a brečet, takže kdybych si dovolil jí to nějakou měrou oplatit, hned by spustila svůj brek, ukazovala by šrám, který bych jí udělal, a v tom lepším případě bychom dostali vynadáno a byli bychom potrestáni oba, v tom horším případě bych to odnesl já, protože jsem starší, silnější a ona je přece holka. Nicméně pravidelné krvavé škrábance od ségry mi po čase už ani tak nevadily jako spíše to, že dokud jsme spolu sdíleli jeden pokoj a jeden byt, dala mi mnohokrát najevo, jak mnou pohrdá a jak se za mě stydí. Před svými kamarádkami a spolužáky (ale i před mými spolužáky) mě pravidelně urážela a shazovala. Do školního referátu z angličtiny, kde se měla zmínit o své rodině, o mně napsala "My brother is big fat pig" a ještě se tím chlubila doma. Chodili jsme do stejné základky, já o dva ročníky výše než ségra, a ona mi nedala pokoj ani ve škole, o přestávkách lezla za mnou do třídy, provokovala mě a mým spolužákům popisovala detaily z mého soukromého života. Provokace ale neustávaly ani, když jsme bývali přes víkendy na návštěvách u prarodičů. Mám v hlavě jeden výjev, kdy já jsem se v poklidu díval na televizi a ségry si absolutně nevšímal a ona do mě začala zničehonic rýt a provokovat mě. A já už to prostě po chvíli nevydržel, ruply mi nervy, a ač jsem jí předtím asi dvakrát varoval, ať toho nechá a ona to ignorovala, nakonec jsem po ní mrsknul nůžky, protože už jsem měl toho všeho po krk. A kdo byl ten špatný? Samozřejmě já, všichni dospělí v místnosti byli svědky, jak mě ségra provokuje, a když jsem si to nakonec vyřídil sám, div že jsem od dědy nedostal výprask. Naštěstí jsem našel i zastání v podobě babičky, ale je to zážitek, který mám před očima ještě teď, ač se odehrál někdy zhruba před 15 lety. Takže moje sestra mi ovlivnila psychiku více, než bych byl býval chtěl, pomohla mi značně snížit sebevědomí a zřejmě přispěla i k tomu, že jsem byl tichý, uzavřený a nevěřil jsem si. Ale co je nejhorší, i přes to, jak se ke mně chovala, byly okamžiky, kdy jsem jí měl vcelku rád a když se s taťkou odstěhovala a já zůstal v pokoji sám, paradoxně se mi i stýskalo. Protože ať byla moje sestra sebevíce otravná a ať mě tyranizovala sebevíc, byla a je to jediná sestra, kterou mám a celkově jediný sourozenec. A jak to máme mezi sebou dnes? Jak jsem napsal, jsme každý úplně jiný, naše světy se neprotínají a náš vztah je takový lehce zvláštní. Nemluvíme spolu klidně i pár týdnů či měsíců, ale když už se pak zkontaktujeme, dokážeme spolu řešit naše životy a potíže jako dva velmi blízcí a troufám si říci vzájemně souznící lidé. A co jsem napsal v úvodu tohoto článku, zopakuji znovu. K nikomu nechovám žádnou zášť, ani k mé sestře.

Zmínil jsem i rodiče a prarodiče. Pokud mi někdo dával dobrý příklad a pocit, že jsem milován, byli to právě tito nejbližší lidé. Mamčiny rodiče byli souznící pár, který se měl rád, projevoval si vzájemnou úctu a dokázali mě nejednou rozesmát. Ač byl děda po mozkové mrtvici (zastihla ho když mi bylo asi nějakých šest let), byl mi vzorem v tom, jak být správným a starostlivým manželem, otcem i dědečkem. Babička mi zase byla vzorem v tom, jak úžasně zvládat práci, domácnost i všechno ostatní kolem. To se dá říci o taťkově mamce. Hodná, milující babička se srdcem na dlani, která milovala každého člena rodiny bez rozdílu, a která by se pro každého rozdala. Ťatkův otec mi zase předal lásku k přírodě. Nesčetné výlety do lesa na houby s dědou byly každé léto samozřejmostí. Bohužel tři z mých čtyř prarodičů umřeli během tří let (děda z taťkovo strany umřel když mi bylo 15 let, babička z taťkovo strany a děda z mamčiny strany když mi bylo 18 let). Nyní žije už jen mamky mamka, a já si vážím toho, že tu je a že se mohu radovat z její přítomnosti. A moji rodiče? Samozřejmě, občas to zaskřípalo, navíc oba byli poměrně mladými rodiči, ale vše fungovalo a nikdy jsem si nemohl stěžovat, že by mi něco chybělo, dostávalo se mi lásky, zabezpečení i pocitu bezpečí. Přesto došlo v mých 15 letech k situaci, u níž bych byl tehdy nejraději nebyl, a kterou mám před očima a vmyšlenkách ještě nyní, jako by se udála včera. Nechci tady rozebírat to, co se stalo, protože to je možná až příliš soukromé a nejsem hlavním aktérem. Proto tuto situaci sjedu jen v náznacích. Páteční večer, já s mamkou sami doma, ségra u babičky. Po jedenácté hodině večer klíče v zámku, přichází taťka opojený či povzbuzený alkoholem frustrovaný ze stagnujícího vztahu s mamkou (mamka tehdy nebyla po psychické stránce úplně v pořádku a neuměla si to přiznat)... Nepředstavujte si žádný masakr, ale nic příjemného to také nebylo. Více toto rozebírat nebudu, protože to je dosti bolavé téma, se kterým jsem se ani po tolika letech nedokázal nějak srovnat. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, nikdy jsme se k této noci v hovorech nevraceli a já to nehodlám udělat ani nyní. Co se stalo, stát se asi mělo, následoval rozvod (tato situace ho přímo nezapříčinila, ale byla řekněme onou poslední pomyslnou kapkou) a po ještě jednom roce společného soužití v našem bytě (rodiče už spolu žili jako rozvedení, každý v jiné místnosti) se taťka se ségrou odstěhovali a já zůstal sám s mamkou. Každopádně ten páteční večer mě naučil jednu věc. Alkohol nic neřeší, jenom člověku zatemní jasný úsudek. Problémy, ať jsou jakékoliv povahy, by se měly řešit v poklidu a s jasnou myslí. K taťkovi jsem si pak nějakou dobu znovu hledal cestu. Asi jsem mu ani nikdy nevyčetl, co se tehdy stalo (proč taky?), a dnes se spolu bavíme bez problému a jsme spolu v kontaktu. Opět konstatuji, že žádná zášť ani výčitky ve mně nezůstávají. Z této situace jsem se poučil, a o to asi šlo především. Jinak rodina mě celkově ovlivnila v tom, že se ze mě stal nekuřák a že mám velice rezervovaný vztah k alkoholu. Co se týče kouření, kouřili oba moji rodiče (mamka přestala kouřit akorát, když se mnou byla těhotná, prý se jí z toho tehdy dělalo špatně, že bych už tehdy jako plod v děloze dával důrazně najevo svůj názor na kouření?) i tři ze čtyř prarodičů. Mně to odmala smrdělo, neměl jsem to rád a pokud byla ta možnost, šel jsem raději jinam čuchat čerstvý vzduch. Co se týče alkoholu, tam mě poznamenal nejen výše zmíněný zážitek, ale celkově fakt, kdy jsem byl čas od času nucen v dětství při rodinných oslavách sledovat, jak se z rozumných a inteligentních dospělých lidí kolem mě stávají díky alkoholu blábolící bytosti s velmi zatemněným úsudkem těžce ovládající svou motoriku a pohyby a mnohdy řešící kraviny. Proto mám tak rezervovaný vztah k alkoholu , a proto znám svou míru a když už po něm jednou za čas sáhnu, tak poznám, kdy včas přestat. Přehnal jsem to pouze dvakrát. Poprvé na Silvestra ve svých 16 letech, kdy mamka ho prospala a já sám vyžunkl během hodiny sedmičku sektu, a podruhé když jsme v mých 18 letech zapíjeli se spolužáky zisk výučního listu. Pokaždé to dopadlo tak, že jsem všechen alkohol vyzvrátil během noci a druhý den se obešel bez kocoviny. Ale další takovou probdělou noc s hlavou v kýblu bych už opravdu trávit nechtěl.

2. Spolužáci a kamarádi
Spolužáci a kamarádi je pro mě v postatě jedno a to samé. Většina mých kamarádů se rekrutovala ze spolužáků. O téma spolužáci jsem se už otřel v předchozím příspěvku, takže nyní jen doplnění. Na třídní kolektiv jsem měl štěstí, myslím, že většina spolužáků mě brala takového, jaký jsem. Několik spolužáků ze základky jsem dokonce dokázal nadchnout svou láskou k divadlu, takže se mi párkrát stalo, že když jsem vypravoval, jaké zajímavé divadelní představení jsem zase viděl, někoho to zaujalo, dal mi peníze a požádal mě, abych mu koupil vstupenku a zda bych šel na to představení s ním. Takže takhle jsem s jedním spolužákem vyrazil na klasickou hru Idiot, se dvěma spolužáky jsem viděl představení Zabiják Joe, s jedním spolužákem jsem byl na Krvavé svatbě a se dvěma spolužačkami na baletu Labutí jezero. Člověka zpětně až překvapuje, že se tehdy mezi jeho třináctiletými vrstevníky našel někdo, kdo sám od sebe projevil zájem o to, jít ve volném čase do divadla. U mě to bylo normální, já chodil do divadla dvakrát až třikrát do týdne, ale každá taková žádost od někoho z mých spolužáků, že by na některé představení chtěli jít se mnou, mě dokázala příjemně překvapit. Jinak co se týče školního kolektivu, nikdy jsem kvůli své tloušťce nezažil na základce ústrky, opovrhování či snad šikanu. Lehké posměšky se objevovaly především od lidí mimo naší třídu, u nás ve třidě však bylo vše v pohodě, čemuž jsem byl rád. Nicméně žádné větší přátelství tam asi ani nevzniklo a se spolužáky ze základky jsem se od té doby nesešel, i když sem tam na někoho občas ještě narazím. Žádné větší přátelství nevzniklo ani na učňáku a nástavbovém studiu. Během školy vše fajn, se spolužáky jsem se normálně bavil, občas jsem s nimi zašel někam posedět, ale nic trvalého, co by přetrvalo, se nekonalo. Víte, ono je to vlastně hrozně smutné. Člověk je každý den v nějakém kolektivu, a protože na sobě nechce dát znát své pocity a snaží se tvářit, že je v pohodě, tak se přetvařuje, ale uvnitř je hrozně smutný a osamělý. Být uprostřed lidí, a přesto být sám. To je něco tak hrozně skličujícího, že to člověku bere hodně energie. A to byl přesně můj případ. A víte, kdy mi bylo asi nejhůře? Když jsem zjistil, že mě nikdo nepostrádá na oslavě po složení maturity. Všichni se zřejmě dobře bavili, nikomu nedošlo, že tam nejsem, a já si připadal strašně neviditelný, jako bych ani nebyl. Tehdy jsem totiž nevěděl, kde se bude večírek konat, čekal jsem na info o tom kdy a kde, a ono nic, až pak jsem se dozvěděl, že už se to konalo. Další rána do už tak rozbolavělého srdce. Univerzita byla už o něčem jiném, super kolektiv, s většinou spolužáků a spolužaček jsem si měl co říct, úžasná kamarádství, prostě pohoda, ale o tom už jsem se rozepsal v minulém příspěvku. V současnosti jsem takřka bez kamarádů. Respektive za jedinou kamarádku v tuto chvíli považuji tu slečnu, o níž jsem psal v minulém příspěvku, která mi podala pomocnou ruku a povzbudila mě ve chvíli totální frustrace, kdy jsem měl sebevědomí na nule. Ale nechci se jí zprotivit, takže se kontaktujeme jen jednou za čas. To znamená, že když chci někam vyrazit, do kina, do divadla, na koncert či jen tak někam za zábavou, nezbývá mi, než jít sám, protože prostě nemám žádné přátele, kteří by vyrazili se mnou. V tomhle směru je docela nevýhodou, že pracuji sám z domova, aniž bych byl v nějakém kolektivu, protože při práci z domova se bohužel člověk příliš s nikým neseznámí. Výsledkem je tedy osamělost nejen po partnerské, ale i po kamarádské stránce.

3. Záliby a koníčky
Moje záliby a zájmy mě často držely nad vodou a jen díky nim jsem měl chvílemi pocit, že žiju a jen díky nim jsem se občas dokázal radovat ze života. Já se vždycky dokážu pro něco hodně nadchnout a ponořit se do toho. Tak například od útlého dětství mě bavilo sbírat samolepková alba. Fajn koníček. Od mala jsem měl také vztah k časopisům a knihám. Od Médi Pusíka jsem časem přešel k Ábíčku, od Bravíčka k Cinemě či Pevnosti, a těch časopisů, co jsem si kupoval a četl bylo samozřejmě vícero. Od mala jsem také chodil do knihovny, do toho jsem si přával knihy i k Vánocům, zkompletoval jsem si všechny knihy od Foglara a v 15 letech jsem propadl fenoménu nazvanému Harry Potter. Vlastním kvanta kvalitních těžko sehnatelných potterovských kinoplakátů, vlastním několik DVD edic s potterovskými filmy, vlastním řadu propagačních potterovských předmětů. Harry Potter to je 10 úžasných let plných magie, kouzel a jedné ságy, která je nedílnou součástí mého života. Potterovská sága vždy bude v mém srdci. Ale k dalším koníčkům. Na druhém stupni základky to bylo divadlo. Viděl jsem desítky představení v Jihočeském divadle, ale navštívil jsem i několik představení na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, několik zájezdových představení pražských divadel a asi třikrát jsem vyrazil za divadlem i do Prahy. Po skončení základky jsem přesedlal na kino a filmy, postupem času přibyly i seriály. A nesmím zapomenout ani na jeden z mých největších koníčků, a to sice soutěžení. Bavilo mě posílat nejrůznější soutěže a ještě více mě bavilo vyhrávat. Za svůj život jsem vyhrál desítky triček, knih, CD, DVD, ale vyhrával jsem i kšiltovky, hodinky, náramky a spousta různých dalších věcí. A největší výhry? Set domácího kina od TV Nova v hodnotě několik desítek tisíc Kč, a další velká výhra byla bezplatný třídenní zájezd do Finska na Finlandia párty. Luxusní zážitek! Dalším takovým koníčkem bylo fandění českobudějovickým sportovním klubům. Kokrétně ve fotbale týmu Dynama a v hokeji týmu HC České Budějovice (později HC Mountfield, nyní HC Motor České Budějovice). Na oba sporty jsem měl permanentku a byla to fajn zábava. Někdy v roce 2005 jsem se taky pustil do psaní takového příběhu, který úplně nechci nazývat románem. Spíše než román je to příběh o dvou chlapcích, do něhož promítám hodně ze sebe. Je to částečně o tom jaký jsem, jaký bych chtěl být, jaký bych chtěl aby byl svět a život. Řekněme, že ten příběh odráží hodně ze mne. Ale psaní mi jde velmi pomalu, taky kam chvátat, když to píšu sám sobě pro radost a neplánuju to nikdy zveřejnit. Za těch 10 let jsem napsal zatím nějakých 42 stránek A4 ve Wordu a nejvíc mě na tom baví to, že nikdy dopředu nevím, jakým směrem posunu děj, to mě vždycky napadne až ve chvíli, kdy ten příběh píšu. Ale zpět k dalším koníčkům. Kolem roku 2010 mě pak chytlo nakupování starých originálních bazarových VHSek na internetu, protože se tímto způsobem daly sehnat docela raritní filmy, které v Česku s dabingem vyšly jen v 90. letech na VHS a od té doby jsou nesehnatelné. Takhle jsem se dostal k pár zajímavým filmům, které bych jinak nikdy neviděl a nesehnal. Od února 2009 jsem pak pomáhal ve volném čase na ČSFD.cz s TV programem a celkově mě chytlo komentování a hodnocení filmů na této databázi. Takže jak vidíte, o zájmy a koníčky jsem nikdy neměl nouzi a při vší té mizérii, špatné psychice a nízkém sebevědomí byly tyhle moje koníčky to jediné, co mě dokázalo držet nad vodou a dávat mi pocit, že můj život má aspoň nějaký minimální smysl.

4. Láska
Tohle už asi bude poslední odstavec. Láska. Co k ní říct? Vyhýbá se mi obloukem celý můj život. Pokud vím, nikdy do mě žádná slečna nebyla zamilovaná. A já asi do žádné slečny taky ne. Aspoň o tom nevím. Možná jsem si lásku podvědomě zakázal, abych se netrápil tím, že miluju někoho, kdo by ani za nic nechtěl takového neforemného tlouštíka, jako jsem já. Možná jsem si neuměl připustit, že by mě nějaká slečna mohla mít ráda takového, jaký jsem. A přitom jsem tolikrát toužil milovat a být milován. Kolikrát za život jsem si v myšlenkách představoval to úžasné splynutí a souznění dvou duší, tu nekončící a neutuchající romantiku, ten vzrušující a spalující žár lásky, hřejivé polibky, úsměvy ze kterých se mi budou podlamovat kolena, nekonečná objetí, či jen bezstarostné chvíle plné společných prožitků. Mé představy byly a jsou bohaté, ale o to smutnější a horší je pak návrat ze snů zpět do reality. Celý život osamělý, celý život bez lásky, bez políbení, bez sexu. Za celý život jediné rande na slepo, kde to ale příliš neklaplo. Tohle chci jednou provždy změnit. Vše, co nyní dělám, všechny mé oběti, všechny mé kroky, všechna zdolávání mých osobních bariér, to všechno dělám jen pro to, aby tam někde na konci cesty byla pro mě trofej nejcennější. Aby tam na mě čekal někdo, kdo mi bude stát za to, abych se mu odevzdal ve svých myšlenkách, slovech i činech, abych mu věnoval to nejcennější, co věnovat můžu. Svou důvěru, svou duši a své srdce. Doufám, že na konci této trnité cesty na mě bude konečně čekat LÁSKA. A právě nulové zkušenosti s láskou mě, můj život a mou psychiku ovlivňují opravdu hodně. Více než bych chtěl.

Avšak není to úplně tak, že bych nikomu svou lásku nedával. Nedal jsem jí zatím žádnému člověku, ale o to více lásky ode mne dostávala a dostávají má zvířátka. Prvního pejska nám rodiče pořídili když mi bylo nějakých asi 9 roků. Pak jsme si po jeho smrti vzali pejska z útulku a ještě jsme si k němu pořídili fenku jezevčíka, kterou máme dodnes a loni v říjnu jí bylo 11 let. Do toho jsme měli andulku, která umřela loni v říjnu v úctyhodném věku 12 let a místo ní teď máme dospívajícího kanárka. Všechnu mou lásku jsem tak zatím ve svém životě investoval pouze do zvířátek a jsem rád, že aspoň někdo o mou lásku stál.

Tolik tedy k tématu. Věřím, že teď už jsem poskytl ke své minulosti kompletní informace, abyste mohli mít vcelku barvitý obrázek o mém životě. Ještě jednou a naposled opakuji, že nikomu nic nevyčítám a k nikomu necítím žádnou zášť. Beru to tak, že vše, co mě v životě potkalo, co jsem zažil a co se mi stalo, stát se prostě mělo. Možná jsem se z toho měl poučit, možná to ze mě mělo udělat silnějšího člověka, který v budoucnu každý ten zážitek, každou tu zkušenost použije k tomu, aby se vyvaroval těchto chyb. Každopádně beru život tak, jak přichází. A loni v květnu mi přinesl výzvu, kterou už nešlo ignorovat. O tom, jak jsem začal měnit svůj život a vykročil vstříc osudu, ale až příště.

Jak jsem (ne)žil předtím aneb Vězněm ve vlastním (tlustém) těle

1. března 2015 v 18:47 | Jirka |  Má minulost
Bude asi fajn jít rovnou k jádru věci. Celý můj život mě trápila tloušťka. Od mala jsem byl tlusté dítě a z dětské obezity (v 15 letech, když jsem vycházel základku, jsem vážil něco kolem 125 kg) jsem se přesunul plynule i do dospělé obezity. Prostě jsem si v dětském věku zvykl, že jím co mi chutná, a nikdo mi to nezakazoval. Byl jsem zkrátka zvyklý na nějaký životní styl a bohužel jsem ani tehdy, ani dlouhé roky potom nenašel odvahu a sílu vstoupit do neznáma, změnit životní styl a začít se sebou něco dělat. Zpětně to hodnotím jako velkou chybu, ale kdo z nás může říct, že nikdy nechtěl vrátit čas, aby mohl něco změnit a udělat něco jinak. Jedinou výhodou byla moje výška, která se ustálila na 194 centimetrech, takže mou reálnou váhu mi málokdy někdo tipoval, což ale nic nemění na tom, že jsem byl nevzhledný a neforemný. Jsou jedinci, kteří mají i přes svou tloušťku ohromně silnou psychiku a sebedůvěru, dokážou si ze sebe dělat legraci a svůj vzhled si nepřipouští. A pak jsou jedinci, kteří mají pocit, že jsou vězni ve vlastním těle, nemají se rádi a jejich psychika tím značně trpí, stejně jako trpí jejich sebevědomí. Já byl ten druhý případ. Nikdy jsem neměl sebe a své tělo rád a vždycky jsem si připadal, že kamkoliv jdu, kdekoliv jsem, že tam nepatřím, že je to jiný svět. Ano, dnes už to asi můžu říci naplno, byl jsem zamindrákovaný ze svého vzhledu, měl jsem pocit, že mě nikdo nikdy nemůže mít rád ani po kamarádské, natož partnerské stránce. Navíc jsem ani nechtěl nikdy nikoho otravovat, protože jsem uvažoval stylem, že kamkoliv půjdu, že tam budu jen trpěným člověkem do počtu. Prostě jsem nikdy nevěřil, že by někdo mohl stát o takového ošklivého nesebevědomého uťápnutého člověka.

Ale jak jsem se vůbec k takovému psychickému stavu dostal. Kdy a kde se to začalo lámat? Základkou jsem prošel ještě relativně normálně, nějaké kamarády jsem měl, byl jsem relativně spokojené dítě, které ale nikdy nezapadlo do žádné party. Někdy na druhém stupni základky jsem začal mít pocit, že se mi moji vrstevníci vzdalují, že začínají objevovat kouzla prvních lásek, že po škole podnikají v různých skupinkách různé akce, jen já zůstával stranou a po škole jsem často usedal ke knihám, s nimiž, zpětně vzato, jsem asi trávil až příliš mnoho času, a začal jsem s velkým zájmem navštěvovat divadelní představení a bylo mi jedno, na co zrovna jdu, jestli na komedii, antickou tragédii, na operu či balet. Zpětně by se dalo říci, že díky intenzivní četbě různých knih a díky velkému množství zhlédnutých divadelních představení mám relativně dobré vyjadřovací schopnosti, ale na úkor nějakých zajímavějších zážitků či získávání nějakých prvních životních zkušeností. Ale zpět k tématu. Nikdy jsem na základce nebyl vyloženě izolovaný, ale bohužel jsem asi ani nikdy nijak nezapadal do kolektivu. Možná už tady hrál roli můj pomalu, ale jistě narůstající odpor k mému vzhledu. Výsledek byl ten, že jsem základkou prošel, aniž bych si vytvořil nějaké pevné kamarádství, které přetrvalo i poté, co jsem základku opustil, či aniž bych poznal nějakou lásku. Ale ještě než uzavřu téma základka, chci podotknout, že cílem tohoto odstavce nebylo udělat ze sebe kladného hrdinu, kterého bude čtenář litovat. Puberta není kolikrát lehké období ani pro děti s normálním vzhledem, natož pro zakomplexované tlusté dítě. Nechoval jsem se vždy tak, jak bych asi měl, můžeme tomu říkat určitá forma preventivní sebeobrany, prostě jsem si občas do někoho slovně rýpnul víc, než by se slušelo, za což se zpětně stydím, ale zpátky to vzít neumím.

Jak už jsem napsal, při opuštění základky jsem vážil nějakých 125 kilo. Po prázdninách jsem nastupoval na učňák. Ve třídě nás bylo nějakých 20 lidí, takže značně menší kolektiv než na základce, tím pádem komornější atmosféra, což pro mě bylo jen dobře. Změna prostředí, ač jsem se jí bál, mi nakonec paradoxně docela pomohla v tom, že jsem si začal trochu více věřit. Nové prostředí nezatížené mou minulostí, k tomu už jsem nebyl to malé dítě, ale byl jsem 15letý dospívající kluk, víra v to, že vše může být lepší. Prostě po dlouhé době nějaká naděje. Se spolužáky jsem si docela rozuměl, brali mě takového, jaký jsem, jenže tu bylo jedno podstatné ale, které se táhlo jako dlouhá červená nit celým mým životem. A to byla moje psychika, nízké sebevědomí a s tím související značně komplikovaná a občas až přehnaně nedůvěřivá povaha. Jelikož během dětství jsem několikrát zažil, že na mě byl někdo jako naoko milý, jenom aby ze mě vytáhl nějaké mé pocity, a pak se tomu, co jsem mu řekl, někde v rohu se skupinkou kamarádů smál, byl jsem tedy po těchto zkušenostech připraven na vše a nechtěl jsem se nikomu otevírat více, než bylo nezbytně nutné. Když tak nad tím přemýšlím, není asi na světě nikdo, kdo by mohl říct, že mě dokonale zná a že ví, co ode mne čekat. I to je důsledek mojí psychiky poznamenané tloušťkou a zkušenostmi. Ale zpět k učňáku. Snažil jsem se zapojovat do hovorů, snažil jsem se být milý a nedávat na sobě znát své vnitřní pocity, snažil jsem se občas se spolužáky někam po škole vyrazit, což se i několikrát povedlo. Bohužel jsem však zjišťoval, že jsem vlastně hrozně nudný společník, který nemá žádné zajímavé zážitky, který se neumí zapojovat do hovorů, a bohužel jsem nedokázal být ani nikterak jinak zábavný a zajímavý. Prostě jsem seděl, často mlčel a jen koukal, jak se baví ostatní. To asi úplně nebyl důsledek nízkého sebevědomí jako spíše mé povahy, se kterou jsem se narodil. Ale jak se říká, všechno spolu souvisí. Nicméně učňák uběhl, já ho zvládl se ctí, nějaké minimální zkušenosti jsem nabral, ale bohužel jsem nabral i nějaká další kila. Pak přišla dvouletá maturitní nástavba, k některým spolužákům z učňáku se přidali noví spolužáci z ostatních učňovských oborů a zase tím pádem došlo k rozšíření kolektivu, v němž jsem trávil každý školní den. Nic moc zajímavého či nového se ale v mém životě nedělo, dalo by se říci, že co se týče získávání zážitků, tak jsem stagnoval, co se týče hmotnosti, tam jsem pořád nabíral kila, aniž bych našel odvahu přiznat si, že dokud nezačnu pracovat na svém těle, psychika se mi nezlepší a sebevědomí nenaroste, takže jsem se ani nesnažil se svým vzhledem nic dělat. Během nástavby ale přišla zkušenost, která se nezapomíná, a kterou budu mít na paměti do konce života.

27. duben 2006. Datum, kdy jsem se podruhé narodil. V předchozím odstavci jsem se zapomněl zmínit, že někdy od jara 2005 jsem začal aktivně fandit fotbalovému týmu Dynamo České Budějovice. A právě v tento výše zmíněný den jsem vyrazil do Kladna, kde mělo Dynamo sehrát druholigový zápas. Na stadion už jsem však nedorazil, neboť mě na přechodu před stadionem srazilo auto. Jak se to stalo zpětně do detailu nevím, vím jen, že na přechodu nebyly semafory, vkročil jsem na přechod, udělal pár kroků a pak jsem se probudil vleže na silnici neschopen se jakkoliv pohnout. Chtělo se mi hrozně moc křičet ani ne tak bolestí, jako spíše ze zoufalství nad nastalou situací. Nicméně mluvit jsem mohl, tak jsem záchranářům odpověděl na to, co chtěli vědět, a pak si pamatuji už jen probuzení v nemocnici. Tam jsem se dozvěděl, že jsem byl vrtulníkem přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v pražských Střešovicích a že se nacházím na oddělení ARO. A výsledek nehody? Měl jsem trojnásobnou zlomeninu levého bérce, zlomená žebra, propíchnutou levou plíci a do krku zasunutou trubičku, která mi pomáhala dýchat. Do toho spousta odřenin a dva uražené přední zuby. Během operace mi údajně nekolikrát (snad třikrát) zkolabovalo srdce, ale přežil jsem to. Ač jsem tehdy vážil něco kolem 160 kil, přežil jsem to a žil jsem dál. Dokonce i tu plíci se nakonec povedlo celou zachránit. Ale po psychické stránce mě čekala jedna z nejtěžších zkoušek mého života. Být tak daleko od mého bydliště (z Českých Budějovic do Prahy je to přece jen kus cesty), nemoct chodit a jen ležet a koukat do stropu, to člověku začne opravdu hodně pracovat psychika. Smutek se střídal s plačtivostí, lítost se střídala se vztekem, ten pocit bezmoci byl šílený a do toho se mi na mysl vkrádala mnohokrát za den otázka, proč jsem to vlastně přežil. Jaký má smysl se nadále na tomhle světě trápit, když ten život nežiju, ale spíše jen tak nějak přežívám. Mám snad na tomhle světě nějaký úkol, který mám vykonat? Vidí ve mně ten nahoře, je jedno, jak ho nazýváme, jestli Bůh, Stvořitel nebo Anděl, vidí ve mně nějaký potenciál, který já sám v sobě nevidím? Nebo jsem měl podvědomě silnou vůli po životě, o které jsem nevěděl, a která se objevila v tu nejvhodnější dobu? Nebo je to jen obyčejná náhoda či snad nějaká životní zkouška? A takto jsem uvažoval celé dva týdny, kdy jsem tam ležel, než jsem byl převezen na traumatologii do českobudějovické nemocnice. Tam jsem vydržel týden, ale protože po psychické stránce to nebylo o mnoho lepší, požádal jsem o revers s tím, že ten měsíc, který zbývá do doby, než budu moci začít chodit, se o mě postará mamka. Když mě přivezli domů a dostal jsem se do svojí postele, prospal jsem snad 24 hodin a psychika se zlepšila. Po měsíci stráveném v domácím ošetřování jsem se dostal na 10 dnů do budějcké nemocnice na rehabilitační oddělení, a se začátkem letních prázdnin jsem konečně mohl začít chodit o berlích, což trvalo ještě nějakých zhruba půl roku, než jsem je mohl odložit. Ale ještě, než tuhle kapitolu uzavřu, je potřeba vrátit se k jedné věci s tím související. Příjemně mě překvapilo, že několik spolužáků a spolužaček mě přišlo do budějcké nemocnice navštívit. Pořád jsem byl totiž v uvažování někde v těch sférách, že s takovým ošklivým, tlustým zakomplexovaným klukem nikdo nebude trávit víc času, než je nezbytně nutné. Tohle mě tedy hodně příjemně překvapilo a povzbudilo.

Pokud člověk přežije něco takového, začne cítit určitou zodpovědnost za svůj život. Denně jsem měl v myšlenkách, že přežít takovou nehodu s mou hmotností a s takřka nulovou fyzičkou, to asi není jen tak něco běžného. Ale pořád jsem nevěděl, co se svým životem udělat. Bál jsem se vstoupit do rizika a změnit od základu svůj život. Ano, byl jsem nesebevědomý a ustrašený člověk, který raději propadá sebelítosti, než aby se sebou začal něco dělat. Přitom jsem toužil po nějakém pravém přátelství jak z románu od Foglara, toužil jsem po lásce jak z romantického filmu, a o to smutnější byla konfrontace s realitou. Pomalu se přiblížil konec nástavby, v lednu, 9 měsíců po mé nehodě, přišel maturitní ples, který jsem bral spíše jako povinnost než jako zábavu. Jednoznačně jsem se svou postavou vyčníval, a pořád jsem musel myslet na svůj nepěkný vzhled. Vypařil jsem se hned, jakmile se naskytla příležitost, a po maturiťáku zbyla jen vzpomínka. Za pár měsíců jsem odmaturoval, aniž bych si během nástavbového studia vytvořil s někým nějaké pevnější kamarádské vazby, a opět mě čekala změna kolektivu. Po prázdninách jsem nastupoval ke studiu na Jihočeské univerzitě na Pedagogickou fakultu. A musím říci, že jsem se docela těšil. Opět možnost začít znovu, tentokrát už jsem byl i věkově vyspělejší, přece jen v 19 letech už by člověk měl mít dostatečně vyvinutý rozum a inteligenci na to, aby konečně do nějakého prostředí zapadl.

Univerzita má očekávání splnila. Více jsem se tu skamarádil hned se dvěma spolužačkami, s nimiž jsem si výborně rozuměl (s jednou touto kamarádkou jsem dokonce vyrazil i do kina, což bylo poprvé a zatím i naposledy, kdy jsem šel do kina s nějakou holkou), a rozuměl jsem si i s dalšími spolužáky, a to bylo pro mé sebevědomí důležité. Nové prostředí také udělalo své, takže ve výsledku mi univerzita dala hodně a já měl pocit, že konečně někam patřím, že tady by to snad mohlo být lepší, že tady bych mohl zapomenout na své mindráky. Jenže, jak už to u mě bývalo zvykem, opět jsem si to pokazil sám. Neudělal jsem jednu klíčovou zkoušku během zkouškového období, což automaticky znamenalo konec studia. V té chvíli jsem měl pocit, že se mi zhroutil celý svět. Konečně jsem byl šťastný, konečně mi začínalo růst sebevědomí, konečně mě bavil život, konečně jsem měl kolem sebe lidi, se kterými jsem si rozuměl a měl jsem si s nimi co říct. A najednou se tohle všechno ztrácelo v mlze. Byl jsem na sebe nasranej tak, jako nikdy v životě, celý den jsem probrečel a netušil jsem, co dál. A ano, myslím, že teď to už mohu ohodnotit s odstupem a bez emocí, myslel jsem i na to, že tohle všechno jednou provždy ukončím. Zklamal jsem sebe, zklamal jsem své okolí, nezvládl jsem to. Od myšlenky k činu jsem se naštěstí nedostal, možná jsem byl příliš velký srab, možná jsem se na to potřeboval vyspat, a možná mi pomohlo, že jsem všechno svoje zklamání vypsal do básničky. Ano, tohle často býval můj útěk před smutnou realitou, když mi bylo někdy opravdu hodně mizerně, sepsal jsem své pocity ve formě poezie a dost často mi to pomohlo. Ještě pár měsíců po ukončení studia jsem se s jednou z těch kamarádek pravidelně scházel v kavárně (Nino, pokud tohle nějakou náhodou čteš, tak tě zdravím a zpětně ti děkuji za to, žes mě vnímala takového, jaký jsem a nikdy ses za mě nestyděla, rád bych tě zase někdy viděl). Bohužel, kontakt se přerušil a já tak na dlouhou dobu přišel o nějakou spřízněnou duši, která mě dokázala držet nad vodou. Samozřejmě jsem studium zkusil znovu, znovu ten samý obor, ale už jsem si tam žádné kamarádství nevybudoval, bohužel jsem si tam s nikým moc nerozuměl. A opět jsem po prvním semestru vylítl na jedné důležité zkoušce, a paradoxní je, že to byla jiná zkouška než ta, ze které jsem vylítl před tím (tu jsem dokázal tentokrát složit). Tím se uzavřely mé pokusy o univerzitní studium. Výsledek? Opět bez sebevědomí, navíc zklamaný sám v sobě, opět bez přátel, stále tlustý, stále nemající rád sám sebe se sklony k podceňování. Jak jsem mohl sám se sebou žít a jak jsem se vůbec dokázal každé ráno přinutit vstát z postele a nějak fungovat, to je mi zpětně velkou záhadou.

Po ukončení studia jsem byl pár měsíců na pracáku (pochopitelně bez nároku na podporu), než jsem sehnal místo prodavače v jednom obchodě s elektronikou. Nevím, jestli si někdo dokáže představit, jaké to je vážit něco kolem 170 kg a být denně 12 hodin na nohou. Ač jsem se snažil, bylo to po fyzické i psychické stránce hodně náročné. Nicméně narazil jsem tady na pár fajn lidí, se kterýma jsem se dokázal úplně normálně bavit a fungovat. Na kolektiv jsem tedy měl docela štěstí. Ale bylo jasné, asi nejen mně, ale i mým nadřízeným, že ta práce je nad moje síly, a tak jsem po třech měsících, na konci zkušební doby, musel tuto práci opustit. Kdybych tehdy tušil, že o žádnou práci nezavadím 3 a půl roku, nevím, jestli bych měl tu sílu rvát se se svým životem dál. Celou tu dobu jsem byl bez příjmu, co se týče shánění práce, dostával jsem samé zamítavé odpovědi, čemuž se ani moc nedivím, když jsem vypadal, jak jsem vypadal. Navíc to mé nízké sebevědomí ze mě muselo při pohovorech hodně vyzařovat už na dálku. Opravdu jsem si tehdy nevěřil vůbec v ničem, prostě jsem byl psychicky i fyzicky totálně na dně a pocit, že aspoň nějak žiju, mi poskytovaly moje záliby a koníčky. Ale na rovinu říkám, že nebýt pomoci mojí mamky, která mě celou tu dobu podporovala, věřila mi a měla se mnou trpělivost, skončil bych někde pod mostem a to už by mi pak asi bylo všechno jedno. Bohužel jsem se tehdy topil v takových psychických sračkách, že jsem nenašel ani sílu pokusit se něco udělat se svou hmotností, i když se to nabízelo. Naopak jsem dělal to nejhorší, co šlo. Začal jsem propadat sebelítosti, nenáviděl jsem celý svět za to, že mě nikdo nemá rád, že se nemám komu svěřovat, že nikoho nezajímá, jak mi je. Byl jsem sebelítostivý sobec a zpětně se za to nemám rád. Ale tehdy to byla součást mé osobnosti a já to zpětně beru tak, že to asi takto být mělo.

Napsal jsem, že na zaměstnání jsem čekal tři a půl roku. Celou tu dobu jsem byl na pracáku, ovšem nedostával jsem od nich ani dávky, ani podporu, pouze mi hradili zdravotní pojištění. A právě díky pracáku jsem nakonec (chce se mi říct kupodivu) práci našel. Sice to trvalo dlouho a práce to byla jen pro někoho kdo je inteligentní, umí se vyjadřovat, ale zároveň je upovídaný, sebevědomý a lehce přidrzlý. Pokud jste dosud pečlivě přečetli vše, co jsem o sobě napsal, asi vám dojde, že já splňoval jen ty dvě první podmínky. I tak si ale asi řekli, že to se mnou zkusí. Jednalo se o mnoha lidmi tolik "oblíbený" telemarketing. Denně telefonovat, něco nabízet či přímo vnucovat a vtírat se lidem do soukromí. Asi je vám zřejmé, že jsem díky své značně pošramocené psychice a nízkému sebevědomí nevydržel v této práci opět déle než ty zkušební tři měsíce. Ač jsem se snažil, ač jsem si bral k srdci zpětnou vazbu od mých nadřízených, přesto to nestačilo. Ale musím dodat, že celou dobu jsem se tam hodně trápil a náplň práce mě hodně stresovala, ale za svůj život jsem se naučil jedno. Ať máš sebevědomí na nule, ať si věříš nebo nevěříš, nikdy nic nezvdávej, nikdy odnikud neutíkej. Vše se nějak vyvrbí, ale buď důstojný, ať se můžeš sám sobě hrdě podívat do očí a říct si, žes udělal v té chvíli maximum možného. Až zpětně jsem si uvědomil, že co se týče této práce, tak tady si se mnou asi začal velice zajímavě zahrávat osud. Jak už jsem napsal, náplň práce jsem nesnášel a když jsem začal telefonovat nový projekt, hned první den kleslo moje sebevědomí na nulu, vůbec jsem si nevěřil a neměl jsem daleko ke zhroucení. Musel jsem se jít nadýchat čerstvého vzduchu a vypustit těch pár slz ven. A když jsem tam tak zíral napřítomně do blba, se sebevědomím totálně v háji a se slzama na krajíčku, ozářil můj svět nádherný úsměv a příjemný hlásek se mě starostlivě ptal, jestli mi může nějak pomoct. A když jsem se podíval pořádně a začal vnímat okolí, stála tam slečna, která mi v té chvíli přišla snad jako anděl. Trochu sobecky jsem na ní vychrlil své momentální rozpoložení a ona mě dokázala uklidnit a zvednout náladu a sebevědomí aspoň do té míry, že jsem se dokázal vrátit k práci a nějakým způsobem fungovat dál. Každý den jsem pak už vyhledával její úsměv, který mě dokázal neskutečně nabíjet, a byl jsem rád, že mi ji osud poslal do cesty. Ona totiž ve mně dokázala vidět něco víc, než já sám v sobě. Respektive nevím, jak ona mě konkrétně vnímala, ale mně stačil už jen ten pocit, že se po tak dlouhé době zase se mnou baví někdo, kde nevnímá jak vypadám, ale kdo vnímá mou duši, a hlavně s kým si rozumím. A i když jsem v té práci pak skončil, její úsměv jsem pak ještě hodně dlouho viděl před očima a byl a jsem rád, že jsme stále v kontaktu.

Tentokrát jsem nebyl bez práce dlouho. Pamatujete, jak jsem psal, že mě mnohdy držely nad vodou mé koníčky? Jedním z těch koníčků bylo i to, že jsem se ve volném čase bez nároku na finanční odměnu staral každý týden na filmové databázi ČSFD.cz o pět TV stanic. Konkrétně to bylo od února 2009. Teď jsem ve vyprávění u srpna 2013. Právě tehdy mi majitel databáze nabídl, že by mě zaměstnal na stálo pro tvorbu kompletně celého TV programu (do té doby se tvorba TV programu dělila mezi asi 12 lidí). Prý jsem se za ty roky osvědčil. Neváhal jsem a rovnou na to kývnul. Chvilku to ještě trvalo, ale od listopadu 2013 mám konečně práci, která mě baví a naplňuje, a kterou ovládám. Další známka toho, že osud mě snad přestal krutě zkoušet a dal mi příležitost znovu se postavit na nohy. Poté, co mi poslal v tom předchozím, pro mě tolik složitém zaměstnání do cesty anděla (té osůbce se za toto oslovení omlouvám, pokud to bude číst a uvede jí to do rozpaků, ale pro mě to je doslova a do písmene anděl), poslal mi do cesty i práci, která mě baví a kterou vykonávám dosud. Teď byla řada na mně, abych se taky začal trochu snažit. Stále jsem totiž měl obezitu nejvyššího stupně a stále jsem bojoval s hodně nízkým sebevědomím, se svou psychikou i s tím, že se nemám rád. A náznaky, že se můj život i mé myšlení začínají měnit, se začínaly už postupně objevovat. Hned první změnu v mém myšlení jsem pocítil v prosinci 2013. Tehdy mě ta milá andělská slečna zkontaktovala, jestli bych si nešel jen tak někam sednout. A tady přišel první zlom. Za ty poslední roky bez práce jsem se naučil nechodit kam nemusím, protože jsem se kvůli svému vzhledu nechtěl nechat vystavovat posměšným situacím. Několikrát se mi totiž například stalo, že si mě v MHD někdo vyfotil prostě proto, protože jsem tlustý. Hodně ponižující záležitost. Nehledě na to, že občas pohledy kolemjdoucích, kteří mě míjeli, byly hodně výmluvné. A tak jsem v první fázi poděkoval za pozvání, ale kvůli velkému množství práce (což tehdy byla pravda, nikoliv výmluva) jsem pozvání odmítnul. To promluvilo mé staré nesebevědomé já. Ale ihned mi to začalo v hlavě šrotovat, pozvání jsem nakonec přijal a vyklubal se z toho příjemný večer, při kterém jsem opět přišel na jiné myšlenky. Je zvláštní, jak občas člověku pomůže si jen tak popovídat o obyčejných věcech s někým, kdo ho bere takového, jaký je. Když pak přišel konec roku, seděl jsem po půlnoci na Silvestra doma na gauči a usilovně jsem se modlil a přál si to, co jsem si zoufale přál celý život. Zhubnout. Doufal jsem v sílu myšlenky nebo snad dokonce v zázrak? Sám nevím, každopádně jsem si při tom připadal téměř jako v transu. Takhle silně a usilovně jsem si to přál snad poprvé v životě. A co byste řekli? Ne, nebojte, nezbláznil jsem se, takhle snadné to není, zázrak se nestal a já byl druhý den i v další dny stále stejně nakynutý. Ale to jsem ještě netušil, že ten rok se změní můj život tak, jak jsem ho znával. Že si začnu plnit sen. Motivaci a vnitřní sílu člověk totiž může najít i na místech, kde už předtím byl mnohokrát, ale nebyl tam v tu správnou chvíli. Ale o tom zase příště.